„Pustíme si něco dalšího?" ptá se Stewart, když se vrací zpět z kuchyně s miskou plnou dalšího popcornu. Netuším, kde ty zásoby bere, ale klidně si to nechám líbit, protože tohle už je třetí miska, kterou nese a popcorn má zase jinou vůni. Ta první byla plná máslového, druhá slaného a tahle voní po karamelu, což se mi zamlouvá. Ovšem, pokud je popcorn až moc dobrý, vím, že víc, než na film se budu soustředit právě na to jídlo. To mě naučila Lucy, s níž chodit do kina taktéž nedoporučuji. Jednou obdivovala příchuť nachos a kvůli tomu nás ze sálu vyhodili.

Když si na to člověk vzpomene, nezbývá mu nic jiného, než se pro sebe usmát, protože s ní se člověk opravdu nikdy nenudil. A pokud jen z poloviny viděla, že se něčím trápíte, dokázala vás rozveselit tak rychle, že se tomu dalo jen těžko uvěřit. Asi se pořád opakuji, ale chybí mi. Tak strašně moc, že zase přemýšlím nad tím, že bych za ní zašel, abychom si to vyříkali z očí do očí. Jenže v ten samý moment si vzpomenu i na tu esemesku a na ten pohled, když za mnou přišli na zahradu. Na to, jak vzdorovitě na mě koukala. Doslova měla ve svých zelených duhovkách odpor k mé osobě, i přes to všechno. A to je důvod, proč za ní nepůjdu. Ani netuším, jestli se se mnou vůbec ještě chce bavit. 

„Haló!" uslyším, přičemž mi před očima lusknou jeho prsty a já se vracím zpět do reality. Zatřesu hlavou a věnuji mu zmatený pohled, který je mi opětován. Vypadá tak strašně roztomile, když je zmatený. Bože, měl bych se za tyhle myšlenky zfackovat. Opravdu. „Ptal jsem se, jestli si chceš pustit druhej díl. Ale asi ne, když jsi tak zaseklej."

„Mě to je jedno," odpovídám a myslím to smrtelně vážně. V jeho přítomnosti čas plyne až neskutečně rychle. Člověk by ani nevěřil, že už se blíží pátá hodina večerní a je to skoro dvacet čtyři hodin, co jsme spolu vystupovali. Při myšlence na ten jeho pohled na jevišti se mi může vždycky zatočit hlava. „Klidně to tam pusť."

Zakroutí odsuzovačně hlavou a místo, aby tam něco pustil, vypíná televizí a celým tělem se otočí ke mně, přičemž se na mě podívá zase jako lovec s tím jeho poloúsměvem. Proč se musím vždycky zaplést s někým atraktivním? Proč prostě nemůžu mít jednoho kamaráda, který mě ničím nepřitahuje? V ten samý moment se ale ptám, jestli ho vnímám, jako svého kamaráda. Nejsem si totiž tak úplně jistý, jak se ohledně toho všeho, co se mezi námi děje, mám cítit. Je to se mnou a s mými pocity opravdu těžké.

„Michaele Daltone, teď je řada na tobě," namítne a vyšvihne obočí vzhůru. Teď ztrácím pojem o tom, co má na mysli. On mi to ale hned vysvětluje: „Už víš, že umím hrát na kytaru, že umím docela dobře vařit. Taky víš, jak jsem se to naučil. Dozvěděl ses, že mám rád romantický filmy, že jsem ještě neměl nikoho na láskyplný vztah, a že jsem nejlepší. Co mi povíš ty na oplátku?"

„Co bys chtěl vědět?" zeptám se a i já se natočím celým tělem k němu. 

„Tak si shrňme, co víme," kývne hlavou a vyšvihne ruku před naše oči. „Jsi zabouchlej do Garreta," první prst nahoře, „umíš zpívat, když se ti chce," druhý prst, „nejsi tak svatej, jak se zdáš," třetí prst nahoře, „vzrušuje tě pohled na mě po ránu," čtvrtý prst nahoře a já se neubráním smíchu, „a tvůj ksicht nutí lidi bejt kompletně upřímný."

„Chyba," namítnu pobaveně, přičemž on začíná potichu znovu vyjmenovávat všechna fakta, která si doměle myslí, že o mě zná. Přesto si uvědomuji, že o mě vlastně nic neví. Na jednu stranu jsem i rád. „Bod pět je špatně, protože jedinej, koho můj ksicht kdy donutil bejt upřímnej, seš ty. A to ani nevím, jestli je všechno to, cos mi řekl, pravda nebo sis to jen vymyslel."

Šokovaně a uraženě se na mě podívá a já vyprsknu smíchy. Baví mě ho provokovat už jen kvůli těm jeho grimasám. V tomto by si bezpochybně rozuměl s Lucy a Aaronem. To jsou taky dva obličeje, které když se zkřiví, člověk nevydrží a vysměje se jim přímo do očí. 

„Myslíš, že ti lžu?" zeptá se útočně. 

„Kdo ví?" odpovím stále se smíchem. Až mě bolí břicho z toho, jak moc jsem se v tuhle chvíli pobavil. Příště si nějakou tu jeho grimasu vyfotím, abych se zasmál i doma, než půjdu spát. Lucy s Aaronem už vyfocené mám a opravdu to pomáhá. Samozřejmě o tom ani jeden neví, jinak bych tu dnes ani nebyl. 

„Fajn, Daltone," odfrkne, „tohle jsem neměl v plánu ti ukazovat, ale budiž, jak chceš." Do ruky vezme dálkové ovládání, přičemž se zanedlouho rozsvítí televize. V druhé ruce má mobil a na televizi se objevuje aplikace youtube. To jsem tedy zvědavý, co se mi chystá pustit. „Sám sis o to koledoval."

„Co hezkýho uvidím?" zeptám se a vezmu si z misky hrst popcornu. Nevím, jak video na youtube bude souviset s jeho upřímností, ale u něj člověk opravdu nikdy neví. 

Zničehonic se postaví kousek od sedačky, kde je spousta prostoru. Zamračí se na mě a na televizi vyskočí nějaké stopnuté video. Začínám se obávat o svoje oči. Navíc říkal, že si o to koleduji, což nejsou úplně dobré vyhlídky. 

„Teď nic neříkej, jen sleduj," říká a video se spustí, načež se celým obývákem rozezní písnička Bye Bye Bye od *NSYNC – skupina, kterou moje mamka poslouchá dodnes. A dodnes tvrdí, jak byl Timberlake zabedněný, když ze skupiny odešel. Tuhle písničku prakticky poslouchá pořád, když vaří. 

Video je krátké jednu minutu a je to taneční klip samotných kluků z *NSYNC. A hned vedle sedačky těmi samými kroky tančí i můj společník s jazykem venku a pohledem upřeným na své nohy. Přeskakuji pohledem z televizi zpět na něj a každý krok do puntíku sedí. Část mého mozku je naprosto šokována, zatímco ta druhá oplývá Stewartovým dalším umem. Kde se to sakra naučil? A jak je kurnik možný, že umí i tancovat?

Nakonec od televize opouštím úplně a jen si užívám ten pohled na každý jeho pohyb. Sám moc dobře musel vidět moje vystoupení ze stáže, takže ví, že do tance jsem daleko zapálenější, než do zpěvu. A jistě i musel vědět, že tímhle mi sebere vítr z plachet. I když bůh ví, sice umí skoro všechno, na co si zatím vzpomenu, ale ve škole nebyl zrovna za nejchytřejšího člověka. Tudíž mu to dojít nemuselo. Třeba na ta videa ani nekoukal.

Video končí a Stewart padá udýchaný na sedačku, hlavu si opře o opěradlo a podívá se na mě s těmi jeho jiskřičkami. Musí asi vidět pořádný šok v mých očích, protože další jeho grimasa vypadá jako vítězná. Liší se od té Lucyiny, ale přesto jsou v něčem podobné. Spíš to je jen o tom podání.

„Další fakt o mě, Daltone, je, že jsem blázen do devadesátkových skupin, jako jsou *NSYNC, od kterých bylo i tohle video, nebo Backstreet boys," přiznává. „Ani tohle nikdo neví a abych tě přesvědčil o tom, že jsem k tobě stoprocentně upřímnej, ukázal jsem ti jeden z mnoha tanců, který jsem se z youtube videí k těm písničkám naučil."

Je pravda, že když se ve škole přiznáte, že jste zapálený fanda něčeho, co se ostatním nemusí úplně zdát, jste za vyvrhele. Jenže Stewart byl celé čtyři roky oblíbeným článkem školy. Nebyl nikdo z kluků, kdo by se s ním nechtěl bavit a nebyla na škole jediná holka, tedy kromě Lucy, která by se pro něj nebyla schopná svléknout. Neříkám tím, že k nám do školy chodily samé děvky, to vůbec ne, ale jde o to, že Stewart se po dobu celých těch čtyř let měnil a rostl. Puberta si na něm dávala záležet a on byl rok od roku hezčí a hezčí. Dokonce i Lana, která si teď užívá dovolenou s Nickem – ano, i je jsem kontaktoval – někde na Bahamách, byla jeden čas do Stewarta úplný blázen. Proto jsem nikdy nechápal, jak on a Dominik mohli být nejlepšími přáteli, když se prakticky přeli o místo krále školy. Kdo by si jen pomyslel, že oba dva budou mimo jiné i na stejné pohlaví.

„Takže co ty chytráku. Už mi věříš?" zeptá se a narovná svoje tělo. Samo sebou, že mu po tomhle věřím. Nikdo s takovou zálibou by střední neprošel tak úspěšně, jako on, takže předpokládám, že tohle bude fakt. Pochybuju o tom, že by si vymýšlel ta fakta o své rodině. Jediné, o čem by se dalo pochybovat, je ta první láska. Jenže on působí jako někdo, kdo si tím peklem ještě neprošel. Takže dejme tomu, že i to je pravda. 

„No, teď o něco víc, než před chvílí," odpovídám, abych ho trochu poškádlil a sním hrst popcornu najednou. Nemůžu mu přeci ukázat hned, že už má v hrsti mou důvěru. 

„Aspoň nějaký pokroky děláš, ty zpomalenej filme," namítne, čímž mě dostane. Já myslel, že ho tím poškádlím a on to celé obrátil proti mně. Proto vezmu hrst popcornu, jakože ji ujím, přičemž ji po něm rychle hodím a vystřelím ze svého místa tak rychle, jak jen to jde. A netrvá dlouho a dupání se ozývá přes celý dům, přičemž trefený něco křičí. Přes svůj smích ho však neslyším. 

Běžím do kuchyně a snažím se najít nějaké místo, kde bych se schoval, jenže v tak velkém a prakticky i prázdném prostoru není místo, kde se schovat. A než se stačím vůbec pořádně nadechnout, už stojí z druhé strany stolu se zákeřným úsměvem.

„To si vypiješ," zasměje se a natáhne ruku s hrstkou popcornu, načež ji vystřelí. Já se rychlostí blesku rozuteču do strany a jen tak tak se vyhnu jeho ruce, načež běžím zpět do obýváku. To mi ale moc nevychází, protože ve vchodové chodbičce na mě skáče a udělá si ze mě přistávací plochu.

Mám pocit, že mi rozlámal snad všechny kosti v těle, ale přesto se směju jako blázen, protože jsem ještě nezažil, aby někdo na někoho takhle skočil jen kvůli popcornu. Snažím se alespoň otočit, zatímco on na mě leží plnou váhou svého těla. Což nejsou moc dobré vyhlídky pro mé dýchací cesty. Přesto ale povolí a já se smím alespoň otočit, abych mu viděl do tváře.

„Takhle plejtvat tak drahým popcornem," řekne a tyčí se nade mnou, jako nějaký bůh pomsty. Z mého hrdla se ozývá chrochtání, protože mě napadl záchvat smíchu. Jenže ten postupně začíná odeznívat, když si všímám jeho pohledu. A když i ty poslední zvuky pobavení odeznívají, vnímám ten pohled snad ještě víc.

Je stejný jako na pódiu, při tom zpěvu. Přesto je silnější a náruživější. Jako by měl v očích vepsanou nějakou otázku, kterou nedokážu ani se sebevětším zapálením pro věc přečíst. A mohu jen bloumat, oč se může jednat. A chci, aby místo nějakých slov, použil v odpověď své rty na těch mých. Nevím proč, ale teď to tak chci. Chci, aby mě políbil. Ne tak, jako proběhl náš úplně první polibek. Či tak, jak probíhal náš poslední. Chci jen, aby mi prostřednictvím toho polibku ukázal další část skládačky. A sdělil mi odpověď.

A ve chvíli, kdy se jeho hlava nepatrně pohne, se od vchodových dveří ozve zakašlání a oba se podíváme tím směrem. Na prahu dveří, co si tak od pohledu pamatuji, stojí manželé Lockwoodovi.