Celý svět se se mnou točí, zatímco ležím jako přikovaný k matraci své postele a oči se snažím upírat do stropu, který se pod vlivem mého vidění celý třepe a vlní. Vnitřnosti se stahují do sebe, přičemž ústa křičí po obyčejné vodě, která by zahnala tu odpornou pachuť, jíž ve svých ústech třímám a nedobrovolně ji svírám tak, jako bych se jí nikdy nechtěl vzdát. Tikání hodin, které visí nad vstupními dveřmi do našeho pokoje, jsou jediným rušivým elementem, které ničí to bezprostřední ticho. A ten zvuk mě nutí přemýšlet o věcech, o nichž bych správně přemýšlet neměl. Nutí mě přemýšlet o tom, co jsem Dominikovi řekl, a zda jsem to tak opravdu myslel. Protože po tom, co jsem na Adamově párty požil alkohol, se do mé hlavy vkradly pochybnosti o tom, že tu změnu podstupuji kvůli sobě. A že všechno, co dělám nesouvisí s Dominikem. To přesvědčení jako by se ztrácelo pod náporem oné průzračné tekutiny, která přenesla do popředí úplně všechno, co v sobě dusím.

Abych pravdu řekl, díky tomu všemu jsem si tu párty ani neužil. A už kolem druhé ráno jsem pocítil potřebu být v klidu a vstřebat vše, co mi za ty dvě necelé hodiny narušilo pevné rozhodnutí stát se jiným člověkem. Vstřebat veškeré pocity, které v sobě potlačuji a dusím jen kvůli té pitomé fotografii. Sice se ve mně jemná stránka uzamkla a srdce se obalilo ledovou stěnou, která se zdá být neproniknutelná, jenže teď mě požírá jiný chlad. Takový, který mi šeptá, že to, jak se chovám, jen dokazuje, že má nade mnou Dominik stále pevnou ruku. Že je stále mým pánem. A já nemám chuť proti tomu bojovat, protože si uvědomuji, že je to pravda. Dominik má nad mým srdcem stále vládu, ale jak ho po tom všem mohu milovat? Jak po tom všem, co jsem se o něm dozvěděl, mohu stále cítit onen pocit beznadějné zamilovanosti? Jak po tom, co mě zradil, mohu ještě vůbec milovat? Všechno to jsou otázky, na něž si však dokáži odpovědět sám. Dominik je úplně první osobou, která uhranula moje srdce jiným způsobem, než ostatní, které miluji a znamenají pro mě vše.

Dominik Garret se stal mým světem a je jím i nadále, i když způsobil chaos a temnotu, která mě pohlcuje den ode dne víc. Temnotu, v níž se topím a snažím se najít světlo. Jediným zábleskem naděje je pro mě tanec a hudba. Jen tehdy se cítím lehký tak, že bych mohl vzlétnout a odletět daleko. Jen tehdy jsem volný jako pírko, které se odtrhne od ptačího těla a poletuje si dokud svou lehkostí nedopadne na zem. A když hudba končí a já přestávám tančit, cítím se přesně jako to pírko, které se dostalo do spárů lidí. Otrhané. Zničené. Polámané. Jako člověk, který se snaží sám sebe přesvědčit, že stojí za to bojovat, i když sám v hloubi duše ví, že je to silnější, než cokoliv, co kdy poznal. Než cokoliv, s čím kdy bojoval.

Miluji Dominika. A jen hlupák by o tom pochyboval. Jen hlupák, jako já, by si nalhával, že tomu tak není. Odpuštění však nepřichází. Vlastně bych mu chtěl odpustit úplně všechno. Protože když si vybavím ten jeho rozpačitý pohled, když mě svým dotekem zastavil, pochybuji, že by své city předstíral. Pochybuji, že něco z toho, co mi Kai řekl, je pravda. Jak totiž sám řekl, Garretova rodina je mistrem v manipulaci a přetvářce. A když se umí tedy přetvařovat Dominik, vést lidi za nos a balamutit je celé roky, proč by to neuměl Kai.

Nesmíš mu věřit, rezonuje mou myslí jeho hlas stále dokola a čím víc mu naslouchám, tím víc v něm rozeznávám i bolest. Bolest, která nepramení jen z mé ztráty. Ale bolest tak silnou, že by mě dokázala roztrhat na kusy. Jako by si procházel něčím, co nedokážu pochopit. Jako kdyby se mě i v ten moment snažil ochránit. I když to vyznělo spíš naopak. Nedokážu to nijak popsat, ale ten naléhavý tón nemluvil o tom, že by se bál, že by v mých očích klesl, protože si byl sám jist, jak ho v tu chvíli vnímám. Ne, ten naléhavý tón vypovídal, že má strach o mě a hlavně o to, co provedu. Čím sám sobě ublížím.

„Nad čím přemýšlíš?" ozve se šeptem Josh, o němž jsem byl přesvědčen, že spí. Jak se však zda, můj společník je celou dobu vzhůru a zahloubaný v myšlenkách tak samě, jako já. O čem přemýšlí? Co rezonuje jeho hlavou?

„O všem a zároveň o ničem," odpovídám, zatímco mi z očí kanou slzy. Slzy, o nichž jsem neměl ani tušení, že mi dělají tichého společníka. Slzy, které odplavují tu zadržovanou bolest. Slzy, které měly spatřit světlo světa hned, jakmile jsem uviděl onu fotku, při níž jsem dospěl k tomu unáhlenému závěru. „Dává to smysl?"

„Záleží na tom, jestli to dává smysl tobě," odvětí Josh tichým a jemným hlasem, jenž je protkaný starostí. Když jsem ho totiž na té párty vyhledal, poznal, že je se mnou zase něco v nepořádku. Jako by byl nějak napojený na všechno, co cítím. Možná proto se většinu času neptá, co se děje. Možná proto nikdy nevyzvídá.

„Řekni mi, Joshi, jak je možný někoho milovat, i když ti ten dotyčnej způsobil spoustu jizev a šrámů? Jak je možný, že i přesto všechno si teď kladu otázku, jestli jsem na něj nebyl moc hnusnej? V ten moment jsem se cítil skvěle, ne, přímo báječně. Cítil jsem, že jsem udeřil do cíle, ale když nad tím tak přemýšlím, váhám, zda to byl dobrý tah nebo ne."

Josh neodpovídá. Jako by přemýšlel, co přesně říct. On si se slovy umí hrát tak, jako ještě nikdo v mém životě. Všechno umí podat tak přesvědčivě a procítěně. Každá jeho rada, kterou obohatil mé vnímání, v sobě nesla jisté poselství. A velkou dávku toho, jak se v té situaci cítí on. Obdivuji ho každým svým coulem. A chtěl bych být jako on. Umět se vyrovnat s tím vším, co se mi děje. Protože on působí jako zářný příklad toho, že i když vám život nakope zadek, vy nesmíte přestat být takoví, jací jste.

„Stejně, jako si nevybíráš rodinu, nemáš možnost volby ani v tom, do koho se zamiluješ. Ta volba patří tvýmu srdci a i když se sebevíc snažíš ho přesvědčit, aby toho nechalo být, nikdy tě neposlechne. A i přes to, kolik utrží ran, je neschopno přestat milovat. I přesto, že je zničený, vysušený, potrhaný...stále si odmítá přiznat, že pro to ta osoba neměla pádný důvod. A nakonec, když se naučíš žít s tou bolestí, se srdce uvolí a postupně ze sebe vyplaví i tu špetku citu pro onoho člověka a ty najednou necítíš nic. Má svou vlastní hlavu a ať se měníš, jak jenom chceš, nepřesvědčíš ho. Ono samo musí rozhodnout, kdy tě nechá zase volně dýchat. Proto se cítíš tak, jak se cítíš. Proto pochybuješ o tom, co jsi udělal, ať už to bylo víc, než spravedlivý."

„Jak jsi se přes to všechno přenesl ty? Jak jsi to dokázal?" zeptám se a svět se točí čím dál tím pomaleji a na mě padá únava. Přesto odmítám usnout, protože je tenhle moment důležitější, než všechny předešlé v mém životě. Můžu tu mluvit o tom, jak se uvnitř opravdu cítím a nikdo mě za to neodsoudí. Nikdo mi neřekne, abych to nedramatizoval.

„Nevím, jestli jsem se přes to přenesl, Majku," odpovídá Josh s uchechtnutím, které v sobě nenese ani špetku pobavení. „Když jsem sám, myslím neustále na to, co Ashley vedlo k tomu, aby mě podvedla, a aby se z ní stalo to, čím je dnes. Protože ona taková nebyla, když jsem jí poznal. Byla to jenom holka, obyčejná holka, která toužila zapadnout a najít svou spřízněnou duši. Tak stejně, jako jsem si to přál já. Jenže jak to tak bývá, střední škola některý jedince dokáže přetvořit k obrazu svýmu a ona se začala měnit a uvědomovat samu sebe. Možná to jí vedlo k tomu, že mě podvedla. Zřejmě jsem pro ní nebyl dostačující, jelikož jsem nebyl oblíbený. Tedy ne do té doby, než jsem pozvedl kytaru a začal hrát. Jenže u toho ona už nebyla."

„Můžu se ti s něčím přiznat?" optám se bez jakéhokoliv ostychu, zatímco se slzné kanálky vyprazdňují a slzy se vpíjí do mých tváří jako inkoust do papíru, který po sobě nechává známky existence. Kaňky. Stejné kaňky se budou dnes ráno vyjímat i na mých bělostných tvářích.

„Povídej," vybízí zastřeným hlasem, v němž poznávám, že o ničem z toho, o čem mi tu pověděl, nelhal. A já se s každou sekundou strávenou v jeho blízkosti přesvědčuji, že osud do mého života přivedl někoho s naprosto čistým srdcem i myslí. Někoho nezkaženého a neovlivněného lidskou špinavostí.

„Poslední dobou se mi zdají sny," načínám, abych vysvětlil, co se mi prohnalo hlavou, když jsem uviděl tu fotku, „o tobě a o mně. Většinou to jsou nemravný sny, protože tak nějak mi chybí lidskej dotek. Chybí mi někoho cítit. Někomu na několik minut patřit celým svým tělem. A když jsem viděl tu fotku, chtěl jsem Dominikovi ublížit. Chtěl jsem k tomu využít tebe, protože právě na tebe žárlí nejvíc. Chtěl jsem se s tebou vyspat, abych udělal dobře sobě a zároveň zranil jeho. Ani nevím, proč ti to říkám. Možná proto, abys věděl, že nejsem zas tak dobrej kamarád. Abys věděl, že když mě opustíš, nebudu se na tebe zlobit, protože vím, že si tě nezasloužím."

Jako by ze mě spadlo nějaké břemeno, když jsem to vyslovil. A z nějakého důvodu mě opouští i ten chtíč. To přiznání uvolňuje moje plíce ze spárů železných pěstí, které je doteď dusily. A i moje tužby se odsouvají do pozadí. Netuším však, jestli je to jen pro tuto chvíli nebo už napořád. Moje tělo i city si se mnou neustále hrají a já nevím, čemu mám vlastně věřit a k čemu upínat naděje. Stále vedu válku sám se sebou. Jenže na čí straně stojím?

„Vím o tom," reaguje po pár tichých minutách Josh, „myslím o těch snech. Vím o nich. A dokonce jsem i tušil, že mě chceš ke svýmu plánu využít. Že se snažíš přesvědčit o tom, že by to tak bylo správný a nejlepší řešení. A věř, že i ty pro mě máš svoje kvality, protože si pořád ještě nejsem tak úplně jistej svojí orientací, ale tohle by nepomohlo. Ublížil bys především sobě, než jemu. A taky bys ztratil kus sebe sama. Proto ti celou dobu opakuju, abys nedělal nic, co nechceš ty sám. A já vím, že nechceš spát ani se mnou a dokonce ani s Kaiem, na kterýho koukáš stejně tak hladově, jako on na tebe. Ty netoužíš po doteku od někoho. Ne od kohokoliv. Chybí ti jeho dotek. Ten pocit, když jsi byl s ním. A to, že si mu patřil."

„Jak tohle všechno můžeš vědět?" zeptám se se zatajeným dechem. Je to opravdu jako by do mě viděl. Jako by si ve mně četl stejně tak, jako v obyčejné knize v knihovně. V knize, které naprosto rozumí a odkrývá její tajemství s naprostým přehledem. Už od samého začátku.

„Protože já tu chybu udělal, Majku. Myslel jsem si, že když se s někým vyspím, zapomenu na ni. Ale místo toho, abych na ni zapomněl, mi to akorát dokazovalo, že nejsem o nic lepší, než ona. Že i já jsem ji podvedl, i když jsme už dávno nebyli spolu," vysvětluje a já z jeho hlasu cítím bolest, kterou přináší minulost. „To je to, co mě nutí, se o tebe zajímat víc a víc. Vidím v tobě sebe a snažím se tě držet od toho, co by sis mohl udělat, dál. Záleží mi na tobě. Jsi můj nejlepší přítel, kterýho musím chránit před sebou samým. Aby se nedopustil stejných chyb, jako já. Mám tě rád, Majku a nechci, aby ses utápěl v tom všem sám, protože tu máš mě. A máš tu i Lucy, která ti rozumí víc, než by sis myslel. My dva jsme tu pro tebe. Nezapomínej na to."

Jeho slova mě uklidňují a vysvětlují mi tak i onen stín, který mu přebíhá po tváři pokaždé, když zazpívám něco až moc procítěně. On to v tom zpěvu totiž slyší. Tu bolest a všechny emoce, které mnou cloumají, aniž bych si je i já sám uvědomoval. Vnímá ji stejně tak, jako musel vnímat tu svou, když se dozvěděl pravdu o Ashley. Že mě to netrklo hned. „Děkuju," šeptnu potichu, přičemž zavírám oči a pomalu se nechávám kolébat rouškou tmy. „Děkuju úplně za všechno."

***

Po dlouhé době vás všechny zdravím i v této autorské poznámce. Vím, že jsem dlouho nic nenapsala, ale nechtěla jsem vám svými slovy kazit dojem z daných kapitol. Snad se na mě moc nezlobíte a užíváte si příběh, k jehož konci se pomalu ale jistě blížíme. 

Upřímně, tahle kapitola je vůbec jedna z mých nejoblíbenějších. Snažila jsem se na ni ukázat, jak je Majk pořád zničený z toho, co se mu přihodilo, a že ať se snaží sebevíc, nedokáže Dominika nenávidět ani po tom všem. Také se nám zde vysvětluje i ten Joshův záhadný stín. V Majkovi vidí sám sebe a čím víc ho poznává, tím víc se ho snaží chránit před vlastními chybami. A v tom si myslím, že je jejich přátelství nadmíru výjimečné. Tudíž jsem asi někomu i skazila teorie o tom, že vyvoleným pro Majka, je právě Josh. Byl by, kdyby si byl Josh jistý svou orientací a kdyby Majk nemiloval Dominika.

Moc ráda bych právě u této kapitoly věděla, jak na vás působí, a jaká se vám zdála atmosféra? Co si například myslíte o tom vysvětlení stínu, jenž Joshovi přebíhá přes tvář? Či vaše teorie, proč Dominik udělal to, co udělal, protože už se blížíme k dvěma velkým zvratům, které zahýbou dějem a obrátí karty. Pokud si tedy najdete čas, budu moc ráda za jakoukoliv odezvu. :)

Také vám chci moc poděkovat za podporu. Všimla jsem si, že příběh překonal hranici tisícovky hlasů, což je pro mě nemyslitelná hranice, zvlášť u tohoto příběhu. Stále se to snažím vnímat to jako realitu, i když to jde jen ztěžka. Zkrátka vám moc děkuji. :) <3

PS: Do konce příběhu zbývá posledních osm kapitol + epilog.