Zakázané ovoce nejlépe chutná. To mi řekla už velká spousta lidí, jenže já tomu nikdy nerozuměl. Nebo tedy, nerozuměl jsem tomu do té doby, než jsem jednoho dne procitl a probudil se do reálného světa, který není ani trošku takový, za jaký jsem ho měl. Dalo by se říct, že jsem žil v mlze, kterou po dlouhých letech protrhlo světlo slunce, které mě ozářilo. Protože právě od toho osudného dne vnímám věci, o nichž jsem neměl ani páru. Od toho dne si uvědomuji, jak je těžké si vydobýt místo kdekoliv, kam vás osud přivane.

Stalo se to před několika měsíci na silvestra. Byl jsem pozvaný na jakousi pofidérní párty k ukončení starého roku a přivítání nového. Tou dobou jsem studoval první ročník střední školy a teprve se zabydloval v novém prostředí a seznamoval se s novými tvářemi. A právě tuto párty pořádal můj nejlepší kamarád, s nimž jsme se rozhodli, že na střední půjdeme spolu.

Párty byla v plném proudu a já si ani nevzpomínám, co jsem dělal. Vlastně si jen vybavuji, že mě to ani moc nebavilo, protože alkoholu jsem holdoval jen málokdy a muselo se jednat opravdu o šťastnou událost. A do seznamu šťastných událostí jsem nikdy nijak nezahrnoval příchod nového roku. Spíš jsem se začínal obávat, co za nové šlamastiky mě potká a z čeho všeho se budu muset dostávat.

Těsně před půlnocí jsem se začal cítit nesvůj a usoudil jsem, že bude lepší, když se dostanu na lepší vzduch. Spíše na čerstvý vzduch, protože mezi všemi těmi puberťáky, jenž byli přiopilí, se zkrátka nedalo dýchat. Vstal jsem ze svého místa, ať už to bylo kdekoliv, a vydal se na verandu. Prorážel jsem si cestičku známými i neznámými tvářemi a jen se modlil, aby už přišel konec a já mohl jít domů. Přece jen, kdybych se tady neukázal, asi by mě rodina vydědila a kamarádi by dočista ztratili zájem o to se se mnou bavit.

Otevřel jsem prosklené dveře vedoucí ven a stoupl si na kraj dřevěného stavení, které zastřešovalo vchod dovnitř. Ačkoliv ještě zbývala čtvrt hodina do začátku nového roku, noční oblohu zkrášlovaly ohňostroje všech barev a já je s úžasem pozoroval. To, jak vyletěly vysoko a pak se roztříštily o neviditelnou zeď a proměnily se ve směsici všemožných barev. Zkrátka to jediné mě vždy na silvestru nejvíc těšilo, ačkoliv jsem nikdy sám žádný pořádný ohňostroj nevypálil. Chtěl jsem, ale strach mi to nedovoloval. A přiznám se, byl jsem už tenkrát pořádný poseroutka.

Za sebou jsem uslyšel bouchnutí dveří, což mě vyvedlo z rozjímání o kráse všech těch barev a otočil jsem hlavu na nezvaného hosta. Byl jím můj nejlepší kamarád Dominik, s nimž se znám už od první třídy na základce. Sice se naše zájmy s postupem času začaly rozcházet a každý jsme vlastně úplně jiný, nikdy se však naše přátelství nerozpadlo a ani dokonce neoslabilo. Jenže tahle chvíle, kdy za mnou přišel, všechno změnila.

„Už vyčkáváš?" zeptal se s úsměvem a stoupl si vedle mě. Dominik byl o něco menší, než já, ovšem jeho tělo už od konce devítky začalo nabírat svalovou hmotu, a tak občas působil mnohem starší, než-li já, i když opak byl pravdou. Byl jsem starší o celé čtyři měsíce.

„Spíš jsem jenom potřeboval na čerstvej vzduch," přiznal jsem bez jakéhokoliv ostychu. Dominik věděl, že já nejsem na žádné takovéto oslavy, a že mě spíš nudí, než abych se na nich bavil. Na rozdíl od něj.

„Jo, dneska se to trochu zvrhlo," přitaká a prohrábne si svoje černé zvlněné kadeře. „Však se neboj, než půjdou domů, pěkně je zaměstnám. Takovej bordel by mi rodiče neodpustili ani za deset let."

Dominikovy rodiče jsem znal. Jednalo se spíš o flegmatické lidi, které nikdy nic nedokázalo rozházet. Většinu času působili, jako by jim vůbec na ničem, kromě jejich dětí samozřejmě, nezáleželo. Tudíž jsem moc nerozuměl jeho poslední poznámce, ale přesto mě to rozesmálo. Představil jsem si totiž svojí mámu, jak by vyšilovala, kdyby se u nás doma konala party a já pozval takové množství lidí. Asi by jí trefila mrtvice a mě potom všechno možné, co by jí přišlo pod ruku.

Odněkud ze sousední zahrady zničehonic vyletěla červená šipka směřující vysoko nad nás, přičemž Dominik vykřikl a ukazováčkem levé ruky jel prstem po její dráze. Sledoval jsem, jak vysoko doletí a všechno mi najednou připadalo, jako ve zpomaleném záběru. Šipka se na obloze rozprskla do červené palmy, jejíž částečky jedna po druhé směřovaly svým vlastním směrem. Možná se to všechno tenkrát stalo během vteřiny, ale já to vnímal, jako by to trvalo strašlivě dlouhou dobu.

Dominik vypískl na celé kolo a to mě donutilo se na něj podívat. Jeho černé kadeře mu pomalu spadaly do kaštanově hnědých očí, zatímco se jeho ústa křivila do šťastného úsměvu, kterým mě obdarovával. Jeho úsměv mi najednou připadal kouzelnější, než tisíc ohňostrojů. Jeho oči zářily více jiskřičkami, než jakými mohli lidé obdarovat nebe. Nechápal jsem, co se to najednou stalo a proč se mi tak silně rozbušilo srdce při pohledu na něj. Nechápal jsem ani, proč jsem měl takovou potíž dýchat. Věděl jsem jen, že to způsoboval on, když mě obdarovával svým úsměvem a jiskřivým pohledem.

Když jsem v tu noc ulehal do postele, každá následující myšlenka patřila onomu momentu, jemuž jsem nerozuměl. Pokaždé, když jsem zavřel oči, jsem před očima viděl jen jeho. Jako by ta červená rachejtle značila příchod něčeho, co mi otevře oči dokořán a já začnu vnímat svět jinak. Začnu sebe vnímat jinak.

***

Vítám vás. Přišla jsem opět s absurdním nápadem na příběh, který tentokrát není fan fikcí na žádný seriál ani žádný ship. Všechny postavy, které se tu objevují a ještě objeví, jsou jen výplodem mé bujné fantazie. Doufám, že se vám příběh bude líbit, a že vás alespoň trochu emočně rozhýbe. 

Také upozorním, že některé scény, které se v tomto příběhu vyskytnou, jsou inspirovány skutečným příběhem. Především pak právě prolog, který je skutečností a opravdu, do posledního detailu, se odehrál už před více, než sedmi lety. Snad vás tedy bavil a navnadil na další dění, které jsem si pro hlavního hrdinu připravila. 

Za každý ohlas budu vděčná a budu se snažit psát jako divá a snad příběh i dokončím a nedopadne to, jako s mými předchozími pokusy. Zatím se s vámi loučím a doufejme, že se potkáme u další kapitolky. <3