Ta dvě slova se zdála jako něco naprosto nevhodného. Něco, co jsem bral jen jako vtip, protože veškerá naděje pohasla a já už ani nedoufal, že se probudí. Proto jsem zůstal zmrzle zírat na matku, jako by spadla ze stromu a při tom všem vstřebával význam oněch slov, která zmírnila mou nekončící beznaděj. Slova, která rozžhavila naději znovu na plné obrátky a moje srdce se začínalo vracet do normálu už jen tím, jak silně mi bušilo do hrudi, čímž vlastně i naznačovalo jediné. Že ho musím, co nejdříve vidět.

Běžel jsem jako o závod a absolutně nevnímal fakt, že od nás až do nemocnice musím oběhnout polovinu města. Vrážel jsem do studentů, kteří chvíli před tím končili ve škole, a kteří mě poznávali a s udiveným pohledem na mě zírali. Vrážel jsem i do důchodců, kteří se plahočili chodníkem a brali mi veškerý čas, který jsem s ním ještě mohl prožít, než ho ztratím nadobro. A hlavně mě připravovali o obrovskou omluvu, kterou jsem Dominikovi od samého počátku dlužil. Nevnímal jsem jejich nadávky ani upozornění. Zapomínal jsem na fyzickou bolest z toho namáhavého pohybu a soustředil se jen na to, že čím dřív tam budu, tím dřív uvidím jeho oči. Jeho vlnící se rty, které prozrazují, že zase pořádně, z plných plic, dýchá.

Když jsem však dorazil, celý udýchaný a zmožený, zastavilo mě hned několik pohledů a jedny ženské ruce. Ruce jeho matky, která se šťastným úsměvem na tváři, ovinula svoje vysílené paže kolem mého těla a neustále opakovala, že se jí vrátil syn. Že veškeré její modlitby byly vyslyšeny. A ačkoliv jsem se měl radovat s ní, nedokázal jsem to, protože i ona mě obírala o veškerý čas, který mi s ním zbýval.

Lucas mi pak vysvětlil, že Dominikův pokoj přetéká spoustou lékařů, kteří ho prohlíží, zjišťují jeho zdravotní stav a sbírají podněty do zprávy, kterou o jeho stavu sepíší a předají rodinným příslušníkům. Sdělil mi také, že to byl on, kdo byl zrovna u něj, když jeho bratr otevřel oči a zhluboka se nadechl, jako by se celou dobu nořil do vody a potřeboval do svých plic vzduch. S panickým strachem, že se stalo něco vážného, vyběhl z Dominikova pokoje a doslova zburcoval celou nemocnici. Když se však dozvěděl, že se Dominik probudil, uklidnil se. No, hlavně za to mohla injekce, kterou mu vpíchli, aby ho uklidnili, protože plašil polovinu pacientů.

A tak nám nezbývalo nic jiného, než čekat. Během toho stačila dorazit i moje mamka, na níž jsem úplně zapomněl a nechal ji stát jako tělo bez duše ve svém pokoji se slzami v očích. S těmi šťastnými. Omluvil jsem se jí tedy a vysvětlil, že jsem to prostě musel udělat. Byl to jediný způsob, jak se co nejrychleji dostat k němu. Tedy jediný způsob v tu chvíli, při níž zavládlo moje srdce a převzalo kontrolu nad mou tělesnou schránkou. Samozřejmě to však pochopila, což mě alespoň trochu uklidnilo.

Uvědomil jsem si však, že já nemohu být prvním, kdo ho půjde navštívit. Tohle privilegium patřilo jeho rodičům a bratrovi, kteří trpěli dost možná i víc, než-li já. Tedy jestli to vůbec jde. Musel jsem je nechat, aby ho navštívili jako první a hlavně jsem potřeboval, abychom byli sami, což v prvotních chvílích nepřicházelo v úvahu.

Tudíž, když se dostavil lékař s tím, že je pacient takřka v pořádku a můžeme ho jít navštívit, zůstal jsem sedět ve svém křesle a ani se nějak nedožadoval toho, že bych chtěl jít jako první. A jako jediný zareagoval právě Lucas, který seděl vedle mě. Obdaroval mě povzbudivým úsměvem a poplácal mě po rameni, přičemž se zvedal a zmizel mi z dohledu i se zbytkem rodiny Garretových.

A tak tu sedím, skoro dvě vyčerpávající hodiny, a čekám na to, až za ním konečně budu moci jít. Každá minuta je tak strašně ubíjející a mně se v hlavě představují scénáře, jak by naše setkání mohlo dopadnout. Téměř před dvěma týdny jsem si nedělal moc z toho, že se přišel podívat na vystoupení naší skupiny, ovšem to samé se nedá říct teď. Uvnitř všechno křičí, abych je šel z toho zpropadeného pokoje vyhnat a abych si s ním konečně promluvil. Vlastně ani nešlo o to, abychom si promluvili, jako o to, abych znovu viděl jeho oči. Oči, v nichž snad najdu odpuštění za to, jaké křivdy jsem se dopustil.

Třes v rukách ničemu nepomáhá a já se ho snažím nějakým způsobem utlumit, jenže čím víc se snažím, tím je to horší. Vypadá to docela, jako bych měl klepavku. Za tu dobu se mi však podařilo okousat nehty na obou rukách a zarýt ty na nohou do tvrdého povrchu vložky i podrážky v botách. Je mi zima a přitom se ze mě vyplavuje až nezdravě moc vody prostřednictvím chladného potu, jenž mi stéká po zádech. Nutím se dýchat pravidelně, ale s každým škobrtnutím srdce se mi dech zadrhne v hrdle a já mám co dělat, abych ho přiměl spolupracovat. A nitro stahují silná lana, jenže se mění v propletené uzle. Je to, jako bych se zasekl v nějaké časové rovině, kde se mě každá jedna vteřina snaží zabít.

Zničehonic se však objeví rodina Garretů a já vyskočím na nohy tak rychle, jak to jen jde. Všichni tři se na mě podívají takovým způsobem, který prozrazuje jen jedno. Jsou nadmíru šťastní z toho, že je Dominik vzhůru a nejspíš s nimi i komunikuje. A na každém z nich vidím, jako by se přemáhali, aby se do toho pokoje nerozeběhli znovu. Ovšem nikdo z nich nic neříká a paní Garretová mě svou dlaní pobídne, abych se za ním už konečně vydal. Abych se vydal napospas nevyzpytatelnému osudu.

Ulička, kterou procházím, se zdá až neuvěřitelně nekonečná a já slyším bít své vlastní srdce s každým krokem víc a víc. Zdá se mi, jako by jeho pokoj utíkal daleko ode mě a já se ho snažil doběhnout. Až teď na sobě začínám pociťovat to, že jsem celý týden nepozřel žádné jídlo a ani se pořádně nevyspal. Až teprve teď se dostavuje únava. V tu nejdůležitější chvíli.

Nakonec se však zastavuji před dveřmi s číslem jeho pokoje a váhám, zda mám sáhnout na kliku a dveře otevřít. Vrací se mi vzpomínka na den, kdy jsem mu donesl ty zameškané úkoly. Den, kdy se všechno změnilo. Den, kdy Dominik Garret patřil mně. Nikomu jinému, jen mně a mému emocionálně vyšťavenému srdci.

Zhluboka nasaji vzduch do plic a se zavřenýma očima sáhnu po klice, kterou stáhnu dolů. Nikdy před tím jsem to neslyšel, ale teď, jako by ony dveře cvakly a dovolily mi tak vejít do spárů toho pochmurného pokoje, který nasál veškerou negativní energii za poslední týden. Každý kout toho pokoje znám jen přes zamlžený pohled, který mi přinášely slané kapky bolesti, beznaděje a smutku. Každé jedno cvaknutí hodin nade dveřmi. Každé pípnutí přístroje, který oznamoval, že Dominikovo tělo stále bojuje, aby se jeho nerozhodná duše mohla vrátit zpět.

Otevírám oči a vcházím do pokoje s neskutečně těžkými chodidly. Hrdlo je vyprahlé a srdce stále buší a buší a já nevím, jak ho mám utišit, abych dokázal vnímat i vedlejší vjemy. Schválně se vyhýbám pohledem posteli, na níž už jsem periferně zaznamenal pohyb. Otáčím se, abych zavřel dveře a dodávám si alespoň trochu síly, než pohlédnu do těch očí, na něž jsem se tolik těšil. Které mi tak chyběly a provázely mě každou noc, kdy se mi povedlo usnout. Jeho tmavé oči plné emocí.

Obracím se čelem k posteli a vůbec poprvé tak spatřuji jeho živou tvář, do níž se stačilo vrátit trochu barvy. Přestávám dýchat, když se celý svět okolo něj noří do tmy. Oči jsou zaměstnány jen těmi jeho, zatímco se jeho koutky úst v prohnou v jakýsi úsměv, z něhož usuzuji, že i on je šťastný z toho, že mě znovu vidí.

Pomalu přecházím k té posteli a nedokážu se přinutit odvrátit pohled jinam. Nedokážu se totiž nabažit toho všeho, co mi jeho zrcadla na svět dávají. Jakou láskou mě zasypávají. A stejně tak i výčitkami, které však nepatří jemu ale mně. Vidím v tom odraze svoje vlastní výčitky svědomí, které mě nutí začít znovu vnímat všechno okolo něj. On je však tím, co si stále drží mou pozornost, když si sedám na židli u jeho postele a sepínám svoje ruce, přičemž je silným stiskem drtím.

„Ahoj," pozdraví slabým hlasem, který doslova rozmetává moje smrsklé vnitřnosti v prach. V obyčejný popel, který se nechává rozfoukávat silným tornádem oproti němuž je každé to zrníčko nic.

„Ahoj," polknu na sucho a vina za všechno na mě útočí tak silně, že mám pocit, jako bych se i já pomalu měnil v popel, z něhož už nikdo nikdy nesestaví reálnou osobu. Však se také říká: popel jsi a v popel se obrátíš. Myšlenky však končí v momentě, kdy se jeho oslabená ruka, napíchaná spoustou jehel, přisune ke mně a on ze všech sil rozdělí moje ruce a jednu z nich uvězní v té své. Jako jsem to dělal já každou noc, kdy jsem u něj byl. Kdy jsem se mu za všechno omlouval a prosil ho o odpuštění.

„Bál jsem se, že tu ruku odtáhneš," pousměje se, když jeho dlaň stisknu tak pevně, jak si to jen mohu dovolit. Nechci ho nijak zranit ani mu působit bolest. Už ne.

„Dominiku, já," odmlčím se, když mě jeho úsměv naprosto usazuje a vymazává mi z hlavy naprosto všechno. Jak se po tom všem, co jsem mu způsobil, dokáže ještě usmívat? Jak se po té bolesti, kterou si prošel, dokáže usmívat na člověka, který ji zapříčinil? „Je mi to hrozně líto," zlomí se mi hlas a oči jsou znovu zahaleny ve slzném oparu, „mělo mi to dojít. Všechno. Jenže teď je pozdě litovat něčeho, co už nemůžu vrátit zpátky, i když jsem se o to snažil. Prosím tě o odpuštění za to všechno, co jsem ti udělal. Nezasloužím si ho, já vím a pochopím, když mi neodpustíš, ale... Chci to napravit. Chci to napravit v čase, kterej nám dvěma ještě zbývá."

„Nemám ti co odpouštět," přeruší, když se chystám popadnout dech a začít na něj sypat všechno, co se hromadilo a já tomu nemohl dát volný průběh. Tedy ne tak, jak bych si přál. „Zachoval ses tak, jako by se zachovali ostatní a já ti rozuměl. Zachoval bych se totiž stejně, možná i hůř. Nemohl jsi tušit, že se děje něco, co mě nutí všechny ty věci dělat."

„A o to jde!" vyjeknu. „Mohl jsem to tušit. Mohl jsem se zajímat o to, co jsem udělal špatně, že jsem ti nestačil a tys cítil potřebu bejt i s někým jiným. Připadám si jako ten největší idiot na světě. Jak-"

„Už dost," znovu mě přeruší svým vysíleným hlasem, „prosím. Nebyla to tvoje chyba a tím to prostě končí. Tys trpěl společně se mnou. Viděl jsem to na tobě. Ale teď už je pravda na světě a já přežil. Už o tom nemusíme mluvit. Místo toho si pojď lehnout ke mně a užívat si toho, že jsme zas spolu."

„Ale-" snažím se protestovat.

„Prosím," šeptne tak, jako pokaždé, když něco opravdu chce a já mu to odmítám dát. A on si nezaslouží prosit. Proto vstávám, obcházím postel a opatrně si lehám vedle něj. Snažím se nezabírat moc místa, ale jeho silné paže si mě k sobě přivinou tak natěsno, že cítím každé jedno bouchnutí jeho srdce. A to mě uklidňuje. To, že je tu. Žije. A že jsme zase spolu. Přesto ve své hlavě nedokážu ignorovat otázku, nad níž visí obrovský otazník. Kolik času nám zbývá?