Poslední kapitola před epilogem.

***

 Přesně týden od toho momentu, kdy jsme se dohodli, že až se odstěhuje, všechno skončí, Dominika propustili domů a ačkoliv jsme se oba radovali, oba nás užírala ta stejná myšlenka, i když jsme o ní od toho večera nemluvili. Já sám jsem na to nemohl přestat myslet a každou chvíli jsem se utápěl v nesmírné bolesti, která mnou při tom pomyšlení jímala. Věděl jsem však, že je to pro oba to nejlepší. Jak on sám řekl, my do sebe nejsme jen zamilovaní, jsme sebou doslova posedlí. Tím nejvíce nezdravým způsobem, jakým na někom můžete být závislí. Dokazovala to prakticky už jen ta bolest.

Netušil jsem však, že se ona bolest stane tisícinásobnou, když se všechno stane skutečností a po dalším týdnu se před domem Garretových objeví obrovský náklaďák, do něhož stěhováci nosí veškerý nábytek, který znám jako svoje boty. Znám každá opravovaná dvířka, každé vyměňované sklo ve vytrínách, každé zrcadlo, které se jim vyjímalo na zdech. A přesně vím, kam, do jakého koutu místnosti ty věci patří. Nebo lépe řečeno, patřily.

Po mém boku, jen několik metrů od toho místa, stojí moji dva nejlepší kamarádi. Sami se nabídli, že až ta chvíle nastane, budou mou morální podporu. Mým opěrným bodem, než dospěji do toho bodu, kdy se s tou bolestí naučím žít a ona postupně odejde. Josh prakticky přijel jen před pár hodinami a nedělal nic jiného, než mě bombardoval telefonáty, že u toho chce být se mnou. Stejně jako Lucy. Jenže některé věci člověk musí udělat sám. Některé věci vyžadují jen vaši vlastní odvahu a pevnou sílu vůle. A tu já teď v sobě sbírám.

„Zvládneš to?" zeptá se starostlivě Lucy. Od té doby, co se mnou seděla v onom dešti, mi připadá, jako někdo jiný. Možná za to může fakt, že tak zničeného mě nikdy neviděla. A možná je v tom soucit. Kdo ví, každopádně jsem rád za to, že ji mám, a že i v těch nejhorších chvílích je se mnou a neotáčí se ke mně zády.

„Co jinýho mi zbejvá?" opáčím dotazem a podívám se do její bělostné, pihovaté tváře, kterou lemují vlny zrzavých vlasů. Žádná grimasa, jen smutek. Smutek, který sdílí se mnou. Tím se mi jen potvrzuje, že si právem nárokuje mou loajalitu a přátelství. Bez ní bych byl někde hluboko pod zemí a snažil se zemřít.

„Stejně to nechápu," přidá se Josh, „jak jste se sakra mohli domluvit na něčem tak nesmyslnym? Vždyť jeden druhýho znáte od malička. Je jasný, že na sobě budete závislí, protože vás tak dobře neznaj ani vaši rodiče, jako se znáte vy dva. Víte prakticky o všem, co se vám kdy přihodilo. Patříte k sobě!"

„Je to složitý Joshi," obdaruji i jeho pohledem. Nepřekvapuje mě, že protestuje. Už když jsem mu to sdělil před týdnem, se tvářil, jako bychom s Dominikem doslova přišli o rozum. Čekal jsem, kdy přijde jeho nechápavost.

„Jak složitý? Všechno je kurnik složitý, ale tohle je jasný jako facka. Vzdáváte se jeden druhýho ze strachu. Bojíte se, že o sebe přijdete, jenže to do vztahu patří. Sice od sebe budete spoustu kilometrů, ale to neznamená, že to nevyjde. Nevyšlo by to, kdybyste jeden druhýho nemilovali tím způsobem, jakým se milujete."

„O to jde. Ta láska je nezdravá. Ničí nás. A my dva se teď budeme snažit, aby nás to tolik neochromovalo. Abychom si dokázali, že dokážeme žít jeden bez druhýho. Protože to odloučení by stejně jednou přišlo. Nedobrovolně. A bolelo by víc, než když se rozloučíme teď."

Josh už nic nenamítá. Cítím z něj, že si stále stojí na svém názoru a upřímně se mi jeho vysvětlení zamlouvá víc a nutí mě, abych běžel za Dominikem s tím, že ho nemůžu pustit jen tak. Jenže tím bych to akorát zhoršil. Už tak je to sakra těžké. Říct někomu, koho znáte celý život, sbohem. Navíc to navrhl on a to dokazuje, že je silnější, než-li já. Já bych mu to totiž nikdy nenavrhl, protože jsem sobecký, a protože ho chci jen pro sebe.

S hlubokým nádechem sbírám poslední síly a rozcházím se k tomu domu, jenž skýtá nesčetně moc vzpomínek na naše dětství i počáteční dospívání. Dům, v němž se konala ta silvestrovská párty, která mě probudila z mlhy a já si začal uvědomovat, že Dominik Garret je mým vyvoleným. Vyvoleným, kterého se dnešní den vzdám. Proto, aby mohl být silný. Proto, abych já mohl být konečně silný a abych se mohl postavit na svoje vlastní nohy.

S každým krokem mi do hrudníku vystřeluje bolest a nohy těžknou. Nevzdávám se a pokračuji stejnou rychlostí se stejně vzpřímenou hlavou. Ačkoliv je začátek března, venku svítí slunko a přitahuje tak moje černé oblečení. Zvolil jsem schválně černou, protože dnešek pro mě znamená konec všeho, co jsem doposud znal. Konec toho, jak jsem Creston vnímal a jak naše město vnímalo mě. Konec toho, že moje a Dominikova duše si jsou souzeny.

Možná to v alternativní dimenzi končí jinak a my jsme stále spolu. Někde, kde neexistuje bolest, lži a podvody. Někde, kde se neplánují intriky a kde jsou lidé upřímní a oplývají především láskou, než-li nenávistí. Možná tam někde je Michael Dalton, který je teď v jeho náruči a cítí se volně jako pták. Tak volně, že by mohl vzlétnou vysoko mezi mraky a zpívat ptačí píseň. Veselou. Chytlavou.

Jenže nač nad tím přemýšlet, když já žiji zde. V tomto světě, kde se s každým rokem rozšiřuje nenávist. Nenávist, která dokáže člověka dohnat k něčemu, k čemu jsme byli dohnáni my. Já k sobeckosti a Dominik na pokraj svých sil.

Zastavuji se u plotu a pozoruji, jak paní Garretová křičí na stěhováky, kteří nesou starožitné nádobí v krabicích, aby dávali pozor a jeli co nejopatrněji. Zřejmě se jedná o poslední várku, protože když muži nakládají poslední krabici, stahují plechové dveře, které zamykají a přesouvají se ke dveřím od sedadel. Mám díky tomu chuť na ně začít křičet, aby všechno okamžitě vrátili na svoje místo. Tam, kam to od samých počátků patří.

Místo toho však jen stojím a koukám, jak naskakují do auta a za necelé dvě minuty mizí v zatáčce, která vede směrem k dálnici. V hlavě si opakuji, že jsem se na to připravoval. Že to zvládnu. Jenže všechny svaly v mém těle křičí o pomoc a snaží se zničit moje tělo i fyzicky. Psychicky je totiž zničené víc, než dost.

S Dominikem jsme se od sebe během těch dvou týdnů nehnuli ani na krok. Kdyby mě nedokopal k tomu, abych se šel ukázat rodičům a udělat ze sebe člověka, nejspíš by mě sežrala špína a já bych tu teď nemusel stát. I to se zdálo jako vábnější představa, než tento okamžik. Poslední minuty, které strávím v přítomnosti svého nejlepšího kamaráda. Svojí první lásky.

Paní Garretová sejme z chodníku batoh a následně se otočí na mě, přičemž ukáže, abych se k ní přiblížil. Neváhám ani minutu.

„Majku," osloví mě, když vhodí tašku do kufru auta a otáčí se ke mně čelem. Její dlaně dopadnou na moje ramena, což jen umocňuje celou situaci. „Jsem neskutečně moc ráda, že jsem měla možnost tě poznat. A jsem ještě radši za Dominika, že měl možnost přátelit se a prakticky i milovat někoho, jako jsi ty. Dlužím ti víc, než si myslíš a kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval, neváhej a zavolej mi. Už jsem se s vašima dohodla, že jakmile se tam zabydlíme, můžeš k nám kdykoliv přijet. Nechci totiž zničit to, co ty a Dominik sdílíte."

Když mě k sobě přivine, mám pocit, jako by se pode mnou propadal betonový chodník a já se řítil do spárů zemského jádra. Moc bych chtěl říct, že přijedu a že zůstaneme v kontaktu. Jenže to nejde. A myslím, že i ona sama si to někdo v hloubi duše uvědomuje. Že i když od sebe nebudeme zase tak daleko, komunikace mezi námi by stejně dospěla do svého závěru.

Naposledy se na mě podívá, načež křikne po klukách a ještě jednou mi poděkuje. Já však nic neříkám. Připravila mě naprosto o slova. A zlomila veškeré moje odhodlání se tu nezhroutit. Slzy však stále držím na uzdě. Myslím, že těch proliji ještě dost. A nejen dnes. Bude to trvat měsíce, než se s tím smířím. Než přijmu fakt, kterého jsem se celou dobu bál. Že jsem ho ztratil.

„Majkmane," skočí přede mě Lucas s úsměvem od ucha k uchu, jako by měl radost, že odsud odjíždí. Přitom mu na očích vidím, že by se nejraději schoval a někde se z toho pořádně vybrečel. Protože i jemu bude Creston chybět. Nemluvě o jeho nenávisti k hlavnímu městu, kde podle něj bydlí samí snobové a namyšlení parchanti. „Piš, volej, textuj, zpívej, hraj a já nevím, co ještě. Potřebuju někoho, kdo to tady bude hlídat, než se sem vrátím na vlastní pěst. Takže se s tebou neloučím, protože už za pár měsíců budu plně dospělej a stěhuju se zpátky," křičí schválně, aby ho paní Garretová, která už nastoupila do auta, slyšela. „Do tý doby je ale na tobě, aby se to tady nerozpadlo bez mojí dokonalosti. Zvládneš to?"

„Máš moje slovo," zasměji se, načež se dočkám obejmutí i od něj. Několikrát mě silně poplácá po zádech a nakonec si sedá na místo spolujezdce. Snažím se předstírat, že neslyším, jak mu matka nakazuje, že sem se už stěhovat nebude. Že už do tohoto místa nevpáchne, na což jí Lucas odpovídá, že on ji k sobě domů nebude zvát.

Pak ale celý rozhovor vyšumí, když si přede mě, podepřený o berle, stoupá on a zpříma mi hledí do očí. Šrámy na jeho obličeji se už zhojily, ovšem jizvy na jeho čele dokazují, že ještě před pár týdny byl skoro mrtvý. Jen díky mé sobeckosti, Kaiově pýše a Ashleyině nadrženosti. Jen díky nám třem je ten překrásný obličej poskvrněný jizvami. A nejen obličej, ale i duše.

Mám chuť plakat, křičet, hysterčit, ale jediné, co dělám je, že stojím na místě a hledám v jeho očích něco, čím mi prozradí, že to nakonec nemyslel tak, jak to podal, a že i když nebudeme spolu, můžeme se navštěvovat, jako kamarádi, kteří spolu vyrůstali. To je ovšem blbost. Kamarádi do sebe nemohou být zamilovaní a vědět o tom. To z toho právě nedělá přátelství, ale něco víc. To víc, které nás k sobě táhne jako magnet. To víc, díky kterému jsme doslova pitomí a idiotští.

„Před tím, než odjedu, bych se chtěl omluvit," vychází z jeho úst slabě a smutně, i když se povzbudivě usmívá a potlačuje veškeré svoje pudy někam do pozadí. Vidím to na něm. „Byl jsem tvrdohlavec a idiot a já nevím, co všechno ještě. A všechno, čím jsem ti ublížil, je mi upřímně líto. Nikdy jsem neměl v plánu ti nijak působit trable, no...i když možná trochu jo, ale ne takový, aby tě zraňovaly. Odpustíš mi?"

„A odpustíš ty mně všechno, co jsem ti kdy udělal? Nechci to tu vyjmenovávat, protože se za to všechno stydím."

„Odpuštěno," zasměje se a já s ním, když to řekneme oba nakonec nastejno. Jako za starých časů, kterými je toto město přímo nabyté. Myslím, že i ono bude reagovat na Dominikovu absenci podivně, než si zvykne. Stejně jako já.

Nakonec se však neudržím a obejmu ho tak silně, jak mi to moje tělo dovoluje. Nasávám do sebe vůni máty a pepermintu. Ty dvě známé vůně, které jsou typické jen pro něj. Vnímám jeho rychle bijící srdce, když mě jednou rukou objímá, zatímco tou druhou se stále opírá o berlu. Na boku svého krku ucítím špičku jeho nosu a následně se přesně pod tím místem prožene studená lavina nasání. Jako by si i on zapisoval do nosu a vědomí, jak voním. Jako by na to nechtěl zapomenout.

„Miluju tě, Majku. Ještě víc, než déšť. Ještě víc, než dobrý špagety. Víc, než cokoliv. Miluju tě, miluju tě, miluju tě," šeptá, když se od mého krku přesune svými rty k uchu. Oči mám zavřené a vnímám jen jeho. Jako by okolní svět neexistoval. Jako bychom byli jen my dva někde uprostřed pustiny, která nás za chvíli zabije. „Nezapomeň na mě. A třeba jednou, až se znova potkáme, dostaneme novou šanci být spolu. Mnohem lepší, než teď. Hlavně nezapomínej na náš slib."

„Nezapomenu, protože i ty jsi nezapomenutelný. Už jen tím vším, co jsi pro mě udělal. Už jen tím, že sis dokázal ukrást moje srdce jedním pitomým pohledem na rachejtli. Nevím, jak to bez tebe zvládnu, ale pokusím se. Budu doufat, že se jednou potkáme a dostanem novou šanci. Takovou, kterou nám nikdo nesebere. Kterou si nesebereme ani my sami," šeptám se srdcem až v krku. „Miluju tě, Dominiku Garrete. A vždycky budu."

Jeho hlava se odtáhne od mého ucha a nakonec moje rty končí v posledním polibku. V tom nejprocítěnějším, jaký jsem kdy dostal. V tom, který ve mně všechno láme a já se neudržím a propouštím slzy na povrch zemský, aby zahalily jak moje, tak jeho tváře. On mě však nepřestává líbat a já se tomu oddávám. Do hrdla se mi derou vzlyky, které pohřbívám. Jenom, abych nepřišel ani o kousek tohoto okamžiku.

Srdce se láme na dva kusy, přičemž jeden z nich odchází do Dominikovy hrudi, kde už zůstane do konce mého života. Kus, který už navždy bude patřit jen a jen jemu. Mojí první lásce.

Netrvá to však dlouho a Dominik svoje rty odpojuje a naposledy se zahledí do mých očí, které jsou zalité slzami. I ty jeho tmavé se na chvíli zdají o něco světlejší díky odlesku slunce na jeho slzách, které se přelévají přes oční víčka, zaplavují řasy a nakonec si razí cestu po jeho snědých tvářích.

„Sbohem, Majku," rozloučí se vyrovnaně, což naprosto kontrastuje se slzami na jeho tvářích a nakonec se otáčí a pomalu se přibližuje k autu, od něhož jen stěží otevírá dveře a nakonec hází berle dovnitř. Opřený o střechu auta se na mě podívá a spojí naše zorničky tentokrát opravdu naposledy. Jeho rty se prohnou v děkovný úsměv a on nakonec zalézá do auta.

Stále se snažím držet vzlyky v sobě. Před očima mi běží všechny vzpomínky spojené s ním. Tentokrát živěji, než kdy dřív. Všechno, co jsem s ním kdy prožil s pocitem, že ho nechci ztratit. A najednou jsem tu, slyším, jak auto startuje, když se zavírají poslední otevřené dveře a auto se se zatroubením dává do pohybu. Jsem tu s pocitem, že ho musím ztratit.

Musím ho ztratit, abych našel sám sebe.