68. Kapitola
„You, you love it how I move you
You love it how I touch you, my one
When all is said and done
You'll believe God is a woman
And I, I feel it after midnight
A feelin' that you can't fight, my one
It lingers when we're done
You'll believe God is a woman,."
Slova té písně ze mě vychází naprosto přirozeně stejně, jako se synchronizují s nástroji, které mě doprovází. Každý můj krok má své opodstatnění a svůj důvod. Každé jedno prohnutí, každý dotek, kterým obdařím Connora nebo Connor mě má své vysvětlení, které se nemusí nikdo dozvědět slovy. Stačí, když ho pochopí řečí mého těla. Snažím se do toho dávat naprosto všechno. Celou svou pochroumanou duši. Zmrzlé srdce či pevnou a zdravou mysl. Nevnímám absolutně nikoho jiného, než Connora, který se stal mým opěrným a záchytným bodem.
„And I can be all the things you told me not to be
(Yeah) When you try to come for me, I keep on flourishing
(Yeah) And he see the universe when I'm in company
It's all in me!"
Jeho záda se dotýkají těch mých, zatímco se sesouváme dolů a drtíme své zpocené dlaně. Pohled upírám na všechny v hledišti, kteří snad ani nedýchají. Působí najednou jen jako kulisa. Jen jako někdo, koho teď společně se svými společníky naprosto zastiňujeme. Veškerá tahle chvíle patří jen nám. Je to, jako kdyby nám svět ležel u nohou a prosil o další a další dávku té sladké harmonie, kterou všem dopřáváme. A nikdo si nedovolí byť jen nahlas vydechnout.
Dostávám se zpět na nohy a pokračuji v tanci tak, jako by to bylo naposled, co mohu okusit tu svobodu, kterou mi každý jeden pohyb vhání do oběhového systému. Mé nitro tančí samou radostí nad tím, jak se linou tóny z mých úst naprosto bezpochybně. Už si ani nepotřebuji představovat originál. Předvádím svůj vlastní styl. Ten, který ještě nikdo neslyšel. Protože to spojení hudby, zpěvu a tance vytváří kombinaci, o níž jsem netušil, že bych ji kdy mohl potřebovat. Ne Dominika ani žádného jiného chlapce či muže. Potřebuji symfonii, která mi ukáže cestu. A já jsem pevně přesvědčen, že ani s jedním z toho, co mě vyplňuje štěstím, radostí i vášní, nechci ani za mák skoncovat. Našel jsem svoje poslání. Teď je to víc, než zřetelné a jasné. Jasné tak, jako vycházející slunce vdechující přírodě život. Jasné tak, jako teď záříme my všichni.
Dostávám se do poslední části písničky, kde na řadu přicházejí vysoké tóny. Jade mi odpoledne nakázala, abych na generálce ani náhodou před nikým nevypouštěl ani ždibek ze síly svého hlasu. Chtěla moment překvapení, stejně tak, jako jsem ho chtěl i já. Říct po tolika letech sebevědomě, že na to mám. Že můj hlas je dokáže přesvědčit tak stejně jako ten jejich přesvědčil o jejich talentu mě. Že sem všichni patříme. A máme na to vyhrát.
„(God is a woman) Yeah, yeah
(God is a woman, yeah) My one
(One) When all is said and done
You'll believe God is a woman
You'll believe God is a woman (God is a woman)
Oh, yeah (God is a woman, yeah)
(One) It lingers when we're done
You'll believe God is a woman."
Sedím na Connorově klíně, zatímco si mě jeho ruce tisknou neskutečnou silou blíž. Zpívám poslední vysoký tón a hledím mu do očí, v nichž se zračí vášeň. Vášeň k tomu, co jsme tu teď předvedli. Že jsme se oddali tomu, co mělo být původně jen výplňkové. Že jsme se oddali tancem tělo na tělo. A vášeň je v nás obou tak silná, že když kapela dohrává poslední noty, Connor přiblíží svou hlavu a uvězní moje rty v těch jeho, kterým se ihned podvolím.
Původně nic z toho nebylo v plánu, jenže teď mi přijde, že to byla jediná chyba, kterou ten tanec měl. Ten polibek totiž působí tak spontánně a nevynucovaně. Jako něco, co se přesně mělo stát a co je součástí onoho tance. Necítím nic, jen doslovné uvolnění všech svalů. A už vůbec ke Connorovi necítím zášť, že něco takového udělal. Ten tanec, hudba, zpěv...zkrátka všechno k tomuto momentu dospívalo. Panovala mezi námi tak silná přitažlivost, energie, která slovy nelze popsat.
Když se jeho rty odpojí od těch mých, sálem se ozývá naprostý klid. Dokonce to vypadá, jako by lidé zapomněli dýchat. Jako kdyby zapomněli, jak funguje tělo. Že pokud se rychle nenadechnou, jejich mozek se odkrví a oni nám tu zemřou. Ovšem jakmile se s Connorem, od něhož se stavím do přijatelné vzdálenosti, vypuká ohromná salva, kterou nestíhám ani vstřebávat.
Z každého koutu sálu se ozývá ohlušující potlesk, k němuž se přidává pískání, skandování jména naší střední školy a v neposlední řadě si skoro všichni stoupají. Stojím jako omráčený s úsměvem na tváři, přičemž se ze mě vyplavuje spousta vody, která rozmazává to úctyhodné malování na našich tělech.
Po mé levici si stoupá Ava a k ní se přidávají i ostatní. Podívám se na Joshe, který má doslova slzy v očích a hledí někam do třetí řady. Hledám objekty jeho zájmu a netrvá dlouho a já usuzuji, že slzy v očích má jen proto, že muž, který je neskutečně podobný mému nejlepšímu kamarádovi, stojí, tleská a ze všech sil křičí jméno svého syna přes celý sál. Pokud je to jeho otec, což bude i pravděpodobné, pak mu konečně dokázal svůj talent a ukázal, co s lidmi jeho hraní na kytaru dokáže. Že nebýt jeho a toho, že mě na táboráku přemluvil, abych zazpíval, nikdy bychom se sem nedostali. Že nebýt jeho, nikdy bych se pořádně nerozpomenul, jak se do zpěvu vkládá srdce.
Otáčím pohled i na své rodiče. Mamka má ruce na tvářích a táta ji s úsměvem objímá. Vím, co tohle znamená. Moje mamka byla vždy citlivá žena a radovala se se slzami v očích z každého mého úspěchu. Když jsem přinesl vysvědčení z deváté třídy, které bylo poseto samými výbornými, myslel jsem, že mě svou láskou a brekem roztrhá na kusy. Jenže to se nedá porovnávat s tím, jak musí být pyšná teď. Ještě nikdy jsem totiž neviděl, aby vzlykala jako malé dítě. A ani na tátovi jsem tak obrovský a zářivý úsměv ještě neviděl. Při tom pohledu se moje zmrzlé srdce obaluje neskonalou pýchou k svému výkonu.
Dokonce i strejda s tetou a Petem stojí a s upřímnými úsměvy na tvářích stojí a pískají. Což je něco neskonale neskutečného. Nikdy nebyli pyšní na někoho jiného, než na svoje děti. Jenže jak se zdá, v jejich očích jsem konečně povýšil do jiného světla. Toho lepšího.
A pak můj zrak zabrousí k Dominikovi, který společně s Ashley sedí. Nečekal jsem, že by si stoupli, obzvlášť pak u Ashley jsem nečekal žádnou pozitivní reakci. A jak jsem předpokládal, černovláska sedí, jednou rukou drtí tu Dominikovu, zatímco si prohlíží manikúru na té druhé, jako by ani nevnímala, že celá naše skupina málem vypustila duši. Ovšem Dominik na mě zpříma hledí se šokem a údivem v očích. Jako by něco takového nečekal. Jako by si myslel, že všechno, co umím, jsem už předvedl u táboráku. Jenže teď si uvědomuji, že já dokážu víc, mnohem víc, když se budu snažit a pracovat na sobě. Nedívám se na něj však s radostným úsměvem, jako na všechny. Ne, jemu patří můj vítězný úsměv. Protože v tenhle moment tak nějak cítím, že jsem vyhrál. Sice je to jistě pomíjivý pocit a zítra se nejspíš budu utápět ve svých myšlenkách o změně, ale dnes mám právo si to všechno užít. Stejně tak, jako Josh, Courtney, Aaron a Shane, kteří na sobě makají daleko víc, než-li já.
V první řadě sedí přesně čtyři osoby, které si něco zapisují do svých desek a vypadají nadmíru spokojeně, což jen dokazuje, že jsme do toho dali opravdu všechno a právě to je zaujalo. Tedy doufejme, že je to zaujalo.
S úsměvem od ucha k uchu k nám přichází George, který se snaží svými slovy, které proudí přes celý sál, uklidnit skandující dav, jenž se ne a ne uklidnit. Cítím v sobě tak nepopsatelné štěstí. Stát před takovou spoustou lidí, kteří vás zničehonic podporují už jen tím, že křičí jméno vaší školy, je nepopsatelný pocit, který se nestává tak často. Obzvlášť když jste jako nováčci považováni za naprosté outsidery a amatéry, kteří vlastně ani neví, do čeho jdou. Doufám, že po tomhle se na nás nebudou ostatní soutěžící koukat jako na odpad, který se zde objevil čirou náhodou a nemá tady co dělat.
„Ano, ano, byli neuvěřitelní," pronáší se stále vřelým a také dosti překvapeným výrazem George, jemuž se konečně daří uklidnit dav. Sleduji, jak si většina sedá a napjatě čeká na rozhovor, který máme Georgeovi poskytnout. Co jsem tak slyšel, nejedná se o rozbor celkového vystoupení, spíš jen krátké otázky, které mají divákům objasnit, kdo vlastně jsme a proč děláme to, co děláme. „Mám ale otázku, kdo z vás se vyjádří k tomu, co tu právě proběhlo?"
Jeho oči míří na mě, jako by čekal, že se toho zhostím já. Jenže tenhle moment nepřipadá mě. Já si ho vlastně ani nezasloužím, když si vezmu, že se mi sem nechtělo a nakonec jsem jel jen proto, abych zapomněl na Dominika. Ne, tenhle moment patří mým přátelům. Když se na ně tedy otáčím a zjišťuji, že Connor a jeho dvě kolegyně odešly, jejich čtyři páry očí míří mým směrem. Takže mi nezbývá nic jiného, než promluvit do mikrofonu to jedno jméno, které si to podle mě zaslouží nejvíc.
„Myslím, že tohle břímě rád převezme strůjce toho všeho," odpovídám do svého mikrofonu, jenž mám stále připevněný za uchem. „Joshi, je to tvoje."
Courney, Aaron i Shane se ke mně okamžitě přidávají a postrkují Joshe směrem k Georgeovi, který mu předává jeden ze dvou mikrofonů. Já se mezitím přesouvám k ostatním členům skupiny a odpravuji ten malý mikrofon ze svého zorného pole a hlavně od úst. Doufám, že mi ho brzy sejmou, protože ten tlak zpoza ucha je docela nesnesitelný. Vlastně jsem si doteď ani neuvědomil, že mě to bolí.
„Tak Joshi," načíná George s oddechem konverzaci, „písnička, kterou jste odehráli naprosto perfektně, je velmi těžká, ať už na zpěv nebo na hraní. Nastali nějaké problémy během vašeho nácviku?"
Okamžitě se mi vybaví první dny, kdy jsem zápasil jak s tancem, tak se zpěvem. Úplně živě si vybavuji tu pohasínající naději, že to opravdu zvládneme. A jak to tak vypadá, i Josh si na to vzpomněl, protože se na mě s úsměvem otočí.
„Víte, tohle celý je pro nás novinka a samo sebou se to neobešlo bez problémů. Ze začátku bylo vůbec těžký se tý písničky nějak zhostit. Nějak ji pojmout a vložit do ní kus sebe, protože přece jenom se v té písni zpívá o jedinečnosti každé ženy a jak sami vidíte, mezi námi jen jedna zastupitelka něžnějšího pohlaví. Každý z nás si k tomu songu musel utvořit jakýsi poutu. Nemluvě pak o Majkovi, který to z nás, řekl bych, schytal asi nejvíc."
Sál prořízne pobavený smích a všechny pohledy zase míří na mě. Kupodivu mi to však není nepříjemné.
„Jaký kus sebe jsi do tý písničky vložil ty?" optá se docela drze George a zdá se, jako by ho ten rozhovor bavil. Josh se ukazuje v pravém světle. Jako někdo, kdo dokáže se slovy manipulovat tak, že i kdyby mi řekl něco naprosto nevhodného, sežral bych mu to i s navijákem. Je to rozený vůdce.
„Důvěru," odpovídá okamžitě Josh, aniž by se rozmýšlel. „Měl jsem důvěru ve své přátele, které jsem si sebou přivezl. Věřil jsem, že společně dokážeme ostatním, že jsme silní na to, abychom tu měli své místo. A že jsme dostatečně silní na to, abychom se přenesli přes všechny rány, které jsme během své cesty sem utržili. A myslím, že jsem udělal dobře, protože každý z nás do dnešního vystoupení dal přinejmenším kousek sebe, který prozrazuje, jací doopravdy jsme."
Joshova odpověď je něco, co bych nedokázal vyprodukovat ve své mysli, ani kdybych se snažil sebevíc. Vyjádřil přesně to, jak si myslím, že jsme se cítili všichni. Nepochybuji totiž, že každý z nás vložil do onoho vystoupení něco ze své minulosti. Něco, co ho posunulo do bodu, kdy není cesty zpět. Do bodu, kdy jde o všechno nebo o nic.
„To byla Crestonská střední, dámy a pánové!" zakřičí George, načež se sálem znovu ozve bouřlivý potlesk a my jsme Georgem vyzváni, abychom si šli do zákulisí na chvíli odpočinout. Naposledy se podívám po svých rodičích, kteří sedí a tleskají tak silně, že se jim na dlaních udělají puchýře. Znovu je obdařím svým úsměvem a nakonec následuji ostatní do zákulisí.
Když zacházíme za plentu, snese se na nás snad tisíc pohledů a dokonce i gratulací. Čekal jsem, že nás budou obdarovávat ohroženými pohledy, v nichž vyjádří svou obavu. Ale jak se zdá, naše skupina zákulisí není nijak nepřátelská, jak jsem si doposud myslel. Místo toho mě chytají za ruce a gratulují a já nestíhám všechny ty gratulace přijimat.
„Docela jsi mě rozpálil. Cejtím se teď jako kotel," pronese na můj účet Kai, který stojí v rohu místnosti se založenýma rukama a svým šibalským úsměvem. Prodral jsem se z celé skupiny nejrychleji z toho davu, který se přišpendlil znovu ke škvíře za oponou, aby sledovali další vystoupení. Zůstávají tam s nimi i moji ostatní kolegové. Já jsem však tak vyšťavený, že klesám na stoličku a obdaruji Kaie úsměvem. „To, jak ses tam prohýbal...mm...nejedna část těla se mi postavila."
Uchechtnu se a sklopím hlavu. Ještě, že jsem zpocený a červený snad úplně všude. Nepozná tak, co se mnou jeho poznámka dělá. „Doufejme, že ti ty části těla zase klesnou."
„To by asi nešlo. Kdyby totiž klesly, nemohl bych tě donutit se prohýbat mnohem víc, než na tom jevišti," odvětí a sedá si na stoličku vedle mě. Ten pohled na jeho odhalenou hruď mě připravuje o rozum a rozpaluje každou část vnitřku mého těla. Nemluvě pak o těsných boxerkách, které jediné zahalují jeho tělo. Kdy se vlastně stačil svléct, když jeho vystoupení bylo před tím naším.
„To bys nedokázal," sdělím mu a soudně se podívám do jeho rozkroku, v němž mi přijde, že se místo ještě zmenšilo.
„Vsaď se o co chceš, že bych ti to udělal tak, jako ještě nikdo," odpovídá s šeptem, když se k nám přidává blíží Adam s obrovským úsměvem od ucha k uchu.
„S tvým egem možná, s tím dole asi ne," odvětím s vážným výrazem, i když mám chuť se smát. Nevím proč, ale baví mě ho provokovat. A aspoň znovu nemusím myslet na ten podraz, kterého se Dominik dopustil vůči mé osobě. Navíc, když teď hledím do jeho šokované tváře, poznávám, že jsem ho obral o slova. A nebo nechce mluvit před Adamem, který se staví k nám.
„Majku, musím ti vyseknout poklonu," vysloví tanečník a ihned tak i učiní. „Každopádně tě chci pozvat na párty, která se bude konat u mě hned po tom, co to tady skončí. Půjdeš?"
Pozvání na párty už jsem dostal mnohokrát. A mnohokrát jsem odmítl, protože takové akce zkrátka nejsou pro mě. Nebo aspoň nebyly pro moje staré já, protože když nad tím teď tak přemýšlím, cítím docela chuť na nějakou jít. Sice ta poslední, na níž jsem byl, dopadla mou nově vynalezenou orientací a city k Dominikovi, ale tohle snad nebude tak strašné. Navíc, když tam bude Josh, nebudu se mít čeho bát.
„Jop, počítej se mnou," odpovídám nakonec s vřelým úsměvem, který jen prohloubí ten Adamův. Pak se však jeho pohled přesouvá na Kaie, jenž vypadá, jako by na pozvání čekal taky.
„Ty můžeš přijít taky," odpovídá Adam s kamennou tváří, a než se vůbec stačím na něco zeptat, tanečník se odebírá k ostatním. Vydechnu úlevou, když vidím, že celá naše skupina souhlasí.
„Nemá mě rád," dává o sobě znovu vědět Kai a moje pozornost se přesouvá na něj.
„Proč?"
„Loni jsem na jedný podobný párty vojel jeho bráchu," odvětí s pokrčením ramen, na což protočím oči. Jak tak poslouchám, ten to fakt strčí do každé díry, která se mu nabídne. Což mě přivádí k myšlence, zda je dobrým adeptem na uspokojení mých tělesných chtíčů. Mohl bych od něj něco chytit.
„Ty si asi nevybíráš do koho to strčíš, co?" zeptám se pohrdavě a napiji se z lahve, kterou jsem si před představením přinesl. Voda, jako by probrala moje unavené svalstvo.
„Právě že jo," odpovídá svůdným hlasem, „a právě teď chci zrujnovat tu tvoji."
Jindy by mi ta odpověď přišla odpudivá a naprosto nemístná. Jenže ve mně akorát povzbuzuje přesvědčení, že by mi mohl vážně udělat dobře. A že bych díky němu nemusel myslet na Dominika a nezdálo by se mi o Joshovi (což se vlastně i stalo). Samozřejmě bych si raději vybral Joshe, protože ho znám a věřím mu. Ovšem tím, že je Kai sebevědomý se vším, co řekne či dělá, mě přitahuje daleko víc, než kdo jiný. Dokonce i víc, než Dominik, po němž jsem toužil celé roky. Což je sice povzbuzující, ale také děsivé. Hodně děsivé.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top