Horké letní slunce mě pálí do tváře, zatímco ze mě lije neskutečně velká dávka potu, když nakládám svá zavazadla do auta. Je poslední den srpna a to značí jedno – začátek nové kapitoly mého života. Začátek další kapitoly, kterou si napíši sám, jako poslední dva roky od mého posledního setkání s Dominikem Garretem, který do slova a písmene zmizel z mého života jako pára nad hrncem.

Během těch dvou let se toho stalo neskutečně moc. Hodně věcí, díky kterým jsem pochopil, že je zbytečné se otáčet dozadu a vzpomínat na to, co bylo dříve. Naučil jsem se pohlížet na život, jako by každý den měl být mým poslední a z každého toho dne se snažil vytěžit maximum dobrých věcí.

Ať už se například jednalo o to, že mám milující rodinu, která mě před pár měsíci podpořila v mém rozhodnutí vydat se svou vlastní cestou, která se stáčela k hudbě a tanci. To mě totiž naplňuje od hlavy až k patě a já se nemohu dočkat, až nastoupím do prvního ročníku na Akademii sportovních a muzických umění. Ať už šlo o mé přátele, kteří mě každý den obdarovávali nikdy nekončícím optimismem či vtipnými momenty. Ať už šlo o mě samotného a o mou změnu k lepšímu. Naučil jsem se psychicky odolávat ranám z minulosti. Naučil jsem se kontrolovat svoje pocity a nedovolovat jim, aby mě omezovaly na svobodě vnímání.

Neříkám, že nebyly momenty, kdy jsem nepomyslel na staré časy a utápěl se v nich. Jenže s každým tím vzpomínáním jsem se zoceloval. Zdolával jsem svoje city. Pokořoval je. Až z nich nakonec zbyla jen hrstka a já si uvědomil, že moje srdce už po něm nelační ačkoliv by bylo šťastnější, kdyby byl každý den se mnou. Přesto bylo šťastné a to se stalo výhrou, v níž jsem zpočátku ani nedoufal.

Co se týče mého rozhodnutí nastoupit právě na Akademii, o níž se po městě tradovalo čím dál víc, rozhodl jsem se už ve třeťáku, kdy jsem se opět s Joshem a jeho bandou vydal na stáž, kde nás přivítali jako hrdiny. Tedy, mě přímo ne, protože jsem se účastnil v druháku jen jednoho kola soutěže, ale Joshe a jeho (teď už i moje) přátele přivítali s obrovským potleskem, protože se v druhém ročníku se svým zpracováním písně Done For Me od Charlieho Putha a Kehlani, probojovali do samé příčky vítězů a odvezli si bronzovou medaili.

Třeťák přinesl mnoho změn. Nejen co se po mé psychické stránce týče. Naše třída se tím rokem začala zajímat o maturitní ples a o všechno, co se kolem něj dělo, a tak jsme se konečně přestali dělit na skupinky a spojili jsme hlavy dohromady. Největší slovo v celém tom zmatku kupodivu získal Nick, který se za tu dobu také změnil a musím říct, že k lepšímu. Sice jeho nálada občas pokulhávala a on byl nepříčetný, jenže možná to byl fakt, který ho přivedl do pozice, kdy jsme měli jako třída doslova bojovat se samotným zástupcem ředitele, aby náš maturiťák vypadal tak, jak jsme si ho představovali. Jedna věc se však nezměnila. Nick a Lana i po těch všech letech stále tvoří pár. Šťastný a stejně zamilovaný jako na začátku.

V třetím ročníku jsme také zdolali stáž i soutěž a odnesli si zlatou medaili domů. Co bylo však překvapující, z každého zhlédnutí či stažení písní, nám byl samotnou společností věnován útržek zisku, který jsme si pak směli rozdělit. Samozřejmě jsme však byli nepřímo nabádání, abychom značnou část z naší výhry darovali škole, díky níž jsme se vlastně dostali tam, kam jsme se dostali. Bylo mi to jedno, protože po konci třeťáku jsem byl pevně rozhodnut, kam se moje cesta ubere a kam budu směřovat.

Čtvrťák byl ještě hektičtější a popravdě, nepamatuji si z něj skoro nic. Možná za to mohl blázinec okolo maturiťáku a poslední rozlučce. Možná za to mohl fakt, že jsem byl skoro pořád opilý, protože jsem začal navštěvovat pochybné večírky a snažil se s někým seznámit. A opravdu se tak i stalo, jenže všechno mělo krátké trvání. Zřejmě mi nebyl nikdo souzen. Nikdo kromě něj, jenže na to jsem si zakazoval myslet. I on se jistě v ten čas nezaobíral tím, že bychom správně měli být spolu a všechen ten blázinec prožívat spolu. Dohoda, kterou jsme uzavřeli, platila pro oba. A já se jí snažil plnit. Stejně tak, jako on, když se mi nikdy neozval žádným způsobem. A že jich bylo.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit," utře si mamka slzy z očí kapesníkem, když nakládám společně s Joshem poslední zavazadlo. Přijde mi, že toho mám daleko víc, než on, ale nepřipadá mi to hodné zmínky. Nechci na to moc upozorňovat, protože by mě mohl vykopnout a já bych musel jet autobusem skoro pět hodin. A to není zrovna nejlepší způsob dopravy.

„Mi povídejte," odfrkne Lucy se založenýma rukama a napruženě se na nás dívá. Jako jediná z naší zlaté trojice se rozhodla, že vejšku nezkusí a místo toho tu zůstane s babičkou a bude se s ní starat o nově otevřené květinářství. Její táta se během těch let vzchopil a začal se víc zajímat. Stejně tak, jako její matka. A když se Lucy jednou, už po rozvodu jejích rodičů, zmínila, že by si ráda otevřela malý krámek s květinami, oba její rodiče to slyšeli a vzali si hypotéku, aby jí mohli to přání splnit. Se vším jsem pomáhal, stejně jako Josh, Nick i Lana, až do posledního dne jejích sedmnáctých narozenin. Byla tenkrát tak šťastná, že zapomněla na veškerou zášť, kterou ji způsobilo naše rozhodnutí odjet tak daleko, a obdarovat nás svými sladkými polibky na tvář. A když říkám sladkými, myslím tím cukr všude okolo jejích rtů ze sladkokyselých bonbónů. „Jak to tady mám sakra přežít sama."

„Vždyť nebudeš," namítám, když zavírám kufr auta a s úsměvem od ucha k uchu si stoupnu před celou partu lidí, která se s námi přišla rozloučit. Jsou tu máma s tátou, malá Emily, která se zdá smutná z mého odjezdu, a také Lucy, jejíž tvář zahalují chmury minutu od minuty víc a víc. „Nick a Lana tady zůstávaj taky."

„Prosím tě," vypískne, jako bych jí dopálil, „ti dva jsou jako zeď. Mluvíš na ně, ale oni tě naprosto ignorujou, protože maj moc práce se svým bezchybným vztahem. Když je občas vidím, dělá se mi i zle."

„Kdyby tě tak Nick slyšel," přidává se Josh pobaveně. I on stačil poznat moje zbylé dva kamarády, a tak se z nás nakonec stala taková menší skupinka, kde se mísili muzikanti s outsidery.

„Proti Lucy by neměl šanci," pronese táta s úsměvem, přičemž se dočkáváme Lucyina známého šklebu vyjadřujícího pýchu. Mám takové neblahé tušení, že se můj táta a Lucy skamarádili, ale raději ani to nebudu zmiňovat, i když jsem si tím vlastně víc, než jistý. Pokaždé, když k nám přišla na návštěvu, nakonec skončila v zapáleném rozhovoru s mým tátou, jak jsou květiny pro léčitelství důležité.

„Budem muset pomalu vyrazit. Chci to tam ještě omrknout, než začne to šílenství," ozývá se potichu Josh, protože ví, že se téhle chvíle už nějakou dobu bojím. Sice už jsem si zvykl, že doma bývám zřídka a většinou někde courám, ovšem vždy jsem se mohl vrátit do své postele. Teď ji celých deset měsíců neuvidím. Jediná nevýhoda Akademie – začíná o měsíc dřív, než ostatní vysoké a končí o měsíc déle. Vlastně jako celý školní rok na střední i základce.

„Dávejte na sebe pozor," řekne okamžitě máma a potlačuje vzlyky, které se jí derou do hrdla. Stále si ještě nezvykla, že už nejsem malý chlapec, který potřebuje chránit. Stále si ještě nezvykla na to, že bolest snáším od Dominikova odjezdu daleko lépe. A vyrovnávám se s ní rychleji, než kdy dřív. „Pište nám, volejte, bombardujte."

„To ani nebude třeba," ozývám se se smíchem, „ty to zvládneš všechno sama."

„Nebuď drzý," vyjede na mě a hned na to se znovu rozbrečí, což jen prohloubí úsměv na mojí tváři. Nemůžu si pomoci, ale po těch letech mi to přijde stále vtipnější a vtipnější. Stejný scénář, když někam odjíždím. Jen mi místo řízků a buchet nabalili docela slušný balík peněz, s nímž se budu snažit hospodařit. Aspoň okusím, jaké to je žít sám.

„Slibuju, že budu volat i psát. Vy na oplátku dávejte pozor na sebe a na Emily," kladu jim na srdce a skláním se ke své sestře, které prohrábnu pečlivě upravené vlasy. Nejdříve se na mě zakaboní, následně mi však nečekaně skočí do náruče a její malé paže se ovinou kolem mého krku. Svou šišlavou mluvou mi sděluje, jak moc jí budu chybět. A to samé říkám ji, protože je to pravda. Emily je ta nejmilejší dívka pod sluncem. A také nejroztomilejší. V celém Crestonu je tak populární, jako moji rodiče, a to se o nic nezasloužila. Tedy pokud nepočítáme nesnášenlivost k červené karkulce, kterou jsem ji musel předčítat každý večer před spaním.

Následně se k nám přidávají i rodiče a naše na oko dokonalá rodina splývá v hromadu těl namáčknutou na sebe. Štěstí mě obaluje jako nějaká bublina. A také zároveň smutek. Že jim nebudu na blízku. A že ani jednoho z nich nebudu moci škádlit. Jedná se však o věc, kterou jsem s nimi probíral stále dokola a čím víc se tento okamžik blížil, tím víc jsem se s tím dokázal prát. A i když se na povrch zdám naprosto v pohodě, uvnitř sebe se hroutím, protože si neumím představit, jaké to tam bez jejich přítomnosti bude.

Když se od sebe oddělujeme a já se mohu zase nadechnout, pohled přesouvám na Lucy a schválně vyklenu jedno obočí vzhůru. Sama moc dobře ví, že tím svým protestováním to stejně nezmění. A navíc sama moc dobře ví, že neodolá a obejme mě. A netrvá dlouho a její naštvanost opravdu polevuje a já končím v silném objetí.

„Upozorňuju tě, Daltone," šeptá mi do ucha, „jakmile mě za někoho vyměníš, zabiju tě."

„Nevím, jestli bych s touhle výhružkou neměl zajít na policajty, než odjedu," namítám pobaveně, přesto vím, jak to myslí a docela se cítím uražený. Myslí si, že může být někým nahrazena, i když jsem jí snad stokrát opakoval, že ona se zkrátka nedá za nikoho vyměnit. V mém životě zaujímá neskutečně důležité místo a to se nezmění. Ona a Josh jsou pro mě jako světla ve tmě. Někdo, kdo mi vždy otevře oči a ukáže, že život nám sice dává na frak, ale že stojí za to bojovat. Že stojí za to bojovat o své místo na tomto světě.

„Jdi, tomu zabití se ale stejně nevyhneš. Já mám kontakty," odpovídá pobaveně a nakonec mě pouští a přísahal bych, že se v jejích očích objevily slzy, které zase rychle zahnala. I ona mi bude neskutečně moc chybět. Provázela mě při každém důležitém okamžiku a teď bude tady, zatímco já odjedu do celkem velké dálky. Moderní technologie mě však uklidňuje. Budu moci vidět její obličej, když se mi zachce.

„Dávej na sebe pozor, zrzko," prohrábnu i jí vlasy, čímž zaženu její pobavení a ona mě zavraždí pohledem. Jak snadno ji lze vytočit.

...

Už hodnou dobu bloudíme po smršti obrovských budov, které jsou popsány velkými tiskacími písmeny, ovšem nemůžeme najít tu jedinou, jež se má stát naším novým útočištěm. Takzvaná ubytovna pro vysoškoláky. Přijde mi však, že tu budova někdo vymazal z povrchu zemského, protože nejsme sami, kdo s plánkem v ruce chodí dokola a hledá tu s písmenem U.

Cesta kupodivu utekla tak nějak rychle. Mohl za to fakt, že jsme se s Joshem opravdu těšili, až se sem vydáme jako plnohodnotní studenti, kteří si sem jedou prokopat cestu ke svému snu. Nemluvě pak o tom, že jsme jako blázni zpívali celou cestu každou písničku, kterou hráli v rádiu a byla nám známá. Hráli dokonce i píseň, kterou jsem tenkrát v druháku zpíval u táboráku, díky čemuž jsem pak našel odvahu říct Dominikovi pravdu. Na tři minuty jsem se tak vrátil do minulosti a dovolil si zavzpomínat na okamžiky, kdy celé to šílenství začalo. Kdy jsme na sobě začali být až nezdravě závislí.

„Se na to můžu vysrat už," zakleje Josh frustrovaně a unaveně. Nic mu nezazlívám, protože jsme tu už hodinu a stále bloumáme po změti kamenných budov se spoustou oken, které se zdají naprosto totožné. Jediné, co je, kromě těch písmen, odlišuje, je okolí. U některých jsou krásně zelené parčíky lemované lavičkami, na nichž se slunili někteří starší studenti. Samozřejmě bychom se jich mohli zeptat, kde se ta zpropadená ubytovna nachází, ale i oni zřejmě byli po náročné cestě a my nechtěli hned takhle zhurta někoho vyrušovat z rozjímání.

U jedné z nich jsem zahlédl fontánu, která zobrazuje muzikanta s houslemi, z jejichž strun vytékaly malinkaté potůčky vody přímo do velké kruhovité kašny, v níž zelo hned několik zlatých mincí. Zřejmě sloužila jako kašna přání, jinak si ty mince neumím vysvětlit.

„To debilní účko nikdy nenajdeme. Prošli jsme to nejmíň třikrát," zkonstatuje hnědovlásek očividně a opře si dlaně o kolena, když se předkloní. Já se jen kolem sebe rozhlížím a snažím se najít nějakou osobu, která by nám pomohla. Jenže všude tu jsou lidé, kteří svírají plánek a bloumají jako těla bez duší. A opisují u toho můj výraz. Čirého zoufalství.

„Koukám, že jste se ztratili," ozývá se za námi známý hlas a já zkoprním. S Joshem to však nic nedělá, protože se úplně červený a vytočený otáčí na Kaie Wilsona. Další člověk z minulosti, o němž jsem neměl žádné zprávy. Ve třeťáku se totiž stáže neúčastnil, protože tou dobou byl ve čtvrťáku a připravoval se na nastávající maturitní zkoušky. Proto jsme se vlastně neúčastnili ani my letos.

„Schovej ten tvůj debilní výraz a řekni nám, kde je ta idiotská barabizna," vyjede na něj Josh podrážděně. Ačkoliv je můj nejlepší přítel člověk, který vidí v každém jenom to dobré, v Kaiovi a ani v Ashley nic podobného po tom incidentu nespatřil. Stali se tak dvěma lidmi, které Josh z hloubi duše nenávidí. Stejně tak, jako je nenávidím já.

„Jaká?" zeptá se úlisně Dominikův bratranec a já se na něj konečně otáčím. Za tu dobu, co jsem ho neviděl, se vůbec nezměnil. Stále ten sebevědomý úšklebek. Stále ta nadřazenost naznačující, že on patří do jiné sorty lidí, než my. A pořád ten jeho hladový pohled, když si mě prohlédne od hlavy až k patě.

„Ubytovna," založím si ruce na hrudi a probodávám ho nenávistným pohledem. Jeho obličej mi připomíná všechnu tu bolest, jíž jsem si prošel. Připomínají se mi lži, které mi o Dominikovi navykládal i to, jak mu bylo lhostejné, že jeho bratranec málem zemřel. Všechno se to vrací v plné síle, které se však statečně a neodbytně bráním. Tak, jako pokaždé, když mě něco z minulosti donutí cítit silnou emoci.

„Máte starej plánek. Účko už neexistuje, místo toho je tady H," odpovídá a stále mě skenuje těmi tmavými kukadly, které jsou tak typické pro Garretovic rodinu. Ještě, že se s ním nebudu vídat, když nastupuje do druháku.

Oba se s Joshem otáčíme a s potěšením zjišťujeme, že za parčíkem, který se rozprostírá před námi, se nachází velká budova s písmenem H. Bez poděkování se tam i se svými kufry a cestovními taškami odebíráme a cestou informujeme nováčky o tom, že budova U neexistuje. Zajímalo by mě, proč mají na netu chybný plánek. Vzápětí si však uvědomuji, ze dne otevřených dveří ve třeťáku, že nám bylo sděleno o změně ubytovny pro studenty, a že aktualizace na netu v brzké době nebude.

Vstupujeme do chladných chodeb, které působí jako nějaký klášter. Tedy vstupní síň tak působí, protože jsou všude jakési malůvky lidí se svatozářemi, kteří hrají na nějaký nástroj. Pokud to mělo plnit nějaký účel, pak ten, abychom v noci opravdu nevycházeli ze svých pokojů a drželi se pravidel.

„No," protáhne Josh skepticky, „mohli si s tím dát mnohem víc práce, když už to přestavovali. Jaký máš číslo pokoje. Bylo u toho, myslím, napsaný i patro."

Přesouvám plánek do pozadí a koukám na dopis, který mi přišel už v květnu. Dopis o přijetí se všemi potřebnými instrukcemi. A když to tak pročítám, mám chuť si nafackovat, protože v tom dopise je jasně napsáno, že ubytovna je označena písmenem H. A když to říkám Joshovi, mám pocit, že i on by si nejraději něco udělal, aby sám sebe potrestal za svou nevšímavost.

„Pokoj 53, druhý patro" odpovídám nakonec po rychlém přečtení instrukcí a cítím se ještě víc unavený, než před minutou. Táhnu sebou kufr i cestovní tašku s batohem a vzhledem k tomu, že je přede mnou snad tisíc schodů, které vedou teprve do prvního patra, se nezdá dosažení cíle jako ten nejlehčí úkol. Kdo tuhle budovu stavěl, nepřemýšlel nad následky, které jeho nevnímavost způsobí. Anebo přemýšlel a udělal to naschvál. Kdo ví.

„Fajn, já mám 52. Čím dřív se do těch schodů pustíme, tím dřív tam budeme," a s tím se také rozchází, aniž by čekal na mě. Pobouřeně a frustrovaně si povzdechnu, načež popadnu tašku, která mi vypadla z ruky, uchopím tahadlo kufru na kolečkách a začínám zdolávat schody jeden po druhém. Hlavou se mi řítí spousta myšlenek a prvních vjemů.

Kampus působí jako z nějakého seriálu o vysokoškolácích. Moderně a jako ráj na zemi. Ovšem vnitřek této budovy ve mně vyvolává pocit, že zas takový ráj na zemi to nebude. Přece jen je to škola, kde bojujete jak o známky (teď o kredity), tak o své duševní zdraví. Zápasíte s profesory o tom, kdo z vás dvou dřív poleví a prohraje. Teď to ale vypadá, že když se budu chtít dostat do svého pokoje, budu muset vynaložit i fyzickou námahu, což je docela nepolehčující a nijak mě to neuklidňuje.

Trvá snad věčnost, než dorážím do druhého patra. Jakmile se však nacházím na posledním schodě, sesouvám se i se zavazadly směrem k podlaze, která příjemně chladí a protestuji v tom, abych vynakládal další fyzické či psychické síly k nalezení pokoje, v němž budu celých deset měsíců bydlet. S někým úplně cizím. Ta představa mě děsí.

Chodba se stáčí do dvou stran, v nichž se nachází snad tisíc hnědých dveří. Ani na jedné z nich nedokážu najít konec, což jen značí, že nás tu bude opravdu dost, protože budova má celkem pět pater a jak jsem zjistil, to první je stejně dlouhé, jako toto. Ještě, že nebudu bydlet až nahoře a nebudu se tam muset plahočit po svých.

„Pojď, vidím číslo svýho pokoje," oznamuje mi Josh a opět si tvoří náskok, přičemž se ztrácí v chodbě napravo. Zřejmě asi nebudu muset ujít dalších milion kroků, abych konečně došel do země zaslíbené a tak se s poslední dávkou energii vyšoupávám na nohy, popadám zavazadla a rychlým krokem klusám za Joshem, který stojí u dveří nalevo. Mají na sobě štítek s číslem padesát dva a já s úlevou zjišťuji, že ty naproti nim nesou štítek s mým číslem. Budeme tedy bydlet naproti sobě, ne vedle sebe jak jsem předpokládal.

Nečekám na nic a i se zavazadly otevřu dveře, způsobím hluk a jako velká lavina se vrhnu do čtvercového pokoje s dvěma postelemi, stejným počtem skříní a pracovních stolů. U okna stojí nějaký chlapec, nijak si ho však nevšímám, protože se snažím zjistit, která postel už je zabraná. Podle toho, že se na té více u okna nachází dvě černé cestovní tašky usuzuji, že ta v rohu, přímo naproti mně, bude mou, a tak se k ní bezmyšlenkovitě vydávám.

„Ahoj," pozdravím onoho neznámého spolubydlícího, zatímco zády k němu pokládám kufr, tašku i batoh na postel. „Promiň, že jsem sem vtrhl jako velká voda, ale s kámošem jsme nevěděli, že Háčko je ta ubytovna, tak jsme tady hodinu bloudili, jako blbci, a tak jsem z toho chození docela unavenej. Nemluvě o těch schodech," rozepínám batoh a štrachám v něm, abych vytáhl kofeinový nápoj, který mi na jedné benzínce koupil Josh. Ještě, že jsem poslouchal svůj instinkt a nevypil ho hned při jízdě. Teď se mi kofein vyplatí totiž daleko víc.

Co mě však zaráží, je husí kůže, která mi zničehonic pojede celým tělem, zatímco pokojem otřásá neskutečné ticho. Odtáhnu nápoj od svých úst a snažím se vstřebat pocit, který už jsem dva roky necítil. Pocit, který dokázal vyvolat on. Svým pohledem. Jen on dokázal jediným pohledem vyvolat nekončící husí kůži a jakousi zimu, i přesto, že venku pařilo sluce.

„Ahoj, Majku," ozve se z té strany, kde stál ten neznámý a já úplně ztuhnu a před očima se mi jako na běžícím páse přehraje poslední vzpomínka na něj. Na to, jak jsme se rozloučili se slovy, že se jednou setkáme a dostaneme novou šanci. Že v to pevně oba věříme. Srdce mi buší takovou rychlostí a já poprvé po dlouhé době zapomínám na krocení svých emocí, jimiž se nesmím nechat ovládat.

Na sucho polknu, přičemž zavřu oči, abych se uklidnil. Jen jsem si vsugeroval, tím songem v autě, že by zde mohl být, a tak mám teď halucinace z vyčerpání a místo něj tam bude stát někdo, koho ani neznám, a kdo nemá tak pronikavý a krásný hlas. Hlas, který se mi, i přes nevoli, pomalu začal vytrácet z hlavy. Hlas patřící Dominiku Garretovi.

„Hej, Majku, ten pokoj je docela-" zasekne se Josh se šokovaným pohledem směřovaným k oknu, kterým mi jen vyvrací mou domněnku o halucinacích. Rychle se proto otáčím, abych se přesvědčil, že to je opravdu on. A když se mi to potvrzuje, mám co dělat, aby se mi nepodlomily nohy a já se na místě nesesypal, jako hromádka neštěstí.

Jeho tvář je stejně tak krásná, jako si ji pamatuju. Jen ji zdobí mírné strniště, které mu dodává na dospělosti. Jeho oči jsou možná ještě temnější, než kdy dřív a právě teď se v nich zračí neskonalá radost. Poznávám to z těch blyštivých jisker, které těmi kukadly víří. Vlasy má o něco delší a upravené lakem, což dodává celkový šmrnc jeho dospělému zevnějšku. A největší změna nastala v jeho postavě. Když totiž odjížděl, jeho ruce sice byly samý sval, ale ne takových rozměrů, jako teď. Jeho hruď je mnohem objemnější a svaly se drásají přes upnuté triko.

Co mě však dostává do kolen, je něco, co se houpe na jeho krku. Časem a větrem ošlehaný řetízek, který mu měl připomínat všechno, co jsme spolu prožili. Upomínka, která dokazovala, že moje srdce patřilo někdy jemu. Ten samý řetízek, který mám schovaný pod trikem, akorát s jiným iniciálem. Řetízek, v němž je skrytá veškerá pravda o nás dvou.

Šokovaně se podívám na Joshe, který se zase kouká na mě a nevím, co mám dělat. Srdce si chce probít cestu ven a já si vlastně ani nepamatuji, jak jsem celé ty dva roky dokázal udržet jeho vliv na uzdě. Neříkám, že tím, že ho vidím, se vrátily všechny city, které jsem k němu dřív choval. Nemůžu však popřít fakt, že to se mnou dělá mnohem víc, než obyčejné přátelské setkání. Jako by se ten kousek srdce, který si odvezl sebou, vrátil ke zbytku a připomněl mi, co se uchovávalo uvnitř. Jak moc důležitou roli v mém životě hrál a jak se zdá, ještě bude hrát.

„Dominiku?" zmůžu se na pouhý dotaz a v hlavě si představuji, jak se na něj vrhám a objímám ho. Jenže...nemusím si to ani představovat, protože on ničí vzdálenost mezi námi a objímá mě neskutečnou silou. A já se znovu začínám propadat někam, kam jsem si slíbil, že už nikdy nespadnu. Někam, kde mi bylo tak dobře. Propadám se do dimenze, která byla určena jen mně a jemu. Do dimenze, kterou jsme stvořili a zničili. Do dimenze, kde měl starý Majk odpočívat v pokoji. Jenže jak se zdá, on neodpočíval. Pouze čekal, až ho vysvobodí ten, který ho tam měl nechat navždy. Až ho vysvobodí Dominik Garret, moje první láska.

KONEC

Tak jsme došli do zdárného konce dámy a pánové a je to až neuvěřitelné, že opravdu přišla chvíle, kdy se loučím s tímto příběhem stejně tak, jako vy. Každopádně doufám, že se vám EPILOG líbil, a že tak nějak upokojil vaše nervy na uzdě (protože vím, že poslední kapitola neskončila zrovna dvakrát šťastně).

Co říct? Snad jen jedno velké DĚKUJI za veškerou podporu, jíž jste mě všech 80 částí tohoto příběhu obdarovávali. Děkuji za každé jedno přečtení na tomto příběhu. Děkuji za každý hlas i za každý cenný komentář. Děkuji za váš čas a ochotu věnovat se zrovna řádkám tohoto příběhu. Zkrátka děkuji za vše, co jste pro mě a pro tento příběh udělali. Z celého svého pisatelského srdíčka si vážím vás všech, kteří jste došli až sem a nezanevřeli jste nade mnou hned po prvních klišovitých kapitolách.

Vím, že mnoho lidí si právě díky tomu začátku řeklo, že se tomu dál věnovat nebude, protože to působí neoriginálně a je v tom hrozně moc klišovitých prvků. Jenže...nejsou životy nás všech taky tak trochu jedno velké klišé? Všichni sdílíme stejný začátek i stejný konec. A je jedno, jestli je někdo chuďas, někdo boháč. Jestli je někdo snědý, černý, žlutý, bílý či mixovaný. Všichni se narodíme pro to, abychom naplnili svůj úděl a následně opustili svět. A v tom je život také jedno velké klišé.

Příběh Majka neměl být ničím jiný od těch ostatních. Je to jen chlapec z předměstí, který nejen, že zažil svou první velkou lásku (jako jsme ji zažívali i my), ale také hledal po celý čas sám sebe a to, co je jeho údělem. Nikdy neměl vybočovat z davu, ačkoliv svým talentem tak trochu vybočoval. Přesto musím říci, ač to bude znít naprosto sebestředně, že jsem na něj neskutečně pyšná. Ze všech postav, o nichž jsem kdy psala, a které jsem si stvořila, se Majk stal někým, kdo mě naučil spoustě věcem a díky komu jsem si vlastně uvědomila i několik věcí, které jsem doteď přehlížela. Vložila jsem do něj kousek svého srdce tak stejně, jako on ho vložil do Dominika. A jsem neskutečně ráda, že jsem se do psaní zrovna z jeho pohledu pustila. 

Jak už jsem tu několikrát zmínila, částečně se také jednalo o pravý příběh mého kamaráda. Některé situace se opravdu staly a u některých jsem byla i já sama. Co mě však dohnalo k tomu, abych přenesla jeho příběh na "papír"? Kouzlo první lásky. Já sama jsem ji sice zažila také, ale v jeho příběhu bylo něco, co jsem vždy obdivovala. Nedokážu přesně říct co. Ale dodnes, když o tom mluví, mě to fascinuje. Samozřejmě jsem si však jisté scény přeupravila k obrazu svému. Třeba tu o prvním polibku. Všechno se odehrálo tak, jak jsem popsala, jen jsem pozměnila místo a situaci. Nebo tu poslední scénu inspirovanou skutečností, kdy Majk nachází Dominika s Ashley. Také se odehrála za jiných okolností a v jiném složení. Právě v tom měl i tenhle příběh skončit. A proč jsem nakonec pokračovala dál? Dominik. Za tu dobu, co jsem psala jeho postavu, mi přirostl i on k srdci a já nechtěla, aby byl záporákem. Protože už od začátku měl být komplikovanější, než všichni ostatní. A tak jsem pokračovala dál ve fiktivním příběhu. A já sama si myslím, že jsem udělala dobře. 

Co se týče Epilogu, i ten měl být odlišný. Děj se měl posunout o více, než jen dva roky a Majk už by měl dávno školy za sebou. Řekla jsem si však, že tenhle konec je daleko lepší. Protože mi nechává otevřená vrátka pro to, když bych se náhodou rozhodla pokračovat. Kdybych se k jeho postavě chtěla vrátit a budovat ji dál společně s ostatními. Pokračování však nečekejte v nejbližší době. Může to trvat měsíce, roky, než se k tomu vrátím. A možná, že už to takhle i nakonec nechám. Kdo ví, co mi osud přivane do cesty. 

Co se týče nějakých těch zajímavostí - celý nápad jsem dostala v půlce ledna tohoto roku. A ke konci onoho měsíce jsem se pustila do psaní. Dopsán byl koncem března. Tudíž mi trvalo dva měsíce, než jsem příběh ukončila. 12. března byla zveřejněna první kapitola tady. Upřímně, nechtěla jsem sem ten příběh dávat. Bála jsem se, že se to setká s negativní odezvou a nakonec budu poslána do horoucích pekel. Dnes jsem však ráda, že jsem překonala svůj strach a zveřejnila ho tu. 

Titulní písní pro celý příběh je 11 MINUTES od Yungblud a Halsey. Tahle píseň byla totiž jedním z těch elementů, kteří mě kopali k tomu, abych se pustila do psaní. Popsala jsem 288 stran velikosti A4. Celý dokument má 165 862 slov a 931 366 znaků, což je docela výkon bych řekla. Jedná se o můj nejdelší příběh vůbec. 

To je z těch zajímavostí asi tak všechno. Pokud by vás něco zajímalo, neváhejte a ptejte se, ráda vám vaše otázky zodpovím. 

Před tím, než se s vámi rozloučím, bych vás moc ráda poprosila o zpětnou vazbu na celou tuto skládačku. Co si o tom myslíte? Jak na vás působí příběh? Jak se vám četl? Co se vám nelíbilo? Co naopak ano? Zkrátka bych chtěla vědět váš názor na celý tento příběh. Byla bych vám moc vděčná. 

A to už je opravdu všechno. Ještě jednou vám za vše moc děkuji a budu se těšit s novými výplody. Mějte se a pokud by se vám někdy zastesklo po kouzlu první lásky, v tomto příběhu na vás čeká s otevřenou náručí. 

Vaše Void.