Bolehlav, který mě ráno postihl, byl do nebe volající a já nevěděl, zda si mám hlavu omlátit o zeď či nikoliv. A jak se zdálo, i Josh to tak měl, protože poprvé v životě jsem v jeho obličeji viděl nenávist k sobě samému. Nedivil jsem se mu. I já se nenáviděl za to, že jsem vůbec požil alkohol a nechal se stáhnout do spárů ďáblových. Naštěstí nám pomohla Courtney, která pro nás připravila čaj a dokonce z kuchyně vyprosila vývar kuřecí polévky. A jak se ukázalo, její metoda zabrala, protože když teď kráčím s celou skupinou směrem k zasedací místnosti, není mi tak špatně, jako ráno.

Do hlavy se mi však okamžitě přiřítila vzpomínka na dnešní nekřesťanské ráno, které jsme si s Joshem vyměňovali své pocity ohledně zhrzení z podvodu našich milovaných. A ačkoliv mnou každou chvílí jímal stud za to, že jsem se mu přiznal s tužbou, hruď mě tolik netížila a ledová stěna na mém srdci, jako by začala roztávat. Nevěděl jsem však, jestli se mám radovat nebo brečet, protože pocity ohledně toho, jestli jsem se k Dominikovi nechoval až moc přehnaně se stupňovaly a já si začal uvědomovat, že to bude mít jistě nějaký dopad.

Když jsem ráno v jídelně míjel Kaie, vybavila se mi jeho slova a znova jsem přemýšlel, zda mu mohu věřit či nikoliv. Usoudil jsem však, že když si jeho slova nebudu připouštět tolik k tělu, bude to daleko lepší. Nějaká část ve mně mu totiž věří i přes to, že mě Dominik včera varoval. Ovšem ta racionální část nepřipouští a ani nezamítá jeho slova. Spíš si z nich vybírá, co by mohla být pravda a co ne. A i teď, když v tichosti scházíme schodiště, se snažím zjistit, zda by byl Dominik toho všeho schopný. Moje srdce už zase, i když slabým hláskem, protestuje, zatímco zjizvená duše souhlasí se vším, co Kai řekl. Že je Dominik  bezpáteřní manipulátor.

Co mě však děsí nejvíc, je tušení, s nimž jsem se ráno vzbudil. Stahovalo se nade mnou jako mračna, která na mě sešlou svoje kapky rozzlobení a smutku a já nevěděl, k čemu to mohu připsat. Možná jsem se bál toho, že někdo zjistí, že jako nezletilý jsem byl pod vlivem alkoholu. Že to nedej bože zjistí rodiče a přijedou si pro mě. Což by působilo ostudně, kdyby si mě opravdu odvezli kvůli alkoholu. Možná je to také tím, že nastal nový týden, což znamená další spoustu zkoušení a práce. A možná to bylo vše jen způsobeno tím, že jsem se pořádně nevyspal. Kdo ví. Ten pocit mě ale neopouští a zůstává zakořeněný v mém těle jako parazit, kterého se za boha nemohu zbavit.

Vkročíme na betonovou podlahu a pomalými kroky se suneme směrem k otevřeným dveřím haly, kde jsou znovu rozestavěné židle do kruhu, v němž už sedí několik soutěžících. Když nás bystří, jejich pohledy jsou najednou tak přívětivé a několik z nich nás dokonce zdraví. Působí to až komicky, když si vezmu, jak nás přivítali přesně před týdnem. Samý soudný pohled, který prozrazoval, jak námi pohrdají, aniž by nás znali. A dnes se v jejich tvářích značí uznání, z části u některých i rivalita, každopádně všichni působí přátelsky.

S co nejvíc přesvědčivým úsměvem pozdravím všechny, kteří se na mě odváží promluvit a usedám na židli, kterou mi hlídal štítek s mým jménem. Muchlám ho v ruce, zatímco si sedám do srdce naší skupiny a snažím se odehnat ten divný pocit, že se někde něco děje. Rodiče dojeli v pořádku, tudíž nemám nejmenších pochyb o tom, že jich se to týkat nebude. A Dominika nejspíš také ne, když tu byl s Ashley, která by nedopustila, aby se mu něco stalo. I když, mohu si tím být jistý?

Do místnosti proudí další a další známé tváře, mezi nimiž je i George, který nás všechny s milým úsměvem zdraví. Pozdrav mu opětujeme a když se konečně zdá, že tu jsme všichni, zavírá dveře a usedá na svoje místo. Místo, které mu patřilo i před týdnem. Totiž přímo naproti nám. A neuniká mi ani jeho pohled, který prozrazuje, že je na nás na všechny moc pyšný.

„Ještě jednou dobré dopoledne vám všem," opře se o opěradlo židle, přičemž v rukách třímá podobnou obálku, jakou třímal i včera večer. Zřejmě v ní budou specifické instrukce na tento týden a také to, jaké písně budeme zpívat. Protože na stole, kde se před týdnem vyjímaly bílé obálky, které skýtaly náš song, není zhola nic. Na tom druhém je postavený šanon, který doslova přetéká nažloutlými deskami. Stejnými, jaké jsme dostali před týdnem s prvními pokyny a rozvrhy. „Chci vám všem pogratulovat k včerejším vystoupením a k tomu, jak jste se celého toho konceptu zhostili. Jak jsem včera řekl, patří vám neskutečná poklona, protože právě díky vám je tento ročník jedním z nejsilnějších."

Někteří se tváří nadšeně, stejně jako teď my, a někteří naopak skepticky, neboť se umístili na spodních příčkách. George na to však nijak nereaguje, jako kdyby počítal, že něco takového přijde. Ostatně se to vlastně dalo očekávat.

„Tento týden však přinese jistou změnu v pravidlech bodování," pouští se do vysvětlování a já se pozastavuji nad tím, jak tajemně se tváří. „Ve vašich vystoupeních totiž nebude tento týden figurovat tanec. S porotou jsme se totiž shodli na tom, že choreografie je velmi náročná věc a vymyslet ji trvá dny i týdny. Proto svým choreografům dnes odpoledne sdělíte song, s nimž jste sem přijeli, aby měli dostatečný čas ho vymyslet a naučit. Tudíž se tento týden tancovat nebude."

Nevím proč, ale působí to pro mě jako rána pod pás. Tanec je něco, co mě opravdu dostávalo do stavu beztíže. Kdy jsem si připadal osvobozený od svých vlastních pocitů, myšlenek i vjemů. Čas, kdy jsem dokázal vnímat jen hudbu a všechno, co sebou přináší. Možná se osudu nelíbí, že bych se mohl v něčem opravdu tolik najít, a tak si řekl, že zkusí mou trpělivost. No dobrá.

„A co se tedy bude bodovat?" zeptá se dívka, která včera byla zahalena v baletních šatech a vybojovala si první místo za své neskutečně promyšlené a procítěné vystoupení. Právoplatná vítězka. Stále si však udržuji myšlenku, že my byli hned po ní, což je naprosto skvělé.

„Hned se k tomu dostanu," odpovídá George trpělivě, když se halou ozývá mírné šeptání. „Každý z vás dostane píseň, která by vám podle nás měla sednout úplně perfektně k vašim hlasovým a muzikantským schopnostem. Bodovat se tedy bude hlasová schopnost pohrát si s tóny, schopnost kapely zahrát to tak, aby z toho sálala ta správná atmosféra a veškerá vaše prezence na pódiu."

„Jak je myšlenej ten poslední bod?" přeruší Georgovo vysvětlování Kai s nakrčeným obočím. Vůbec poprvé ho vidím s nechápavým výrazem. A když ho sleduji pozorně, chvilkami vypadá jako Dominik, což mě děsí.

„Z té písně, kterou zpíváte a hrajete, musí sálat správné emoce. A stejně tak musí sálat i z vašich pohybů, výrazu vaší tváře a celkové rozmluvy těla s publikem. Nejde o to jen tu písničku zazpívat, odehrát a odejít s pocitem, že jsem udělal všechno, co bylo v mých silách. Ne, tady jde především o uchopení té písně a podat ji tak, jak působí na vás. Co s vámi dělá a jak vámi dokáže cloumat."

Než o jeho slovech vůbec stačím popřemýšlet, halou se rozezní ne docela tiché klepání, což zapříčiní, že se pohledy všech, včetně toho Georgova upnou k pomalu otevírajícím se dveřím. Je to jako ve zpomaleném záběru, když sleduji muže s nevyspalým obličejem, mnohem víc šedinami, než by měl mít a ustaraným obličejem, jak vchází dovnitř a pohledem vyhledává mě.

Pocit, že se něco stalo, se jen umocňuje, když do místnosti vstupuje můj otec a jeho nebesky modré oči se s trhající starostí upírají do těch mých. Srdce se opět snaží probít přes oslabenou ledovou bariéru a rozum mi zůstává stát na místě. Nikam neskáče, jak bych předpokládal a dokonce ani neutváří žádné teorie, proč by se můj otec pokoušel narušit svůj vlastní časový harmonogram, jen aby mě vyhledal. Vždyť má být touhle dobou v práci. Co se k čertu děje?

„Dobrý den, moc se omlouvám za vyrušení," kývne táta hlavou na George, který okamžitě vstává ze svého místa a mírně dezorientovaně se přesune k mému otci, kterému klade na srdce, že se nic neděje. Vzápětí po něm vyžaduje vysvětlení, co v těchto končinách pohledává a co potřebuje.

„Potřeboval bych si na pár chvil vypůjčit studenty z Crestonské střední. Jde o velmi závažnou a důležitou věc, která se jich týká," odpovídá táta a znovu se na mě ustaraně podívá. Sice jen na krátko, ale i to stačí, aby se kolem mě stáhly chladné ruce paniky, která mi přes kůži proniká do těla a mixuje moje nitro v jednu nevábní kaši.

George se otáčí naším směrem a kývne, že máme poslechnout. Když se snažím vstát, nohy jako by mě zrazovaly tím, jak těžknou. Dýchá se mi co každou vteřinou hůř a hůř a já se bojím, co táta vysloví, až se dostanu za ty zpropadené dveře. Nepřidává tomu ani fakt, že nás všichni sledují se zájmem a zvědavostí. Jako kdyby už teď plánovali, že z nás vypáčí, o čem jsme se s mým tátou všichni bavili.

Vycházím na chodbu jako poslední a zavírám dveře. Všichni přítomní se po sobě koukají s otázkami v očích, zatímco si můj táta promne oči a docela to vypadá, jako by přemýšlel, jak to má vyslovit. Usuzuji, že celou noc nespal, protože nahnědlé pytle pod jeho očima, jsou víc, než důkazem. A také dokazují, že se stalo něco opravdu závažného, protože on vždy dbá na pravidelný spánek, který je zdravý pro tělo. Už od mala mi kladl na srdce, abych chodil spát v rozumnou hodinu a naspal tolik hodin, kolik má člověk normálně naspat. Teď však i on sám porušil svoje vlastní pravidlo. Proč?

„Co se děje pane Daltone?" nevydrží Courtney to napětí a nakonec vyřkne otázku, která se prohání myslí nás všech. Visí nad ní totiž ten největší otazník ze všech. A vzbuzuje tak ještě větší paniku.

„Netuším, jak bych vám to měl říct, protože se jedná o opravdu těžkou situaci a věřte, že kdyby to nebylo závažné, byl bych teď ve své ordinaci a normálně přijímal pacienty," vysvětluje táta ztěžka a já mám chuť na něj zakřičet, aby nechodil okolo horké kaše a sdělil nám, co se děje.

„O co jde?" přeskočí mi hlas, díky knedlíku, jenž se mi utvořil v hrdle a nesmírnou rychlostí se zvětšuje. Což vytváří narůstající problémy s respirací.

Táta si znovu promne oči, jenže tentokrát to není z únavy, ale ze smutku. Jeho bělmo začne červenat a povrch bulvy se začne schovávat za slznou stěnu, která se rozsypává na otcovu tvář. Táta přede mnou nikdy nebrečel. Nikdy. A asi si dokážete představit, co to se mnou dělá.

„Dominik se dnes ráno pokusil zabít," vyjde z jeho úst poraženecky a slabě a já mám pocit, jako by se celé moje bytí zaseklo v časové smyčce, kdy můj táta vypouští tu absurdní větu z hrdla znovu a znovu. Dominik se dnes ráno pokusil zabít, Dominik se dnes ráno pokusil zabít, Dominik se dnes ráno pokusil zabít..."Našli ho před sedmou. Včera se nevrátil domů, poslední ho viděla ta černovlasá dívka a říkala, že ji vysadil doma a řekl ji, že i on jede domů. Místo toho se zjistilo, že si udělal zajížďku a přibližně stokilometrovou rychlostí naboural do jednoho skladiště. Dominik měl štěstí, že se tam o chvíli později potuloval nějaký bezdomovec, který vyhledal pomoc. Našli u něj taky několik dopisů, které teď zkoumá policie, a které dokazují jeho sebevražedný úmysl."

„A jak to s ním je teď?!" zeptá se Josh se šokovaným výrazem ve tváři. Všechno to vnímám zpovzdálí, zatímco si přehrávám poslední slova, která jsem mu řekl. Slova, která ho nejspíš dohnala k tomuhle. Co jsem to provedl? Co jsem to ksakru udělal?!

„Je hospitalizovaný, vnitřní krvácení se podařilo včas zastavit," odpovídá otec ztěžka, jako by i on prodělával panický záchvat, jako ho teď nejspíš prožívám já. „Dominik ale ani zdaleka nemá vyhráno. Pořád je tu velké riziko, že zraněním podlehne."

Přestávám úplně dýchat a vidím jeho černé oči plné jiskřiček, jeho smyslné rty, zpoza nichž vycházela ta nejkrásnější slova. Slyším jeho hlas, kterým mi říká, že je šťastný. Cítím jeho přítomnost v každém coulu své husí kůže. A naprosto přestávám vnímat své tělo, které nejspíš padá k zemi. Jediné, co si vybavuji, je vzdálený křik mého jména, než upadám do tmy, kde ho vidím ve zničeném autě s mrtvolnou tváří, která proráží ledovou stěnu na srdci, které křičí o pomoc. Ne pro svou záchranu. Ale pro tu jeho...

***

Tak vás dnes zase prudím s novou kapitolou. Tentokrát s tím prvním velkým bum, jež jsem slibovala už delší dobu. Snad se vám kapča líbila.

Ano, já vím, je to až moc velké drama, já si ho však nemohla odpustit. Jde o to, že se už v příští kapitole dozvíte celou pravdu, co Dominika vedlo k tomu, aby Majka podvedl. Také se postupně budete dozvídat i střípky z minulosti Dominikova a Majkova přátelství a proč vlastně byli tito dva protipóly nejlepšími přáteli.

Upozorňuji, že poslední tři až čtyři kapitoly budou především o slzách, vnitřní depresi a celkovému smutku. Snad vás moc nezdeprimuji, protože bych řekla, že příběh přeci jen nekončí tak úplně špatně, i když to zrovna pohádka s růžovým koncem nebude.

Moc vám na závěr děkuji a budu se těšit s posledními skládačkami tohoto příběhu. Zatím se mějte.😍