Nestíhal jsem vstřebat ani všechny další vjemy, protože jsme byli samotným Georgem vráceni do reality s tím, že večeře je připravená, a že se máme dostavit do jídelny. Tak nějak jsem musel působit asi jako robot, co všechno dělá automaticky, protože jsem z hlavy nemohl dostat ten Joshův pohled. Nereagoval tak, jako vždy, když se na mě zahleděl a následně se rozmluvil. Tentokrát nepronesl ani slovíčko a to ani u večeře, u níž debatovali hlavně Courtney, Shane a Aaron, kterým můj zpěv vehnal sílu do žil. Já osobně jsem se po tom zpěvu také cítil mnohem jistější, i když ani netuším, jak jsem vlastně zněl. Přemýšlení o Joshovi mi však všechnu tu jistotu zakopávalo pod tenkou roušku pochybností, které se ve mně čím dál víc tvořily. Pokud se Joshe nezeptám, vím, že se nedozvím, proč se na mě tak koukal a co ho vlastně zaskočilo natolik, aby byl zticha.

Po odchodu z večeře jsem se okamžitě vydal do pokoje, abych si připravil věci k vysprchování se. Jak se však zdálo, ostatní členové bandy měli jiné úmysly, a tak se místo do svých pokojů odebrali do hudebny, kde si chtěli projít svoje hudební dovednosti. I Josh se k nim přidal, ačkoliv se zdálo, že by se raději někam zašil a nejraději byl nějakou tu chvíli sám. Nad čím však tolik přemýšlel?

Sprchy jsem po deseti minutách našel na konci chodby a jak se zdálo, někteří aktéři dostali stejný nápad, protože se ze dvou sprch, které zakrývala igelitová plachta, zpoza níž se nahoru i dolů hrnula horká pára, která kradla čerstvý vzduch z místnosti, ozývalo jakési pobrukování míšené s tekoucí vodou. Nevšímal jsem si toho a zabral si úplně tu zadní, načež se do ní zašil a začal se svlékat.

Právě teď mě obaluje příjemně teplá voda, která uvolňuje moje ztuhlé svaly a nutí mou mysl alespoň chvíli relaxovat. No, možná jen na to, jak si připadám skvěle, když po mém těle stékají kapka za kapkou a dělají zázračnou službu mým svalům. Zavírám proto oči a úlevně vydechnu. Je to tak neskutečně osvobozující požitek, že mám pocit, jako by se mi nikdy nic špatného nestalo. Jako kdyby můj svět byl pořád tak pestrobarevný, jako byl ještě před dvěma lety v tuhle dobu. Kdy jsem nemusel řešit nic okolo lásky a toho, jak moc zničené srdce bolí a protestuje proti nenávisti, kterou se v něm snažím vyvolat.

Nevím, jestli se mi to zdá, či nikoliv, ale na moje tělo dopadají něčí mozolnaté dlaně s takovou něhou, že znovu úlevně vydechnu. Masírují moje záda, která s každým pohybem vysílají do mých svalů takovou slast, že mám chuť na dotyčného vykřiknout, aby takhle zacházel s celým mým tělem. Jenže to ani nemusím, protože se dlaně, stále přišpendlené na odhalené kůži, sesouvají z ramen po délce mých paží. Na pravém uchu cítím horký dech a zrychlené oddechování, zatímco se něčí svalnaté tělo namáčkne na moje záda. Projede mnou lavina takového rázu, že se mi podlamují kolena, přesto se snažím zůstat chodidly na zemi a přesouvat do nich všechnu svou zbylou sílu.

Ruce dotyčného se přesouvají na můj hrudník, který začínají masírovat s ještě větší vervou, než před chvílí ramena. Samou slastí mám chuť křičet. Cítím, jak se po mých lících valí slzy úlevy, které se okamžitě mísí s horkou vodou. Slovy nedokážu popsat, jak se v tento moment cítím volný.

Jako by ty silné řetězy, které svazují moje tělo, povolily a já se mohl znovu zhluboka nadechnout. Jako by se z mého srdce opět stal plnohodnotný sval, který pracuje na plný výkon. Jako by se moje duše vracela zpět ke svému lesku, který před měsícem ztratila. Je to až neuvěřitelné, jak moc se zachvěji, když se ruce přesouvají na moje břicho a dech na mém uchu ještě zintenzivní.

„Jsi tak krásnej," šeptne mi do ucha ten známý hlas a já samým překvapením otevřu oči a na chvíli zapomínám, jak se vlastně dýchá. Otáčím se ze strany na stranu, avšak nikdo tu se mnou není a mně dochází, že tu není. Zpětně si uvědomuji, že toužím po tom, aby tu byl se mnou a laskal moje tělo a šeptal mi do ucha ta krásná slova, jako tomu dělával pokaždé, když došlo na intimnější chvilky. Jenže s tím je konec. Právě kvůli němu jsem tu. Abych se distancoval z veškerých kladných citů, které k němu chovám. Abych zabránil svému srdci udělat to, co způsobilo před malou chvíli. Abych mu zabránil stát mi v cestě.

Spěšně vypínám vodu, suším se a převlékám, načež jako tryskáč vybíhám ze sprch, aniž bych si všímal dalších příchozích, kteří na mě zírají jako na boží zjevení. Možná za to může fakt, že jsem si pořádně nevysušil vlasy a voda z nich létá všude okolo. Nebo možná tím, že mi během sekundy stačil vypadnout dvakrát ručník. Kdo ví, nemám v plánu to nijak zjišťovat, protože jsem až moc vyděšený z toho všeho, co se před chvílí stalo.

To, jak jsem každý ten dotek cítil úplně bytelně, jako kdyby tam opravdu stál a obdařoval mě svou přítomností. Jako kdyby mi opravdu šeptal ta slova, která se mnou vždy dokázala divy. Bůh ví, o čem bych snil dál, kdyby mě právě jeho hlas neprobral. Jak je tohle všechno vůbec možné? Jak to, že i přesto, že mi způsobil takovou bolest, stále toužím po tom, aby se mě dotýkal, když teď dost možná obdarovává někoho jiného svou přítomností? Ta představa je tak bolestivá, že se musím opřít o stěnu a chvíli nabírat kyslík do svých plic. Ta představa, že je s ním Ashley, mě dostává do kolen.

Znovu na chvíli zavírám oči a s pravidelným vydechováním a nadechováním snažím uklidnit celé tělo, které je stále plné toho momentu ve sprše. Proč láska nemůže vyprchat stejně tak rychle, jako přichází? Proč se to nemůže změnit v jediné sekundě? Myslím, že na tyto otázky stejně nikdy nedostanu odpověď a je akorát zbytečné se na ně ptát, když se mi odpovědi od nikoho stejně nedostane.

Ničím vzdálenost k pokoji, otevírám dveře a co nejvíc klidně je zavírám. Josh leží na své posteli s kytarou na břiše, na níž brnká nějakou melodii. Mám pocit deja-vu, který ovšem rázem mizí, stejně tak, jako brnkání tichne a Josh mě obdaruje svým jiskřivým pohledem. Zdá se, že mu ta krátká samota prospěla, protože už zase působí tak sluníčkově, jako vždy. Což alespoň trochu ulevuje mojí psychice.

„Je tam narváno?" ptá se na situaci ve sprchách, zatímco si konečně pořádným způsobem suším vlasy. Nerad bych spal na mokrém polštáři.

„Když jsem odcházel, myslím, že už se tam stála fronta," odpovídám podle útržků, které se mi vybavují. Stále na ten proklatý moment musím myslet, jako by se mi to dělo pořád. Vzteky se proto neudržím a hodím s ručníkem o postel. Vím, že bych se měl držet zkrátka a nedávat na sobě nic poznat, protože Joshovi nechci nijak kazit náladu, ale nemůžu si pomoci. Najednou mnou jímá vztek, že se ho nedokážu zbavit. Jako by to prostě nešlo.

Sedám si na postel a dlaněmi si zakryji obličej. Vím, že na mě Josh kouká, a že se kvůli tomu i posadil a napnul, jako kdyby očekával nějaký příval nadávek a agresivního chování. Já ale jen sedím a hroužím se do tmy, která se zmocňuje mých očí. Kéž by šly takhle vypnout i emoce. Bylo by všechno mnohem jednodušší.

„Vím, čím si procházíš," zaslechnu jeho empatický hlas a následně ucítím, jak se matrace vedle mě prohne pod jeho váhou. Musím se uklidnit, jinak jsem schopný zakřičet i na něj a to nechci. On si nezaslouží poznat vztek, který v sobě dusím. On, Lucy a moji rodiče jsou jediní lidé, kteří se mi snaží pomoci. A navíc vím, že to Josh neříká jen proto, aby mě uklidnil. Říká to proto, že zažil něco podobného. Sice ji neviděl, jak ho podvádí, ale už jen ta myšlenka stačí k tomu, aby se všechno, čemu jste věřili, změnilo v prach.

„Klidně si na mě vybij zlost, vyplač se nebo se prostě rozkřič, ale nemlč," podotkne po další ubíjející chvíli ticha. „Je to totiž to nejhorší, co můžeš udělat. Tím, že to v sobě budeš dusit, ničeho nedocílíš. Bude tě to sžírat ještě víc, než už tě to sžírá teď. Věř mi, já vím, co se v tobě právě teď děje."

„Chci ho nenávidět," spustím svoje ruce z obličeje a podívám se do jeho starostlivé tváře. „Snažím se o to každým coulem, ale nejde to. Ne tak, jak bych chtěl. Ne tak, jak by si zasloužil. Nechápu sám sebe. V jednu chvíli mám neskutečnou chuť za ním jít a všechno mu odpustit. Další se utápím v depresích z toho, že to já jsem ho odehnal, a že se mu se mnou nelíbilo. Vzápětí na mě přichází vztek tak silný, že kdyby mi přišel do rajonu, jako to už jednou udělal, řekl bych mu slova, který bych si pak vyčítal. A pak přichází ta snaha o nenávist. Nenávist za to, co provedl."

„Jenže to nejde, protože ti na tý osobě furt záleží a ty, ať už chceš nebo ne, musíš přemejšlet o tom, jaký by to bylo, kdyby se nic z toho nestalo a tys byl furt s ní," doplňuje Josh zastřeným hlasem. Čímž mi jen potvrzuje, že opravdu ví, co v sobě prožívám. „Ty stavy přejdou. V jednu chvíli to prostě přijde a ty si ani neuvědomíš, že ti na tý osobě nezáleží takovým způsobem jako doposud. Že k ní vlastně ani necítíš zášť nebo nenávist. Že s tebou sice dokáže divy, když je na blízku, ale není to tak silný a ty to dokážeš plně ignorovat. Zbudou ti jen vzpomínky, při kterých se budeš muset smát tomu, jakej jsi byl idiot."

Jeho slova mi dodávají naději, že se z toho nakonec jednou dostanu. Že ten cit a veškerá bolest s ním spjatá přejde. A moje srdce už nebude stát v cestě tomu, abych ze sebe setřásl Dominika Garreta jednou pro vždy. Abych se zbavil jeho vlivu jednou pro vždy.

„Hele," navazuje na svou předchozí promluvu, přičemž si položí ruku na moje rameno a pevně ho stiskne, „řeknu ti něco, na co přijdeš dřív či později sám. Něco, co jsem si uvědomil o trošku dýl, než jsem měl. V ten den, kdy přijela, mi to totiž došlo."

Mám chuť setřást tu ruku ze svého ramena, protože mi až neskutečně připomíná to, co se stalo před chvílí ve sprchách. Přesto se to snažím ignorovat a netrpělivě očekávám, co z něj vypadne. Protože vím, že i on si to prožil. Prošel si stejnými svinstvy, jako teď já.

„To on ztratil tebe. Ne ty jeho. Tys ho dělal lepším člověkem, ne on tebe. Takoví lidi, jako je Dominik nebo Ashley, nestojí za to, abychom se kvůli nim nějak trápili a podceňovali se. Jde o to jim ukázat, o co přesně přišli a co už nikdy nenajdou. A věř nebo ne, od tý doby, co to takhle vnímám, se mi Ashley neustále nabízí, píše mi a snaží se ke mně všemožně dostat. Jenže já jí mám na háku. Znám svojí hodnotu a vím, že někdo jako ona je jen příkladem té nejprimitivnější osobnosti. Jako většina naší společnosti, která je závislá jenom na sexu. Tihle lidi nemyslí mozkem, ale svým přirozením."

Jemně mě poplácá po rameni a následně vstává, načež beze slova bere svoje věci ke sprchování a odebírá se z pokoje pryč. Já jen civím na zavřené dveře a přemýšlím o slovech, která mi řekl, a která jsem si v sobě opakoval už před tím, než mi je on sdělil. Jenže tím, že je vyslovil nahlas, si začínám uvědomovat, že na tom je vážně velká pravda.

Dominik mě sice dělal šťastným, ale já ho měnil k tomu, aby byl lepším člověkem. Sice jsem ztratil někoho, ke komu cítím ten silný pocit, ale to on ztratil svou páku. A je jen na čase ukázat mu, že mě není hoden. Teď už ne. Je potřeba se změnit. Alespoň zvenčí, když to uvnitř bude trvat trochu déle. A tahle stáž je příležitostí, aby se domů vrátil Michael, kterého Dominik ani trochu nezná.