Uběhly další dva, během nichž jsem nedělal nic produktivního a jen se utápěl ve své mysli a vzpomínal na časy, kdy jsme byli spolu a všechno se zdálo naprosto perfektní. Dva dny, které nepřinesly žádnou změnu na jeho stavu a on stále ležel na té posteli se zavřenýma očima a nevnímal, že za ním každou noc chodím a s pláčem ho prosím o to, aby se probudil. Sice nám lékař, který vzal případ na svá bedra, sdělil, že se jeho stav zlepšil a on už nebojuje o život, ale i tak jsem měl pocit, jako by to prostě Dominik vzdal a odmítal se vrátit zpět. Jako by si jeho zjizvená duše usmyslela, že se do té schránky, která dlouhý měsíc snášela veškeré strasti a bolesti úplně sama, prostě a jednoduše nevrátí.

Domů jsem se odskočil jen převléknout, jinak jsem o sebe nijak nedbal a ani jsem s nikým nemluvil. Od té doby, co jsem se vrátil zpět do Crestonu, jsem nepozřel žádné jídlo a za den vypil maximálně čtvrt litru vody. Nesnesl jsem pomyšlení, že zatímco on leží na té posteli, která ho vězní, budu já vpravovat do svého těla živiny. Chtěl jsem trpět tak moc, jako musel trpět on kvůli mé chybě. Kvůli tomu, že jsem mu nedal šanci ospravedlnit svoje činy.

Mnoho lidí, dokonce i Dominikovi rodiče, se mě snažili přemluvit, abych se šel domů pořádně prospat, já však odmítal jakoukoliv dlouhodobou vzdálenost od něj. Vím, že mu tím nepomůžu, ale nechci přijít o ten moment až se vzbudí. Jestli se vůbec někdy vzbudí. Naděje ve mně totiž zhasíná stejným způsobem, jako se slunce bez moci v tomto ročním období, ukládá bez spánku a venku tak nastává tma proříznutá jen slabým svitem měsíce. S každou hodinou se mi moje srdce i mysl snaží namluvit, že tu čekám zbytečně. Že on už se neprobudí, protože mu nikdo nepomohl. Protože já, jako jeho nejlepší kamarád, jako jeho zatracený přítel, nepomohl.

Právě teď stojím u okna a pozoruji, jak se nebe zahaluje černými mraky, které slibují vydatný liják. Sníh, ačkoliv je únor, stačil zmizet z chodníků i ze silnic, a místo toho okolí bičuje nesmírný chlad. Stejný chlad, jaké třímá Dominikovým bezvládným tělem pokaždé, když se ho dotknu a snažím se mu vštípit jeho obvyklou teplotu zpět. Jenže opak je pravdou. To on vždy zvítězí. Tak, jak tomu bylo vždy. Vždy byl ten silnější z nás dvou. A tak nějak si uvědomuji, že i když já měl možná dobré známky a všichni kantoři si mě pochvalovali, to on byl tím chytřejším z nás dvou.

Oči mě pálí od neustálého pláče, zatímco pozoruji, jak nějaká žena drží svého muže, kterého před chvílí propustili z lůžka domů, za ruku k autu a jejím obličejem se prohání lavina štěstí. Štěstí, které prozrazuje jen to, jak moc ho miluje. A muž, jak se zdá, její city plně opětuje. Neznám jejich životní příběh, ale vsadím se, že si jistě prošli ošklivými věcmi – tak, jako každý na tomto světě – ovšem oni to překonali. A i když to možná s Dominikem někdy překonáme a on mi dokáže odpustit, není nám souzeno být spolu. Na to jsem přišel během těch dvou dní beznaděje.

I kdyby se probudil, stojí mezi námi ta obrovská překážka, kterou mezi nás postavila samotná paní Garretová. Protože až se Dominik odstěhuje, všechno skončí. A já se i tak budu muset naučit žít bez něj. Budu se muset naučit s tou prázdnotou, která přijde pokaždé, když pohlédnu na ulice, na nichž jsme si jako malí hráli. Když ve škole pohlédnu na to prázdné místo, které po něm zbude. Nebude už žádná nerozlučná dvojka Dalton a Garret. Už bude jen věčně zlomený Dalton.

Jak jsem předpokládal, venku se trhají mračna a obdarovávají město božskými slzami, které se tříští o tvrdý povrch země. Jako by i počasí vytušilo, jak se právě teď cítím a co cloumá mými myšlenkami, srdcem i nitrem. Zkrátka celým mým tělem. Cítím se jako sedmdesátiletý děda, který už svůj životní příběh prožil a čeká na to, až si pro něj přijde zubatá a odvede ho někam, kde věk bude jen číslem a jeho zdraví bude stejně tak nepoškozené, jako na začátku.

Veškerému tomu vjemu deště venku dodávají atmosféru tóny mé nejoblíbenější písně, která mi hraje prostřednictví sluchátek v uších. Nedokázal jsem jen tak sedět v tichu. Bylo to tak unavující a prázdné. Jenže ani s tou písní se necítím o nic lépe, protože vnímám ten text ještě bytostněji, než kdy dřív. Dříve totiž text neznamenal skoro nic. Nedokázal jsem si ho k sobě tolik přivinout, jako právě teď. A vyvolává ve mně, společně s tím lijákem, který se venku rozpoutal, vzpomínku, která mi dříve poskytla další informaci o Dominiku Garretovi. Vzpomínku, v níž mi Dominik ukázal krásu toho, co jsem dříve pokládal jen za bezcenné a škodící.

Seděli jsme na chodníku před jeho domem a slunce na nás pařilo tak silně, že jsme měli co dělat, abychom vyčerpáním a únavou neodpadli. Všude panovalo ticho, které narušoval pouze cvrlikající hmyz v zahradě Garretových. Dominik v ruce svíral flašku s ledovou vodou a celý její obsah vylil na svou hlavu. Tedy, on nechtěl celý obsah, ale když zavřel oči, lahev jsem zmáčkl a na jeho tvář se zřítil vodopád takovou silou, že překvapeně zakašlal a flašku odhodil někam za sebe.

Protřel si oči a pobouřeně se na mě podíval, zatímco já se smál na celé kolo té jeho prvotní reakci, když skoro až vyjekl. Bylo to opravdu směšné. Následovala však část, kdy se bavil on. Vší silou mě uchopil a jen tak, jako by ani nebyl vyčerpaný, si mě hodil přes rameno, přičemž jsem vřískal, jako kdyby mě někdo zabíjel. Křičel jsem na něj, ať mě položí na zem, že se mi nebezpečně hrne krev do hlavy. Jenže on nereagoval a místo toho mě vedl do jejich zahrady. A netrvalo dlouho a byl jsem prachsprostě vhozen do velkého bazénu, který jsme den před tím společně napouštěli.

Vynořil jsem se a tentokrát se na celé kolo smál on, když v tom se světlo ze slunce někam vypařilo a my oba zvedli hlavu k obloze, kterou zohyzďoval obrovský černý mrak, který zvěstoval déšť. Možná jen chvilkový, ale i tak jsem se rychle vysoukal z bazénu, a když z oblohy začal padat nesnesitelný déšť, který nepřidával už tak mému mokrému oblečení, rozeběhl jsem se pod stříšku u vstupu do jejich domu. Překvapilo mě však, že on, do půl těla svlečený, stále stál na kamenné cestičce, vedoucí od branky až k jejich dveřím, a s roztaženými pažemi přijímal déšť jako starého známého.

S tváří vztyčenou k obloze se točil kolem dokola a nechával déšť, aby zaplavoval jeho nádherný obličej. U toho se jeho rty prohýbaly v úsměv, kterému jsem nerozuměl. Ano, sice bylo opravdu vedro, ale stát v dešti se mi nejevilo, jako nejlepší nápad. Zvlášť proto, že přinášel chřipku, s níž se člověk pak musel potýkat třeba týden zavřený doma.

„Ty se nejdeš schovat?" zeptal jsem se ho zvědavě, protože se opravdu nezdálo, že by měl v plánu dostat se z dosahu těch kapek.

Hlavu vrátil do normální polohy a celým svým promočeným tělem se otočil na mě se zářivým úsměvem, zatímco si z očí znovu sejmul vodu, aby se na mě podíval. Když tak udělal, jeho tmavé oči byly plné štěstí a nadšení. Nerozuměl jsem mu.

„Proč bych se měl před tím schovávat?" opáčil mi otázkou.

„No, já nevím, mohl bys třeba onemocnět," odpověděl jsem starostlivě, nad čímž se jen zasmál a znovu roztáhl své paže a chytal do dlaní každou jednu kapku, která se vpila do jeho kůže. Několik lidí proběhlo rychle kolem jeho domu, on si jich však nevšímal.

„Déšť je něco, co už od mala miluju. Je to novej příval energie, kterej je potřeba uvítat s otevřenou náručí a ne se mu stranit. Je to něco, co nedodává sílu jen přírodě, ale i nám, lidem. Já jsem déšť a déšť je já."

A tak tu teď stojím, promočený a zmrzlý na kost, a oddávám se osvobozujícím kapkám deště, který smáčí mou nastavenou tvář. Moje paže jsou stejně tak roztáhlé, jako byly tenkrát ty jeho a já přijímám úplně všechno, co mi ty boží slzy dávají. Cítím sice nepatrnou úlevu, ale bolest ve mně to nijak nehasí. A ani výčitky svědomí za to, čeho jsem se poslední týden dopouštěl. Dává mi to ovšem nějakou lehkost. Lehkost, která mě nutí letět dál a dál s tou jedinou vzpomínkou, kdy mi ukázal, že já jsem déšť a déšť je já.

Otevírám ústa, která umožňují hrdlu zpívat tu píseň, která pro mě znamená úplně všechno. Zavřená víčka vyplavují další slzy, které se mísí s deštěm a zanechávají po sobě tak stopu. Stopu, kterou nikdo nikdy nerozluští, protože je pokryta dalšími a dalšími.

Můj hlas je však klidný a já zpívám tak, jako by mi šlo o život. Volám ho svým hlasem zpět na náš svět, i když vím, že ho tím ztratím. Volám ho zpět jen proto, aby znovu viděl tu krásu v žití, jako ji viděl tenkrát, než jsem ho zničil. Než jsem mu utrhl křídla a on nemohl uletět. Ta krásná křídla dokazující, že byl požehnán samotnými anděly. Nejen svou krásou, ale i svým vnitřkem. Vnitřkem, v němž jsem způsobil chaos a zmatek.

Nemůžu pomalu ani dýchat, ale přesto pokračuji a volám jeho duši. Snažím se ji svým hlasem přesvědčit, že bude zase dobře. Jen ať se vrátí ke své tělesné schránce, která postrádá teplo. Teplo, které pro něj bylo vždy tak typické. Ať se vrátí zpět a obdarovává tento svět ještě dlouhou dobu svou přítomností. Protože tento svět takové lidi, jako on, potřebuje.

Čas kolem mě proplouvá stejně jako lidé, jejichž zraky cítím všude na svém těle. Vpíjí se do mě jako dešťové kapky. Jenže na rozdíl od těch kapek, je nevnímám a vypouštím pryč. Už od mala mi bylo kladeno na srdce, že být odlišný není nic špatného. A že za lásku k čemukoliv se bojuje. A tak bojuji za svou odlišnou lásku.

Nakonec, když už je oblečení moc prosáklé vodou a stahuje mě k zemi, si sedám na patník a otevírám oči. Doufal jsem, že se tím voláním něco změní. Jenže všechno je stejné. Svět bez něj je stále tak pochmurný a šedý. Stejně jako moje nitro tříštící se každou minutou jeho absence na milion malých kousíčků, které se následně zase spojí, jen aby se mohly zase proměnit v tu spoušť.

Zničehonic mi z ucha vypadává sluchátko a já se pobouřeně podívám na ruku své zrzavé kamarádky, která si sedá vedle mě, promočená stejně jako já, a se starostlivým pohledem se na mě zpříma podívá. Její tvář postrádá tu známou jiskru vzdorovitého pobavení. V obličeji je bledá a nahnědlé kruhy pod očima prozrazují, že ani ona delší dobu nespala. Vyndávám tedy i to druhé sluchátko a přehazuji si obě přes zátylek na druhé rameno.

„Co tu děláš?" zeptá se, jako kdybychom neseděli úplně promočení na patníku před nemocnicí.

„Volám ho," odpovídám upřímně a znovu se zahledím před sebe. Můj hlas je tak slabý z toho, jak málo jsem ho za ty dva dny použil. „Nesmí kvůli mně přijít o tolik krásných věcí na tomhle světě. Déšť miluje, tak proč tu není? Proč ho teď nevítá se mnou a místo toho leží tam a odmítá se vrátit?"

Lucy místo nějakých slov přinutí mou hlavu klesnout na její rameno a starostlivým dotekem přejíždí po mé paži. Vyjadřuje mi tím svou bezradnost. Člověk, který má odpověď vždy na vše, je bezradný a beze slov. A já se neudržím a nahlas vzlyknu. Nekontroluji to. Vzlykám jako malé dítě. A já vnímám, že i ty vzlyky, které se derou ven z mého poničeného hrdla, jsou jistým voláním jeho duše. Posledním voláním, jaké ze sebe dokážu vyloudit.