Docházím před vchodové dveře s hlavou přeplněnou vším možným. Měl bych se po dnešku cítit dobře. Tak dobře, jak se jen člověk po skvěle odvedené práci může cítit. Jenže místo toho se mi žilami rozproudila mizérie. Cítím se pod psa. Jak fyzicky, tak mentálně. A nemůže za to čistě jen fakt, že si zase připadám sám. Ani nevím, proč se tak vlastně cítím. Ale je to tak.

Z kapsy lovím klíče, když v tom mi cinkne telefon, a tak vytáhnu s klíči i mobil a podívám se, kdo mi píše. Tajně opět doufám, že je to jeden z mých bývalých přátel. Ale není to ani Lucy a ani Josh. Je to jeden z těch nových lidí, kteří dělají můj život v poslední době o něco víc pestrým.

Ashley Rees
Kam jsi zmizel? Doufám, že jsi v pohodě. Slyšela jsem o tom výstupu, co se tu stal, tak jen doufám, že jsi opravdu v pořádku. Ještě jednou ti chci moc poděkovat za dnešek. Bylo to neuvěřitelný a jsem moc ráda, že jsi do toho šel. Bez tebe by to nemělo takový kouzlo. Snad ta zpráva není moc zamotaná a vyznáš se v tom. :)

Otevírám dveře a zprávu si čtu ještě jednou. Zlepšila mi náladu, o něco málo. Kdo by si tenkrát pomyslel, že dostanu zprávu od Ashley, která mi zlepší náladu? A kdo by čekal, že dva údajní největší nepřátelé spolu budou tak jednoduše vycházet po tom všem? Protože ať je to, jak chce, Ashley má v sobě nějaké kouzlo, které vás nedrží zpátky. Není tou dívkou, která mi naháněla strach a z níž jsem měl noční můry. 

Zavírám dveře a sundávám si boty, přičemž odepisuji, že jsem šel domů, protože jsem unavený, což je pravda. Únava na mě po tom incidentu s Dominikem sedla nevídaným způsobem. A já se jen těším, až prostě vypnu, ulehnu do postele a usnu tvrdým a ničím nerušeným spánkem. Pokud se mi tedy podaří usnout, v což ze všech sil doufám. 

„Majku?" ozve se z kuchyně mamky hlas, který mě vrací do reality a já se proto stavím do vchodu do kuchyně. Oba moji rodiče sedí za stolem a dívají se na mě nic neříkajícím pohledem. Útroby se mi stáhnou do maličkých štěrbinek a já si jen říkám, že to prvotní nadšení z nich opadlo. Anebo už jim někdo dal vědět o mém výstupu s Dominikem. Pokud ano, dělal jsem celý ten amfiteátr pro nic za nic. „Mohl by sis k nám přisednout."

Vzhledem k tomu, že Emily není nikde poblíž, usuzuji, že ji rodiče už uspali, aby nemusela být u další z přednášek, které se mi chystají dát. Beznadějnost se mým nitrem prohání jako vichřice s bouří, která sebou přináší zkázu. Chce se mi křičet do všech stran, protože toho na mě začíná být až moc. Všechno na mě padá ze všech stran. A já nevím, kde začít, abych všechno vrátil do původního stavu.

„O co jde?" zeptám se potichu a sednu si naproti nim, jako pokaždé, když se mi snaží mluvit do duše. Do již tak pochroumané duše, která se jen tak tak drží. Kolik ještě zvládne snést rán, než to vzdá? Je mnohem silnější, než moje srdce. Ale je stejně tak potrhaná jako onen sval v hrudním koši. A už dávno přestala zářit.

Rodiče mě chvíli skenují pohledem, jako by se snažili přijít na to, jak se mnou mluvit. Nejvíc mi tento okamžik připomíná den, kdy jsem jim odpovídal na otázky ohledně toho, co se se mnou stalo. Na otázky týkající se mé sexuality a toho, co je mezi mnou a Dominikem. S tím rozdílem, že tenkrát se mi nedívali do očí, jako by se báli. Dnes se to otočilo, protože já jen stěží dokážu koukat do jejich očí.

„Chtěli jsme se ti omluvit," ozývá se táta a já doslova slyšel tu ránu dopadajícího kamene ze srdce. Překvapeně se na ně na oba podívám a zjišťuji, že mě pobaveně pozorují. Zřejmě jsem je se svým ztrápeným obličejem pořádně pobavil.

„Za co?" vypadne ze mě nekontrolovatelně vysokým hlasem. Jako by někdo do mého hrdla zasadil píšťalku. 

„Chovali jsme se k tobě hrozně a mysleli jsme si hrozné věci," odpovídá mamka. Když na ně tak koukám, přemýšlím o tom, jak i po tolika letech spolu dokážou být tak sehraní. Vlastně jsem ještě ani pořádně nezažil, že by se spolu nějak významně pohádali. Jsou spolu od vysoké školy, ale za celou tu dobu spolu vychází tak dobře. A já mám nutkání se jich zeptat, jak to provedli. Jak to, že i po tolika letech jsou stále šťastní. A jak je možné, že spolu dokážou tak snadno vycházet.

Oni mě utvrzují v tom, že pro každého člověka je na světě ta druhá polovička. Když se ti dva najdou, stává se z polovičního obrazce celek. Dříve jsem si jako svou pravou polovičku, která mě doplňuje, představoval Dominika. Skoro pořád. Jenže po těch vánocích mám čím dál víc pochyb o tom, že k sobě patříme. Osud nám to jasně ukazuje těmi všemi překážkami. 

„To je v pořádku," odpovídám. „Nedivím se, že jste si to mysleli. Po tom všem, co jsem způsobil, se ani není čemu divit."

„Ale je. Nejsme perfektní a víme o tom. Navíc, jsi naše první dítě a měl by jsi být odrazem toho, jací jsme v mládí byli my a jak jsme to svým rodičům stěžovali," reaguje táta, načež si sundá brýle. „Jenže oproti nám, ty jsi úplně jiný. My, nebo alespoň já, nikdy nepřemýšlel nad následky a vždycky jsem konal. Byl jsem neskutečný chuligán. Ale ty jsi oproti tomu víc..." snaží se táta vzpomenout na nějaké vystihující slovo.

„Víc kajícný," nachází to slovo máma a opět je tu ten pocit, že jsou zkrátka sehraní. „Víme, že jsi tohle všechno udělal, aby na nás lidé z města nekoukali jako na parazity. A víme, že jsi na tom pódiu dneska málem vypustil duši jen kvůli nám a naší reputaci a opravdu jsme ti za to vděční synku."

„Byla to maličkost po tomhle všem," odpovídám. „Vím, jak vám záleží na tom, abyste neztratili ani jednoho pacienta z města, takže tohle bylo jediný východisko, jak z tý situace ven. Zasloužili jste si to."

Mamka bez jakýchkoliv slov natahuje ruku a uvězňuje ve své dlani hřbet té mé. Je to velmi hřejivý dotyk, plný lásky, který jsem už dlouho necítil. A užívám si každou sekundu toho pocitu, že mě mají stále rádi.

„Taky jsme si ale všimli, že už tolik času netrávíš s Lucy ani s Joshem," namítá táta a celá ta rodinná idyla končí. Nechci na ně myslet, protože to akorát bolí. A chtěl bych je oba moc zpátky, ale nepůjdu za nimi. Na to mám ještě pořád svou paličatost, ješitnost a soudnost. „Stalo se něco?"

Na sucho polknu a snažím se nabrat sílu z mámina doteku. Snažím se nabrat sílu v čemkoliv, abych o tom dokázal mluvit, protože jim to chci říct. Chci se někomu svěřit, co všechno mám na srdci a jak to na mě padá. Že absolutně nezvládám své protichůdné emoce. Že nezvládám být v blízkosti všech, s nimiž jsem toho tolik prožil a teď to neznamená absolutně nic. Že nezvládám Dominikovu přítomnost.

„To se spraví," vypadne ze mě jen. Mohl jsem to ze sebe všechno vysypat. Mohl jsem jim o tom všem povědět. A sám nevím, proč jsem to neudělal. „Jsem unavený, půjdu se osprchovat a lehnout si. Dnešek byl docela dost náročný."

„Dobře," pohladí mě mamka ještě několikrát po oné ruce až nakonec její dotyk odezní a já vstávám ze své židle. Hlavní účel moje vystoupení splnilo. Rodiče jsou šťastní, jejich reputace je napravená stejně tak, jako ta moje a všechno by se zdálo perfektní. Ale není. Pro mě ne. Ale cítím i částečnou radost za to, že se mnou opět mluví normálně a ne jako s vyvrhelem. „A Majku?"

Zastaví mě táta v momentě, kdy mi opět cinkne telefon. Předpokládám, že mi píše Ashley. Podívám se, až půjdu nahoru. Každopádně by mě zajímalo, co se děje, že mě táta ještě zastavil. 

„Nezapomínej, že jsme tu pro tebe. Můžeš nám cokoliv říct," sděluje co má na srdci a já jen kývnu hlavou. Vědí, že jim o tom povím, až pro mě nastane správný čas. Ale to by nebyli oni, kdyby mě trochu nepopohnali. S poděkováním a přáním dobré noci se odebírám z kuchyně snad ještě víc unavený, než když jsem tam přišel.

Pomalu vyšlapuji schody nahoru, zatímco vytahuji mobil, abych se podíval, co Ashley odepsala. Jenže k mému překvapení se vůbec nejedná o Ashley, ale o někoho, koho jsem vlastně od té přehlídky ani neviděl. Každopádně tahle zpráva mi zvedá náladu zase o něco výš a lhal bych, kdybych řekl, že necítím silnou radost z toho, co se v té zprávě nachází.

Stewart Lockwood

Daltone, ani jsem ti nevysekl poklonu, takže jako omluvu přijmi moje pozvání na snídani. A jelikož jsme to dneska oba úplně odrovnali, tak máme právo na jeden celej den volna. Takže nejen, že tě zvu na snídani, ale taky na oběd a večeři. A aby toho nebylo málo, zvu tě i na filmový den se Stewartem Lockwoodem. Přijimáš?

Den strávený v přítomnosti Stewarta by se mohl jevit, jako docela morbidní, ovšem jelikož nemám nic v plánu a navíc jsem zítra stejně ani nechtěl cvičit, nenabízí se mi jiného východiska, než přijmout jeho pozvání. 

Michael Dalton

Pane Locwoode, jsem velice potěšen vaším pozváním. Musím vás však upozornit, že pokud mě zvete na oběd i večeři, musí být připravena jen a jen vámi. Tudíž pozvání přijímám za těchto podmínek. :D

Stewart Lockwood

Přijímám vaše podmínky slečno Daltone a budu se na vás už v brzkých ranních hodinách těšit. :D

A ať se to líbí nebo nelíbí komu chce, propadám mu stále víc. A nemohu tomu nijak zabránit.