Z hodin zpěvu jsem si většinou odnášel stejný pocit, jako tenkrát při prvních hodinách na stáži. Nedokázal jsem ani jednou vytvořit tak silné pouto s publikem, že samotný kantor nade mnou zlomil hůl a většinou mě vybíral do skupin jen s velikou nelibostí. Zkrátka mi to nešlo kvůli nervozitě, která mě vždy obalila z toho, jak na mě všichni budou pohlížet. Pokaždé jsem se bál, že selžu, což se většinou i stalo. Prospěl jsem prakticky jen kvůli tomu, že jsem měl splněn povinný počet kreditů a teoretickou část jsem měl na jedničku. Nikdo z mých přátel nedokázal pochopit moje selhání, ale já věděl přesně čím to je. Bylo to tím, že jsem měl pocit, že každý v té třídě je daleko lepší, než já. A po celou dobu toho roku jsem se s tím snažil vypořádat mantrou, kterou jsem si vymyslel.

Až ke konci roku jsem si uvědomil, že je absolutně jedno, jestli je někdo lepší, než já, protože o tom život je. Uvědomil jsem si, že nemusím splňovat veškeré předpoklady pro perfektnost a nemusím být ani mezi nejlepšími deseti. Stačí si uvědomit, že vás ta daná činnost baví. A čím víc vás baví, tím lepší výkon podáte. Jedno jediné vystoupení se profesoru líbilo. Jedno jediné z tolika. A také si mě po tom vystoupení vzal stranou a řekl mi slova, díky kterým jsem si tuhle věc uvědomil. Majku, konečně mám pocit, že jste si uvědomil, že si tu píseň stačí užít.

Mohl za to prakticky i fakt, že s námi při tom posledním vystoupení hrál Josh, který se ze začátku zdráhal, protože Cassandře ve skupině chyběl kytarista. Courtney si na něj ale došlápla. A samo sebou, že když Josh zahraje na kytaru, veškeré vnímání světa jde mimo mě.

Jenže teď tu Josh nebyl a já to zvládl. Sice mi hlas párkrát ujel při těch kudrlinkách, v nichž je Ariana tak proslulá, ale celý koncept té písničky jsem podal tím stylem, jako kdybych nezpíval cizí písničku, ale svou vlastní. Jako by každý ten tón patřil mě. Já se podílel na jeho vytvoření. A třešničkou na dortu pak byl ten vysoký tón v podobě výkřiku. Bylo to něco, co ve mně probudilo život. Jako bych se vrátil zpět o několik let k táboráku. Protože i tenkrát jsem do toho vysokého hlasu vložil veškeré své city.

Všichni kolem mě probíhají do šatny, zatímco se snažím vzpamatovat z toho všeho. Před sebou mám jedny černé a jedny hnědé oči, které mi darují nespočetný příval šoku. Mísilo se v nich neskutečné překvapení a nepříjemný šok. A pokud mi Dominik uměl zasadit ránu hned na začátku s tím, že Kaiovi odpustil, proč bych nemohl zasadit ránu zpět tím, že se na veřejnosti ukážu se svou údajnou největší nepřítelkyní. Protože když jsem na začátku školního roku viděl, jak se Kai s Dominikem baví, jako by se nikdy nic nestalo, nebudu popírat, že mě to nenaštvalo. Byl jsem naštvaný. A trvalo mi hodně dlouho, než jsem si na tenhle úkaz zvykl.

Pan Rees na pódiu něco mluví, přičemž se konečně vzpamatovávám a i já kráčím do šatny, kde na mě ovšem čeká překvapení. Všichni kluci kolem mě se zahalují do tmavého oblečení, přičemž každé z nich působí jinak, ale přesto připomínají jedno a to stejné. Noční oblohu. Jediný, kdo stojí u skříňky a kouká do mobilu, je Shane a Aarona vlastně ani nikde nevidím. Co se to ksakru děje a proč se nepřevlíkají do svého civilního oblečení?

„Majku?" ozve se za mnou Ashley a já se proto překvapeně otočím. Nevím, kdy to stihla, ale vlasy má svázané do vysokého culíku, zatímco má na sobě černý korzet posetý snad milionem třpytících se krystalů. Působí jako nějaká bohyně pomsty s tím, jak jsou její linky nakreslené. 

„Co se děje? Já myslel, že jdeme jen jedno kolo," namítnu zmateně, zatímco koukám do jejích očí a snažím se rozluštit, co má v plánu. Jenže ať se snažím, jak chci, nedokážu přečíst absolutně nic. Jen to, že má něco na srdci a chce mi to sdělit.

„Po pravdě," namítne a ukáže na lavičku před mou skříňkou. Otočím se tedy a spatřím tmavě modrou košili, která postupně přechází v černou. K ní jsou přiložené černé džíny, které u nohavic přechází zase v tmavě modrou. Kolem mě prochází ostatní členové naší velké party a já si začínám říkat, že teď se stane něco, co se mi líbit nebude, „čeká nás ještě jedno kolo. A neřekla jsem ti o tom nic, protože je to takový menší překvapení pro tebe."

„Budu muset vystupovat?" zeptám se a hysterie najednou zase prostupuje mým hlasem. Podívám se na ní vyplašeně a netuším, co od toho čekat. Zrovna jsem vlastně přežil infarktový stav a ona mě chce do dalšího shodit.

„Jo, ale nemusíš se bát," přistoupí ke mně a chytí obě moje ruce. Je vidět, že na tenhle okamžik se asi hodně připravovala. „Tu písničku znáš jako svoje boty. Když jsem se totiž tenkrát byla ptát Shanea, zda do toho jde, potřebovala jsem vědět, jakou písničku poslední dobou posloucháš a jestli ji dokážeš i zazpívat."

„Chvíli jsem ukrutně přemejšlel, co jsme to tenkrát zkoušeli jen my dva, když jsme měli tu volnou hodinu," přidává se do debaty Shane, na kterého upřu svou pozornost. Tak nějak si snažím vybavit volnou hodinu se Shanem. Moc jich nebylo. Prakticky jen jedna a to jsme měli volno jen my dva a já ho poprosil o to, zda by se mnou nešel vyzkoušet něco, co vyšlo nedávno. „A i když jsi říkal, že ti to vůbec nejde, já to vnímal trošku jinak. Protože ať se stalo, co se stalo, zpíval jsi to tak, že i mně se dělala husí kůže a to jsem k těmhle věcem skeptický."

Vzhledem k tomu, že písnička Broken, kterou jsem si zpíval v ten den, kdy jsem vyhnal Joshe i Lucy, je Djovským počinem, potřeboval jsem k tomu tenkrát Shanea, s nimž jsem měl právě tu volnou hodinu. Chtěl jsem si to vyzkoušet zazpívat, protože Au/Ra na rozdíl od Ariany, má hlas postavený hned o několik stupínků níže. Měl jsem tenkrát ze sebe mindráky, protože hodiny zpěvu mi zkrátka nešly, navíc mi Dominik chvíli před tím řekl, že bych byl jeho tajemstvím, pokud bychom to spolu znovu zkusili a Josh na mě většinou neměl čas. A ta písnička mě tak nějak doprovází od té doby. 

„Takže vzhledem k tomu, že už jste to se Shanem zkoušeli, jsem myslela, že bychom si to mohli střihnout i dnes, protože já neměla za úkol vymyslet jen outfity na letní téma, ale dostala jsem i téma noc," vysvětluje Ashley a já očekávám, že mi sdělí i důvod, proč mi to neřekla. „Jestli do toho nejdeš, pochopím to, Courtney kdyžtak říkala, že to vezme za tebe, protože tu písničku zná taky, ale pokud bys do toho šel, byla bych ti neskutečně vděčná. A navíc mám pro tebe pak jedno překvapení."

Překvapení je mi momentálně někde u zadnice, protože část mě odmítá zpívat tu píšničku přede všemi. Ovšem pro tu bojovnější část mého vnitřku je tohle celé výzva. Výzva toho, jak to podám a jestli to vůbec dokážu. Pokud ne, ztrapním se před celým městem, o což mi zas tolik nejde, ale vím, že když to nezvládnu, zklamu sám sebe. A pokud to zvládnu, dokážu si, že nejsem zas tak zatraceníhodný případ.

„Byla by to akustická verze tý písničky," namítá Shane, čímž zpřetrhává to dilema v mé hlavě. „Vzhledem k tomu, že tu nemám takovou jistotu jako ve škole, jsme se rozhodli, že k tomu celému vjemu postačí jen obyčejná kytara, na kterou ti zahraje někdo, od koho bys to možná nečekal."

„Kdo?" zeptám se. Koukám, že si těch překvapení na mě přichystali mnohem více, jen nejsou tak příjemná, jak bych možná uvítal. 

„Nech se překvapit," usměje se Ashley, jako kdyby věděla, že mě přesvědčí. „Dostaneš samo sebou sluchátko, abys věděl, kdy máš začít zpívat."

„Ber to jako tenkrát na tom táboráku," namítá Shane, jako by věděl, na jakou strunu zahrát. „Tenkrát jsi taky netušil vůbec nic, vlastně jsi ani neměl ponětí o tom, jak dokážeš zpívat. A podívej se dneska. Zpěv je výzva kamaráde, nad tou se nepřemýšlí. Ta se koná."

Nevím proč, ale když vám takovou věc řekne někdo, od koho byste to nečekali, něco to s vámi provede. A já cítím, jak můj odpor k tomu, co se tu teď děje, pomalu klesá. Jak vůle, která mi pomalu ale jistě našeptávala, ať to nedělám, se ztrácí někam, kde ji ani neslyším. Jako by Shane zakopal i tu poslední kapičku pochybností tím, že ve mně věří. Možná jen potřebuju ukázat, že někdo ve mně opravdu věří. A možná měl Josh pravdu a já jsem takový sobec, že taková slova potřebuji slyšet. 

„Dobře," šeptnu poraženecky, zatímco Ashley vypískne tak nahlas, že nemám ponětí, jestli v těch sluchátkách vůbec něco uslyším.

„Jsem tak moc ráda," zatřepe s mýma rukama a u toho poskakuje. „Na scénu půjdeš zase jako první, ale nebudeš muset jít na molo. Na pódiu jsou připravený dvě židle, ty si na jednu sedneš a stačí, když to zazpíváš tak, jak to budeš cítit. Kytarista už tam připravenej čeká. Takže se převlíkni, táta ti pak dá mikrofon a bezdrátový sluchátko, ve kterým uslyšíš hudbu a instrukci kdy máš začít zpívat. Podle toho, co říkal Shane, si ale myslím, že to ani potřebovat nebudeš. A já pádím zorganizovat ostatní."

Než se vůbec stačím nadechnout, Ashley je pryč a Shane mi ukáže zatnuté pěsti. Pokud tohle vyjde bez jakéhokoliv ztrapnění, bude to zázrak. A pokud se mi povede přenést do té písničky všechno, co v sobě právě teď cítím, pak to bude něco neuvěřitelného. Svou naději však upínám k tomu, že takovéhle věci se vydaří mnohem lépe, než kdybychom to měsíce plánovali. A tak se jen modlím ke všem svatým, aby to i v tuhle chvíli platilo.

***

Se srdcem v krku kráčím po schodech směrem na pódium. Ruka, v níž svírám mikrofon, mi bělá od silného stisku, zatímco nervozita mnou proudí od hlavy až k patě. Musím však uznat, že Ashley ty věci navrhla moc pěkně, protože všichni ti modelové stojí seřazeni na schodech podle toho, jak kdo půjde a každý působí jako z nějakého fantasy filmu. Celý koncept pojala jako oblohu od setmění až po ranní rozbřesk. Můj outfit je někde mezi všemi těmi lidmi. A těší mě vidět i muzikanty, kteří stojí v řadě, jako by patřili mezi všechny ty fotbalisty, návrhářky a modelky.

Vystoupám až nahoru, rozhrnu černou plentu a sleduji, že i pódium je zahaleno přesně tak, jako před tím. Jen tu chybí hrací nástroje, které stačily zmizet a v levém rohu před plentou stojí dvě židle, přesně jak Ashley popisovala a na jedné z nich sedí Stewart, který se zdá z toho celého krajně nesvůj. Na klíně se mu vyjímá kytara a když si mě všímá, jako by mu padl kámen ze srdce. Věnuje mi další vzácný upřímný úsměv.

Spěšně dojdu až k němu a překvapeně se na něj podívám. Na sobě má tu konečnou fázi rozbřesku, kdy jeho košile pomalu přechází z tmavě modré na tu o odstín světlejší a u nohavic je znázorněná oranžová barva vycházejícího slunce. Vypadá v tom skvěle. Ostatně jako všichni.

„Co tak koukáš? Tos nevěděl co?" zeptá se lišácky. A pravdou je, že jsem netušil, že by Stewart Lockwood uměl hrát na nějaký hudební nástroj. Většinou se vždycky vychloubal s tím, jak perfektní fotbalistou je a že každý jeho um má něco do sebe. Nikdy by mě nenapadlo, že tu bude sedět zrovna on.

„Nenapadlo by mě, že budeš umět něco jinýho, než se vychloubat a kopat do míče," odpovídám mu a cítím, jak ze mě opadá část té nervozity, i když vlastně nemám ponětí, jak umí Stewart hrát. Nikdy jsem ho neslyšel. 

„Jsem plnej překvapení," mrkne na mě. „A nemusíš se bát, o tomhle celým vím už od začátku prázdnin, takže noty znám jako svoje starý boty." I tímhle jediným tvrzením, jako by ze mě sejmul tu tíhu, která na mě doteď padala. 

Hlas pana Reese proudí přes celý stadión, zatímco lidé nerozdýchali ještě náš předešlý počin, a tak je všude slyšet vřískání a pískání.

„Chtěl jsem ti jen říct, že to zvládneš," podívá se na mě takovým tím pohledem, který vám říká, že svá slova myslí upřímně. Přesně tak, jako se na mě díval dnes ráno u té nečekané snídaně. A já nevím proč, ale čím víc se na mě takhle dívá, tím víc se propadávám do hlubin svých vlastních rozporuplných pocitů. Některé mě nabádají, abych mu nenaletěl, že se jen snaží dostat zpátky to, co ode mě dříve měl. Některé jsou ovšem tak věřící, že by mu zhltli úplně všechno, co řekne. A já jsem někde mezi, protože vím, že se jeho určité vlastnosti změnily. Že on je v konečném důsledku tak docela jiný, než před tím. 

„I ty," odpovídám potichu a odtrhávám od něj pohled, protože ještě chvíli a mohlo by se stát něco, co nechci. Co si ani nemohu dovolit, protože bych tím porušil svoje kodexy. Jenže všechno, co si představím momentálně v mysli, je obraz jeho rtů přilepených na mých. A já nevím proč, ale ta představa vyvolává neskutečné teplo, které se odráží na mé hrudi. Vím, že po něm fyzicky toužím. Netušil jsem však, že toužím i po tom, aby mě políbil. Pro mě jsou polibky věc čistě vnitřní. Protože polibky toho dokážou hodně napovědět. A tolik i říct. 

Plenta se rozhrnuje, dav tichne a mě znovu ozáří veškerá světla. Molo je připraveno, stejně jako všechno ostatní, jen já jsem nějak zaseknutý v pozici s mikrofonem u pusy a ruce se mi třesou, jako kdyby je napadla silná třesavka. Stewart na sebe upozorní mírným odkašláním a tak mu věnuji pohled. On na mě jen kývne a já se probírám, přičemž se všude rozezní struny jeho kytary. A se mnou se dějí neuvěřitelné věci.

Myslel jsem si totiž, že nikdy nepoznám dalšího člověka, který by dokázal na kytaru hrát tak jemně a dodávat tomu to pravé kouzlo, jako to dělá Josh. Jenže když slyším s jakou jistotou a jemností se jeho prsty opírají do strun, vyvolává to ve mně neskutečný pocit nostalgie. Jako bych seděl v chatce, Josh naproti mně a ptal se mě, jestli tu může zkoušet každý večer. Nebo se vracím zpět na stáž, kdy večer hrál melodii a já mu každý večer před spaním zpíval. 

„I used to be afraid to break the fall

So I stall.

But now I'm trying breaking down my walls

Let them fall."

Vnímám tu souhru, jak svoje hraní přizpůsobil za chodu mému hlasu tak, aby to znělo přesně tak, že to do našeho vystoupení patří. Cítím se přesně tak, jako tenkrát v druháku na táboráku. V jednom uchu sluchátko, v němž slyším melodii i s hlasem původní zpěvačky a druhé ucho mám volné, abych slyšel jeho hraní. A když si to sluchátko pomalu sundávám z ucha, vím, že na tomto nic nepokazím. Jeho hraní totiž dává jasně najevo, kdy mám skončit a kdy zase začít. 

Všichni v publiku jsou potichu a to i přesto, že první modelka znázorňující západ slunce už vyšla na molo. Vím však, že celý ten koncept má působit tiše, protože noc přichází bez jakýchkoliv zvuků. Jen obloha prozrazuje, že den se pomalu chýlí ke konci. Proto ani dalšího modela nedoprovází jekot, pískání, ani smích. Jen můj zpěv a Stewartovo hraní na kytaru. A tak se to zdá správné. Tak to je správné.

„My arms are open

But then I get close and

I'll push you out

Pull you back like an ocean.

Wanna be all in

But I'm bad with emotion

Maybe 'cos my heart

Was made to be broken."

Každé jedno slovo vnímám tak, jako by šlo opravdu z mého nitra. Nevyužívám plnou sílu hlasu a nezpívám v tónině, v jaké jsem zvyklý. Skoro jako bych do toho mikrofonu šeptal, protože tak to teď cítím v harmonii s tím, jak outfity jeden za druhým proudí po mole a představují hlubokou noc s hvězdami, kterou právě teď prezentuje Ashley se svým korzetem. A publikum, jako by zmrzlo, protože co mi ta světla dovolují vidět, sleduji ty okouzlené tváře v hledišti.

Mírně se pootočím na Stewarta a s překvapením zjišťuji, že se celou tu dobu na mě dívá, jako kdyby netušil, že tohle můj hlas dokáže. Zřejmě jsme oba předčili očekávání toho druhého. A já nevím proč, ale čím víc se na něj dívám, tím víc se mým nitrem rozšiřuje ten příjemný pocit. Čím víc se jeho zorničky vpíjí do těch mých, tím víc cítím, že padám někam, kam za žádnou cenu nechci padat. Že vedle Dominikovy tváře přibývá další. Ta jeho. Stewartova. 

Dostávám se do druhé sloky a nedokážu z něj spustit oči. Jako bych to najednou zpíval jen jemu. A on, jako by mu v očích proudila nějaká zvláštní energie. Vidím v nich něhu, vidím v nich ale i stud a především v nich sleduji tu jiskru, která se s každým odzpívaným slovem jen zvětšuje. A moje ústa, jako by sama najednou pracovala, když se můj hlas rozhodne přidat do některých mezer mezi slovy hlasové kudrlinky. 

„Nobody said it'd be easy

And I know that I'm a lot

Treatin'love like it's graffitti

I'm runnin'before I get caught

The beauty bleeds but scars will never fade

That's okay, 'cos."

Při druhém refrénu, jako bych si uvědomoval některé věci, které mi doteď nedocházeli. Nějaká malá jiskřička uvnitř mě totiž stále doufala, že mezi mnou a Dominikem ještě někdy něco bude. Že my dva ještě budeme mít možnost být spolu a naplnit všechny ty díry, které jsme jeden druhému na srdci způsobili. Jenže všechno, čím jsme si prošli a doposud stále procházíme, tím, že naše láska ještě pořád nemá svých konců, je jen důkaz toho, že my dva, ač jsme bezpodmínečně milujeme, k sobě už dávno nepatříme. Že naše obzory jsou mnohem víc odlišné, než kdy dřív. A že i když se stále vídáme a panuje mezi námi určitá přitažlivost, naše láska neskončí s rozbřesknutím, ale spíš tím, že jeden druhému musíme dát prostor pro to být šťastní za jakýchkoliv podmínek.

Že já nemusím nenávidět Cassandru za to, že je s ním, i když mě ten fakt ničí. Měl bych být vděčný za to, že ho dělá šťastným, protože ať Dominik tvrdí, co chce, vidím mu na očích, že je spokojený v jejím objetí. Že jí polibky opětuje se stejnou vervou. A že i když možná miluje mě, ona v jeho srdci zabírá také místo. Měl bych být šťastný už jen když pomyslím na to, že jeho život nabral obrat nečekaných rozměrů a otočil se konečně k lepšímu.

Dochází mi, že za celou tu dobu jsem si nedokázal představit, že by po mém boku stál někdo jiný, než-li on. Že pokaždé, když jsem se stýkal s jinými chlapci, v mé hlavě byl ve skutečnosti on a to byl důvod, proč jsem od té doby s nikým nebyl ve vztahu. Že většinu toho, co jsem dělal a co stále dělám, je on. Jeho přítomnost. Jeho vliv. Jenže, když teď hledím na Stewarta, nevidím Dominika. Nemyslím na to, co jsem prožil s ním. Nemyslím na to, jaký vliv na mě má. Není tu. Jen Stewart mi dělá doprovod. Jako jediný, jako by dokázal zastínit Dominika a mou lásku k němu. 

Slabým hláskem na konci doprovázím Stewartovo hraní na kytaru, až nakonec obě věci odezní a vystoupení je u konce. A já stále hledím na něj a on na mě. Cítím to neskutečné napětí, slyším v uších, jak mé žíly pumpují krev nesnesitelnou rychlostí. A jak moje srdce běsní uvnitř hrudi, protože je zmatené. Zmatené ze Stewarta. Zmatené z vlastních pocitů. A zmatené z toho, že Stewart je po těch letech úplně první chlapec, který pronikl přes Dominikovy bariéry. Je to matoucí a zároveň...to nejděsivější, co jsem za poslední tři roky cítil.