„Tak snad ti bude chutnat," namítá Stewart, když přede mě staví opečenou slaninu se zeleninou. Jako obvykle vystavuje svoje tělo na obdiv a jediné, co ho zahaluje, jsou přiléhavé boxerky, v nichž jde ovšem všechno vidět. Snažím se proto udržet svoje pudy na uzdě a moc na něj nekoukat. Vzhledem k tomu, jak se však pořád tváří, bych řekl, že to dělá naschvál, a že mu dělá dobře, když ho okukuju. V tomhle je přesně ten typ sportovce. Přesně, jako jím dříve býval Dominik.

Se svým studem jsem začal bojovat už za doby, kdy byl Dominik ještě tu. Snažil jsem se milovat svoje tělo takové, jaké bylo. Nešlo mi to do té doby, než jsem si uvědomil, že s tím prakticky mohu něco udělat. A tak, po jeho odjezdu, jsem se začal mordovat v posilovně společně s Joshem. A s tím, jak moje tělo nabíralo na objemu, jsem začal více nabírat sebevědomí, co se tělesné stránky týče. Dnes mám pořád problémy s tím, abych se nestyděl. Nejsou však v takovém měřítku, abych si nesundal ani triko, když jdu do bazénu nebo na koupaliště.  V tomhle směru jsem se dokázal docela dost překonat a posunout.

Co však nedokážu překonat, je to ranní vstávání. Člověk by si řekl, že ze školy bude vycvičený, protože deset měsíců ranního vstávání by vás měly něčemu naučit. Mě naučily maximálně tomu, že jsem unavený víc, než kdy před tím. I to mi kapánek znesnazuje to, abych Stewarta neokukoval a neoplýval ódami na jeho zadnici či na vypracované svalstvo. Snažím se však ze všech sil vnímat jen to jídlo, které přede mnou stojí.

Když jsem se k němu vydal, bylo to s jasným cílem mu sdělit, že nějak ani nemám potřebu snídat. Jenže když jsem přišel, Stewart už pekl slaninu a krájel zeleninu, takže kdybych mu řekl, že nemám hlad, rozcupoval by mě na malé kousíčky. A tak jsem svou poznámku spolkl, usedl jsem na židli a v tichosti pozoroval jeho zadek pokaždé, když nevnímal. 

Vložím si kousek slaniny do úst, načež přiložím i cherry rajčátko a žvýkám, přičemž se snažím nevnímat ten jeho zvědavý pohled. Ovšem jakmile se mi to sousto dostává k chuťovým buňkám, je to něco neuvěřitelného a já úplně zapomínám na to, že jsem žádný hlad neměl. Ta slanina je naprosto perfektně ochucená a propečená tak, jak to mám rád. Zelenina je navíc čerstvá, jako kdyby si ráno přivstal, aby koupil tu nejčerstvější várku. U Stewarta však nikdy nevíte, čeho je schopen. 

„Chutná?" zeptá se zvědavě a já zvednu hlavu, abych se na něj podíval. Možná je to tím, že mi přijde atraktivní, možná je to tím, že propadám jeho kouzlu čím dál víc, ale z toho pohledu, kterým na mě právě míří, se mi zamotá hlava, jako kdybych sešel z kolotoče. Jeho jiskřící oči zkoumají každou mou grimasu, ústa má pootevřená ve zvědavém poloúsměvu. Všímám si i těch pih, které jsem doteď přehlížel.  Jeho obličej na mě má nenadálý účinek, díky němuž se musím napít, než mu odpovím.

„Kde ses to sakra naučil?" zeptám se pobouřeně, zatímco pokládám sklenici na stůl. Včera mě překvapil svou hrou na kytaru. Dnes mě překvapuje tím, že mi už podruhé připravil snídani a podruhé je skvělá. Jako by kluk, sedící naproti mně, byl všeuměl.

Neměl bych to porovnávat, ale mnohokrát, když jsem byl u Garretových doma s Dominikem sám a Dominik se snažil něco uvařit, dopadlo to příšernou katastrofou, která nás oba rozesmála. Miloval jsem jeho pokusy o kulinářský počin. Miloval jsem to, jak mě vždycky dokázal rozesmát. Na tomhle miluju to, že mě dokáže vždycky překvapit. Myslel jsem si, že je totální zabedněnec zahleděný jen do své osoby, ale spletl jsem se. Stewart toho skrývá daleko víc, než by si člověk mohl říct. A to je na něm neskutečně přitažlivé. Což mi vzápětí dokazuje, že tady už nejde čistě jen o ten fyzický kontakt a tělesnou přitažlivost. Tohle mě nutí se o něj zajímat mnohem hlouběji. Mnohem víc vnitřně. 

„Pořád se tak divíš Daltone," zakroutí hlavou a sám ují sousto ze svého talíře. Já zatím čekám, až mi objasní odpověď na mou otázku, s čímž si dává na čas, když na mě zničehonic znuděně hledí. „Je to krajně neslušné a uráží mě, jak mou osobu podceňuješ."

„Nepodceňuju tě," obořím se proti němu, i když vím, že to je pravda. „To bych si přece nedovolil."

„Ale jo," reaguje nezúčastněně. „Neustále mi dokazuješ, jak nízký tvoje mínění o mě je. Nejsem jenom pěkná tvářička s pevnejma nohama, který dokážou fajně nakopat míč."

„To není pravda," obořím se znovu, jenže on působí, jako by mi četl myšlenky. Jako by věděl, že tohle přesně jsem si o něm po celou tu dobu myslel. A že mě nijak nezajímal. Byl mi totálně ukradený jako osoba. 

„Nehádej se," opět ten znuděný tón. „Každopádně, vařit mě naučila mamka, když mi bylo asi deset. Tohle bylo úplně první jídlo, který mi ukázala, jak se dělá. Měli jsme takovej ranní rituál, že když si ráno přivstanu, naučí mě dělat ty nejlepší snídaně."

Když si to vezmu, Stewartovi rodiče jsem viděl asi jen dvakrát v životě. Většinou nebývají ve městě, protože mají vlastní firmu s pobočkami po celých státech. V čem podnikají jsem se nikdy nedozvěděl, protože mi to bylo jedno. Jediný, co jsem tak nějak řešil je, proč nemají pobočku i v tomhle městě. Odpověď jsem se také nikdy nedozvěděl. Každopádně vím, že práce je zaměstnává natolik, že mají sotva čas se nějakou chvíli zdržet ve městě. Takže je obdivuhodné, že při tak složité práci si jeho mamka našla čas, aby ho naučila vařit.

„Co se týče kytary," pokračuje Stewart, zatímco oba jíme. Nevím, proč se rozhodl mi to sdělit teď, ale nemám v plánu ho zastavovat. Chci o něm vědět víc. „Táta původně studoval tu samou školu co ty, má titul doktora muzických umění, ale moc ho nevyužívá. Před několika lety si udělal rekvalifikační kurz. Učil mě hrát od mala na kytaru. Když pak začal hodně pracovat a neměl čas, zbytek těch věcí jsem se doučil sám podle kurzů na internetu."

Když mluví o svých rodičích, nevím jestli si to uvědomuje, ale jeho hlas je mnohem jiný. Jako kdyby se mu neskutečně stýskalo. Jako kdyby je postrádal každým coulem. Čemuž se nedivím. Za tu dobu, co jsem s ním spal, jsem je doma neviděl ani jednou. Byly tu jen hospodyně, které nejspíš asi vyhodil, když je tu teď sám, chystá si jídlo sám a nejspíš tu i uklízí sám. 

„Aby toho nebylo málo," pokračuje, aniž bych ho nějak vybízel. Jako by chtěl všechno někomu sdělit a nenašel nikoho jiného, než mě. „K fotbalu jsem se dostal z nudy. Poprosil jsem tenkrát tátu, jestli by mi nemohl zaplatit kroužek na základce. On ho předplatil až do devítky s tím, že když si to rozmyslím, mám mu dát vědět. A i když mě vaření i hraní na kytaru baví, fotbal je něco, v čem můžu vybít všechno, co v sobě dusím. Můžu si vybít vztek, radost, smutek, prostě všechno, co chci. U vaření stačí jedna chyba a celý jídlo může jít do kopru. Když něco zkazíš na hraní na kytaru, buď začneš od znovu anebo pokračuješ dál, ale víš, že ta melodie už není taková, jakou ji chceš mít. Ale ve fotbalu, když uděláš během hry chybu, můžeš ji napravit. Můžeš jít a vztek si vybít tím, že to soupeři nandáš. Nemusíš bejt jemnej ani precizní. Musíš bejt rychlej a ostražitej. A svojí chybu můžeš kdykoliv napravit."

Chvíli panuje ticho, které protíná jen náš dech. Nevěděl jsem ani to, jak se vlastně dostal k fotbalu. Jak říkám, byli jsme na základce také spolužáci, ale nevnímal jsem ho nějak zvlášť. Ani jsem nepostřehl, že hraje fotbal. Byl mi u zadnice. Ale teď, když to poslouchám, vidím, že každý má za tou skořápkou perfektnosti nějaký příběh, jak se dopracoval k tomu, co dělá dnes. A proč zrovna tohle. Každý má své opodstatnění. Svůj cíl.

„To by bylo asi tak všechno," tleskne a vstane bez jakéhokoliv úsměvu, přičemž vezme svůj i můj prázdný talíř a odnese je do dřezu. Atmosféra kolem nás, jako by najednou zhoustla. Jako by se styděl za to, co mi právě řekl. A jako bych měl podíl na tom, že se právě teď stydí. Odhadl to, jak ho vnímám a odhadl i to, jak ho podceňuju. Nebo spíš, jak jsem ho podceňoval. „Ani nevím, proč ti ty bláboly vykládám. Stejně tě to nezajímá."

„Zajímá," vyhrknu až moc rychle, což upoutá jeho pozornost a on se na mě překvapeně otočí. To jsem moc dobře nevychytal, ale to nevadí. To podstatné jsem mu sdělil. „A jsem rád, že jsi mi to řekl. Je pravda, že jsem tě měl za vypatlanýho idiota, kterej neumí víc, než nakopat míč. Ale už tě tak nevnímám."

„Víš co je tvůj problém, Daltone?" zeptá se a usadí se zpět na židli naproti mně. Zakroutím hlavou v nesouhlasném gestu. „Máš takovej ksicht, kterej i přesto, že nechci, mě donutí říkat věci, který bych jindy ani nenaznačil. To, jak člověka pozoruješ a jak se v tvojí přítomnosti cítí, to je něco, co ve mně ještě nikdo nikdy nevyvolal. Nikdo mě ještě nedonutil říct tohle někomu, koho prakticky ani neznám. Nikdo neví, jak jsem se dostal k fotbalu a ani nikdo neví o tom, že můj táta byl Déháčko. Nebo, že moje máma dříve byla šéfkuchařkou. Jsi první člověk."

Nevím, jestli to mám brát jako lichotku či vyčítání za to, jak můj obličej na ostatní působí. Každopádně se neubráním před krví, která způsobuje mírné červenání. Poznávám to z toho horka, které panuje na mých tvářích. A za poslední dobu to je to nejhezčí, co jsem slyšel. Sklopím oči do stolu a vnímám to silně bušící srdce, které jako by si chtělo probít cestu ven. Není to dobré znamení, to vím. Znamená to, že moje vnímání vůči Stewartovi se den ode dne mění a já v našem vztahu vidím něco víc, než tam ve skutečnosti je. 

„Tak děkuju," šeptnu v odpověď, když si uvědomím, že jsem nijak nereagoval a on mě celou dobu pozoruje se zamyšleným výrazem. 

„Dost už bylo takových keců," plácne do stolu a vstane, načež mě probere z té letargie. „Je na čase pořádně se flákat. Takže si běž sednout do obýváku, já na sebe něco hodím. Ty se zatím můžeš podívat na netflixu po nějakých filmech."

„Dobrá," odpovídám, zatímco on kolem mě proběhne jako velká lavina. A mě nezbývá nic jiného, než se mu smát.