Vzhledem k tomu, že jedeme dvě třídy, jsem předpokládal, že pojede celkem dost učitelů, nepočítal jsem však s tím, že když přijedu na to zpropadené školní parkoviště, bude tu stát hned šest kantorů ve stejném oblečení se stejnými kamennými výrazy. Už jen, když jsem vystoupil z onoho auta, mě obalil chlad a já měl chuť nastoupit zpět se slovy, ať na to okamžitě šlápnou.

Přesto tu však stojím, s velkou cestovní taškou a batohem na zádech a nedokážu pořádně usoudit, jestli jedeme na vojenský výcvik, či naučnou výpravu. Z maskáčového oblečení profesorů mi spíš přijde, že ta první varianta je správná a všechny ostatní domněnky jsou nemístné a brzy za ně bude hrozit sankce. Jako by nestačilo, že včerejší den byl úplně na nic.

Když jsem totiž došel domů, což ani nevím, jak se mi povedlo, na mě čekala mamka s tím, že okamžitě vyrážíme na nákupy, takže se nemám ani převlékat. V nákupním centru jsem potkal víc známých tváří, než jsem si přál a přesně jak jsem uhodl, mamka jela do nákupáku jen proto, aby nakoupila přísady k buchtám a taky, a to se podržte, na řízky. Jak nečekané.

Když jsme dorazili domů, okamžitě jsem byl přinucen jít najít svou cestovní tašku a jít si sbalit věci, které budu potřebovat. A právě balení byla ta vůbec nejhorší věc, nad jakou jsem mohl strávit čas. Veškeré mé myšlenky se totiž, jakmile jsem zavřel dveře od pokoje a začal skládat věci, začaly znovu točit kolem něj. Kolem jeho černých vlasů, tmavých kaštanových očí, hustého obočí, které je stínilo, snědé pokožky a vypracovaného těla. Kolem jeho hlasu, z něhož se mi čas od času dělala husí kůže. Pokud by si někdo mohl vybrat perfektnější úkaz k zamilování, pak by byl Dominik jedním z těch, kteří by šli na trh jako první, protože byl perfektní.

Představy o tom, jak s ním létám na obláčku a on mi bezmezně vyznává lásku, však přerušila jeho vlastní otázka, kterou měl ohledně mého vztahu s Lucy a já z toho obláčku spadl takovou rychlostí, že jsem v realitě uskočil od velké cestovní tašky a dal si hlavou o roh menší skříně. Dnes tam mám opravdu dost velkou bouli.

K večeru jsem byl tak unavený, že jsem veškeré sprchování a další věci nechal na ráno, což se mi vymstilo. Nebo se mi spíš vymstilo to, že jsem o svých plánech informoval mámu, a ta nám všem ráno udělala budík už v šest hodin i přesto, že jsme na parkovišti měli být až v jedenáct.

Sleduji lidi kolem sebe, kteří se zapáleně baví se svými rodiči nebo odpovídají na jejich dotěrné otázky. Nejednou kolem nás prošel někdo, kdo oba moje rodiče s veselým úsměvem pozdravil. Tohle je ta špatná stránka mít rodiče v medicíně. Všichni je znají.

„Zabalil sis všechno?" přeruší tok mých myšlenek máma, která se zdá velmi nervózní, přitom tohle podstupuje minimálně dvakrát do roka. Jednou v létě, kdy jezdím na čtrnáctidenní tábor. A pak během školních dní, kdy se na konci školního roku koná podobná exkurze jako teď. Nikdy nepochopím, jak už si nemohla nezvyknout na ten všechen humbuk kolem toho. Vsadím se, že ten výlet stejně nebude stát za nic. Tak, jako obvykle.

„Ptáš se mě už potřetí, mami," připomenu jí a stále se rozhlížím, zda někde neuvidím zrzavé vlasy a vřelý úsměv. Nikde ji však ještě nevidím. Typická Lucy.

„No co? Musím se ujistit, že sis nezapomněl nic!" opáčí mamka pobouřeně a rozcuchá mi blond vlasy. Připadám si teď jako ten největší idiot a jen doufám, že to nikdo neviděl. Přece jen, když vám máma v šestnácti letech cuchá vlasy, není na tom nic roztomilého, nýbrž vás to akorát ponižuje a dává záminku některým idiotům, aby vás začali šikanovat. A já se se šikanou opravdu seznamovat nechci.

„Hlavně pamatuj, dodržuj pravidla, choď včas tam, kam se ti řekne a pravidelně se stravuj," připomíná mi táta věcně. Ano, mám být zkrátka poslušný synáček, nedělat ostudu a taky se snažit být zdravý, aby mě pak nemusel uzdravovat. Jak lehké říct to jinými slovy, ale udržet myšlenku.

„Jo, jo, tati," odpovím nezaujatě, načež zakoulím očima. To čekání mě zabije a navíc nechápu, proč nás už prostě nemůžou pustit do autobusu. Tohle čekání venku je k ničemu a navíc ti učitelé opravdu působí směšně. Dokonce jsem zaslechl i pár otců, kteří se smíchem pronášeli něco ve smyslu, co je to za divadlo, či co se tím snaží dokázat. Také bych to rád věděl.

„Dobrý den pane Daltone, paní Daltonová," ozve se za námi a celá rodina Daltonů se otočí. Samozřejmě včetně mě. Za námi stojí paní Garretová, Dominik a jeho brácha Lukas, který vypadá nepříliš zaujatě z toho, že jeho bratr odjíždí na týden pryč. Spíš mi připadá, jako by měl radost, že toho pobudu dlouho neuvidí.

Něco ve mně se rychle stáhne do sebe, když pomyslím, co by se mohlo stát, kdyby se moje máma začala bavit s paní Garretovou o mém vztahu s Dominikem. Nevím, kolik jí toho Dominik řekl, ale podle toho, jak ho znám, se jí nesvěřil vůbec s ničím. Jenže jak můžu tvrdit, že ho znám? Teď už prakticky znám jenom jeho část. Ta nová, fotbalová, je úplně jiná. Ještě mnohem rozjetější.

Rodiče se dávají do důležité debatě o našem zdraví, zatímco vidím, jak ke mně Dominik i se svou cestovní taškou, přehozenou přes rameno, kráčí a usmívá se. Opět se všechno kolem něj zamlžuje a moje oči hltají každičkou část jeho tváře, jako by se jednalo o mistrovské dílo, které mě zaujalo. Zajímalo by mě ksakru, kde je ta zatracená Lucy! Tomuhle jsem se chtěl přesně vyvarovat.

„Ahoj," pozdraví a z ucha si vytáhne i druhé sluchátko. Většinou se říká, že když si kvůli vám někdo vytáhne obě sluchátka a ne jen jedno, máte být poctěn, protože dotyčného opravdu zajímá, co říkáte. A nebo vás prostě neslyší. Já však nic neříkám, kromě pozdravu, který mu akorát opětuji.

„Budeme sedět spolu?" zeptá se a já se zarazím, přičemž ho obdaruju tázavým pohledem. Ano, sice jsme se včera tak nějak udobřili, ale nejsme nejlepší kamarádi. I on to ví. Je mezi námi moc tajemství na to, abychom mohli být opravdu nejlepší přátelé. Navíc jsem si celou dobu myslel, že bude sedět s jedním ze svých nových kamarádů. Nepočítal jsem s ním.

„No," protáhnu a poškrábu se na zátylku, přičemž pozoruji, jak jeho úsměv nepatrně klesá dolů, „už jsem se domluvil s Lucy, že si s ní sednu. Nepočítal jsem s tím, že bysme mohli sedět spolu."

S upřímností nejdál dojdeš. To mi vždycky říká můj táta, jenže většinou je právě ona upřímnost tím největším problémem, který si ve vztahu můžete vytvořit. Tentokrát jsem vyřkl pravdu a je to jediná pravda vyslovená někomu jinému, než Lucy, za poslední tři týdny. Což je docela smutné.

„Nevadí," mávne nad tím rukou a skoro to vypadá, jako by mu to opravdu nevadilo, „stejně jsem byl dohodnutej s jedním kámošem, jen mě zajímalo, jestli bys to třeba nechtěl změnit. Ale nech to plavat."

Upřímně, moc rád bych seděl vedle něj, jenže po včerejším uvědomění si, že nikdy nebude můj, si musím stanovit přísné hranice, které se mi doteď dařilo dodržovat. Nesmím si ho tolik připouštět k tělu, jinak se z toho zblázním. Navíc bych se někdy mohl v jeho bezprostřední blízkosti prořeknout a sdělit mu něco, na co není připraven ani on a prakticky ani já.

Zničehonic zbystřím, jak se moje mamka nenápadně kouká mým směrem a skenuje, o čem se to vlastně bavíme. Zřejmě se snaží přijít na kloub tomu, co se mezi mnou a Dominikem stalo. Musí jí být opravdu jasné, že už nejsme nejlepší kamarádi po tom, co jistě zbystřila to napětí mezi námi. Já ho cítím, usuzuji, že i on ho cítí a moje mamka není slepá, takže to také jistě vidí. Vsadím se, že až přijedu, zeptá se mě na to. A věřte, ona na to určitě nezapomene.

„Dome, pojď sem," ozve se nedaleko nás a já proto otočím hlavu tím směrem. Stojí u sebe několik namakanějších kluků a všichni bez výjimky ukazují na mého společníka, aby se k nim přidal. Přesouvám pohled zpět na něj a on mi ho překvapivě opětuje.

„Tak se uvidíme v buse," namítnu, abych mu dal najevo, že klidně může jít, přičemž ho dramaticky přestanu sledovat. Bolí mě, že má jiné kamarády. Což je sobecké, já vím. Nemůžu tomu však poručit, aby to přestalo bolet, že je jasné, že po skoro po půl roce nebavení se se mnou si našel jiné nejlepší kamarády. Vždyť já pro pána Jána udělal to samé.

Schválně se nedívám ani na mamku, která jistě mhouří oči a snaží se zjistit, co se to tu u všech čertů děje. Moje zorné pole zabírá dívka se zrzavými vlasy ve vysokém culíku a se zářivým úsměvem na tváři. Docela by si člověk mohl myslet, že Lucy je neviňátko, opak je však pravdou. Ta holka je geniální ďábel.

„Co ten protáhlej ksicht?" zeptá se místo pozdravu, ovšem rázem její úsměv zmizí, když zbystří mou mámu, která se na mě pořád dívá. „Dobrý den, paní Daltonová."

„Ahoj, Lucy," pozdraví máma nejistě, protože se s Lucy viděly jen dvakrát a bylo to opravdu jen na rychlo. Za to s mým tátou se Lucy zná, neboť i ona je jednou z jeho pacientek. Když mi to tenkrát oznamovala, nebyl jsem ani nijak překvapený.

„Tak co, jsi připravenej na lesní život?" položí další dotaz, tentokrát tišeji, zatímco její otec se zastaví s kufrem taktéž u mých rodičů. Dá se konstatovat, že moji rodiče jsou něco jako legendy tohoto města. Jen je mi líto, že je budu muset zklamat a nepůjdu ve šlépějích ani jednoho z nich. To vím už teď.

„Blázníš? Nemohl jsem dospat!" odpovím s co největší dávkou sarkasmu, jakou je moje hrdlo schopno ze sebe vyloudit. Lucy se tomu jen zasměje, zatímco se k nám přidávají i Nick s Lanou, kteří dorazili společně. Jejich rodiče se znají totiž delší dobu, ale to by bylo na dlouhé povídání. Tohle město je jako španělská vesnice. Každý se zná s každým.

Nenápadně otočím svůj zrak ke skupině fotbalistů, u níž stojí Dominik a s překvapením zjišťuji, že se krátkými intervaly otáčí stále směrem k nám. Zase mám takový ten svůj pocit, jako by mezi nimi nebyl spokojený. Je teď mnohem silnější po jeho zprávě, kterou mi poslal včera. Nesnažím se však tomu přikládat velkou váhu. V hlavě si stále opakuji, že on nikdy nebude můj.

„Taky jsem si všimla, že sem pořád kouká," šeptne mi do ucha Lucy a jen tak tak stačí uhnout před hřbetem mojí ruky. Docela jsem se zprvu lekl, že to sova si stačila udělat hnízdo na mém rameni, ale ono ne.

„Tak, teď vás poprosím o klid," ozve se tělocvikář a trenér v jedné osobě pevným hlasem, přičemž všichni, včetně rodičů, ztichnou. „ Projdeme si váš seznam, pokud zazní vaše jméno, ozvete se, že jste zde a nastoupíte si do autobusu. Tak jdeme na to!" Fajn, lhal bych, kdybych řekl, že nejsem ani trošku zvědavý. Přesto bych raději zůstal tady a nejel nikam. Jenže nic nenadělám a jen čekám až zazní moje jméno. Snad to nebude taková katastrofa jako v mojí hlavě.