Je zajímavé, jak jedna jediná věc dokáže vyvolat jednu z nejsilnějších vzpomínek, které vás bolí a zároveň naplňují štěstím, že jste měli možnost prožít něco tak čistého a krásného, jako je kouzlo pravé lásky. Protože jsem si jistý, že to, co mezi mnou a Dominikem bylo a stále je, se nazývá pravou láskou, kterou lze naleznout jen jednou za život. Možná, že se někdy v budoucnu znovu zamiluji, až překonám bolest z jeho odchodu, přesto jsem si jistý, že nikoho nebudu schopný milovat takovým způsobem, jakým miluji jeho. Nebudu schopný darovat onomu člověku své srdce celé, protože si Dominik bude krást kousek té lásky pro sebe. Až do konce života. Ne nadarmo se totiž říká, že první láska je jen jedna a je nejsilnější ze všech.

Stojím ve svém pokoji a bezduše hledím na řetízek s iniciálem jeho křestního jméno. Ten přívěšek vysílá do mého těla jistou energii z toho večera, kdy jsme seděli v parku a předávali si dárky. Přívěšek, který měl být připomínkou, že já patřím jemu a on mě. A kdybych já idiot neuvěřil tomu, co jsem viděl, mohlo být všechno stále takové. Já mohl patřit jemu a on mě. Mohli jsme být šťastní. A hlavně spolu.

Jenže týden, který uběhl od mého příjezdu, a týden, během něhož se Dominikův stav nikam neposunul, jen dokazoval, že to všechno skončilo. Že on už mi nepatří, i když já jemu stále ano. Že ta naděje, která žhnula jasně jako slunce, zhasla a já už nečekám, že by mi někdo přišel říct, že se probudil. Že otevřel oční víčka a jeho tmavě hnědá kukadla, která podtrhují jeho krásu, obdarovala svět svým pohledem. Ztratil jsem naději. Stejně jako všichni, na nichž to bylo více, než znát. Sice opakovali, že tu naděje je, a že se jí máme držet. Jenže jejich pravdivá skla na svět prozrazovala, že ani oni už nemají sebemenší plamen naděje, který by dokazoval, že se Dominik vrátí.

Mé srdce je staré a smrsklé, zatímco slzné kanálky naprosto dokonale spotřebovaly veškerou zásobu slz na několik let dopředu. Nemám sílu vůbec na nic. Jen převlékání mě stálo neskutečnou námahu, při níž jsem pociťoval touhu zemřít. Opustit svoje tělo tak, jako to chtěl udělat on, jenže něco jeho tělesnou schránku drží stále při životě. Jako by se Dominikova duše stále rozmýšlela, zda dát světu druhou šanci.

Včera večer jsem sledoval Joshovo vystoupení, v němž společně s Courtney zpívali mou nejoblíbenější píseň. Bylo to jako nějaké znamení, ovšem já tomu moc váhu nepřikládal. Nebylo proč. A popravdě, cítil jsem se ještě hůř, protože jsem se nedokázal radovat společně s muzikanty, kteří zaváleli jako profíci. Nedokázal jsem se usmívat při pohledu na to, jakým štěstím Josh hýří. I když nebylo plnohodnotné, protože byl myslí někde u mě. Ostatně mi to dnes v ranním telefonátu oznámil. Že se nemohl celý týden soustředit na zkoušky a jediné, co ho postrčilo k tomu vydat ze sebe úplně všechno, byla vidina lepších zítřků. Lepších zítřků pro mě a pro mého milovaného.

Neřekl jsem mu, že i kdyby se Dominik probudil, nemáme sebemenší šanci vrátit se zpět do normálu. Už jen kvůli tomu, že se po své rekonvalescenci odstěhuje pryč a já jsem si jistý, že tím všechno skončí. Vztah na dálku nemá cenu a upřímně ani netuším, jestli po tomhle všem bude Dominik schopný mluvit s někým tak sebestředným, jako jsem já. Stále myslím jen na sebe a na to, jak všechno bolí jen mě. Jsem sebestředný parchant, který si nezaslouží šťastný konec.

V uších mi rezonují Dominikova slova ze štědrého dne. Vidím před sebou jeho tvář naplněnou láskou. Sleduji jeho oči, které prozrazují velikost jeho lásky ke mně. Proč jsem si to sakra nepředstavil v den, kdy jsem viděl tu obrovskou lež? Proč jsem si neuvědomil, že by to Dominik nikdy neudělal? Že by mě nikdy nepodvedl, aniž by k tomu měl důvod. Jeho srdce by mu to nedovolilo.

Veškerý tok myšlenek přeruší tiché zaklepání na dveře a já svoje utrápené oči s rudým bělmem upřu do tváře své matky, která během toho týdne ztratila polovinu své krásy a zestárla snad o deset let. Mohu za to já. S nikým nekomunikuji, nejím, pomalu ani nespím, pokud nejsem u něj. Nemám o čem mluvit a hlavně nemám proč konzumovat nějaké látky. Uvnitř mě zeje jedna velká propast, z níž nemůžu najít východ. Z níž se pravděpodobně nedostanu nikdy. A to ani tehdy, kdyby se stal zázrak, a on otevřel svoje temné oči.

„Zlato," šeptne, když sepne svoje dlaně a ustaraně mi pohlédne do očí, „pojď se alespoň trochu najíst. Musíš něco sníst. Udělala jsem pro tebe špagety. Ty máš přece moc rád."

Kdyby jen tak věděla, proč mám špagety rád. To mi ostatně do mysli vysílá další z řady vzpomínek z dětství, když jsme byli v první třídě a jeho mamka poprvé nepůsobila jako někdo, komu je všechno jedno. Když jsem k nim totiž přišel na návštěvu, oba si nás zavolala do kuchyně a místo nějakých slov ukázala Dominikovi hrnec plný špaget. Dodnes si pamatuji, jak se jeho očima prohnaly jiskřičky hladu a radosti. Špagety totiž miloval ze svého jídelníčku nejvíc.

Paní Garretová nás oba usadila za velký jídelní stůl a na talíře nám nabrala porci pro dospělé. Víte, nebyl jsem zvyklý jíst u cizích lidí, a tak jsem zpočátku ohrnoval nos, nad čímž se Dominik pozastavoval a místo, aby se věnoval svému talíři, mě pobídl k tomu, abych ochutnal před tím, než to odsoudím. A tak jsem ho poslechl a objevil kouzlo té lahodné příchutě špaget. Od té doby je totiž miluji stejně, jako je miluje on.

Tím však vzpomínka nekončí. Hltal jsem ty dlouhé a lahodné těstoviny tak, že jsem ho rozesmál a on se skoro zadusil, což vyvolalo smích zase v mém hrdle. A pak, znenadání, uchopil svou malou dlaní velkou hrst špaget, která mi přistála přímo v obličeji. Paní Garretová stála u kuchyňské linky a pozorovala nás s úsměvem na tváři místo toho, aby začala křičet a vyhánět nás ven. To by totiž udělala moje mamka, kdyby viděla, že házíme jídlem a hlavně, že jí děláme bordel v přepychově uklizené kuchyni.

S velkým strachem jsem i já sáhl do talíře a odstartoval jsem bitvu, do níž se později přidal i Lucas, který se nejprve tvářil dotčeně, protože mu Dominik ušpinil nové džíny. A vůbec poprvé jsem tenkrát, jako sedmiletý chlapec pocítil, že si Dominika chci udržet blízko u sebe. Protože jen v jeho přítomnosti jsem se nebál odvázat. Kéž bych jen tenkrát tušil, jak to všechno dopadne.

„Proč bych měl jíst?" zeptám se vysíleným hlasem, přičemž klesnu na židli u stolu. „Proč bych se měl vůbec o něco snažit?"

Sklopím pohled k tomu krasopisnému D, které se vyjímá na konci řetízku a nakonec si ho přetahuji přes krk a poslepu jej zapínám. Protože přesně tam patří. Je mou součástí. Je připomínkou něčeho, co je pro mé fungování důležité. A co by možná mohlo vlít nějakou naději do mého vyprahlého těla.

Máma přejde přes celý pokoj a klesne na svá kolena přede mě, přičemž uvězní moje ruce v těch svých. Její oči prozrazují, jak moc velkou starost o mě má. A jak moc ji bolí, když mě vidí v tomhle stavu. Jenže s tím jí já nedokážu pomoci, přesně tak, jako ona nemůže nijak pomoci mě. Tohle je můj boj. A jen já si musím nést následky za všechno, co jsem natropil. Jen já. Nikdo jiný.

„Chápu, jak moc to bolí-"

„Nechápeš," přeruším ji pobouřeně. Nechci na ni být hrubý, jenže tohle jsou přesně ty fráze, které lidé říkají, jen aby ulehčili situaci. Ovšem tohle není situace, která by vyžadovala ulehčení. Tohle není situace, kdy vám někdo řekne něco chlácholivého a ve vás to vzbudí pocit, že je všechno zase v pohodě. Ne. Ani náhodou to není jedna z těch situací.

„Máš pravdu, nechápu. A upřímně netuším, co v sobě prožíváš, ale měl by sis uvědomit jednu věc. Tím, že se budeš ničit, ho nijak nepřivedeš zpátky. Naopak si myslím, že jestli se na tebe odněkud nepozorovaný kouká, odmítá se vrátit zpátky, protože nepoznává toho kluka, do kterého se...do kterého se zamiloval. Nepoznává tě a možná proto se nevrací zpátky. A navíc, neubližuješ tím jen sobě, ale také nám všem, kteří tě milujeme, Majku. Možná si to neuvědomuješ, ale záleží nám na jeho probuzení stejně tak, jako tobě. Protože ať už jsem k Dominikovi chovala jakoukoliv zášť či nelibost, uvědomila jsem si, že jsem ho brala jako součást rodiny. Jako někoho, kdo dělal z mého syna šťastného člověka. A tím dělal šťastnou i mně."

Když jsme byli s Dominikem spolu, častokrát se mi zdálo, že ho moji rodiče přijali takového, jaký byl. Jen kvůli tomu, že mě dělal někým, kým jsem bez něj nemohl být. Jenže jak se zdá, oni to tak vnímali celou dobu. Vlastně, když mi sami sdělili, že o mém románku s Dominikem věděli, neřekli ani slovo o tom, že by mi ho nějak zakazovali a vymlouvali. Sice v tu chvíli nebylo třeba, protože jsem na něj zanevřel i já, ale ani tak neřekli, že tušili, jak to skončí. Přijali ho. Bez jakékoliv poznámky. Bez jakéhokoliv kázání. Brali ho, protože dělal šťastným mě. A to jim stačilo.

Myslel jsem si, že moje tělo vypravilo veškeré slzy už včera odpoledne v tom dešti. Jak se však zdá, nebyla to zcela pravda, protože mě oči zase pálí a hrne se do nich lavina horkých slz. A já se neudržím a obejmu mámu tak silně, jak jen můžu. Sice mi tím nijak nepomohla, ale uvědomil jsem si, že i oni museli tušit, že mezi mnou a mým nejlepším kamarádem bude někdy něco tak silného, co nás bude spojovat. A vsadím se, že to museli cítit i jeho rodiče. Protože pouto mezi námi nikdy nebylo takové, jaké mezi sebou normální přátelé měli. Bylo daleko silnější. Už od samého počátku.

Zničehonic se ozve vyzvánění mamčina telefonu a já ji pouštím, aby ten zpropadený krám mohla vytáhnout z kapsy tepláků a zvednout ho. Když tak učiní, staví se na nohy a chvíli jen poslouchá hlas, který nedokážu rozeznat. Vlastně ani zastřená slova, jedná se však o něco velmi důležitého, protože si matka dává ruku před pusu a její tváře zahalují slzy.

Zmocňuje se mě panika, díky níž zapomínám, jak se vlastně dýchá. Myslí se prožene jen jedna myšlenka, která by vysvětlovala matčin šokovaný pohled, jenž je plný slz. Že Dominik nakonec zanevřel nad tímto světem a opustil ho. Že už opravdu nikdy neuvidím jeho temné a krásné oči. Jeho prohlubující se úsměv. Že už nikdy nepocítím to teplo, které bylo jeho elementem.

„Co se děje?" zlomí se mi hlas, když mamka přeruší hovor a zpříma se zahledí do mých běsnících zrcadel. S každou sekundou, kdy na mě tak kouká, se ta myšlenka jen potvrzuje a nitro se připravuje na zničující výbuch, po němž nezbude už vůbec nic. Tím jsem si jistý. Záleží jen na tom, co žena přede mnou odpoví.

A pak se z jejích úst ozve tiché zašeptání, které pomalu proniká do uší a následně do mysli, jež pozastavuje celé svoje dění. Zašeptání, které ukončuje nejistotu ohledně Dominikova osudu a z mých očí se samovolně začne vyplavovat déšť. A přívěsek, visící z mého krku, vypaluje písmeno D na mou hruď.

Její zašeptání totiž oznamovalo následující: „Probudil se."