Procházíme změtí chatek a hledáme číslo dvacet šest. Josh naši ne velmi velkou skupinu vede, zatímco já si prohlížím bílé štítky s čísly, které jsou přilepené přesně nad vchodem do každé z dřevěných chatek. Všechny působí na oko stejně. Stejná barva, stejná velikost, jediným odlišným elementem jsou právě čísla na nich. Také jsem si stačil všimnout, že tu jsou tři řady po deseti, tudíž tu je přesný počet chatek pro nás pro všechny. Učitelé to měli dobře vychytané.

Zrovna procházíme mezerou mezi chatkou číslo dvanáct a dvacet čtyři, což znamená, že už jsme blízko té naší. Prohlížím si jeho záda a uvědomuji si, že jeho držení těla je vskutku perfektní. Záda má rovná jako pravítko a kráčí tak, jak já bych se svou skoliózou nikdy v životě nedokázal. Jak se však zdá, pro něj je to naprosto přirozené, neboť se ani jednou neobjevil hrb a to i když se zamyšleně zastavil a snažil se najít nějaký systém, jak tu naši zpropadenou chatu najít.

Zpětně se mi do hlavy dostává myšlenka na Dominika a co měl ten jeho pohled znamenat. Tak nějak nemůžu přijít na to, co se mu v té chvíli honilo hlavou a čím bych ho asi tak mohl naštvat, když ještě chvíli před tím na mě koukal se zcela normálním pohledem. Že by se naštval právě proto, že jsem svůj pohled odvrátil? Že by mi chtěl před tím něco říct, ale nestihl to? Nebo je snad nakonec naštvaný, protože jsem si vedle něj nesedl? Je asi zbytečné o tom polemizovat. Stejně se to asi ani nedozvím, jelikož nejsem jeden z těch odvážlivců, kteří by za ním přišli a zeptali se, co má za problém.

„Konečně," vydechne Josh a zastaví se před chatkou, jež vypadá naprosto stejně jako ty dvě, které ji obklopují. Já jsem jen zvědavý, kolik místa tam je a kolik věcí tam budu moci nacpat. Také by mě zajímalo, jak bude vypadat postel. Přece jen bych si přál, aby byla tak pohodlná, jako ta moje doma. No, myslím si, že naivita by ale mohla jít stranou. Ani na táborech nemáme pohodlné postele.

Josh otevírá dřevěné dveře dokořán a nezdá se, že by chtěl jít dovnitř. Spíš skenuje vnitřek zvenku. Stoupnu si vedle něj a prohlížím si tu čtvercovou místnost, v níž se nachází dvě postele. Jedna u pravé zdi, jedna u levé. U jejich koncových částí se nachází menší komoda sahající do půlky zdí. Na protější zdi jsou dva noční stolky, na kterých se nachází dvě naprosto stejné lampičky, které jsou na některých místech obepnuté pavučinami. Můj zrak se ihned upře do stropu a s nelibostí zjišťuji, že se zde nenachází ani malá žárovka. Jediné světlo půjde nejspíš právě od těch lampiček. A v ranních a odpoledních hodinách bude chatku prosvěcovat světlo z venku, jelikož nad nočními stolky se nachází jedno menší okno, jehož sklo lemuje ne moc dobře vyhlížející dřevo. Otázkou je, zda se vůbec bude dát otevřít, protože ztuchlina zde panuje opravdu pevnou rukou.

„No," protáhne Josh skepticky a poškrábe se na zátylku, „asi to mohlo být i horší." A právě s tou poznámkou přejde práh jako první z nás. Zdá se však, že ho dostihlo dilema, jelikož si stoupl mezi postele a rozhlíží se, na kterou z nich si položit věci. Což mě přivádí k tomu, že jsem se zapomněl zmínit o hudebním nástroji, který svírá ve své pravé ruce. Něco mi říká, že v tom pouzdru bude určitě kytara.

„Kterou chceš?" zeptá se a hlavou naznačí, že se ptá na postel. I já konečně vcházím dovnitř a potlačuji nutkání zacpat si nos. Nejen, že tu panuje ztuchlina, ale také to tu páchne jako týden neprané ponožky. Což není zrovna ideální kombinace.

Pohledem přejedu obě varianty a nezdá se mi, že by na nich bylo něco odlišného. Obě deky i polštáře jsou v modrých barvách a pod nimi se nachází obyčejné bílé prostěradlo. Doufejme, že to povlečení nebude páchnout stejně, jako tahle stará chata.

„Je mi to nějak jedno," přiznám, „nemusím spát na vyhraněný straně." Což je pravda. Třeba Lucy si vždy zabírá pravou půlku úplně všude. Ať už se spolu jdeme všichni nadlábnout, ona vždy musí sedět na pravé straně. Když jedeme autobusem, pravá sedačka patří vždy její zadnici. Což se mi vymstilo, protože seděla u okna, mrcha jedna.

„Dobře, vezmu si tuhle," dořekne a pohodí na levou postel hudební nástroj, vedle něhož přistane i značková cestová taška. Nakonec mezi všechen ten humbuk dopadne i on a podívá se na mě takovým tím nevinným pohledem. Musím uznat, že vypadá opravdu skvěle a opečovávaně. Jeho pleť už na pohled působí strašně jemným dojmem. Vlasy taktéž působí velmi hebce, což mě přivádí k tomu, že mám co dělat, abych jimi neprojel svými prsty. A rty má opravdu smyslné. I když vlastně ani nevím, co znamená slovo smyslné, když jsem nikdy nikoho nepolíbil. Což je ostuda v šestnácti letech.

„Jinak, sice už to asi víš, ale z mojí pusy to ještě nevyšlo, takže," protne ticho, když i já si pokládám věci na postel, „jsem Josh."

Otočím se k němu obličejem a podávám mu ruku, přičemž moje ústa opustí něco mezi skřekem a vyjeknutím. Jsem ale rád, že se nad tím nepozastavuje a stále působí jako sluníčko.

„Hraješ?" zeptám se, za což bych se nejraději zfackoval. Samozřejmě, že hraje, jinak by sebou nevláčel poměrně velkou kytaru. Teď však svůj dotaz nemohu vzít zpět. Vypadalo by to ještě trapněji, než už to je.

„Jo, jsem ve školní kapele," odpoví opět přívětivě, aniž by proti mně choval nějakou zášť. Přece jenom je z vedlejší třídy a má mezi námi panovat něco mezi agresí a nenávistí. On se však zdá tak přátelský, že musím zvážit svoje rozhodnutí o třídě B. Jestli jsou opravdu všichni takoví, nebo alespoň většina, požádám ředitele školy o přesunutí. Před tím ale ještě budu muset upozornit Lucy, Nicka a Lanu, aby požádali o to samé. Bez nich, a co si budeme nalhávat, hlavně bez Lucy, by to zkrátka nebylo ono.

„Zahraješ mi něco?" napadne mě další stupidní myšlenka, kterou má ústa vypustí dřív, než ji stačím promyslet. Opravdu bych potřeboval zfackovat. Od té doby, co jsem vykoukl z mlhy a svět dostal reálnější vzezření, je se mnou opravdu něco v nepořádku. Nejednou jsem slyšel od Lucy, že bych se měl jít léčit. Občas nabírám podezření, že je to právě z toho důvodu, že se bavím s ní. Ona je totiž generátor náhodných slov.

„Jako teď?" zeptá se překvapeně a vykulí na mě oči. Sleduji jeho hněď a zjišťuji, že není tak úplně totožná s tou Dominikovou. Zatímco Dominik má tmavší a uhrančivé oči plné tajemna, Josh je má ve světlejším podání s jistou dávkou otevřenosti. Jako by nosil svůj příběh na dlani, aby si ho mohl každý přečíst. Tak nějak mi dojde, že i já byl ještě před rokem takový.

„Nemusíš teďka," odpovím ihned, jakmile se probudím z rozjímání o jeho očích, „myslel jsem někdy." To neznělo tak špatně. Asi bych měl přestat přemýšlet nad tím, jestli jsou slova, která vypouštím z úst dobrá či špatná. Je jasné, že když se na to budu soustředit, dopadne to ještě hůř.

„To je jasan," mrkne na mě, „stejně jsem se chtěl zeptat, jestli by ti nevadilo, kdybych se tu každý večer před spaním cvičil. Včera nás totiž poprosili, jestli bysme poslední večer u táboráku nezahráli a my to odkývali a víš co, je tady šedesát lidí, kteří budou sledovat, zda opravdu stojíme za to nebo ne. Nerad bych se přede všema ztrapnil."

To je naprosto pochopitelné, že se nechce ztrapnit. Dnešní lidé jsou jako supi, kteří jen čekají, až někdo škobrtne, aby ho mohli pomluvit. Jsem docela rád za to, že zapadám a nijak nevyčnívám z davu. Že nejsem za žádné příležitosti středem pozornost. Je to totiž výhoda. Nikdy nikdo nevidí, kdy škobrtnete či nikoliv. Kdybych už na začátku školního roku zapadl do nějakého klubu, asi by bylo těžší oddálit to, co stejně jednou přijde. Moje odhalení. Nebo spíš, moje přiznání.

„V pohodě, klidně si tady cvič, aspoň si poslechnu, jak hraješ a třeba ti navrhnu, co bys mi mohl zahrát," namítnu pobaveně, protože tu poslední část věty nemyslím vážně. Bylo by docela neslušný mu diktovat, co má hrát.

„To je docela super nápad," vypískne nadšeně, nad čímž mi zůstává rozum stát. I když na jednu stranu mi do hlavy naráží nová myšlenka, která jeho nadšení vysvětluje. Vždyť když vám někdo něco diktuje a vy se musíte učit nové a nové věci, jste pak schopný udělat cokoliv, odpovědět na cokoliv a nic vás nerozhází. Zřejmě to tak funguje i s hudbou a hraním na nástroje. „Jakou písničku máš nejradši?"

„Já-já nevím," vykoktám ze sebe, i když mám přesnou představu o tom, jak zní a jmenuje se moje oblíbená písnička. Vyšla na začátku kalendářního roku, v dnech, kdy jsem si procházel tím obdobím a musím říct, že mi docela pomohla, i když mi pokaždé její tóny připomenou Dominika a jeho božský obličej.

„Nehraj to na mě," drkne mi do ramene, jako by mě prokoukl, „každej člověk na světě má písničku, která v něm vyvolá nějakej cit. Moje je například od Mic Lowry a jmenuje se Oh Lord. Ani vlastně netuším, jak jsem na ní narazil, jenom vím, že mi stačilo si jí poslechnout jednou a byl jsem v háji."

Jeho smích působí tak strašně otevřeně a zároveň vtipně. I ta mluva, jakou ke mně promlouvá, je hrozně moc otevřená. Jsem si jistý, že kdyby znal Lucy, padla by mu do oka, stejně tak, jako on by padl jí, protože jsou podobné povahy. S tím rozdílem, že Josh do mě už od začátku nerýpe.

„Neznám, ale doufám, že mi jí zazpíváš a zahraješ," ukážu na něj ukazováčkem s vážnou tváří, načež on zvedne ukazováček s prostředníčkem, pevně je semkne k sobě, letmo je políbí a jejich vnitřní stranou je natočí ke mně. Čímž mi ukazuje, že přísahá. „Jinak moje je od YUNGBLUD a Halsey a jmenuje se 11 Minutes."

„Tu znám!" vyjekne a zhoupne se nadšeně na posteli. Už se chystá říct něco dalšího, když v tom se ozve troubení a pak hlas, který nás všechny vyzývá, abychom se dostavili na nádvoří před hlavní budovu. Otráveně vydechnu, stejně jako Josh a zvedám se. Přesto si uvědomuji, že se najednou cítím mnohem uvolněnější. První přání se mi splnilo. Spolubydlícího mám nadmíru v pohodě. Teď jen, aby moje postel umožňovala klidný spánek.