Mysl se mi na chvíli zastavuje, stejně jako ten černý uhlík, který kdysi připomínal srdce člověka, jenž miloval na plno a spálil se. Všechny moje útroby se stahují po vlivem silných a ostnatých drátů, které je svazují. Nohy ztrácí veškerou sílu a připomínají dvě tyčky, u nichž hrozí hlasité prasknutí. A moje oči vnímají ty jeho, přes jejichž víčka se přelévají slzy, zatímco se před nimi přehrává i ten moment, kdy se celý můj svět obrátil proti mně a srazil mě na kolena, z nichž se snažím opatrně vstát, protože jsou jistě krvavá a tkáň na nich roztrhaná.

Co mám dělat? Mám odejít aniž bych něco řekl nebo kolem něj prostě jen projít, jako bych ho neznal? Mám ignorovat to, že pláče přímo přede mnou, čímž mi vůbec neulehčuje situaci, protože se držím zuby nehty, abych se také nerozbrečel? Kdybych totiž mohl, vykřikl bych tak hlasitě a ze všech sil bych se mu snažil ublížit stejně tak, jako on ublížil mě. Jenže já na to nemám. Nemůžu mu ublížit, protože k němu stále přechovávám silný cit, který nemůžu nijak potlačit.

Můj močový měchýř však mluví jasně. Pokud si okamžitě nedojdu na záchod, exploduje, a tak vejdu dovnitř a dveře za sebou zavřu. Zhluboka se nadechnu a beze slov zapluji do první kabiny, kterou následně zamykám. Stále potlačuji nutkání se tu rozeřvat na celé kolo. Kdybych tak učinil, někdo by si mohl myslet, že mě tu vraždí.

„Majku," uslyším jeho vydechnutí zpoza dveří kabinky a všechny chlupy na těle se mi zježí. Jeho hlas jen přidává sílu onomu ostnatému drátu, který ještě víc natěsná moje důležité orgány k sobě. Snažím se to však ignorovat a vykonat svou povinnost. Musím to udělat rychle a ještě rychleji odsud zmizet.

Když je hotovo a já splachuji záchod, nevím, jak mám vyjít z té kabinky. Podle stínu na zemi vidím, že stojí přímo před ní. Jako by čekal na to, až vyjdu a on mi mohl sdělit všechno, co má na srdci. Jestli tedy vůbec nějaké má. Nebo lépe řečeno, pokud jeho srdce dokáže něco cítit. Protože podle toho, jak mě celou dobu balamutil a nalhával mi, že mě miluje, si myslím, že on neví, co to znamená. Neví, jaké to je pro někoho trpět. Pláče tu čistě jen proto, že ztratil svou další trofej, s níž si mohl hrát.

Odemykám dveře od kabinky a nasadím neoblomný výraz. Uvnitř jsem slabý a zmožený, ale to on vidět nemusí. Nemusí vidět, že mě jeho ztráta bolí, a že se mnou dělá nepěkné věci. Každopádně nic z toho nemám v plánu dát nějak najevo. Prostě jen projdu, jako by tu nebyl a bude to. Ano, to je to nejlepší řešení. Ignorovat ho a jít si svou cestou, i když to bude zatraceně těžké.

Otevírám dveře zrovna ve chvíli, kdy si z tváří stírá slzy. Obdaruji ho tak kamenným pohledem, jaký umím nejlépe zahrát, přičemž se kolem něj prosmýknu a mířím ke dveřím. Jenže v tom momentě mi sahá na zápěstí a znovu se z mého těla stane trh s husí kůží. Bezmyšlenkovitě se proto otáčím a dlaň druhé ruky mu velkou silou zavadí o pravou tvář, což ho donutí nedobrovolně cuknout hlavou do strany a pustit moje zápěstí.

„Už nikdy na mě nesahej," řeknu potichu a výhružně, i když se moje nitro bouří. Jako by nechápalo, že veškerou tu bolest, kterou prožilo, způsobil on. Jako by nechápalo, že to kvůli němu se zmítalo v bolestech.

Překvapeně se na mě podívá s červenou tváří, na níž se rýsuje obtisk mojí ruky. Lituji toho, ačkoliv bych neměl. Zasloužil si to. Zaslouží si všechno, co mu způsobím. Zaslouží si trpět tak, jako já.

„Nech mě ti to vysvětlit," namítne naléhavě a udělá krok ke mně, přičemž já o krok ustoupím. Proč se tady vlastně zdržuju? Proč mě moje nohy ani trochu neposlouchají? Proč mi dovolí od něj ustoupit, ale ne se odsud dostat úplně?

„Nechci nic slyšet," vyjeknu na něj docela hlasitě. Měl bych se zklidnit, ale nejde to. Neovládám to. Jako by nad mým tělem převzal moc někdo jiný. „Co mi chceš říct? Že ti na ptáka spadla sama a tys s tím nemohl nic udělat? Nebo že tě donutila se s ní vyspat a ty sis to ani neužil? Takový báchorky si můžeš vykládat někomu jinýmu, ale ne mě. Nejsem blbej a měl jsem hned vědět, že mě celou dobu vodíš za nos."

„Nevodil jsem tě za nos!" zvýší na mě hlas i on, aby mě přerušil.

„Ne?" uchechtnu se posměšně, i když mi na tom nepřipadá vůbec nic vtipného. „Ještě řekni, že mě miluješ a normálně přísahám, že mě pobavíš aspoň na rok dopředu."

„Jenže já tě miluju," vyjekne hystericky a znovu se chce ke mně přiblížit. Nedaří se mu to, protože od něj znovu ustoupím. „A vím, že ty ke mně taky pořád něco cítíš!"

Zničehonic se mým hrdlem prohání hlasitý smích, jako bych se náramně bavil. Zní to tak přesvědčivě a kdybych byl pouhým divákem, myslel bych si, že jsem opravdu pobavený. Jenže křik uvnitř mě značí, že musím bojovat sám se sebou, abych mu opravdu neodpustil. Ten uhlík si totiž stále nechce dát pokoj a vyvíjí na mě silný tlak. Naštěstí je moje mysl poučená mnohem víc, než všechno ostatní. Jako by si jediná uvědomovala, čím jsme si prošli a co už nelze vrátit zpět.

„Máš pravdu," dosměji se a kývnu na souhlas, načež sleduji, jak se v jeho očích jiskří samou nadějí, že by to opravdu mohlo dopadnout dobře a já mu odpustím. Což v plánu nemám. Nikdy mu neodpustím. „Cítím k tobě tak silnou nenávist, že mě to zevnitř zžírá. To hezký, co jsem k tobě ještě před týdnem choval, jsi zničil ty sám. Můžeš bejt na sebe právem hrdej. A teď půjdu, abys tu mohl přefiknout někoho jinýho a dokázat si, jakej jsi alfa samec. Beztak ti šlo celou dobu jen o to, abys ho do mě strčil, což se ti povedlo. Tleskám ti."

Na důkaz svých slov opravdu zatleskám a nakonec ani nevím jak, odcházím z toalet a nasupeně kráčím chodbou směrem ke třídě. Vyvolal ve mně takový vztek, že budu mít co dělat, abych ho zkrotil a poslal do svého nitra zpět k odpočinku.

Uvědomuji si však jednu zásadní věc. Tím, že i po tomhle všem mi dokáže říct, že mě miluje, se ve mně opravdu vytváří nenávist. Není tak velká, aby mě zevnitř zžírala, ale je to ta počáteční nenávist, která mi dává možnost mu ublížit. Otevírá mi cestu k tomu, jak i já můžu zranit jeho. A nevím proč, ale dělá mi to radost. Radost, která mi vhání sílu do žil.