Vzdálený šum, který se ozývá mou hlavou jen dokazuje, že stále žiji, dýchám a cítím. Oči, které jsou neustále zalité slanými kapkami bolesti, se rozsypávají na mou sinalou tvář jako korále, z nichž je možné vytvořit řetěz či obrazec. Obrazec všeho, co jsem kdy s Dominikem zažil a prožil. Lidé kolem mě pochodují a rozmlouvají mezi sebou nejen nesrozumitelnou řečí, ale také gesty, které působí až moc zbrkle na moje vnímání. Jediné, co zahaluje mou mysl a srdce, je on. On, jak se na mě usmívá, když je šťastný. On, když na mě šibalsky mrká a šeptá mi, že by se se mnou chtěl vysprchovat. On, když mě obdařuje svým starostlivým pohledem. On, když je zdravý a plný energie. Jenom on v celé své kráse.

Každá jedna slza, která proniká na světlo světa, představuje vzdálené vzpomínky, které jako by se ani nestaly v tomto světě. Jako bych je všechny prožil v jiné dimenzi, kde existuji jen já a on. A každá ta vzpomínka mě jen utvrzuje v přesvědčení, že to já můžu za všechno, co se stalo. Že moje nesnesitelná povaha plná sebestředných myšlenek v něm dokázala vzbudit pocit, že už na tomto světě nemá místo. Že má poslední slova vyřčená na jeho účet opravdu splnila svůj úděl a ublížila mu. A já se za to nenávidím. Nenávidím se za to, že zatímco on trpěl, já si stavěl bariéry. Myslel jsem jen sám na sebe. Na to, jak mi ublížil, aniž bych ho nechal, aby mi něco z toho, co se stalo vysvětlil. Abych mu dal možnost obhájit se.

V ruce křečovitě svírám dopis, který mi před malou chvílí předali Dominikovy rodiče. Jeho matka se posadila do křesla vedle mě a pronášela něco, čemu jsem nerozuměl. Čemu jsem možná ani nechtěl rozumět. A navíc se na mě ani nezlobila. Zasloužil bych si její hněv. Zasloužil bych si, aby mě proklínala, aby mi přála to nejhorší, co jen se mi může stát. Jenže ona místo toho svírala jednu mou ruku. Její oči vyplavovaly možná ještě větší množství slz, než ty moje, jemným a slabým hláskem ke mně něco promlouvala a nakonec, když mi do ruky předala dopis, mě políbila do plavých vlasů a odešla k ostatním.

Absolutně nevím, jak jsem se ocitl v nemocnici a ani netuším, jak je možné, že je tu i Josh s celou svou partou, Lucy, ředitel školy, moji rodiče nebo dokonce i Kai se svými příbuznými. Nepamatuji si, jak jsem se dostal z hlavního města zpět k nám a moje paměť se ani nesnaží najít nějaké spojitosti s tím vším. Upíná se čistě jen k tomu, co stojí v dopise, který jsem ještě nepřečetl. Stačilo mi jen vidět, že na záhlaví toho papíru je jedno slovo. Vysvětlení.

Všichni ho viděli. Doktor jim povolil krátkou návštěvu, jenže já se k tomu zkrátka nemohl přinutit. V mé hlavě ho stále vidím, jako někoho silného, věčně optimistického a plného energie. Ne někoho, kdo je připojený k přístrojům a vypadá to, jako by jeho duše opustila tělesnou schránku. Nedokážu se na něj jít podívat, protože jsem slabý. Protože jsem nanicovatý idiot, co neustále myslí jen na sebe a na to, jak je zhrzený chybami ostatních. Sám si ale neuvědomuje, že ty největší chyby způsobuje on. Nenávidím se za to.

Na sucho polknu a znovu rozevřu složený dopis. Musím si ho přečíst. Musím zjistit, co se mi celou dobu snažil sdělit. Co ho vedlo k tomu, aby mě podvedl. Co ho přimělo k tomu, aby dělal to, co dělal. A co všechno ho dohnalo k tomu poslednímu gestu. K poslednímu činu, který se mu zdál jako konečné řešení. K činu, jenž naznačuje, že neviděl jiné východisko ze situace, v níž se ocitl.

Setřu si slzy, i když je hned nahrazují jejich sestřičky a spadají už do některých kaněk, které jsou způsobené jeho slanými kapkami smutku. Jeho vzpomínkami. Jeho žalem. Vším tím, co v sobě dusil a neměl možnost vyslovit. Ne nahlas.

Drahý Majku,

nevím, jak bych měl začít, protože se ve mně děje tolik věcí a já nevím, co si s nimi počít. Nevím, jak mám dál pokračovat. Takže jestli tyhle řádky čteš, víš, co je jediným způsobem, jak všechno zastavit. Víš, co jsem provedl a moc se ti omlouvám za to, že jsem zbabělec a nedokázal jsem se s tebou rozloučit jiným způsobem.

Je však něco, co ještě před tím musím udělat, protože v tvých očích nechci vypadat jako někdo, kdo ve skutečnosti nejsem. Nejsem silný, Majku. A nejsem ani z poloviny tak odvážný, jak by se mohlo zdát. To proto se stalo to, co se stalo. A jediná věc, kterou si jsem doopravdy jistý, je fakt, že tě miluju. Tak moc, až mě tvoje absence každý den trhá na kusy a nechává ze mě jen to, co jsi měl možnost vidět po představení. Někoho, kdo se nedokáže vyjadřovat jinak, než hystericky a špatně. Jen s tebou jsem totiž dokázal být svůj. Jen s tebou jsem to byl opravdu já se všemi svými chybami a zápory. A tys je přijímal tak, jako ještě nikdo nikdy. A za to ti děkuju. A také ti děkuji za to, že jsem měl možnost poznat, jaké to je někoho bezmezně milovat. Stojím si za tím, že jsem s tebou prožil ty nejkrásnější měsíce v životě. Že jen v tvé přítomnosti jsem byl opravdu šťastný jako ještě nikdy s nikým.

Pak se ale stala ta věc, kterou jsem udělal. A ty se teď dozvíš, co bylo rozbuškou toho všeho. A kdo všechno nám stál v cestě a nepřál nám, abychom byli šťastní a zamilovaní. Kdo se snažil veškerou tu krásu v našich životech vymítit a nastolit chaos. Což se jim vlastně i povedlo.

Když jsme byli ve wellness centru, nebyli jsme jediní z města, kdo tam byl. Jenže ta osoba si nás všimla. Všimla si, že jsme tam spolu a my byli slepí, že jsme ji neviděli. Protože Majku, od té doby, co zjistila, že jsme tam spolu, šťastní a rozjaření, nás pozorovala a sbírala tahače, které na nás později měla. A toho dne, když jsi mě s ní viděl v posteli, za mnou přišla s tím, že o nás ví. Že má důkazy, a že jestli s ní nezačnu hrát divadlo, zničí jak tebe, tak mě. Bylo mi jedno, jestli provalí mě. Jestli mě vyhodí z týmu nebo mě budou věčně odsuzovat za to, že jsem nedokázal poručit svému srdci, aby si tě nevybíralo. Nechtěl jsem připravit tebe o čas a o to, až budeš ty sám připraven na to, aby všichni věděli, kdo jsi. Aby všichni poznali tu krásu v tobě, kterou jsem poznal já.

Ashley. To ona vymyslela celý ten plán. Společně s Kaiem. Jak jsem ti řekl, Kai udělá všechno pro to, aby mi ublížil, zostudil mě v očích všech. Chce tě na té stáži svést. Chce, abych trpěl, zatímco Ashley chce, abys trpěl ty. A proč? To s Kaiem podvedla Joshe a když se vrátila zpátky, chtěla Joshe zpátky. Jenže on ji nechtěl. Odmítl ji. A ona se začala domnívat, že je ve hře někdo jinej. Že jsi ve hře ty. Že to ty ji připravuješ o možnost být s Joshem. A tak se rozhodla, že na tebe sežene nějakou páku. Neustále se mě na tebe vyptávala a vyzvídala. A nakonec, čirou náhodou, našla páku na nás na oba. S Kaiem zůstávala v kontaktu a psala mu o nás všechno, co se dozvěděla. Všechno, co jsem byl přinucen ji říct.

Doteď pořádně nechápu ten její plán celej, jenom vím, že tě chtěla připravit o čas. A to jsem nemohl dopustit. Sice to znamenalo, že mě začneš nenávidět a pohrdat mnou. Že se mi budeš vyhýbat a snažit se mě nějakým způsobem vyčlenit ze svého života. Počítal jsem s tím, že to bude bolet. Jenže čím víc jsem cítil, že se mi vzdaluješ, tím víc jsem v sobě umíral. Každé ráno jsem si přál jen jedno. Probudit se z toho zlého snu, který žiji. Nedokážu snést pomyšlení, že mě nenávidíš. Že už pro tebe nic neznamenám. Protože ty znamenáš celý můj svět. A jak mám žít s vědomím, že jsem svůj svět zničil jen kvůli tomu, abych ho ochránil před následky toho jejich plánu? To nejde. Žít, když vím, že si o mě myslíš, že jsem bezpáteřní krysa. Žít, že jsem zaplatil cenu, která mě stojí tolik. Nemůžu Majku. Nezlob se.

Moje mysl je přehlcena vším tím, co z dopisu vyplývá a všemi těmi emocemi, které ze slov vychází. Psal to se srdcem na dlani. Se slzami prozrazující jeho ukrutnou bolest. S tím, že už dál nemůže jen kvůli tomu, že se mě snažil uchránit před prozrazením. Uchránit před tím, aby všichni věděli, že jsem gay. Proč mi to nedošlo hned? Proč jsem musel být takový zabedněnec a myslet si, že mě vyměnil? Proč? Proč?!

S rozklepanýma rukama složím dopis do čtverečku a strčím ho do kapsy od kalhot. Horké slzy znovu proudí po mých tvářích, zatímco se vzdálený šum přesouvá do popředí a já konečně rozeznávám hlasitou debatu. Tentokrát mezi Dominikovým otcem a Kaiovým. Vypadá to, jako by se kvůli něčemu hádali, zatímco Dominikův bratr sedí na pohovce, muchlá svůj dopis a zvedá hlavu s kamenným výrazem. Jako by v jeho dopise stálo něco, co ho vytočilo. Jako by mu Dominik řekl celou pravdu. Vzápětí sleduji, jak se otáčí na mě a já už možná vím, co mu sdělil. Co mu prostřednictvím svého domnělého posledního dopisu napsal. A to vědění, jež se zračí v Lucasových očích, mi to jen potvrzuje. Upřímně mi to je jedno, protože se ve mně zvedá hladina vzteku. Neusměrnitelného vzteku, který se dostává do mého oběhového systému. Cítím vztek k sobě. A především ke Kaiovi, který se zdá být celou tu dobu nad věcí, když se opírá o sloup a hledí do svého mobilu. Copak té prohnané černovlasé běhně asi píše? Není totiž pochyb, že si píše s tou čubkou, která potřebovala Joshe.

S nic neříkajícím pohledem se zvedám ze sedačky, což zachytí oba moji nejlepší přátelé a sledují mé kroky. Ruce mám zatnuté v pěst a před očima nic jiného, než Dominika, který kvůli nim trpěl a snášel veškerou bolest tak, jak nejlépe uměl. Že mě přinutili myslet si, že mě vyměnil. Že i já jsem ho kvůli nim shazoval a posílal do horoucích pekel. Že jsem ho nevědomky svými posledními slovy nastrkal k tomu momentu, kdy už nevěděl, jak si s tou bolestí a žalem poradit. Že se kvůli nám pokusil vysvobodit svým vlastním způsobem. Zastavuji se asi metr od Kaie a hledím na něj s blesky v očích. Probíhá ve mně bouře tak silná, že ji nedokážu zastavit. Musím pro Dominika udělat něco, co jsem měl udělat hned, jakmile jsem ten egoistický ksicht zahlédl. A stydím se za to, že jsem vůbec přemýšlel o tom, že bych se s Kaiem vyspal.

„Oh, Majku," vydechne a mírně se pousměje, což mě ještě víc dopálí. Cítím na sobě pohledy svých přátel a Lucase. Všichni, jako by tušili k čemu se v tento moment schyluje. Hlavně Lucas, který si stoupá a jeho tváří probíhá vztek podobný tomu mému. Vztek tak nezkrotný a poddajný. Místo jakýchkoliv slov ničím rychlým krokem vzdálenost mezi námi a vší silou vypálím do asijského ksichtu ránu pěstí. Je mi jedno, že se všichni rozebíhají, aby mě zastavili. Křičí moje jméno. Řvou, abych přestal, když nedávám Kaiovi příležitost se bránit. Buším do jeho obličeje tak, jako by to byl boxovací pytel, zatímco mě dvě silné paže chytají kolem boků a odtrhávají mě.

„Už jsi spokojenej?!" křičím tak hlasitě, že se celá nemocnice pozastavuje nad mým chováním. „Málem se kvůli tobě a tý kurvě zabil a ty si tady stojíš a ještě si s ní píšeš? Jak si vůbec dovoluješ tady stát, když jsi mi ještě včera navykládal ty svoje lži, že jediný o co mu šlo, bylo mě dostat do postele, když přesně takovej záměr jsi měl ty?! Že jsi ho chtěl srazit na kolena!! Jak se vůbec opovažuješ tady stát!"

„Majku, uklidni se," postaví se přede mě pan Garret s překvapeným výrazem. „Co stálo v tvým dopise?" Rozzuřeně se vyprošťuji ze sevření Joshových paží a sahám do kapsy pro dopis. Nepřemýšlím. Zkrátka chci, aby všichni věděli, co jsou Ashley s Kaiem zač. Že teď já jim ukážu, jak se trpí. A začnu tím, že nechám všechny, aby věděli, co jsme já i Dominik zač. Protože mi něco napovídá, že ne já a Dominik budeme těmi, kdo si tohle celé odskáče. Proto také předávám dopis panu Garretovi. V tuhle chvíli je to to nejlepší, co pro Dominika mohu udělat. Dát mu spravedlnost.