Když jsme byli s Dominikem malí, mohlo nám být tak sedm nebo osm, častokrát jsme skotačili na kolech a předháněli se, kdo bude rychlejší. Většinou jsme to podnikali okolo jeho domu, protože jsme oba věděli, že by moje máma nedopustila, abychom jezdili jako splašení po silnici, kde jezdí spousta aut. Na druhou stranu jsme měli jistotu, že pokud nebudeme až příliš zbrklí, nechá nás paní Garretová užívat si zábavu.

A tak jsme jednoho říjnového dne, kdy už začínalo padat listí a počasí se ochladilo, skotačili na kolech po silnici, která byla v ten den mrtvá, na svých kolech a dávali si závody od jedné lampy až k té poslední. Pamatuji si, že jsem byl tenkrát hrozně rozdováděný hlavně proto, že jsem si před tím doma dal několik sladkých pochoutek, o nichž jsem nesměl říct tátovi, jinak by mamka dostala kázaní, jak jsou špatné na zdraví v takovém množství, v jakém jsem je pozřel já.

Byl jsem tedy plný energie a nebylo divu, že moje nohy na pedálech kmitaly mnohem rychleji, než ty Dominikovy, který se tomu všemu podivoval. Už od mala byl nadanější na sporty a vždycky mě dokázal předběhnout. Jenže v ten den jsem vítězil já a byl jsem z toho neskutečně nadšený. A pak přišla rána, kterou jsem nečekal.

Dominik byl tak naštvaný, že když jsme slezli z kol, praštil mě docela silnou pěstí přímo přes pravé oko. Radost byla hned ta tam. Samozřejmě, že jsem si to nenechal líbit a tak se uprostřed silnice ztrhla pořádná pranice. Já se pokoušel dávat rány jemu, ale většinou to byl on, kdo masakroval můj mladičký obličej. Ze sousední ulice však vyjelo auto a já ho zbystřil jako první, odstrčil jsem ho od sebe, rychle mu ukázal přibližující se auto a odskočil s ním na chodník. Pamatuji si, že se mi tenkrát zdálo, jako bych se podruhé narodil, když nám kola auta naprosto zdevastovala naše řídící prostředky.

To bylo však vedlejší. Dominik padl na chodník přímo obličejem a z obočí mu tekla pořádná dávka krve. Oba jsme byli tak v šoku, že jsme jen stáli a koukali na jeho zkrvavené ruce. Pak, jako by mě něco probudilo, jsem ho chytil za ruku a odtáhl k nim domů. Samozřejmě, že jindy flegmatická paní Garretová, si stačila všimnout modřin na mých tvářích a vyvodila z toho, že jsem to Dominikovi udělal já. Okamžitě tedy zvedla telefon, zatímco oblékala ubrečeného Dominika do teplejších věcí, a zavolala mé matce.

Doma jsem dostal zákaz se s Dominikem bavit. Až když se druhý den ráno u našich dveří objevila paní Garretová s malým Dominikem s omluvou a vysvětlením, bylo zase všechno v pořádku, i když to můj a ani jeho obličej nemohlo nijak spravit. Každopádně jsme spolu zase směli kamarádit a to byla vůbec jedna z těch nejradostnějších vzpomínek jaké mám.

A proč se mi vlastně tahle vzpomínka připletla do hlavy? Jednoduše. Sedíme na zelené trávě nedaleko chatek i hlavní budovy v kruhu a jak si asi dokážete domyslet, naproti mně sedí Dominik a já zkoumám jeho rozseknuté obočí, přes které už pěknou řádku let nerostou chlupy. Po té nehodě mu tam zůstala jizva, která jeho levé obočí dělí na jednu delší a jednu kratší část. Od toho incidentu jsme na silnici jezdili jen s přilbami a nikdy si nedávali takové zběsilé závody.

Když si to však tak přemítám, raději bych bral zpátky i tu špatnou část příběhu, protože by to znamenalo, že jsem žil za tou mlhou a nevnímal jsem nic kromě svých potřeb. A jedna z nich mi zůstala dodnes. Pochopil jsem, že abych mohl být šťastný, opravdu šťastný, potřebuji ho u sebe.

„Tak proč jsme se sešli v takovémhle kruhu?" zeptá se naše třídní učitelka, která stojí na levé straně kruhu a všechny nás pozoruje. Profesoři se kolem nás rozmístili jako hejno supů a skenují nás svými pohledy. Naštěstí se alespoň během té krátké chvíle stačili převléct z toho vojenského a nepůsobí jako kašpaři.

„Vždyť je to jasný jak facka," ozve se kluk, kterého často vídávám v centru dění. Zřejmě to bude jeden z fotbalistů z Béčkové třídy, „teď nastane asi ta část, kde se budeme muset představit všem ostatním, co nás neznaj!"

„Správně," odvětí na jeho bystrou poznámku třídní a znovu nás všechny přejede pohledem, jako by si promýšlela, u koho začít. Přesto se ještě nemá k tomu, aby jmenovala někoho, kdo začne. Jen doufám, že to nebudu já.

„Víte, co je smyslem tohodle všeho?" optá se trenér, čímž, jak se zdá, zachrání nerozhodnou profesorku angličtiny, která se na něj vděčně usměje. On ji však nevěnuje žádnou pozornost a většinu svého času pozoruje fotbalisty. Jako by čekal, že zas něco provedou. Nejsem jediný, kdo si toho stačil všimnout, vlastně jsem si toho všiml jen díky Joshovi, který teď sedí vedle mě v tureckém sedu a pozoruje kouče, který se rozhodl, že bude kroužit kolem kruhu.

Byli jsme přinuceni sedět tak, jak nás rozdělili do dvojic, tudíž jsem obklopen dvěma naprosto rozdílnými Béčáky. Zatímco Josh je takové chodící sluníčko oplývající dobrou náladou, z druhé strany si místo vedle mě zabrala blonďatá dívka s poprsím až do Brazílie, jejíž tvář je zahalena tunou make-pu a dalších líčidel. Navíc se tváří tak nepřístupně, že to není možné. Nejhorší na tom je, že hned vedle ní sedí Lucy, která je červená v obličeji, protože doufala, že přesně podobnou fiflenu nedostane.

Všichni sborově trenérovi odpoví, že neví, co je smyslem této exkurze. Já jednu teorii mám a nebudu ji vyslovovat nahlas. Přece jen se můžu mýlit, a i když je chybování lidské, zdržím se jakékoliv poznámky.

„Smyslem tohoto pobytu je utužení vztahu mezi studenty druhého ročníku," vysvětlí další profesorka z učitelského sboru. Jedná se o jednu z nejmladších na škole, která nás má na občanskou výchovu. Její hodiny se většinou nesou v tom odlehčenějším tónu, ale nenechte se zmást. I ona dokáže být pořádně přísná, když chce. „Všimli jsme si, že vaše dvě třídy oplývají ne zrovna přátelskou atmosférou a my bychom to chtěli změnit a ukázat vám, že se od sebe vlastně ničím neodlišujete a nejste v ničem lepší, než ti druzí."

Když tak přejíždím pohledem z jednoho na druhého, uvědomuji si, že typově je třída vyrovnaná. Jsou tu fotbalisti, barbie spolek, intelektuálové, šprti a pak i šedé myši, jako jsem já. Béčková třída má ale ještě muzikanty, což my nemáme. Myslím si, že jen to už je dělá lepšími, než jsme my. Ovšem i to si nechávám pro sebe. Což mě přivádí k tomu, že má domněnka byla správná. Co jiného by chtěli tímhle povrchním výletem jinak dokázat?

„Pojedeme tedy po směru hodinových ručiček a začneme třeba tebou," ukáže matikářka na dívku sedící po levé straně Dominika, což znamená, že on půjde jako poslední. To bude sakra dlouhý čas, ale na druhou stranu, zbývá přibližně dvacet pět lidí, než se řada dostane ke mně, což je naprosto skvělé. Do té doby mám čas vymyslet, co všechno řeknu.

Samozřejmě, že jim povím svoje jméno. Stejně si myslím, že většina ví, kam patřím, protože mého tátu znají tři čtvrtiny těchto lidí. Nemluvě pak o učitelích, kteří také navštěvují mého tátu. Dále by bylo asi vhodné říct, kolik mi je, i když to číslo tady zazní tak stokrát, než se řada dostane na mě. Pak asi, co je mým koníčkem. A tady je ten největší háček. Já totiž žádný koníček, kromě lhaní a schovávání své pravé identity, nemám. Mohl bych si samozřejmě vymyslet něco obyčejného, jako je bruslení nebo jízda na kole, ale nepřijde mi, že by tomu mohl někdo uvěřit. I když, kdo by se mnou zabýval, že ano? Můžu také zmínit, že většinu času ve škole stalkuju jednoho ze svých spolužáků, což by na mě ovšem nevrhlo zrovna dobré světlo a dotyčnému by to jistě došlo.

Co tedy s tím? Měl bych si pospíšit. Procesem představování už prošli čtyři osadníci a já nemám ještě vymyšlený koníček a ani závěr. Teď bych si možná mohl někoho poslechnout. Na řadu přichází Lana.

„Jmenuji se Lana, je mi šestnáct," první dva body, které mám projité, „zajímám se o historii a také ráda poslouchám hudbu, zajímám se o módu a asi tak, jako každá holka tady, jsem shopaholik. Mám dva starší bráchy a jednou bych chtěla být módní návrhářkou."

Okay, oficiálně můžu prohlásit, že jsem v háji. Nejen, že musím říct zájmy, ale také čím bych chtěl být? Zastřelte mě! Opravdu mě zastřelte, protože já fakt nevím, co chci, aby ze mě jednou bylo. A taky nevím, o co se zajímám. I když jeden nápad bych měl. A trknul mě k tomu nevědomky Josh a taky moje nejoblíbenější písnička, která mi hraje v hlavě.

Zkusím se té poslední poznámce vyhnout a budu doufat, že se mě na to nikdo nezeptá. Nemusí o mém životě vědět všechno. Vlastně by ani nemuseli vědět, o co se zajímám. Nejsem zajímavým elementem, o kterého by každý stál, i když se mi Lucy snaží do hlavy vtlouct něco jiného. Podle ní jsem jeden z nejsložitějších osob v jejím životě. Jenže co jsem tak zaslechl, pro ní je složitá i trojčlenka, což je jedno z nejlehčích témat matematiky. A já si zrovna jako složitý nepřipadám. Vlastně jsem až moc jednoduchý.

Řada na mě se stále přibližuje a přibližuje a lidi mluví a mluví. Dívka vedle mě si prohlíží svojí, nejspíš novou, manikúru a tváří se, jako by tohle celé bylo pod její úroveň. Uvnitř na ní křičím, ať se probere. Vždyť tohle stvoření jistě žádnou úroveň nemá. Té bohatě stačí bankomatka nabouchaná penězi a klučičí přednost v kalhotách a její život je rázem naplněn. No, nejen život, že ano?

George, Lukas, Peter, Helen, Bianka a další jména se mi zapisují do hlavy, zatímco poslouchám, jak chce být jeden policistou, druhý profesionálním hráčem fotbalu, třetí by si rád otevřel svoje vlastní bistro, čtvrtá by chtěla procestovat svět a pátá by chtěla učit v mateřské školce. A co chci já? Pokud se jedná o materiální věci, chtěl bych možná tak větší pokoj a nový koberec do něj. Co se týče duševních věcí, moje srdce si přeje jen jednu věc, a ta sedí přímo naproti mně a nadšeně sleduje kluka, který sedí vedle Lucy.

Se svým zamyšleným pohledem působí tak strašně inteligentně. I když předstíral, že o něčem přemýšlí, vypadal vždycky tak dobře. Nechápu, jak někdo může mít tak strašně krásnou tvář. Vůči ostatním je to nefér.

„Ahoj, jsem Lucy," přichází řada na mou nejlepší kamarádku a já se proto předkloním a otočím hlavu na ni. Usmívá se, což je dobré znamení. Zřejmě už ji zlost přešla, každopádně počítám s tím, že za ten týden, co tu budeme, se naštve ještě tak milionkrát a důvodem bude právě ta s poprsím až do Brazílie. „Je mi šestnáct, jsem jedináček a zajímám se o květiny. Rodiče mají totiž své vlastní květinářství a babička je blázen do kytek, takže mě do toho už od mala nutili až jsem si je nakonec oblíbila a naučila se všech dvacet druhů, které má babička na zahradě. Nejsem blázen, jen trochu inteligentnější, ale to si zvyknete."

Zdá se, že Lucy si získala pozornost všech, protože není člověk, který by se pobaveně neusmíval a nehltal mou zrzavou kamarádku očima. Navíc, kdybych přemýšlel stejně jako většina kluků sedících tady, řekl bych si, že je opravdu kus a aniž by se musela malovat, je i půvabná a krásná.

„Chtěla bych se jednou přestěhovat do Francie a otevřít si tam svůj vlastní obchod s květinami. No a kdyby to nevyšlo, tak budu právničkou," ukončuje Lucy svůj proslov a vůbec jako první člověk se setkává s potleskem a to i od samotného trenéra, který vypadá jako pyšný otec. Upřímně, závidím ji každým coulem, že není tak ušlápnutá jako já.

Na řadu přichází miss zmalovaná mutace, která vypráví o tom, že by se chtěla stát modelkou. No, chápu její záměr, ale co tak pozoruji, modelky, alespoň v našem státě, nepoužívají tři obličeje jako ona. Asi bych jí měl přestat odsuzovat, jenže ona se tváří tak strašně nadneseně, že to zkrátka nejde ji neodsoudit. Navíc ten její povýšený tón pištivého hlasu tomu přidává opravdu korunku.

Každopádně končí se svým představováním se a je řada na mě. Nejraději bych se propadl do země a dělal, jakože neexistuji. Tisíc pohledů je přilepeno na mě a já zřetelně cítím, jak mi po zádech sklouzává kapka potu. Schválně svůj zrak zabodnu do trávy před sebou a odkašlu si, protože mám najednou sucho v puse. Mezi těmi všemi kukadly jsou totiž i jeho oči, které se na mě dívají. A jsem si jistý, že kdybych se na něj podíval, asi bych se rozpovídal natolik, že by mě pak odvezli vozem, který patří psychiatrické léčebně.

„Ahoj, jsem Michael a je mi šestnáct," začínám tak, jako všichni ostatní, zatímco vytrhávám malé cancourky trávy a trhám je ve svých rukách ještě na menší částečky. Vím, že bych se těm lidem měl koukat do tváří, ale vím, že to nezvládnu. Moje staré já by to zvládlo s přehledem a ještě by stačilo zavtipkovat. Jenže teď tu sedím já a ne on. Dalo by se říct, že ten starý Majk je mrtvý a nedokáže ho k životu probrat ani polibek z pravé lásky. „Mám dvouměsíční sestřičku. Nedá se říct, že bych se o něco zapáleně zajímal, ale spíš rád poslouchám hudbu. A to je asi tak všechno."

Chci si oddechnout, jenže když zvedám pohled, setkávám se hned s několika reakcemi. Většině z těch lidí jsem naprosto ukradený, což je naprosto skvělé. Profesoři na mě ovšem koukají nespokojeně a já vím čím to je. Nenastínil jsem nikomu absolutně nic o své osobě. Neukázal jsem jim, kdo před nimi sedí a ani trošku jim neřekl o tom, co bych si například přál.

Kdybych to však udělal, ten kluk, co sedí naproti mně, už by se na mě nekoukal tak povzbudivě, jako se tváří právě teď. V jeho očích by nehrály jiskřičky škodolibého pobavení míšené s něčím, co se dá přirovnat k zvědavosti. Už by se o mě nezajímal a navíc by mě možná ještě nenáviděl. A radši snesu nenávist všech ostatních, jen když budu vědět, že on se o mě zajímá. Asi to všechno zní zoufale, ale...já nikdy neřekl, že nejsem zoufalý...

***

Tak i u tohoto příběhu se dnes hlásím s další kapitolkou. Doufám, že se vám líbila, a že jste se alespoň trochu dokázali vcítit do Michaelovy kůže.

Jaký máte zatím pocit z příběhu? Budu hrozně moc ráda, když mi zanecháte aspoň krátkou odezvu na to, jak se vám jeví hlavní postava a celý ten prozatimní děj. Nebo co například očekáváte od toho, co se stane v dalších kapitolách. Zkrátka cokoliv co vás napadne. 

Jinak vám chci moc poděkovat. Upřímně jsem nepočítala s tím, že to bude někdo číst, a tak když koukám na čísla, která se zvyšují, dělá mi to neskutečnou radost. Jste opravdu skvělí a každé odezvy si neskutečně vážím. MOC DĚKUJI! <3