Mnohdy jsem si myslel, že jsem se na tělocviku opravdu překonal, když ze mě lilo jako z konve. Pamatuji si, že jsem se druhý den nemohl postavit na nohy z toho, jak moc byly všechny svaly v mém těle natažené. Jako kdyby do nich někdo každou chvíli vystřeloval ohnivé koule, které se vždy roztříštily jako sklo, když přišly do přímého kontaktu s mým tělem. Jenže to je v porovnání s tím, jak se cítím teď, úplné nic. Nohy skoro necítím, paže jak by smet a navíc, neumím pořádně ani jeden krok správně. Tedy, pokud nepočítáme začátek, kdy všichni nehybně stojíme, než se rozpoutává boj na život a na smrt. Tedy aspoň pro mě je to jako boj o život, protože co jsem tak pozoroval ostatní, všichni si užívali novou choreografii. A já trpěl.

Možná za to také mohl fakt, že většinou jsme s Connorem stáli až příliš u sebe a já se v každičkém ohledu cítil naprosto nejistý a zmatený. Jak sám Adam řekl, jedná se o tanec tělo na tělo, tudíž bylo jasné, že se k někomu každých pět vteřin budu mačkat. Nepomyslel jsem však na důsledky toho, co by mě mohlo potkat. Connor je totiž docela pohledný klučina, který sice nedisponuje spoustou svalů, ale za to má tělo tak ohebné, že to občas působí i sexy. Nemluvě o té části, kdy mám svou rukou přejet po jeho hrudníku a zpříma mu koukat do očí. To je vlastně ta nejtěžší část, jelikož se nedokážu soustředit na nic jiného, než na to, jak mým tělem pulzuje krev a hučení oslabuje moje ušní bubínky, čímž přehlušuje hudbu. Jestli to takhle půjde dál, tak asi ohluchnu.

Konec první taneční hodiny však přišel dřív, než bych očekával. Byl jsem šťastný, že moje utrpení, které zelo jak ve svalech, tak v mých hormonech, končí. Ovšem fakt, že jsem se za tu hodinu nenaučil ani pitomý úkrok či obyčejné pohození blond hřívou, mě jaksi frustrovalo. A nepřidával tomu ani fakt, že se Connor zdál utahaný a celý ztrápený. Protože ani jedna rada, kterou mi během našeho odvážného tance dal, nezabrala. Raději nechci myslet na to, jaké mínění teď o mně musí mít.

Posadil jsem se na lavičku a vnímal každou jednu kapku, jak stéká po mém těle, ovšem ruce mě tak bolely, že jsem je nedokázal použít k ničemu. Pouze blbě pozorovat okolní svět, který se utápěl v radosti z toho, že první lekce pro některé opravdu zabrala a oni si pamatují první část tance. To se mě však netýkalo a já se po tom pohledu cítil ještě víc špatně, než před tím. Jsem neschopný a celé to zpackám.

„Jak to šlo?" vrací mě do reality Adamův hlas, který si stoupá přede mě a Connora, který se otírá svou osuškou. Jeho mokré vlasy prozrazují, že takhle ho ještě nikdy nic nezmohlo. Ostatně to potvrzuje i ten pohled, který mi věnuje po Adamově otázce.

„Katastrofálně," odpovídám vyčerpaně, než Connor stačí zalhat. Viděl jsem mu na očích, že se chystá říct něco, co by obměkčilo Adama. Jenže to já nechci. Pokud se mám ten tanec opravdu naučit, nezbývá mi nic jiného, než sdělit veškerou pravdu. A ta se nachází ve slově, které jsem stěží vyslovil.

Adam se podívá na Connora, který uhýbá pohledem do strany a instruktorovi je hned jasné, že má odpověď je opravdu tak faktická, že ji nedokáže změnit vůbec nic. Mám chuť se propadnout někam hodně hluboko, když se na mě Adam znovu podívá. Nevidím v jeho očích však nic, co by mi napovědělo, co se dá dělat s mou neschopností. Jsou jen ledově klidné.

„Byla to první hodina. Nikdo se ještě nikdy při svojí první hodině neblejsknul, dokonce ani já ne," namítá a já z jeho odpovědi usuzuji, že opravdu bude mít ego vyšší, než všichni ostatní. „Zejtra ti to půjde líp. A teď běž, jinak tě Jade rozcupuje."

Vykulím oči, když si vzpomenu, že se mám dostavit ještě na jednu hodinu, která snad nebude tak strašná, jako tahle. Naprosto zapomínám na fyzickou bolest v mých končetinách, přičemž popadám ručník, lahev s pitím a rozutíkám se směrem ke dveřím, kudy odchází zbytek taneční třídy. Když mě však zbystří, všichni s milým úsměvem ustoupí a umožňují mi tak vstup na chodbu. Běžím po dlouhé chodbě, jejíž konec je někde v nedohlednu.

Ostré jehly se zapichují do mých stehenních svalů, jenž když koukám na hodinky, vím, že se nemůžu nechat oslabit bolestí. Mám pouhé dvě minuty na to, abych se dostavil na hodinu zpěvu. Který idiot sakra vymýšlel ty intervaly mezi hodinami, jejichž místa jsou od sebe tak daleko? Budu si o tom muset promluvit s Georgem, jinak tady za ten měsíc vypustím duši.

Konec chodby se nakonec objevuje a já zatáčím doprava, načež s nevídanou silou otevírám prosklené dveře s nápisem pravé křídlo. Štěstím je, že se nacházím hned ve třetím patře, protože na stejném se konají i hodiny tance. Díky bohu aspoň za tuhle výhodu.

V posledních třiceti sekundách otevírám další dveře s nápisem VELKÝ SÁL a div vysílením nepadnu na kolena. Stihl jsem to. Sice o fous, ale i tak se můžu pochválit, že se moje běžecké schopnosti trochu vylepšily. Opřu se o kolena a rychlým tempem vydýchávám ten zběsilý sprint, kterého jsem se zúčastnil. Plíce mi každou chvíli pošlou výpověď ze své služby a já tu umřu. Jinak to nevidím.

„Ty budeš asi Majk, že jo?" uslyším ze všech stran zvědavý ženský hlas, který se mi vpisuje do uší takřka ihned. Jsem si jistý, že díky těm reprákům všude kolem, se mi o tom bude i zdát.

Zvedám své tělo a pohled upřu před sebe, z čehož se mi zatají dech. Rozprostírá se přede mnou místnost, která mi silně připomíná kino. Jen s tím rozdílem, že na jejím samém konci není plátno, ale místo toho se tam vyjímá pódium v jehož pozadí je spousta hudebních nástrojů a v popředí dva mikrofony na podstavci. A u jednoho z nich stojí mladá žena, nemůže jí být víc, než dvacet pět, a pobaveně se na mě dívá. Není však sama.

V předních řadách sedadel se nachází čtyři tváře, které až moc dobře znám. A všechny opisují ten stejný úsměv, jaký se rýsuje na ženině tváři. Zřejmě to bude právě ta instruktorka Jade, o níž jsem se dozvěděl v lejstrech, a která by mě měla roztrhnout, kdybych přišel pozdě.

Jen kývnu hlavou jako odpověď, protože jsem si jistý, že z té dálky by mě stejně neslyšela, zatímco se odebírám vlevo, kde ústí cesta přímo k pódiu. Vydávám se po ní a mám chuť se otočit a zmizet někam daleko. Nejen, že nastává neuvěřitelné ticho, ale navíc ve mně s každým krokem narůstají pochyby, že tohle stejně nemá cenu a já se akorát ztrapním. Fiasko v taneční hodině mi bohatě stačilo.

Zastavuji se před pěti schody, které vedou nahoru a podívám se na ženu, jejíž úsměv se jen prohlubuje. Svýma očima ji prosím o trochu vydechnutí, protože kdybych měl po tom zážitku začít hned zpívat, nevyjde ze mě nic víc, než obyčejný chrapot a já nakonec přijdu o hlas. Což by znamenalo, že jsme první kolo prohráli kontumačně.

„Upřímně netuším, kdo ti vymýšlel ten rozvrh, ale zahrabala bych ho pod zem. Každopádně máš právo si každý den vyhranit dvacet minut volna před tím, než začneme. Nerada bych, abys mi tu nakonec omdlel," pronese znovu do mikrofonu a z mých svalů spadnou těžká břemena. Sice jen na chvíli, než se zase vrací na svoje místo, ale jen ta poznámka, že si můžu udělat na chvíli volno, je neskutečně příznivá.

„Děkuju," odvětím tedy, zatímco ona kývne a odebírá se někam dozadu, čemuž od teď budu říkat zákulisí. Já sám se z posledních sil přesunu ke svým kolegům a vysíleně spadnu na sedačku vedle Joshe, přičemž si konečně zhluboka vydechnu a zavřu oči. Tvář mě začíná pálit a já vím přesně, od čeho to je. Ti čtyři pobudové jsou zvědaví na to, jak jsem si vedl.

„Máme to prohraný," namítnu dříve, než někdo z nich stačí položit ten zpropadený dotaz a odmítám jim hledět do překvapených tváří, a tak raději stále držím oční víčka u sebe. Znovu se má pozornost upírá na kapky potu, které tečou z mých vlasů do všech stran. Asi už bych se mohl konečně trochu otřít.

„To to bylo až tak strašný?" zeptá se potichu Courtney, jako by se bála toho, co jí na to odpovím. Frustrovaně si oddechnu a konečně otevírám svoje bulvy, abych je obdaroval vážným výrazem. Dělám to také proto, že se psychicky připravuju na to, co mě potká tady. Protože za pár dní tady budu stát s Connorem a mikrofonem v ruce a nikdo ze mě nic nevydoluje. Ani pohyb a ani tón.

„Okay," přidá se do debaty Aaron, který simuluje problémy s dýcháním, „kdy můžu začít panikařit?"

„Přestaň," drkne do něj Shane, „přece to nemohlo být až tak strašný!"

Přestávám si otírat čelo ručníkem a zabiji ho pohledem. On u toho sakra nebyl! Sice se mi líbí, jak se snaží najít na každé věci něco dobrého, stejně jako Josh, jenže teď mi to neskutečně leze na nervy a umocňuje to tak pocit neschopnosti, který se ze sebe ze všech sil snažím dostat.

„Hele," promluví ke mně Josh vábivým hlasem, „byla to první hodina. Ty nikdy nedopadaj dobře. Uvidíš zejtra. A pokud to nepůjde ani zejtra, tak si myslím, že můžeme začít panikařit všichni."

„Opravdu povzbuzující!" mrsknu po něm mokrý ručník, zatímco se uraženě opírám o sedadlo a znovu zavírám oči. Snažím se vypustit tu salvu smíchu, která se po Joshově poznámce spustila. Vzápětí si však uvědomuji, že to je snad poprvé, co si ze mě takhle vystřelil. A ani nevím proč, se koutky mých úst mírně roztáhnou v pobavený úsměv.

To je však přerušeno odkašláním na pódiu. Mám chuť začít křičet, protože vím, co to znamená. Teď ze mě vysají absolutně všechnu energii a já na večeři budu sedět jako zmožená skořápka jednou kdysi tak veselého člověka.

S vypětím sil se zvedám ze sedačky a zanedlouho stojím na pódiu naproti Jade, která se tváří naprosto mile. Nepůsobí nijak namyšleně či jako profík. Spíš jako člověk, který sem přišel naučit jednoho idiota, jak má správně zpívat. V tenhle moment lituji toho, že jsem na tuhle praštěnou stáž vůbec kývl.

„Jsem Jade," natáhne ke mně ruku, načež se jí i já představuji a tisknu její dlaň v té své. Když se odpojují, Jade začíná vysvětlovat, co bude účelem našich hodin.

„Tyhle hodiny nebudou tak náročné na fyzičku, spíš jako na tvoji psychiku. Nejen totiž, že se tě pokusím naučit, jak správně zpívat, ale také, jak se u toho tvářit, jak působit na lidi v hledišti a hlavně, jak správně podat tu písničku, aby ti všichni zobali z ruky," vysvětluje se stále milým úsměvem na tváři. „Dostal jsi God Is a Woman a nebudu ti lhát, když řeknu, že je to zkouška. Slyšela jsem tvoji nahrávku a vím, že na tuhle písničku máš, jenže ostatní si nebyli jistí, zda je ten hlas opravdu tvůj. Zda jste to prostě jen nenafingovali, abyste se dostali sem. My jim ale vytřeme zrak. Jediné, co po tobě požaduju, je vnímání. Vnímej, co ti říkám a hlavně vnímej hudbu, kterou zpíváš a snaž se do ní vžít. Vnímej její tóny a text tak, jako bys už nikdy nic jinýho neměl zažít. Rozumíš?"

Její zapálení pro věc je značně znepokojivé a prohlubuje to ve mně nervozitu. Jenže v ten samý moment vím, o čem mluví. Zažívám to totiž pokaždé, když Josh zahraje na kytaru. Tu moc hudby a to, jak snadno se jí nechám zlákat. Jako bych se jí celý odevzdával a ona mé tělo brala do svých křehkých rukou, v nichž mi nic nehrozí. Proto odpovídám kladně. Rozumím tomu.

Žena svůj úsměv potutelně prohloubí a tleskne, což se jako ozvěna přehrává ještě třikrát po sobě. „Tak začneme!"