Ráno přišlo celkem brzy a já se ani nestačil vzpamatovat z toho, kdy jsem vlastně usnul a jak dlouho jsem spal. Muselo se to stát nejspíš v tu dobu, kdy se Josh sprchoval, protože se nepamatuji, že bych ho vůbec viděl přicházet. Může za to ostatně i fakt, že se nevracel dlouhou dobu a já byl opravdu unavený z celého toho namáhavého dne. Každopádně mě musel přikrýt on, protože si ani nepamatuji, že bych si do postele lehal normálně, jako člověk. Spíš na mě přišel tvrdý spánek tehdy, kdy jsem na jednom z křesel projížděl sociální sítě a snažil se ignorovat tu červenou kolonku, která mi oznamovala, že mám snad tisíc zpráv od jednoho a toho samého člověka. Od Dominika. Za celou tu dobu jsem totiž ani jednou nerozklikl naši konverzaci, abych se podíval, co za lži mi zase píše.

Každopádně teď stojím v prostředním křídle přede dveřmi s číslem dvacet pět a jímá mnou hrůza. Moje taneční schopnosti jsou na bodu mrazu a když si to tak vezmu, tancuji jen ve svém pokoji, když se mi písnička líbí a dokáže mě navnadit na ten správný rytmus. Jenže vždy se jedná spíš o takové ty opičí grimasy, které nepůsobí zrovna inteligentně a rozumně. Teď se ale mám postavit před jednoho zkušeného tanečníka, který se mě bude snažit naučit choreografii, o níž už teď vím, že bude namáhavá a nad veškeré mé síly. Mám však v plánu ze sebe vydat maximum a neudělat tak naší škole a hlavně svým kolegům ostudu.

Už natahuji ruku s úmyslem, že zaklepu, když se zpoza dveří ozve hlasitá hudba. A ne ledajaká. Jedná se právě o píseň, kterou mám v prvním kole zazpívat a navíc k ní přidat i onu choreografii. Okamžitě po mých zádech přejede nesnesitelný mráz a já se rychle podívám na hodinky na svém zápěstí, které mi půjčil Josh. Myšlenka na to, že hned první den přijdu pozdě, ve mně vyvolává nesnesitelný nával paniky a já mám problém s respirací. Opět. Když se však kouknu na čas, zjišťuji, že mám ještě tři minuty k dobru.

Rychle si oddechnu a nastává další dilema. Když zaklepu, nikdo mě neuslyší a tak budu meškat. A vejít do cizí místnosti bez zaklepání se zdá docela nevhodné. Nechci působit, jako nějaký drzoun, který nezná pravidla slušného vychování. Takže co mám dělat ksakru teď? Znovu se podívám na hodinky, které ukazují, že mi utekla minuta a já už můžu přemýšlet jen dvě minuty. Což je smutné, protože když se opravdu zamyslím, dojde na diskvalifikaci, jelikož mi to zabere víc, než jen dvě minuty.

Fajn, pro jednou si tedy můžu dovolit porušit pravidla slušného vychování. Se srdcem někde v krku a nervozitou, která hýbe mými vnitřnostmi, sahám na kliku a otevírám dveře. Okamžitě mě propleskne dunící hudba a já mám co dělat, abych se pořádně vzpamatoval. Mou pozornost však na sebe upřou dvě dívky, které se vlní do rytmu hudby a vypadá to, jako by jí společně prožívali. Částmi mi přijde až moc, protože to skoro vypadá, jako kdyby se chtěly políbit.

Rychle zavřu dveře a podívám se na lavičku, na níž sedí hned několik lidí, kteří se koukají na mě a všichni do jednoho ukazují, abych se šel posadit za nimi. Neváhám ani minutu a přebíhám k nim, přičemž zaujímám místo vedle černošské dívky s hustými kadeři, které se stačí do spirál. Na tváři se jí rýsuje milý úsměv, který jí oplácím. Následně se znovu podívám na dívky tančící vepředu před zrcadly, které se teď opírají jedna o druhou zády a pomalu se sesouvají dolů. U toho se chytají za ruce, a když sedí na zemi, jejich ruce se vyšvihnou do vzduchu. Stále spojené.

Hudba se z refrénu mění na další část písně a ony se vší silou bez pomocí rukou vyšvihnou zpět na nohy a pouští své spojené ruce. Tanec teď zase působí synchronizovaně, protože obě tančí vedle sebe s takovou vervou, že mě to doslova vtahuje a nutí pohybovat se do rytmu také.

A takhle to pokračuje až do té doby, než písnička dochází ke svému závěru a z rohu místnosti se ozve silné tleskání, k němuž se přidávají i všichni ostatní, včetně mě. Muž, který k dívkám přichází, se usmívá od ucha k uchu a vypadá jako pyšný rodič. Tudíž usuzuji, že to bude právě onen hlavní choreograf, jehož jméno bylo Adam. Jestli si to tedy pamatuji dobře.

Dívky, splavené od hlavy až k patě, si plácnou a přesouvají se k ostatním, načež zaujímají místa vedle mě. Přijdu si teď trochu blbě, protože se sem každou chvíli někdo kouká a neuniká mi, že si mě se zájmem prohlíží. Uvidíme, jestli jim ten zájem vydrží, až uvidí moje nemožné pohyby aka sfetovaný kačer. To bude nadělení.

„Tak takhle nějak by měl vypadat onen tanec," ozve se hluboký mužský hlas a všichni upřou oči na choreografa. Jeho hlavu zdobí krátké černé vlasy fixované vzhůru. Pod hustým obočím se zračí dvě průzračně modré duhovky, podobné těm mým. I rty má docela podobné těm mým. Nejsou to jen dvě úzké čárky značící, že vůbec nějakou pusu má a nejsou to ani tak plné rty, jako má ta černošská dívka vedle mě. Zkrátka něco mezitím. Jeho tělo prozrazuje, že v téhle branži chodí víc, než jeden či dva roky, protože je štíhlé, avšak přes volné tílko, které má na sobě, je vidět, že se rozhodně může pochlubit nějakými svaly. Nohy působí tak strašně zpevněně, až v těch mých cuká. A celkově působí velmi přísně a docela i egoisticky. Uvidíme, jestli takový opravdu bude.

„Moc děkuju holkám, že se toho zhostili s takovou vervou a všem vám předvedli, jak si to asi představuju," přejíždí pohledem úplně všechny, a když se zastavuje u mě, znovu mi sjede ledová kapka potu po zádech a já se nepatrně ošiji. „Jinak... ty asi budeš ten, kterýmu položili nůž na krk, co?"

Zprvu nechápu, co jeho otázka znamená. Vzápětí se mi do hlavy vkrade vzpomínka z mého rozhovoru s ředitelem. Bylo podmínkou, abych jel i já, jinak by se naše škola mohla dalším rokem rozloučit s účastí zde. To myslel tím nožem na krku. A když si to tak vezmu, nevím, jak by ředitel reagoval, kdybych odpověděl záporně. Zřejmě bych se mohl rozloučit s nějakým návrhem na stipendium.

„Jo," odpovídám tak pevně, jak dokáži, „jinak jsem Michael."

„Vítám tě Michaeli mezi námi," kývne Adam hlavou a jeho větu zopakují úplně všichni, jako nacvičenou frázi, když se mezi nimi objeví někdo nový. Zřejmě to tak i bude, že tohle praktikují úplně na všechny. „Strávíš s námi celý měsíc, a tak by mě zprvu zajímalo...Už jsi někdy zkoušel tancovat nějaký pořádný, nacvičený tanec? Nemyslím tím ty středoškolské tance na besídky, spíš na nějakou soutěž."

„Ne," odpovídám ihned, protože to je jediná správná odpověď. Sice se teď cítím trapně, i když vlastně nemám proč, ale je lepší mu říct pravdu, než aby pak sám přišel na to, že jsem lhal. „Řekl bych, že na tanec jsem poleno."

Všechny kolem mě ta poslední poznámka rozesměje. Všechny až na něj. Obdarovává mě takovým zkoumavým pohledem, jako by se snažil přijít na to, jestli se podceňuji či nikoliv. Je mi to značně nepříjemné, a tak raději koukám všude možně, jen ne na něj. Nejen totiž, že mě zkoumá tím svým pohledem, mi přijde až neskutečně atraktivní, což není dobré. I když...proč by to vlastně nebylo dobré? Přeci se od Dominika snažím distancovat, a třeba když budu obdivovat i jiné kluky, než je jen on, napomůžu trochu tomu se odprostit od citů k němu.

Proto tedy zvedám pohled zpět na něj a naše modré oči se na chvíli střetnou, jako by zápasily. Snažím se udržet pevný a kamenný výraz do té doby, než konečně povolí a podívá se jinam. A jak se zdá, zabralo to, protože se teď dívá do země a vypadá to, jako by nad něčím přemýšlel. Proč, když se na mě lidi dívají, mají tendenci hned přemýšlet? Je frutstrující nevědět odpověď.

„Fajn," oddechne si Adam a znovu začne všechny přejíždět pohledem, „tancovat se tedy bude ve dvojici na písničku God Is a Woman, kterou Michael v neděli odzpívá a odtancuje. Do neděle si všichni musíme máknout, jak nejlíp umíme. Pro tenhle song jsem zvolil tanec tělo na tělo, protože k tomu přímo vybízí. Nejen tou melodií, ale také tím textem, který je vlastně ve dvojslovném shrnutí o ženské emancipaci. Upřímně nechápu, proč vybrali zrovna tenhle song pro kluka, ale tady, jak se zdá, je možný všechno, takže jsem si řekl, že to vezmu trošku z jinýho soudku. Zvolil jsem tématiku LGBT."

Moje mysl se na chvíli zastaví a svět se se mnou zhoupne jako na horské dráze. Naznačil právě teď, že použije tématiku skupiny, do které já zapadám? Pokud ano, tak proto tančily ty dívky spolu. A přesně proto budu tancovat já s klukem, což je znepokojivé. Tímhle by se mohli všichni dozvědět o mojí orientaci. Co jsem totiž tak pochopil, celé to vystoupení se bude natáčet a nahrávat na oficiální youtube kanál společnosti. A nepochybně si to zhlédne polovina školy. Tím jsem si jistý. Jenže myšlenka na to, že by mezi nimi mohl být i on, mě uklidňuje a dokonce ve mně vytváří i radost.

„Takže to znamená, že kluci s klukama a holky s holkama?" ozve se nějaký chlapec úplně vepředu a vypadá, jako by se mu to nijak nezamlouvalo. Zřejmě někdo, komu gayové a lesby nedělají zrovna dvakrát dobře a myšlenka na to, že bude tančit s klukem tu nechuť v něm jen utužuje. Musím si na něj dávat pozor.

„Správně," odpovídá s úsměvem Adam. „Samozřejmě ti, kterým to vadí, tu nemusí zůstávat. Jste tu všichni dobrovolně a můžete se vrátit klidně až za týden, kdy bude po celé téhle choreografii. Nezaručuju však, že ani příští týden nedostaneme podobný song s podobným tématem."

Najednou se z lavičky zvedají hned tři kluci a s rozloučením opouštějí místnost. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mě jejich přístup vadí a pobuřuje mě. Co je špatného na tom, že by tančili spolu? I když je to tanec tělo na tělo, není na tom nic zvráceného ani špatného.

„Amatéři," odfrkne si další kluk zepředu a zakroutí hlavou, což rozesměje nejen nás všechny, ale i Adama, který se také netvářil nijak nadšeně, když ti kluci odešli. Zřejmě on sám proti LGBT komunitě nic mít nebude. Takže i kdyby se to o mně dozvěděl, nemám se čeho bát.

„Takže jak jsem říkal, tanec tělo na tělo, kluci s klukama a holky s holkama," shrne Adam po chvíli, kdy se všichni dosmějí. „Na to konečný představení půjdou jen tři z vás, protože víc jich porota nepovolila. Jeden, ten který bude s Michaelem ve dvojici a pak další dva, kteří budou spolu ve dvojici. Což mě přivádí k tomu, že bych vás měl nějak rozházet." Opět zmlkne a všechny nás přejede svým zkoumavým pohledem, načež začne vyjmenovávat jména, které spolu půjdou do dvojice. Zpočátku vybírá jen dívky, jako by si u nich byl jistější. Možná to bude i tím, že tu zbyli jen tři chlapci, nepočítám sebe, protože já tady být musím.

„Connore," osloví Adam onoho chlapce, který pronesl tu vtipnou poznámku na ty tři, co odešli, „vezmeš si Michaela na starosti a půjdeš s ním i na to konečný představení. Kdyby mu cokoliv nešlo nebo si nevěděl rady, vysvětlíš mu to a názorně ukážeš. Je to premiéra jejich školy a já bych rád, aby zazářil někdo jinej, než dokola ti samí pošuci, co už jsou tady desátým rokem!" Podívám se tedy na chlapce, který mi pohled opětuje. A padá mi kámen ze srdce. Connor se totiž tváří přívětivě.