Pevný stisk jeho ruky se snaží snížit tu bolest, jíž cítí přímo uprostřed hrudi. Čas kolem něj, jako by se zastavil a on nedokázal vnímat nic víc, než jen tu neuvěřitelnou záplavu ledové krve, která se rozlezlá po jeho těle, jako nějaká nakažlivá nemoc. Ví, že by měl přestat drtit její ruku, ale nedokáže si pomoci, protože stále před sebou vidí to, jak se ty modré oči, plné odrazů minulosti, vpíjely do těch Stewartových. I na takovou dálku poznal, co se v těch modrých očích nacházelo. I na takovou dálku poznal, že ta procítěnost, s jakou to od druhého refrénu zpíval, patřila jen chlapci hrajícímu na kytaru. A naprosto ho děsí představa toho, že by se Majk dostával pod kouzlo jiného kluka. Dostává ho do kolen jen představa toho, že Majkovo srdce by mohl polapit někdo, jako je Stewart.

Ucítí silné zaškubání, což ho přivede zpět do přítomnosti, přičemž svůj stisk povolí. Sleduje Cassandru, která na něj kouká ublíženým pohledem.

„Vím, že to bylo snad poprvý, co Majk zpíval něco takhle procítěně, ale kvůli tomu mi nemusíš rozdrtit ruku," řekne dívka, načež se nakonec usměje. A Dominikovi se hlavou prožene vzpomínka na druhý ročník a táborák. V ten den, kdy poznal, jaký má Majk talent. V den, kdy poznal, že se s Majkem něco děje. V den, kdy se to všechno dozvěděl. Ta vzpomínka mu přijde tak živá a přesto tak stará. 

„Poprvý?" otočí se na ně Lucy s odsuzovačným pohledem. Rusovlasá dívka, která má neskutečné kruhy pod očima, neoplývá láskou ke Cassandře. Všiml si toho už poprvé, kdy je Josh seznámil. „Holka, nevím jak ty, ale pokud chce, tak tě strčí do kapsy a ještě mu tam zbyde spousta místa."

Sice by neměl, ale souhlasí s Lucy. Cassandru nikdy nic procítěně zpívat neslyšel. V každém vystoupení, které od ní viděl, cítil spíš jen pobavení a nějakou nadlehčující náladu. Nikdy nedokázal vyčíst z jejího zpěvu nic víc, než jen to, že ona sama si je sebou jistá, a že jí to baví. Nikdy nepřenesla emoce na ostatní. 

„No," protáhne Cassandra, protože ani ona v Lucy nenašla kdejaké sympatie, „profesor na zpěv by ti pověděl asi něco jinýho, ale nemám chuť se nějak dohadovat. Být tam já, ukázala bych jim, jak vypadá show. A hlavně bych jim ukázala, jak se chodí po mole."

„Na tohle nemám nervy," ozve se Lucy, načež se zvedne i se svým přítelem a zdá se, jako by se chystala odejít. „Tak běž a ukaž jim to. Vsadím se, že takovej aplaus, jako měl on bys nevytvořila ani ve svých snech. A co se týče toho mola, myslím, že nešlo o to, jak chodili, ale co měli na sobě. Jdeme."

Josh se bezradně kouká na Lucyina vzdalující se záda, kterak stoupají po schodech dolů. A Dominik pozoruje Joshe, na němž se Majkova ztráta podepsala stejně silně, jako na rusovlasé dívce. Zřejmě si však musí opakovat tu samou otázku, jakou si po prvním vystoupení opakoval on sám. 

Proč se spolčil s Ashley? A proč ksakru vypadali jako dlouholetí přátelé?

***

Charitativní akce se ze stadionu pomalu přenesla na náměstí, kde stojí stánky s občerstvením a na menším pódiu předvádí svůj um několik ještě mohoucích starců z domova důchodců. Já se protloukám náměstím sám, protože jsem zkrátka potřeboval alespoň trošku času na to, abych si po tom všem urovnal myšlenky. To uvědomění totiž přišlo tak náhle a naprosto nečekaně, že si teď připadám jako tupec.

Neděsí mě fakt, že všechno, čím jsem doposud prošel a co jsem udělal, záviselo na Dominikovi. To by snad napadlo i toho největšího neandrtálce pod sluncem, protože ať je to, jak chce, moje srdce bude už navždycky jeho. Ne nadarmo se říká, že ta první láska je vždy ta největší. Ovšem, co mě zasáhlo opravdu a děsí mě to minutu od minuty víc, je fakt, že jediný, kdo to všechno dokáže zastínit, je člověk, který pomalu ale jistě proklouzává do mé mysli nepozorován. Člověk, s nimž jsem trávil bezpočet nocí. Že to je ten Stewart Lockwood.

Procházím kolem stánku s hamburgery a párky v rohlíků, kde pozoruji Lucy s plnou pusou, jak se svému příteli snaží něco sdělit a u toho kolem sebe prská. Nemůžu si pomoci a musím se usmát. Kéž bych za ní jen tak mohl jít a obejmout jí. Zeptat se jí, jestli je šťastná. A říct jí, že jí to moc přeju. Jenže pokaždé, když na tohle myslím, se mi do hlavy přižene myšlenka na to, že i ona mě měla za padoucha, který vyvolal tu rvačku. Že i ona přidala klacek do už tak obrovského ohně, který byl rozdmýchaný Joshem. A tak místo, abych šel za ní, se plahočím dál kolem stánků a utápím se ve svých zpropadených myšlenkách.

Jenže celé to má i světlou stránku. Už nejsem za padoucha, každý mě najednou zdraví a moji rodiče už nejsou ti, co zplodili to problémové dítě, ale zase jsou pod září reflektorů. Sami pochopili, proč se celé to vystoupení stalo a jediné, čím mi to naznačili, bylo obrovské děkuji během rodinného objetí. Ashley najednou získala popularitu a nejedna dívka z města, hlavně ty, které budou v letošním ročníku čtvrťáků skládat maturitní zkoušky, se ji přišla zeptat, jaké předpoklady musí mít pro přijetí na návrhářskou školu. Stewart se zas stal idolem každé dívky z města. Ne, že by jím doteď nebyl, ale po tom, jak hrál na kytaru, se jeho armáda fanynek ještě rozšířila.

Což mě přivádí k tomu, že ke každé z nich jsem začal cítit nesnesitelný odpor. Obzvlášť v ten moment, kdy si kvůli nim sundal triko a začal pózovat. Před ostatními jsem se začal smát, i když mi do smíchu nebylo vlastně vůbec.

Z přemýšlení mě vytrhne tupá rána, přičemž mě něčí ruce zachytí, abych nespadl. Byl jsem tak zahloubaný ve své hlavě, že jsem si nevšiml, jak přede mnou někdo jde. A když se rozkoukám a zvednu hlavu, abych se podíval, kdo mě to zachránil, nevím, jestli se mám začít smát nebo brečet. Mým zachráncem je Dominik, který jako by se také vzpamatovával z toho, že jsem to já. 

Vytrhnu svou ruku ze jeho sevření a s tichým poděkováním kolem něj chci proklouznout, protože už tak mám o čem přemýšlet, nepotřebuji, aby se do toho všeho připletla i nová konverzace s ním. 

„Počkej," zastaví mě a já, jako kdybych byl nějak naprogramovaný, se zastavím a znovu mu pohlédnu do těch černých očí. Zajímalo by mne, kde má Cassandru, Mattea nebo Joshe. Jak to, že je sám? „Hledal jsem tě."

„Proč?" zeptám se ihned a něco mě drží zkrátka přišpendleného na místě. Jako by se někdo rozhodl, že mě k té kostkované podlaze přiková. Ten pocit částečné paralýzy není vůbec příjemný. 

„Chtěl jsem se ti omluvit," namítne, zatímco sklopí hlavu a vypadá to, jako by přemýšlel, co dalšího říct. „Za to oko."

Co si vybavuju, já sám jsem si nepamatoval, že by mi tu modřinu udělal zrovna on, ale na tom videu to bylo jasně vidět. Přesto to je ta poslední věc, na kterou bych z té párty vzpomínal. 

„Nic se neděje," odpovídám a projdu kolem něj, načež se chystám někam rychle zdrhnout. Ovšem cítím, že jde za mnou. Pořád dokážu vycítit jeho pohled, jeho kroky, zkrátka celé jeho bytí. Pořád má nade mnou takový vliv. A pořád se ho nemůžu zbavit. 

„Já ještě neskončil," namítá, přičemž mi potvrzuje, že jde opravdu za mnou. Momentálně bych se chtěl propadnout do samotného pekla jen, aby mě nemohl najít. Jenže chci ho opravdu setřást? Ty rozporuplné pocity mě drtí. V jednu chvíli ho nenávidím, v další miluji. V jednu chvíli chci být v jeho blízkosti a tu další od něj utéct co nejdál. Co je tohle sakra za život?

„Ale já skončil Dominiku," otočím se napruženě. Emoce se střídají jako na kolovrátku. Vztek, lítost, láska, nenávist, touha. Sleduji, že někteří lidé kolem nás pokradmo pozorují. Nikdo nezapomněl na tu největší romanci ze všech. Nikdo nezapomněl na plačícího Michaela Daltona ani na skoro mrtvého Dominika. Všichni ten příběh znají po svém. „Co po mně ještě chceš?"

„Pokud jsi na mě naštvaný, chápu to, ale proč se nebavíš ani s Lucy a ani s Joshem? Ti ti přece nic neudělali," namítne a tentokrát vyhrává vztek a já se jen tak tak držím, abych se nerozkřičel.

„Neudělali?" zasměji se, i když mi do smíchu vůbec není. „Když jsou to teď tvoji kámoši, proč se nezeptáš jich? Mám svůj důvod pro oba z nich a oni sami to jistě vědí."

„Mohl by ses přestat chovat jako ten nejublíženější?" vyjede na mě i on, což dělat neměl. 

„Co prosím?" nakloním nevěřícně hlavu. „Jak se tak nemám chovat. Josh mi řekne, že ho nebaví žít v mým stínu, tak jsem mu dal prostor pro to, aby žil ve stínu někoho, kdo opravdu potřebuje, aby tak žil. Lucy ze mě udělala zloducha s tím, že všechno, co se stalo na tý párty je moje chyba, i když dobře viděla, že jsi neměl důvod po něm vystartovat. Dominiku uvědom si už jednu základní věc, my dva nejsme pár a už nikdy ani nebudeme, sám ses rozhodl a já už si med kolem pusy patlat nenechám! A nebudu ničí tajemství, z toho už jsem vyrostl!"

Sledovat ten jeho ublížený obličej hýbe celým mým bytím tak, jako vždy. Jenže teď jsem daleko silnější, než všechny emoce, které mě táhnou k němu. Jsem daleko silnější člověk, než byl ten šestnáctiletý kluk se srdcem na dlani. 

„Já se nerozhodl, rozhodla se moje rodina," odvětí slabým hlasem. „Sám moc dobře víš proč. Ten důvod jsem ti řekl. Moje máma je ovlivněná babičkou, nechce, abych byl jako Kai a nechce, abych se stýkal s tebou, i když na začátku tvrdila něco jinýho."

„Jo, důvod znám," odpovídám s kývnutím hlavy. „Ale já si tě před tím vybojovat uměl. Zůstal jsem s tebou dokonce na vánoce i přesto, že mi to moje rodina vymlouvala, jak se dalo. Uměl jsem vždycky bojovat za to, co mezi náma bylo. Tak proč to nedokážeš ty? Proč nedokážeš bojovat za nás dva a za to, co k sobě cítíme?"

„Protože nechci ztratit svou rodinu," odpovídá takřka ihned. Vím, že kdybych si mohl promluvit s jeho mamkou, změnila by názor. Já bych změnil její názor na mě. A na to, co mezi mnou a Dominikem bylo. Jenže to už jsem Dominikovi říkal. A on, jak se zdá, neposlouchal.

„Pak ale nemůžeš mít mě," odpovídám a je mi jedno, že kolem nás je spousta lidí, kteří to mohli slyšet. Alespoň všichni budou vědět, že mě odsoudili neprávem. A že jsem byl zloduchem neprávem. 

Už se chystám odejít, když v tom se ozve pouhá otázka s tisícem emocí v sobě: „Dominiku?" A tu otázku nepoložil nikdo jiný, než Dominikova přítelkyně. Cassandra.