Okolní svět se znovu vrátil do pozadí a já se uzavřel do vlastního přístěnku, kde jsem vzpomínal. Matně si vybavuji, že po přečtení mého dopisu nastal všeobecný chaos, když se do Kaie pustil rozzuřený Lucas. Vůbec poprvé jsem Lucase vnímal jako někoho, kdo má také city a dokáže se vžít do situace někoho jiného. Tak jako mnou jímala zlost, i on tu svoji vypouštěl všude okolo sebe. Křičel přes celou nemocnici, zatímco já seděl v křesle a se zničeným výrazem jsem se snažil rozluštit řeč, v níž na Kaie nazlobeně promlouval. Všechno, jako by zase přestalo dávat smysl. A já se vrátil ke svému vzpomínání na něj.

Vybavoval jsem si i takové vzpomínky, o nichž jsem netušil, že vůbec existují. Třeba jako ta z osmé třídy, kdy jsme vyrazili na dvoudenní školní výlet a učitelé nám měli vybrat pokoje. Když mě přidělili k někomu jinému, Dominik učitelům ztropil takovou scénu, že byli přinuceni dát nás dohromady. Vybavilo se mi, jak jedné z učitelek řekl, že se nemá opovažovat nás někdy rozdělovat.

Nebo vzpomínka ze začátku prváku. Seděli jsme spolu v lavici a já si nevědomky pobrukoval melodii jedné písně. Dominik mě celou tu dobu pozoroval a usmíval se a občas se i k mému pobrukování přidal. Když nás tenkrát okřikla profesorka, že nejsme na žádném koncertě, a že se máme klidnit, strašně moc jsme se rozesmáli, že nás byla nucena vyhodit za dveře. A ani tam jsme se nepřestávali smát. Vzpomněl jsem si na to, jak jeho oči byly plné slz od toho nezastavitelného smíchu. Vzpomněl jsem si, jak vypadala jeho tvář bezstarostně pokaždé, když se nám přihodilo něco podobného.

Nevnímal jsem nikoho a nic. Jen sebe a své vzpomínky na něj, které se mi přehrávaly chronologicky po sobě. To, jak jsem ho poprvé políbil. Tu jeho zprávu v autobuse. To, jak jsem mu šel předat úkoly a on mi řekl, že na mě nemůže přestat myslet. Momenty, kdy se mnou neustále laškoval. To, jak mi poprvé řekl ta dvě slova, po nichž jsem se málem roztekl jako zmrzlina na slunci. Zkrátka všechno šťastné, co jsme spolu kdy prožili. Všechno to, co bylo nedílnou součástí mého bytí a fungování na tomto světě.

Uvědomil jsem si, že bych ho nikdy nedokázal setřást a vyčlenit ze svého života. Jeho kořeny ve mně byly už při narození. Už od narození jsme jeden druhému byli souzeni jako nejlepší přátelé v nejhorším období dětství i dospívání. Ať bych se na té stáži snažil sebevíc, nedokázal bych to. Protože moje bytí záviselo a stále závisí na něm. Tak stejně jako jeho bytí závisí na mně. Dokazují to ostatně i všechny ty vzpomínky, které prolévaly další a další přívaly slz, které jsem nedokázal krotit. Vlastně jsem je ani nevnímal. Tekly samovolně, aniž bych k tomu dal nějaký povel.

V podvečer volal řediteli střední George, který se vyptával, jak to s námi vypadá, a jestli se budeme i nadále účastnit soutěže. Na chvíli jsem uchopil veškerou sílu a omluvil se všem muzikantům, kteří si na tom zakládali. Nemohl jsem se vrátit zpět, jako by se nic nedělo. V tom stavu, v němž jsem se nacházel, by ze mě stejně nevydolovali nic kloudného a já bych vystoupení kazil. Muzikanti však nijak neprotestovali. Všichni do jednoho pochopili, co pro mě Dominik znamená. A oni se naopak omlouvali mě, že mě do toho nevědomky svým nadšením vůbec nutili. Každopádně dostali možnost vrátit se zpět i beze mě, kterou nakonec přijali. A tak jsem se rozloučil s Joshem. Mou největší morální podporou. Mým držitelem světla. Přál jsem mu však, aby jejich snaha nevyšla vniveč a oni získali to nejlepší místo. Zasloužili si to. Za to všechno, co dokázali.

A po jejich odjezdu jsem se uchýlil zpět do své bubliny a znovu vzpomínal. S těmi vzpomínkami jsem nabíral sílu na to abych se vydal do pokoje, jenž se stal Dominikovým vězením. Abych se na něj dokázal podívat a nesesypal se z toho, co jsem mu způsobil. Protože není nejmenších pochyb o tom, že moje včerejší slova měla dopad na všechno to, co cítil. Nenávidím se za to všechno, co jsem mu řekl či udělal. Snažil se mě jen chránit. Snažil se mě ochránit před krutou realitou. Protože to zamilovaní dělají. Chrání ty, které milují před veškerými úhonami a před vší tou bolestí reálného světa. A to pro mě udělal Dominik, jenž tomu nakonec sám podlehl.

„Majku," šeptne někdo a já se vracím zpět do nemocniční haly, která je nabytá křesly, které zejí prázdnotou. Jen na pohovce pod velkými plastovými okny, za nimiž si hraje tma se světly z pouličních lamp, sedí dva ztrápení rodiče, kteří dnes málem přišli o syna. A hned na druhé pohovce sedí můj otec, který ze všeho toho dnešního traumatu nakonec usnul a přerývaně oddechuje, zatímco se jeho hlava vyjímá na vrcholu měkkého opěradla.

Pohlédnu do Lucasovy tváře, která kopíruje některé Dominikovy rysy. Plné rty stáhnuté do nekonečné přímky. Oči plné starostí a vlasy připomínající ptačí hnízdo, které je upraveno lakem na vlasy. Bodá mě už jen ten pohled na Lucase, když si uvědomím, že jeden z těch pokojů v uličce za námi patří jeho bratrovi, který mě v nejbližší době neobdaruje svým jiskřivým pohledem. Ani na mě nepromluví svým jemným hlasem.

„Majku, měl by ses jít trochu prospat," zatřese s mým kolenem a já si promnu oči, jako kdybych spal. Přitom jsem se jen utápěl ve svém nitru a snažil se najít nějaký způsob, jak z této situace ven. Jak Dominika vysvobodit a ukázat mu, že tu jsem zase pro něj. Ukázat mu, že lituji každé jedné sekundy, kdy jsem se ho snažil nenávidět a tím mu tak neskonale ubližoval.

„Nemůžu," řeknu slabým hlasem a matně si uvědomuji, že jsem dlouhé hodiny nepozřel ani pití nebo jídlo. Jakou má cenu pít nebo jíst, když on nemůže? Jakou má cenu vnímat všechno okolo sebe, zatímco on je ponořen ve své mysli, která ho jistě obdarovává vábnou představou bez chyb? V níž jistě neexistují Ashley s Kaiem. A kde já nejsem za úplného idiota bez mozku. „Musím tu počkat, dokud se neprobudí. Musím se mu za všechno omluvit. Všechno je to moje vina."

Lucas si povzdechne a nakonec si sedá do křesla vedle mě. Periferně na něm vidím zmožení a to, jak ze všech sil odolává únavě. Přijde mi, že jsem jediným členem v tomto ústavě, který nemá na spánek ani pomyšlení. Jediný, kterému se únava vyhýbá obrovským obloukem. Protože moje mysl je pořád zabraná jím. Zabraná vším, co jsem s ním prožil. Vším, co nikdy nevymažu ze své mysli ani kdybych ze své vůle chtěl.

„Ty za nic nemůžeš," vydechne Lucas a opře si hlavu o opěradlo křesla, přičemž pohled upírá na bílý strop.

„To si jen myslíš," opáčím nediskutabilně, protože je to pravda. „To kvůli mým posledním slovům tu teď leží. Řekl jsem mu, že pro mě neznamená ani smítko prachu. To já ho dohnal k tomu poslednímu řešení. A on se mě jenom celou dobu snažil chránit."

„Nevěděl jsi o tom," pokračuje Lucas ve svém přesvědčení, že to není má chyba. Jak je možné, že to nepochopil? Jak je možné, že se mě zastává, když to já dohnal jeho bratra k tomu nejhoršímu?

„To není omluva, Lucasi," reaguji tvrdohlavě. „Měl jsem tušit, že v tom je něco víc. Dominik byl celou tu dobu plnej lásky ke mně. Měl jsem se pídit po tom, co se stalo, že se mi najednou straní. Měl jsem pátrat po důvodu toho, že spal s Ashley. Místo toho jsem vnímal jen svoji bolest. Jsem sobeckej parchant, kterej si tvýho bráchu nikdy nezasloužil."

„Pokud ty sám cítíš zodpovědnost za to, co se mu stalo, nemá cenu se o tom s tebou dohadovat. V mých očích a ani v očích ostatních za to neneseš žádnou vinu, protože ses zachoval přesně tak, jak by se zachoval každej. I já. Vnímal jsi jenom svojí bolest, protože byla silná. Dominik, ač z ochranářských pudů, zranil tvoje nitro, který se mu celý oddalo. Je jasný, že nebudeš myslet na nic jinýho, než na sebe a na to, jak moc ho chceš nenávidět. Navíc, neudělal to čistě jen z toho, co mu provedli Ashley s Kaiem a z toho, cos mu řekl ty."

„Jak to myslíš?" zeptám se zmateně na jeho poznámku a svůj ztuhlý krk donutím, aby natočil hlavu do jeho strany. V hlavě se mi utváří otázky, na které nutně potřebuji odpovědi.

„Podívej se na moje rodiče," pokyne svou opřenou hlavou směrem k pohovce, na níž sedí pan a paní Garretovi. Nic mi to však nevysvětluje. Oba sedí vedle sebe, unavené a zrudlé oči mají nepřítomně přilepené na místě před sebou a oba mají ruce založené v klíně. Gesto, které dokazuje, že jim nezbývá nic jiného, než čekat. Gesto vyjadřující bezmoc. „Už delší dobu se hádaj a před dvěma týdny poslala máma žádost o rozvod. Zjistila, že jí táta podvedl s kolegyní z práce. Od tý doby bydlí táta v penzionu a když se setkají, nemluví jako normální lidi. Hádají se o tom, ke komu bude Dominik přidělenej. Dominik sice vypadá, že mu to nic nedělá, ale přede mnou se neschoval. Viděl jsem na něm, jak to na něj všechno doléhá a chtěl jsem mu nějak pomoct. Jenže jak? Mluvit o tom s rodičema, bylo jako mluvit do zdi."

Znovu pohlédnu na Garretovi a najednou mi přijde, že už vidím to, o čem Lucas mluvil. Většina rodičů by se v takových chvílích snažila nějak podpořit. Třeba jen držením dlaně nebo silným objetím, ale ti dva vedle sebe sedí jako dva naprosto cizí lidé, kteří nemají nic společného. Sedí tam jako dva roboti, kteří si neuvědomili, co svým chováním způsobili jednomu mladému muži. Jejich synovi. Uvědomují si svou chybu teď?

„Máma dospěla k závěru, že tady na nás nic dobrýho už nečeká a chce se přestěhovat do jinýho města. Nejspíš do hlavního," objasňuje Lucas dál a já visím na jeho slovech a stále pozoruji Garretovi, „Našla tam byt a včera u večeře nám oznámila, že se za necelý dva tejdny máme stěhovat. Našla si tam dokonce i práci. A když jsem se jí ptal dneska, řekla mi, že po tomhle incidentu odsud chce tuplem vypadnout. Začít život od znova, někde jinde, s novejma lidma."

Divím se, že ještě vůbec po dnešku žiji, a že moje srdce ještě neprasklo pod náporem všech těch ostrých hrotů, které způsobují neuvěřitelnou bolest a také krvácení. Pomyšlení na to, že až se Dominik probudí - protože já věřím, že se probudí – odejde zase pryč je tak neuvěřitelně děsivý a nepředstavitelný, vysává veškerou sílu z mých svalů a já proto zapadám ještě víc do měkkého povrchu. Najednou mám pocit, jako bych vůbec necítil nohy či ruce. Vnímám jen to, že nám osud do cesty staví další překážku, kterou už nebudeme moci překonat.

Mlčím, protože na to nemám co říct. V duchu se modlím, aby se Dominik probudil a aby nakonec všechno dopadlo dobře. Abych se mu mohl omluvit a vysvětlit mu, jak moc je mi to všechno líto. Že jsem si toho všeho měl všimnout a nezajímat se jen o sebe. A abychom, v tom nejlepším případě, mohli začít od znovu. S čistým štítem. Bez jakýchkoliv tajemství a lží. Jenže moje doufání je marné, protože přesně jako v těch filmech pojednávajících o gayích, ani ten můj příběh neskončí šťastně a usměvavě. To vím jistě. Tudíž se veškerá moje víra upírá hlavně v to, aby se Dominik probudil. Nic jiného si v tuhle chvíli nepřeji.

Ztěžka se zvedám z křesla a snažím se rozchodit svoje ztuhlé nohy, které vypovídají službu. Všichni, včetně Lucase, upadli do říše snů, kam já nemám přístup. A tak nějak jsem smířený s tím, že si představu o jeho energii nemohu vynucovat věčně. Protože ho musím vidět. A po tom zjištění, že už ho nebudu vídat každý den, ho musím tuplem vidět. I když jen na krátko, ale musím.

Procházím chodbou, po níž se moje pomalé kroky rozléhají jako v nějaké síni, a hledám modrý štítek s číslem deset. Za těmi dveřmi totiž leží on. Bojující o svůj život. Bojující s tím, co jsme mu všichni provedli. S tím, za co on nemohl. Během cesty sahám do kapsy, abych se přesvědčil, že dopis, který mi pan Garret vrátil zpět, je na svém místě. A pak se zastavuji u těch dveří.

Do hlavy se mi vkrádají tóny písně 11 Minutes od YUNGBLUD a Halsey, zatímco pozoruji kliku, jako by se sama měla stáhnout dolů a otevřít ty zpropadené dveře. Stojí mě to hodně přemlouvání, abych se dokopal k tomu otevřít. Přesto tak dělám a pomalu odkrývám taje malého pokoje, v němž svítí pochmurná zářivka.

Spěšně se rozhlédnu kolem sebe a nakonec rychle zapluji dovnitř, načež zavírám. Oddechnu si, i když balvan na mých prsou stále roste a nabírá na váze. Slyším pípání přístroje, které oznamuje, že žije. Odmítám se však otočit čelem k té posteli, na níž leží jeho bezvládné tělo. Tělo kdysi plné neskonalé energie a života.

S velkým přemlouvám se pomalu otáčím, až nakonec zbystřím, jak jsou v jeho modřinami posetých rukách napíchané hadičky, které mu do těla vpravují nějaké látky. Sleduji jeho božský obličej zohyzděný spoustou škrábanců a stehů hlavně v oblasti levé strany čela. Tam se nachází steh vedle stehu. Bude mít přinejmenším pět jizev. Tu jednu velkou v jeho nitru však nezacelí žádný steh. Bude otevřená až do konce jeho života. On na to však bude postupně zapomínat. Někdo, kdo ho uhrane v jeho novém životě, mu pomůže na tu obrovskou jizvu zapomenout a přenést se přes to všechno.

Z očí se mi znovu vylijí slzy a já se pomalu přesouvám k posteli, abych si ho prohlédl z blízka. K ramenům ho zahaluje přikrývka a jsem si jistý, že i pod ní se nachází hned několik modřin, potlučenin, škrábanců a stehů. Náraz to musel být opravdu silný a já si ani nechci představovat, jak to muselo vypadat. Jak on sám v tu chvíli, kdy bylo po všem, musel vypadat.

Natáhnu dlaň a jemně se dotknu jeho tváře, která vždy vypouštěla příjemné teplo. Tvář, o níž se mi každou noc zdálo. Božskou tvář, kterou tesali sami andělé a dali si s ní opravdu práci. Jenže teď není ani z poloviny tak hřejivá, jak si ji pamatuji. Srší z ní chlad, který proniká do mých prstů. Jako bych od něj přejímal alespoň část té bolest. I když je to zhola nemožné. Kdyby to totiž šlo, ležím na tom lehátku místo něj.

Ruku přesunu k jeho dlani, která je rozevřená a bezvládně leží u jeho těla. Uvězním ji ve svých spárech, zatímco si sedám na stoličku, postavenou hned vedle. Stále držím jeho ruku a snažím se v ní zachytit alespoň nějaký náznak, že by mě vnímal. Že by cítil mou přítomnost. Ničeho takového se však nedočkávám a já si samou beznadějí obě ty ruce přitisknu k vyprahlým ústům, zatímco na ně padá déšť protkaný žalem klesající z mých očí.

„Omlouvám se," šeptnu, protože se na nic jiného nezmůžu. „Moc se ti omlouvám!"

A o pár krátkých minut přichází únava. Jako by mě jeho dotek dokázal vysvobodit z toho, že nemůžu usnout. Pokládám si hlavu proto na matraci vedle jeho boku, zatímco stále držím naše dlaně spojené. A je to jen kratičká sekunda, než se dostávám do konejšivých rukou spánku, v němž je druhá polovina mého bytí. Živá, zdravá, plná energie a šťastná. Do spánku, v němž je on....