Stále se vzpamatovávám z toho šoku, že tu je, objímá mě a já ho po tolika letech znovu vidím. Znovu ho cítím. Znovu mohu nasát vůni máty a pepermintu. Je to jako v tom nejdivočejším snu, jenž se mi dlouhé noci o tomto okamžiku zdály. Jenže nic nedokáže atmosféru popsat tak, jako to, že tu fakt je. A do hlavy se mi řítí okamžitě slova, která jsme si řekli, když jsme se loučili. Že jednou dostaneme novou šanci.

„Bože," vydechne, když mě pouští a zadívá se těmi černými kukadly do těch mých, „jsem tak strašně rád, že tě vidím."

Slovo rád ani za mák nevystihuje, jak se právě teď cítím. Slovo rád je jen pouhá jehla v kupce sena z toho, jak to právě teď vnímám. Srdce mi buší o závod, jako kdyby mu chtělo ukázat, že mu stále patří. Že mu nikdy nepřestalo patřit. A že jen čekalo na tuhle chvíli až se znovu shledáme. Jenže nemůžu prostě jen tak mezi řečí říct, že ho pořád miluju. Musím si to nechat na správnou chvíli. A v tom se mi do hlavy dostává první pochybnost. Miluje mě ještě?

Sleduji jako ve zpomaleném záběru, že zdraví i Joshe, který mi opětuje pohled s nevídaným šokem. Zřejmě ani on nečekal, že by Dominik Garret, mohl být tady. Právě teď.

„Co ty tady?" ptá se Josh a já si všímám, že černookému se na krku stále vyjímá řetízek s mým iniciálem, což značí jen jedno - stále ke mně něco cítí. Ten řetízek měl totiž dokazovat fakt, že já jsem jeho a on můj a pokud ho on za celé ty roky nesundal, pak je tu stále šance pro nás dva.

„No, sportovní fakulta mě odmítla kvůli tý noze," ukáže na svou nohu, na níž jsem si všiml, že kulhá. Důsledek toho, jak to s námi dopadlo. A štěstí, že to odnesla jen noha a ne jeho život. „Takže jsem si musel vybrat něco jinýho a vzhledem k tomu, že brácha umí hrát na bicí, jsem se to od něj musel naučit, abych se sem dostal."

„Takže se sportem je konec?" ptá se Josh ještě překvapeněji. Je pravda, že tahle budova je ubytovnou pro muzickou fakultu, tudíž bylo jasné, že pokud je tu Dominik, sportovcem již nebude. Nejvíc překvapivé je však to, že dostal pokoj se mnou.

„Na profesionální úrovni jo," řekne a je znatelné, jak moc ho tahle odpověď bolí. Fotbal byl jeho život. Byl by schopný kvůli němu zahodit celý svůj život. A život mu udělil tuto krutou ránu.

„Lásko," ozve se zpoza dveří, přičemž všichni zpozorníme a zadíváme se na dívku, které Josh právě uhýbá. Dívka působí jako z nějaké španělské telenovely se svou karamelovou pokožkou, dlouhými a hustými černými kadeři, postavou, jakou mají modelky ve Victoria Secret a oblečením jako z nějakého módního časopisu. Je zaražená stejně jako my, přičemž se podívá na Dominika s vytanutým obočím. Mě však v hlavě tkví to jediné slovo, které vypadlo z jejích úst. Lásko.

Joshův pohled se zasekne na mě, jako by vytušil, co si z celého toho okamžiku zapamatuji a co už nikdo nevymaže.

„Lidi," pronese Dominik o trošku slabším hlasem, než před chvílí, jako by se bál reakce, „tohle je Cassandra, moje..."

„Jeho přítelkyně," dokončí za něj, když se k tomu Dominik nemá, přičemž projde přes místnost až k němu a obmotá mu paži kolem pasu. Nějaká část mně, jako by v tuhle chvíli odumřela. Na hrudi mě bolí, jako kdyby na ní stálo stádo jelenů. A jediné, co mám v hlavě je, že mě přestal milovat.

***

Sedím na své posteli, přičemž vybaluji poslední zbytek věcí. Snažím se nějakým způsobem nemyslet na to, co se stalo před několika hodinami. Dominik má přítelkyni. Přítelkyni, která vypadá jako vystřihnutá z playboye. Navíc, ač nerad musím uznat, že jim to spolu opravdu sluší. A že se k němu hodí daleko víc, než já se svou bílou pokožkou a kruhy pod očima. Téhle se vyrovná jen málokdo. A já to nebudu.

Dveře od pokoje se otevřou, přičemž ani nevnímám a skládám poslední věci do své strany velké skříně. Přemýšlím nad tím, čím se zabavím dál, když už mám věci, knihy i postel porovnanou podle sebe. Ještě jsem se vlastně chtěl podívat znovu na rozvrh a zavolat Lucy. A možná večer poprosím Joshe, jestli by se nešel projít po kampusu. Abychom oba věděli, kde co najdeme, když je ten plánek, co nám přišel, úplně k ničemu.

„Majku," osloví mě a moje jméno z jeho úst zní tak divně. Dlouhé roky se podepíšou na tom, že pomalu zapomínáte. Ne na obličej, ale hlas, vůni. Já zapomněl jen jeho hlas. Jeho hlas, když je jemný a šeptá moje jméno. Otočím se na něj s co nejvíc nadšeným a zároveň lživým pohledem. Tím momentem, kdy se objevila Cassandra a obtáhla svou paži kolem jeho boků, se ve mně část zlomila.

„Ano?" zeptám se, zatímco hledím do jeho provinilé tváře. Jako by něco provedl.

„Zlobíš se na mě?" ptá se. Nejraději bych mu řekl pravdu. Že se zlobím. Že se zlobím tak moc, až to napíná každý sval v těle. Jenže ten vztek není mířený na jeho osobu, ale na tu mou. Za to, že jsem si dovolil v něco doufat, i když jsem si už v Crestonu nastavil jasná pravidla. A jedním z nich je i to, že nebudu svoje naděje upínat k absolutně ničemu.

„Proč bych měl?" zeptám se, přičemž vidím, jak zkoumá můj krk. Vím, proč se tak mračí. Hned po tom, co se i s Cassandrou odebral pryč, jsem ten řetízek sundal. Nesluší se, abych ho nosil, když je tu ona. Když on má přítelkyni. A podle všeho jsou šťastní.

„Za to-" nenechám ho doříct.

„Dominiku," skočím mu do řeči s úsměvem, „jsou to dva roky. Je jasný, že jsi celou dobu nečekal na nějakou zázračnou chvíli, která nás svede dohromady. Můžu tě ujistit, že nejsem naštvanej ani nijak zklamanej."

Otočím se zpět ke své posteli a znovu si přeskládám deku. Otočil jsem se hlavně pro to, aby neviděl, jak moc mě tohle všechno štve. Škola ještě ani nezačala a já už se cítím pod tlakem a ve stresu. Pokud to takhle bude pokračovat další dny, pak mě odvezou do nemocnice.

„Je tu ještě něco, o co bych tě chtěl poprosit," namítá po nějaké chvíli, čímž na sebe upozorní. Vysíleně si sednu na svou postel a zahledím se na něj. Ať je to, co chce, nejspíš to bude opravdu důležité, když se tváří zrovna takhle.

„Povídej," vybídnu ho bez okolků.

„Cassandra neví, že jsem někdy něco měl s klukem," odpovídá o poznání s větším strachem. „Netuší, žes nebyl jenom můj nejlepší kamarád a já bych byl rád, kdyby to tak i zůstalo."

Do hlavy se mi přiřítí myšlenka, že k němu prostě půjdu a sfackuju ho. Já ale jen zaraženě sedím a snažím se z úst nevypustit jednu jedinou otázku. Proč? Přesto se přemáhám a místo té otázky jen se sebezapřením odpovím: „Neboj, budu držet jazyk za zuby."

***

Nový rok možná není začátkem dalšího skvělého období, protože nikdy nevíte, co vám osud přihraje za karty. Měl bych se cítit šťastný, že za pár okamžiků přijede Josh z Crestonu a poví mi žhavé novinky. Jestli se k tomu tedy vůbec dostane. Poslední dobou je totiž jako vyměněný a už se mnou ani s bandou netráví tolik času, kolik s námi trávil zpočátku. Nevím proč, ale zdá se mi, jako by mezi námi pomalu ale jistě vznikaly bariéry.

Důvod mé pochmurné nálady však není Josh a jeho bariéry, i když to samo sebou také hraje roli. Ne, dnes totiž přijede i Cassandra, Dominikova přítelkyně a já nevím, jak to celé zvládneme. Dominik se totiž od rána také zdá celý nesvůj a teď, když spolu ležíme v jeho posteli, mám takový pocit, jako by se mi chystal něco říct. Bojím se jen toho, co to bude.

Po tolika krásných dní a nocí, kdy jsme jeden druhému dělali společnosti, kdy jsme prožili svoje osobní volno od okolního světa, se bojím, že se vše vrátí do normálu. A nás čekají zkoušky, které budeme muset projít silou vůle.

„Majku," protrhne ticho, přičemž se tím jediným šeptnutím spustí lavina emocí v mém nitru. „Měl bych ti asi něco vysvětlit."

Natočím hlavu tak, abych viděl do jeho očí a přeji si, abych to raději nedělal. Jeho oči najednou prozrazují mnoho. Mnoho špatného s čímž se nejspíš budu srovnávat dlouho.

„Jak jsem ti říkal, Cassandru chce poznat celá rodina a já zkrátka ještě nejsem připravenej ji všem představit," pouští se do vysvětlování, „a to všechno, co jsem ti pověděl je pravda. Nikdy jsem nebyl její, patřím pořád jen tobě."

„Ale nejspíš v tom bude nějaký háček," namítnu se zatajeným dechem. Nejraději bych utekl neznámo kam, jen abych se vyhnul této konverzaci.

„Nemůžu se s ní rozejít a my dva spolu nemůžeme být veřejně," řekne vůbec to nejhorší, co mohl říct. Do srdce se mi dostává pomyslný jed, který ochromuje veškeré mé vnímání. „Máma by byla proti nám, protože je pod vlivem babičky, která vede celou rodinu. A já nechci přijít o svou rodinu, Majku. Podívej na Kaie. Důvod, proč se spolu bavíme je ten, že Kai nesmí k babičce vůbec vstoupit za to, co provedl. A částečně i za to, kým je. Bylo mi ho tak líto, že jsem mu všechno odpustil. Kdybych i já přišel a oznámil, že jsme spolu, nejspíš by mě máma vyhodila z domu. Nechce totiž o tobě a ani o nás dvou slyšet jediný slovo. A babička by se mnou do svý smrti už nikdy nepromluvila."

Snažím se trochu vychladnout a nechat si vše projít hlavou. Jenže tady ani není co si nechat projít hlavou. Chápu jeho důvody a chápu, že nechce ztratit rodinu, ale i přesto se cítím zhrzený, jak jen můžu. I přesto cítím tu hořkou chuť porážky, která se rozlézá mým tělem jako parazit.

„Chápu to," odvětím slabě a snažím se potlačit slzy, které se derou na povrch. Zatím svůj boj hraji úspěšně. „A věř mi, že ti rozumím."

„Ale?" pozná přesně tak, jako já před chvílí, že to bude mít nějaký háček. I jeho hlas je nakřáplý. Jako by i on touhle chvílí trpěl stejně jako já.

„Ale tímhle to končí," odpovídám nekompromisně. „Nebudu tvoje tajemství. A nebudu nic skrývat před svojí rodinou a kamarády. Nejlepší bude, když s tím už provždy skoncujeme."

Dříve, než stačí něco říct, vstávám a odcházím bůh ví kam vyplakat své slzné kanálky.

***

„Dominiku?" ozve se Cassandra a oba zpozorníme. Jeho černé oči se rozšíří do nevídaných rozměrů, zatímco pomalu otáčí svou hlavu směrem k dívce, které stojí kousek od nás a šokovaně si nás prohlíží. Nitrem se mi rozlévá strach z toho, co přijde teď. Ale lhal bych, kdybych řekl, že nemám radost z toho, že tajemství konečně vyšlo na povrch. Lhal bych, kdybych tvrdil, jak mě to mrzí, protože ne...v tomhle případě mě to nemrzí. 

„Cass," chce k ní udělat krok, ale dívka se rozebíhá a Dominik za ní, což jen potvrzuje mou domněnku, že on k ní také něco cítí. Vždyť by mohl mít jakoukoliv dívku, na níž si ukáže. Přesto se bojí, že ztratí právě tuhle. A to vám dá jistě podnět k tomu, abyste začali přemýšlet o tom, zda k ní opravdu něco necítí. Jsem si jistý, že ano. 

Zůstávám tu sám, mezi stánky a se spousty přišpendlených pohledů na sobě. Dokonce i Lucy se na mě dívá s lítostí. Já ji opět však moc dlouho neopětuji a sklápím hlavu dolů, přičemž usuzuji, že je na čase vydat se domů. A tak se také otáčím a odcházím do náručí svého domova, kde snad všechno bude vypadat konečně jinak. A já nebudu tím synem, který je svým rodičům jen pro ostudu.

***

Tak i dnes vás vítám s novou, tak trochu na mé poměry neobvyklou, kapitolkou. Přesto doufám, že jste si ji na plno užili, protože vrátit se v čase a vše vysvětlit popořadě, bylo zapotřebí.

První úsek, jak jste jistě sami pochopili, navazuje na epilog minulého dílu. Původně jsem druhý díl chtěla začít právě od toho okamžiku, jenže jsem nic nechtěla pokazit, takže jsem si důkladně promýšlela, jak Cassandru nastrčit do děje. Druhý úsek je asi očividný, kam navazuje. A poslední úsek z minulosti navazuje na čas po vánočním bonusu z prvního dílu, kde se zdálo, že ti dva konečně našli cestu. Přesto zjevně nenašli. Každopádně, jaké z toho máte pocity? Líbila se vám kapitolka nebo jste čekali na pokračování té předešlé a nakouknutí do minulosti bylo zklamáním? Dejte mi v komentářích vědět. :)

Já se na vás budu těšit zase s další kapitolkou nejspíš zítra. Tak se zatím mějte. <3