Jak jsem předpokládal, komplex, rozdělený do tří křídel, je změť uliček, v níž by se dalo lehce ztratit. Naštěstí nás ten muž, který se představil jako George Samuels, velmi mile zavedl až do třetího patra, v němž nám ukázal tři pokoje, které budou po celý měsíc našim útočištěm. Jednalo se o tři stejné pokoje, se stejným vybavením s tím, že dva z nich jsou dvoulůžkové a jeden jednolůžkový. Josh se okamžitě přihrnul s tím, že se historie opakuje a následně si vzal pokoj se mnou. Druhý dvoulůžkový pokoj si zabrali Courtney s Aaronem a Shane zůstal chudák na ocet. Jemu to ale ani v nejmenším nevadilo, naopak se zdálo, jako by byl rád.

Neměli jsme však moc času se po pokojích rozkoukávat, protože nám George oznámil, že v přízemí je zasedací místnost, kde už na nás všichni čekají. A tak jsme si s Joshem rychle rozdělili postele a nakonec si na ně odložili věci a pokoj zase rychle opustili. Nepochopil jsem, proč v těch instrukcích jednoduše nenapsali stejný čas příjezdu pro všechny, ale už tak jsem se před Georgem styděl, takže jsem nevydal ani hlásku. Ovšem i na svých společnících jsem zpozoroval, že tento drobný detail taky jaksi nepochopili.

„Tahle budova je rozdělená hned do tří křídel, jak jste si již stačili všimnout," vypráví George, když nás vede zpět ke schodišti, které se nachází bůh ví kde. Sice se snažím zapamatovat si cestu, abych se tu později neztratil, jenže od toho, co jsme opustili pokoj a chodbu v němž se nalézá, jsme prošli dalšími třemi úplně stejnými. Docela se mi z toho motá hlava. „Tohle křídlo, je pravé a od prvního patra do třetího je plné obyvatelných pokojů. V přízemí pak máme zasedací místnost, do které míříme teď, jídelnu, kuchyň, malou kantýnu na občerstvení a také hudebnu, kterou budete moci vyzkoušet ve svém volném čase."

Jsme venku i ze čtvrté chodby a konečně se před námi rozprostírá obrovské schodiště, které je, jako podlaha na chodbách, pokryté docela obyčejným červeným kobercem. Zřejmě, aby nabudilo tu správnou atmosféru a abychom se cítili jako hvězdy. Jenže čím víc toho muže poslouchám, tím víc si připadám jako malý pán. Sice je milý, to nepopírám, ale z jeho hlasu srší autorita, která jen podtrhuje ten hluboký mužský hlas. Usuzuji, že George bude mít opravdu velkou pozici.

„Druhé křídlo, přezdívané prostřední, má také přízemí a tři patra. Tam probíhají choreografické lekce nejen pro soutěžící, ale i pro studenty, kteří se dostali na akademii sportovních a muzických umění. Každá ta taneční místnost patří jinému lektorovi, kterých je pět a dvacet, přesně jako zpěváků v tento rok," vysvětluje dál a já jen na sucho polknu, protože tam se nejspíš odeberu z celé naší skupiny jen já. Přece jen choreografii, podle instrukcí, musí předvést hlavní zpěvák, což jsem já. Už teď se těch lekcí obávám.

„No a poslední křídlo, to které vás zajímá asi nejvíc, levé, je postaveno stejným způsobem jako tyto dvě. Nenajdete tam ale tolik dveří jako tady či v prostředním křídle. V přízemí máme velké studio, kde vzniká celkové audio cover nahrávek. Zbylá patra jsou pak ateliéry, které se sestavují podle konceptu videoklipu. Na každém patře najdete dva ateliéry, které se dají i propojit," dovysvětlí George právě ve chvíli, kdy scházíme poslední schod a zahýbáme za schodiště. Jak George popsal, přízemí je plné prosklených dveří za nimiž jsou jistě všechna ta místa, která vyjmenoval. My se však zastavujeme před velkými hnědými dveřmi se zlatým štítkem zasedací místnost. Zpoza nich se ozývá spousta hlasů, které se mísí v jeden nesrozumitelný hukot. Už jen to, že za těmi dveřmi je ta velká spousta lidí, mě dohání k šílenství. Nenávidím, když je na jednom místě taková spousta lidí. Ještě k tomu na uzavřeném prostranství. Připadám si pak strašně namáčknutý.

„Než vejdeme dovnitř," otočí se George s vážným výrazem a já se na něj vyplašeně podívám, „chci vás jen upozornit, že většina z těch, co sedí za těmi dveřmi, jsou tu po druhé či po třetí. Nelekněte se, když se na vás budou tvářit povýšeně nebo odsuzovačně. Já osobně jsem vaši nahrávku viděl a myslím, že je to jedna z těch nejlepších v tomhle ročníku." Ta poslední poznámka mě alespoň trochu uklidňuje. A jak se zdá, i Josh a jeho přátelé si jaksi oddychli. Přesto si uvědomuji, že to mohl říct právě proto, abychom nebyli tak rozklepaní a nervózní. Snažím se na to však nemyslet. Lepší alespoň chvíli cítit klid, než být celou tu dobu pod stresující palbou pochybovačných pohledů. Zřejmě máme proti sobě opravdu silnou a sebevědomou konkurenci.

George se otáčí a bez dalších slov otevírá dveře, načež hluk v obrovské místnosti utichá. To jen potvrzuje má slova, že ten muž bude mít opravdu důležitou funkci. Zpětně si přehrávám jeho slova, zatímco moje tělo propaluje snad tisíckovka pohledů. Kůže mě pálí, jako kdyby na mě každou vteřinu pokládali další a další žhavý uhlík, který si prokousává cestu přes svaly až k masu a ke kostem. Je to strašný pocit.

Místnost je velká asi jako jedno menší fotbalové hřiště u nás ve městě. Jsou tu jen židle s měkkými sedátky, které se táhnou do obrovského kruhu, který je z velké poloviny zabraný. Jediná místa, která jsou volná, se nachází přesně na druhé straně kruhu a i z té dálky vidím, že jsou na nich položeny štítky s našimi jmény. Mají dokonce vymyšlený i zasedací pořádek.

„Běžte," pobídne nás potichu George a ani jeden z nás neváhá a okamžitě se všichni jako stádo vrháme k židlím. Utěšuje mě fakt, že si sedám přímo do srdce naší skupiny, tudíž mě z obou stran obklopuje někdo od nás. Zprava Josh a zleva Courtney.

Sleduji George, jak zavírá dveře a následně usedá na poslední volnou židli. Nastává hrobové ticho a všichni, dokonce i ti, kteří nás ještě před setinou vteřiny probodávali pohledem, se teď věnují muži s holou hlavou a vysokým postavením. Nebudu lhát, jsem napjatý jako struna, protože nevím, co teď očekávat za instrukce.

„Vítám vás," ozve se po chvíli, díky které si o nás všech udělal obraz, „s některými už po několikáté," přesune pohled na lidi po své pravici, „a s některými úplně poprvé a doufejme, že ne naposledy," obdaruje pohledem nás, přičemž mi neuniká, že sledoval hlavně mě. Nepatrně se posunu o něco níž, jako bych se snažil schovat.

„Pro ty, co to nevědí, nebo zapomněli, mé jméno je George Samuels a jsem pořadatelem celého konceptu stáže a soutěže," dozvídám se konečně jeho funkci. Takže opravdu jeden z těch hlavních. „Předně vám chci pogratulovat k tomu, že tu dnes sedíte, protože jste prošli úplně prvním kolem. Do soutěže se tímto rokem přihlásilo neuvěřitelných sedmdesát dva středních škol a porota vybrala právě vás díky zaslaným audio a videonahrávkám. Dalo by se říct, že jste se dostali do takového semifinále."

O tom, že se počet přihlášených musel zužovat, jsem neměl ani ponětí. Myslel jsem, že přijali stejný počet škol, které se přihlásili, jenže jak se zdá, tahle soutěž bude docela silný oříšek k přelousknutí. A tak nějak to ve mně probouzí pýchu, že tu můžu být a pyšnit se tím, že jsem prošel tak zúženým výběrem.

„Vybírání tento rok opravdu nebylo snadné, obzvlášť když si vezmu, že loni a předloni tu sedělo o pět skupin více. Porota totiž zpřísnila pravidla výběru a tím se nám také mění celý systém. Soutěž totiž nebude probíhat tak, jak jste byli doposud zvyklí," objasní a někteří z přítomných teenagerů se po sobě překvapeně podívají. „Dříve jste měli celý měsíc na to, abyste se svou vybranou píseň pořádně naučili, nazpívali a zahráli, následně k ní natočili videoklip, předvedli ho porotě, zazpívali a zahráli porotě na živo a tím to končilo. Letos je to však jinak."

V prvotních instrukcích, které jsem dostal od ředitele, stálo, že letos jsou pravidla jiná a celkově je soutěž více zapeklitá, aby odhalila, jak velký progres na sobě za ten měsíc dokážeme vybudovat. Důvodem je prý nepříliš vysoká úspěšnost posledních ročníků. Diváci z youtube, kteří s očekáváním sledují nové a nové ročníky a mezi nimiž jsou i odchytávači talentů, si poslední tři roky stěžovali na nepříliš vydařené výherce, kteří, jak na instrukcích stálo v citaci, nejsou hodni toho, aby se této soutěže vůbec účastnili. Natožpak, aby ji vyhráli. Neumím si představit být v kůži těch, kteří za poslední tři roky vyhráli. Zřejmě to pro ně nebyla zrovna dobrá zpráva.

„Než vám ale popíšu, jak to všechno bude, každá skupina vybere jednoho člena, který vstane a půjde támhle k tomu stolu, kde jsou rozmístěné obálky se jménem školy. Obálku neotevíráte, dokud k tomu nedostanete povolení," říká pevným a neoblomným hlasem, který nepřipouští jinou možnost. „Až budete všichni na svých místech, sdělím vám, jak to bude probíhat dál a proč máte vlastně ty obálky. Tak šup."

Otáčím hlavou ze strany na stranu a snažím se co nejvíc propadnout do země. Všichni moji společníci na mě zírají s potutelným úsměvem, zatímco já mám na tváři nejspíš vyděšený výraz. Tak se totiž i cítím, protože přesně vím, co to znamená. Jiné skupiny se zatím hrnou ke stolu, který se nachází v levém rohu, jen od nás nikdo nešel, protože to mám být já a tím, že vstanu, na sebe až moc upozorním a to nechci.

„Majku, jdi nebo nás hned první den budou mít za neschopný mamrdy," vybídne mě Aaron s jakousi grimasou, kterou nedokážu ani popsat. Je to něco mezi pobavením a zoufalstvím. Přesto vím, že má pravdu a i když neochotně, se nakonec zvedám a vydávám se vstříc té záhadné obálce. V rohu u stolu se mačkají už jen dvě dívky, které si následně berou své obálky a vrací se na místo. A ano, ta naše tam zbyla jako poslední a já mám chuť se propadnout k zemskému jádru.

Když se totiž otáčím, všichni, kromě George, který se povzbudivě usmívá, a mé skupiny, se tváří nedočkavě a pohrdavě. Přidám tedy do kroku a rychle usednu na svoje místo. Dlaně i prsty mám zpocené tak, že jsem pomastil i bílý papír obálky, na níž se vyjímá jméno naší střední školy.

„Výborně," pronese George s kývnutím. „Teď tedy, jak to všechno bude probíhat. Celý měsíc má přesně čtyři týdny. Ani o den navíc. A porota s mým souhlasem rozhodla, že po dobu dvou prvních týdnů, se nebudeme věnovat vašim vybraným písním a vaší povinností je ten song nikomu, a to dokonce ani mě, nesdělovat. Máte tak další čas na to, abyste si důkladně promysleli váš výběr."

Zdá se, že to na letošní ročník opravdu promysleli, i když si neumím představit, co v těch počátečních týdnech budeme dělat, když se celá ta soutěž točí hlavně kolem nahrávky a videoklipu naší vybrané písně. Vždyť je potřeba secvičit a hlavně vymyslet i tu proklatou choreografii. Jsem z toho docela zmatený. A nejsem sám, většina zde přítomných se tváří udiveně a zmateně.

„Vsadím se, že teď se asi ptáte, co se v těch počátečních dvou týdnech bude dít, že ano?" zasměje se George pobaveně, když sleduje naše zmatené výrazy. Na otázku mu však nikdo neodpovídá, protože se zase hned pouští do vysvětlování. „Tyhle dva týdny vám slouží k rozkoukání se a utužení svých schopností. Sice jste talentovaní, ale v určitých věcech máte stále mezery. A ty se budete snažit dopilovat během těch dvou týdnů. A bude to opravdu náročná cesta, protože vás čekají hodiny těžké dřiny a práce. Samozřejmě vám s tím budou pomáhat vaši přidělení instruktoři. Což mě přivádí k tomu, abych objasnil, že zpěváci budou mít odlišnější rozvrh od zbytku celé vaší skupiny."

No skvěle. Použít v jedné promluvě spojení hodiny těžké dřiny a práce a hned na to zmínit, že mě čeká docela jiný rozvrh, než moje kolegy, mě opravdu uklidňuje. Už teď se chci vrátit domů a to tu nejsem déle, než půl hodiny. Co jsem však čekal, nejsem na dovolené, ale na soutěži.

„Zatímco vy, kteří hrajete na hudební nástroje, budete trávit hodiny ve společnosti svých instruktorů, zpěváci se budou věnovat nejprve choreografii," řekne a já už docela přestávám chápat, o co tu jde. Jakou choreografii, když nemáme nikomu říkat název naši vybrané písně? „Po skončení hodin choreografie se zpěváci přesouvají za instruktory a vy budete sledovat počínání vašeho zpěváka při zkouškách. Budete se snažit přizpůsobit jeho či jejím hlasovým schopnostem a rozsahům a co je nejdůležitější, budete se muset navzájem dohodnout, jak svou melodii vypilovat, aby vynikl ten hlas a zároveň i vaše hudebniny."

Jsem ztracený. Dočista ztracený. A myslím, že nejsem sám, protože když se podívám na obě strany, všichni moji hudební kolegové se tváří stejně tak, jako se musím tvářit i já.

„A teď abych vám dovysvětlil ten zbytek," namítne a já začínám chovat malou naději, že se konečně dozvím, co budeme ty dva týdny nacvičovat, když ne naši písničku. „Tento a příští týden se budete moci blýsknout hned dvakrát a nasbírat tak body pro svoji skupinu. Dostanete celkem dvě písničky, jednu už držíte ve svých rukách, tu druhou dostanete přesně za týden. Tento týden budete nacvičovat hraní této písně, její zpěv a choreografii k ní. Čas na to máte přesně od zítra až do nedělního odpoledne. V neděli večer musíte umět úplně všechno perfektně, protože přesně v osm hodin budete jeden po druhém vystupovat před porotou. Až vystoupíte úplně všichni, budou vám přiděleny vůbec první body, které mohou být i rozhodující v tom konečném výsledku. V pondělí se tu znovu sejdeme časně ráno, a vy dostanete novou píseň, kterou se zase budete zabývat celý týden až do neděle, kdy ji opět předvedete před porotou."

„Takže pokud to chápu správně," ozve se chlapec sedící asi čtyři židle od mě, „v tý obálce je název první povinný písničky, kterou budem muset odprezentovat?"

„Ano," odpovídá ihned s úsměvem George. Z nějakého důvodu ta obálka těžkne, zatímco mě polévá horko. Budu se muset naučit přidělenou písničku, budu na ní muset umět tancovat a nakonec ji budu muset zazpívat naživo před samotnou porotou...Asi do neděle umřu.

„A co bude třetí a čtyrtý týden?" optá se pro změnu dívka sedící vedle onoho chlapce. Upřímně, radši bych, kdyby se nezeptala.

„Konečné týdny pak budou patřit vašim písním," odvětí George opět s úsměvem. Kéž bych se i já po tomhle dokázal smát. Asi tady hodím šavli. „A teď se můžete podívat do obálek." Pohled přesunu na bílou obálku, kterou držím v ruce, a kterou pozorují další čtyři páry očí. S rozklepanými prsty nerovnoměrně roztrhnu její vrch a vyndám přehnutý papír. Pro jistotu ho z obou stran zkontroluji, jestli tam není něco připsáno. A pak ho rozevírám a krev v žilách mi okamžitě tuhne, když sleduji černým liháčem napsané jméno interpreta a písně, kterou budu muset zpívat. Už teď vím, že jsem v háji a to jsem ani nezačal.

„Jako vážně?" zeptá se Aaron pobouřeně. „Takovej kalibr hned na začátek?" A lépe bych to nevyjádřil. Písnička God Is a Woman od Ariany Grande totiž určitě nebude procházka růžovou zahradou...