Dlouhá rozlehlá pláň, na níž se rozkládá jedna větší budova a několik menších dřevěných stavení, jenž jistě budeme obývat, se maluje přímo před mýma očima a já nestačím zírat na to, jak moc klidně a vyrovnaně to všechno působí. Plac, který bude celý ten týden naším útočištěm, obepínají jehličnaté stromy do neskonalé výšky. Docela to působí, jako by se svými kmeny snažily sáhnou na nebe, které je bez mráčku a zdobí ho žhavé slunce, které si dnes opravdu dává záležet na tom, aby nám nebyla zima.

Vypadá to, že se nakonec ta mrzutá cesta, z níž mě rozbolela hlava, a která snad trvala věčnost, vyplatila. Poslouchání tolika hlasů, které se přes sebe snaží dát najevo, kdo je tím pravým vůdcem, totiž není to, co by chtěl člověk v sobotu dopoledne zažít. Většinou právě v takovou hodinu vstávám a ještě k tomu se rozkoukávám. Tudíž mě všechny ty hlasy rozptylovaly a nepomáhala tomu ani Lucy, která snad nezavřela pusu za celé ty dvě hodiny, co jsme jeli.

Jenže bolest z každé části mé těla odchází pokaždé, když se podívám na to volné zelené prostranství, jež nabízí mnoho příležitostí k nezapomenutelným vzpomínkám. Stejně se vsadím, že odsud budu odjíždět rád, protože není nad to ulehnout do své postele, kde se o vás postarají rodiče. Když nad tím tak přemítám, jsem opravdu strašný člověk a ještě horší syn. Divím se, že mě ještě nevyhodili z domu. Přece jen v šestnácti ale ještě nemám tak vyspělé buňky na to, abych začal žít sám a staral se o sebe na vlastní pěst.

Všude kolem se tvoří hloučky studentů, ať už z naší, či vedlejší třídy a tlachají o tom, jak to tu vypadá strašně. Nechápu, co jim přijde strašné na tom, že jsme v přírodě a máme pro sebe více volného placu, než v našem malém městečku. Samozřejmě se nejvíc ozývají roztleskávačky a fotbalisti, kteří tvoří obrovský shluk přímo u autobusu a už čekají, až vyjde řidič a otevře jim menší postranní dvířka, aby si mohli vytáhnout svoje značkové tašky a kufry.

„Vidíte je?" namítne Nick se založenýma rukama na prsou a prohlíží si právě zmiňovanou skupinu lidí. „Vypadaj jak zvířata, co čekaj na krmení. Jakmile se otevřou ty dveře, nahrnou se dovnitř jako supi, jen aby dokázali, jací tupci to jsou."

Já, Lucy i Lana se jeho poznámce zasmějeme, protože všechny nás napadlo přesně to samé. Jako kdyby nebylo jedno, kdo si svůj zpropadený kufr nebo tašku vezme jako první. Vždyť se stejně ke svému majetku dostaneme všichni.

„Že sis ještě nezvykl," reaguje na jeho poznámku Lana, která kopíruje jeho pozici a stejně tak, jako on, si prohlíží všechny ty zabedněnce. Já oproti tomu stále stojím s pohledem upřeným na krajinu a snažím se zapsat si celý ten obrázek do mysli. Mohl jsem být na spoustě táborů se spoustou nového vybavení, ale tohle překonalo veškeré mé očekávání. Je to tak jednoduché a přesto to v sobě nese kouzlo.

„Už jde řidič," špitne ke mně Lucy a já se proto celým svým tělem otočím k autobusu, kde se řidič snaží procpat skupinkou kluků, kteří se něčemu smějí. Mezi nimi je právě i Dominik. Snažím se ho moc nevyhledávat, protože si nechci zkazit celou tuhle krásu přemýšlením nad ním a mými city k němu.

Když se řidič konečně dostává ke svému cíli a dveře se otevřou, jak jsme předpokládali, jeden přes druhého vybíhají ze svých stanovišť a deset namakaných fotbalistů okamžitě zatarasí cestu ostatním k přístupu ke svému majetku. Vedle sebe uslyším sarkastické odfrknutí od Nicka. Já nad celou tou scenérií jen protáčím oči. Opravdu to působí, jako kdyby dal zvířatům někdo volný výběh k jídlu.

Po deseti minutách konečně přicházíme na řadu my a já se natáhnu dovnitř a hledám svou černou cestovní tašku, přičemž se vedle mě natahuje nějaký kluk, který bude zřejmě z vedlejší třídy. Působí také jako fotbalista, jelikož se mu svaly drají přes tričko, přesto v jeho obličeji poznávám, že nebude takový zabedněnec. Otráveně si povzdychne, když zjišťuje, že nějaký chytrák odsunul jeho tašku až úplně dozadu, což je i můj případ.

„Zvířata!" zakleje kluk a už leze dovnitř, zatímco se na jeho adresu připisuje několik posměšných reakcí. Já ho však sleduji a snažím se v sobě formulovat nějakou smysluplnou prosbu.

„Můžu tě poprosit?" ozvu se co nejodhodlaněji, přičemž zbystřím, že kluk zpozorní, a tím jak se na mě chce podívat, zvedne svou hlavu a dá si do ní o tvrdý strop úložného prostoru. Nejraději bych se propadl do země.

„Jo?" namítne a drží se za hlavu, zatímco jeho oči míří do těch mých a bolestí se přimhuřují. Připadá mi, jako bych se koukal do Dominikových očí, neboť mají stejnou barvu. Navíc, ten kluk mu je tak trochu podobný, s tím rozdílem, že není tak snědý a jeho vlasy jsou hnědé, přičemž mu ofinu zdobí mírně nablonďatělá ofina.

„Mám tašku hned vedle tvý, podáš mi ji, prosím?" kuňknu ostudně. Určitě se mu na hlavě utvoří boule a bude to jen moje chyba, protože jsem ho přinutil zvednout ji. Až vyjde ven, určitě mě zabije. Tím jsem si jistý.

Chlapec však kývne a zanedlouho přede mnou přistane má černá taška úplně nacpaná věcmi. Ten kluk bude mít obrovskou sílu, což ostatně značí i jeho svaly, protože já ji sotva unesl a on s ní pohodil, ještě se svým handicapam, jako by nevážila vůbec nic.

„Díky," poděkuji, když se postaví znovu vedle mě a mile se na mě usměje. Zřejmě mě asi nemá v plánu zabít, což je jenom dobře, protože bych si rád ještě užil nějakou volnost, kterou zatím neznám. Nebo znám, ale nedokážu se rozpomenout na to, jaký to byl pocit, což je mnohem horší, než kdybych žádnou nezažil.

„Maličkost," pronese a s kývnutím hlavy se odebere ke skupince, která mi přijde povědomá. Zřejmě za to může fakt, že se jedná o tři kluky a jednu dívku, kteří každou školní besídku provází svým pěveckým vystoupením. Patří do kroužku zpěvu, o němž jsem předešlý rok přemýšlel. Nakonec jsem ale svou účast pohřbil a asi nemusím vysvětlovat proč.

„Máte už všichni svoje věci?" přeruší trenér všech šedesát studentů písknutím a následně se zatváří tak přísně, že všichni okamžitě ztichnou a věnují mu veškerou pozornost. Včetně mě a mých přátel. Všichni jen otáčí svou hlavu na úložný prostor autobusu, který se zdá prázdný.

„Super," tleskne trenér a předá slovo naší třídní profesorce, která všechny přejíždí svým milým pohledem. Navíc jako jediná z učitelů vypadá, že by vojáka nemohla dělat. Nemá na to ty předpoklady, o kterých jsme si v občanské nauce povídali.

„Teď přečteme vaše jméno s tím, se kterým budete ve dvojici," vysvětluje profesorka s úsměvem, „oba přijdete k nám, dostanete klíček, na kterém budete mít napsáno číslo chatky a následně se odeberete chatku hledat. Srozuměno?"

Všichni, jako ovce, proneseme souhlasnou odpověď, což zapříčiní, že se na učitelských tvářích prohloubí úsměv, zatímco do popředí se dostává profesorka matematiky. Malá buclatá žena s ošlehanou tváří. Je to jedna z nejpřísnějších lidí, které jsem v životě potkal a můžu být jen rád, že jsem ji padl do oka. Jinak by byl se mnou amen.

Zatímco čte jednotlivá jména a jmenovaní k ní přichází a s klíčkem odchází, zbystřím, že se Dominik nachází jen nepatrných pár metrů ode mě a co každou chviličku se otáčí mým směrem. Když se otáčí popáté, naše pohledy se semknou a mě se v hrdle vytváří obrovský knedlík. Jeho oči, jako by se vpíjely do těch mých. Jako by se modré duhovky zapisovaly do těch hnědých a snažily se vytvořit neexistující kombinaci. Novou barvu, kterou ještě nikdo nikdy neviděl.

„Michael Dalton a Josh Matthews," přeruší náš pohled hlas matikářky a já se rychle otočím na ni, přičemž ze země uchopím svou cestovní tašku a snažím se s ní doplahočit až před kantory. Nebudu lhát, asi jsem to s tím balením opravdu přehnal. Je to tak těžké, jako kdybych dovnitř nacpal dvacet kilo brambor a pět kartonů mléka.

Cítím na sobě pohledy, když procházím uvolněnou cestičkou, snažím se je však nevnímat a v hlavě si opakuji to jedno jméno, které se mnou bude sdílet chatku. Doufám, že to bude někdo normální, jinak přísahám, že se schovám do úložného prostoru autobusu a budu tam až do té doby, než odjedeme. Nesnesl bych, kdyby to byl nějaký namachrovaný fotbalista se spoustou keců na to, že jsem si sebou přivezl i knihy, které mám po večerech v plánu přečíst.

Když už jsem těsně před profesorkou, jejíž tvář opisuje kamenný výraz, zbystřím vedle sebe pohyb a zjišťuji, že chlapec, který mi pomohl vytáhnout cestovní tašku, si stoupá s vřelým úsměvem vedle mě a přebírá klíč od oplácané profesorky. Z nějakého prostodivného důvodu se otáčí na mě a věnuje mi snad ještě vřelejší úsměv, než ji, zatímco se oba dáváme do pohybu.

Otočím se na dav studentu, který nechávám za sebou a snažím se najít zrzavou hlavu, jejíž tvář na mě bude jistě dělat obličeje. Jenže můj pohled se opět zastavuje na Dominikovi, který si mě prohlíží taktéž s kamennou tváří a s podivnými blesky v očích. Jako by byl na mě naštvaný.

„Jdeš?" zeptá se mile Josh a zastaví se, zatímco já na něj otáčím hlavu a nemám ani čas přemýšlet nad tím, co Dominikův pohled znamenal. Každopádně vím, že na to budu mít čas potom. Což je špatně, protože kdybych mohl, vymažu ho ze svého srdce tak rychle, jak jen by to šlo...