Nejtěžší na tom všem bylo podívat se rodičům do očí, které jsem neviděl celý ten týden, jenž jsem prožil mezi čtyřmi zdmi svého pokoje. Když jsem se toho večera, po tom co Lucy odešla s tím, že mám na sebe dávat pozor a psát jí každých deset minut, jinak zburcuje celé město, přidal k rodinné večeři, jejich šokované výrazy mě provázely celou tu dobu, co jsem jedl. Zjistil jsem, že nejen, že mi oba chyběli, ale také, že jsem postrádal teplé jídlo. Máma se mě celou dobu ptala, jestli už jsem v pořádku a jestli si o tom můžeme promluvit.

Když jsem nakonec kývl, že ano, přišlo překvapení od nich. O mém utajovaném vztahu s Dominikem věděli už delší dobu. Jednoho dne, když jel táta domů z práce, mě s ním viděl před vchodem do Garretovic domu, jak mě drží okolo pasu a něco mi šeptá do ucha. Nic však ze mě nechtěli tahat, i když se máma kolikrát nechala unést a zahltila mě spoustou dotazů, i když přitom věděla, kam mám namířeno. Sdělili mi, že je naprosto normální cítit se tak, jak se cítím, a že mi nezazlívají lhaní či schovávání se. Sami to ve svých pubertálních letech dělali. A když jsem se před nimi znovu zhroutil, dočkal jsem se rozevřených náručí, které mě s láskou přijali.

Když jsem usínal, nebo se o to aspoň snažil, myslel jsem na to, že to sice bolí, ale už to není takové, jako na samém začátku. Fakt, že mi tři lidi za jediný den vyjádřili svou lásku mnohem lépe, než slovy, utěšoval moje plačící srdce, které se zkoušelo znovu sebrat a dát zase dohromady. A já si řekl, že až se vrátím zpět do školy, moje první cesta bude právě k řediteli, abych mu oznámil svůj verdikt.

A tak teď kráčím známou cestou ke škole, z nebe padá bílý poprašek, který mě snad poprvé v životě neirituje, a já se psychicky snažím posilnit, abych se nezhroutil, až ho znovu uvidím. Až na sobě ucítím jeho naléhavý pohled a až se mě bude snažit všemožně kontaktovat. Což mě přivádí k tomu, že si ho musím bloknout na všech sociálních sítích a pořídit si novou SIM kartu. Je na čase se zbavit jeho vlivu, který na mě má. Je na čase srdci poručit, aby se od něj distancovalo a nezaslepovalo mě tak svými city.

Zatáčím směrem doprava, kde se několik holých stromů vyjímá před obrubníkem, který přechází v pískovou cestu, která je také pokryta slušnou dávkou sněhu. Před budovou stojí spousta studentů a čekají, až se školník uráčí otevřít vstup dovnitř a poskytnout jim tak únik z nesnesitelné zimy, která všude panuje pevnou rukou. Abych pravdu řekl, právě ta zima mi pomáhá usměrňovat veškerou bolest a vyrovnávat se s ní tak, jako ještě nikdy před tím. Nebudu však lhát, i ten proklatý sníh mi ho připomíná. Hlavně štědrý den, kdy mi dal řetízek.

V záchvatu vzteku jsem na něj úplně zapomněl, a tak se mu nic nestalo. Celý ten týden jsem měl chuť vyhodit ho, zahrabat ho pod zem, roztavit, zkrátka se ho nějakým způsobem zbavit. Jenže něco ve mně si řeklo, že nemůžu. Protože ať udělal cokoliv, ten řetízek mi předával v jedné z nejkrásnějších chvil, jaké jsem kdy ve svém krátkém životě zažil. Každopádně jsem si ho sundal z krku a uschoval ho do pouzdra ve svém pracovním stole. Od té doby jsem ho nevytáhl a pochybuji, že se na něj ještě někdy podívám.

Zrak upírám schválně na sníh po němž kráčím, protože je mi jasné, že kdybych zvedl pohled, přesunul bych ho ihned na místo, na kterém obvykle stojí celý fotbalový tým. A tam bych se setkal s jeho pohledem a ta vzpomínka, která mě naprosto zlomila, by se vrátila v plné síle. Jako bych stál na prahu dveří do jeho pokoje a pozoroval ten blažený úsměv na jeho tváři, který nebyl způsobený mnou. Měl bych před očima kluka, kterého jsem vlastně nikdy neznal.

Najednou do někoho silně narážím, až se mi čepice, která chrání moje kadeře před zmáčením, posune na stranu a já zvednu svůj překvapený pohled. Stojí přede mnou Josh, který je naprosto překvapený. Určitě z faktu, že mě tu vidí. Vidět jeho tvář po takové době mi připomíná, jak moc mi chyběl.

„Majku!" vyjekne radostně a silně mě přivine do své náruče. Obmotám mu ruce nad pasem, přičemž on mě několikrát poplácá po zádech, načež mě chytne za ramena a znovu se na mě nevěřícně podívá. „Jsi v pořádku? Lucy mi říkala, co se stalo. Jasně, že nechtěla, ale já na ní naléhal. Jsi v pohodě?"

Jeho starost mi na tváři vyvolá mírný úsměv, kterým ho obdaruji. „Dalo by se říct, že se snažím bejt aspoň trošku v pořádku. Ale víš, jak to je."

Smutně na mě pohlédne, přičemž se postaví vedle mě a já zjišťuji, že se školník konečně smiloval a otevřel prosklené plastové dveře. Společně tak kráčíme směrem ke vchodu, když se z druhé strany přiřítí i záplava zrzavých vlasů, zpoza níž se objeví pihatý obličej mé kamarádky, která vypadá stejně tak v šoku, jako Josh.

„Majku sakra! Tos mi nemohl napsat, že jdeš dneska do školy?" vyjede na mě hned naštvaně a já se nedokážu víc, než usmát. I tohle věčné peskování, kdykoliv jsem něco provedl, mi chybělo. Přítomnost obou mi chyběla tak moc. „Šla bych k vám a od tebe bysme šli spolu."

Vcházíme dovnitř do budovy a mě obalí známý pocit sevření, pokaždé když se do těch chodeb podívám. Přesto ten pocit ihned zaháním někam do hlubin a kráčím po jejich boku směrem ke skříňkám. Schválně se dívám před sebe, protože někde po straně by se mohl objevit on.

„Došel jsem sám, Lucy. Aspoň jsem si stačil urovnat myšlenky," přiznám a všichni tři se zastavíme v místě, kde se chodba větví. Já mám skříňku rovně, stejně tak i Josh, avšak Lucy musí zahnout doleva, aby se dostala k té své.

„Hlavně buď v klidu a nezapomeň, o čem jsem s tebou mluvila. Běž rovnou za ním a na nic se neohlížej. Je to jediná cesta, jak se Garreta zbavit," klade mi na srdce a aniž by čekala, až něco odpovím, se otáčí a vchází do levé chodby.

„O čem to mluvila?" ptá se Josh, když pokračujeme v cestě. Sjímám z hlavy čepici a rozepínám si zimní bundu. Pohled mám stále upřený dopředu a doufám, že se neobjeví v mém zorném poli. Stačí, že mu budu čelit ve třídě.

„Jdu rovnou za ředitelem, abych přijal účast na stáži a tý soutěži," oznamuji mu. Chvíli nastává ticho, narušované jen Joshovým překvapeným nadechnutím. Následně mě však obrací k sobě a už podruhé během deseti minut mě radostně objímá a vzápětí se mnou cloumá. Nezbývá mi nic jiného, než se zasmát, protože ta jeho reakce je opravdu komická. Ovšem vyvolává ve mně radost.

„To musím jít říct okamžitě bandě! Uvidíme se o přestávkách," rozeběhne se a je mu absolutně jedno, že vráží do lidí kolem sebe. Sklopím hlavu, několikrát s ní zatřesu a stále se usmívám. Pomalu se s tím pocitem částečné radosti přesouvám ke skříňkám a pak už si to tráduju přímo k ředitelně, na níž zaklepu. Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, jak to všechno na té stáži zvládnu a jestli vůbec dokáži být produktivní. Nejedná se jen o zpěv, kdyby jo, je to všechno docela hračka. Ovšem natáčení videoklipu a hlavně ta choreografie mě děsí. Děsím se toho, že to všechno zpackám a Josh i jeho banda mě zavrhnou za to, jak jsem nemožný. Není však cesty zpět. Musím odsud zmizet, jinak se z toho všeho zblázním. Jinak se zblázním z toho, že do třídy chodím jak s ním, tak s Ashley. Jestlipak věděla, že je Dominik zadaný a stejně s ním šla? Nebo naopak v tom byla nevinně a zkrátka jen sáhla po šanci aniž by věděla, že Dominik byl v té době můj? To jsou otázky, na něž možná nikdy nedostanu odpověď a budou mě pronásledovat.

Teď však není čas o tom přemýšlet, protože se zpoza dveří ozve přívětivé dále a já vcházím dovnitř. Ředitel okamžitě vstane a několikrát si mě prohlédne od hlavy až k patě. Nedivím se, že je zaskočený tím, jak vypadám, protože kruhy pod očima se mi zbarvily do tmavšího odstínu hnědé, ve tváři jsem značně pohubl a navíc kolem mě hýří negativní aura.

„Dobrý den Majku, pojďte si sednout," vybídne mě do jednoho z křesel, které stojí před jeho pracovním stolem. Zavírám s pozdravem dveře a usedám do černého koženého křesílka. Ředitel si spojí ruce a opře si lokty o prosklenou část stolu. Jeho pohled zračí, že přesně ví, proč jsem tady a proto jen čeká, až mu sdělím verdikt, k němuž jsem dospěl.

„Pane řediteli, přišel jsem vám říci, že na tu stáž pojedu společně s hudebním kroužkem a zúčastním se té soutěže," odpovídám tedy na nevyřčený dotaz, přičemž sleduji, jak se jeho tváří rozlije radostný úsměv a jeho zašedlýma očima zajiskří. Jako by si přál přesně tohle slyšet. Jsem moc rád, že dnes potěším takovou spoustu lidí.

„To rád slyším, Majku," rozpojí svoje ruce zrovna ve chvíli, kdy zazvoní na hodinu, a z první zásuvky ve stole vytáhne složku s nějakými papíry. „Tu máš všechny potřebné instrukce a také formulář, který musíš předat rodičům k vyplnění. Souhlasí s tím doufám?"

„Ano, souhlasí," odpovídám, když si vzpomenu na naši konverzace po štědrovečerní večeři, kterou jsem překvapil domýšlivého Petea i jeho tátu. Tenkrát bylo všechno tak lehké. Tak šťastné.

„To jsem rád," kývne s vřelým úsměvem. „ Odjíždí se tedy prvního února. V ten den samozřejmě všichni ještě dorazíte na vyučování, které však budete mít zkrácené o poslední hodinu. Pan Matthews se nabídl jako odvoz, takže ten má na celý den volno a kolem půl druhé tu bude čekat s vypůjčeným školním vozem. Vkládám ve vás všechny důvěru, že se tomu autu nic nestane, i když je pojištěné."

„Samozřejmě na něj budeme dávat pozor," usměji se poprvé za celou dobu i já. Jeho starost o školní vůz je proslulá a vypráví se na ní hned několik historek. Samozřejmě se nejedná o ten stejný vůz, protože ten už je dávno někde v kovošrotu, ale přece jen mě to trochu pobaví.

„Ten vyplněný formulář mi prosím doneste nejpozději do pátku, což je za dva dny. Musím to poslat jako potvrzení, že jsou všechny formality vyřízeny," kývne na mě naléhavě. „Jinak jsem moc rád, že se toho zúčastníte, protože si osobně myslím, že s vámi máme opravdu velké naděje na umístění," vysekne mi kompliment, u něhož se mírně začervenám a poděkuji.

S otázkou, zda je to všechno, se zvedám, a když se dozvídám, že ano, slušně se rozloučím a vycházím z ředitelny s pocitem, že jsem udělal správnou věc. Tentokrát opravdu. Moje nohy mě ještě před tím, než se vydám na vyučování, zavedou k záchodům, kam jsem si zapomněl dojít před tím, než jsem šel oznámit svoje rozhodnutí. S hlavou plnou obav, jak to všechno bude probíhat, otevírám dveře od pánských záchodů, ovšem hned na prahu se zasekávám.

U umyvadla totiž stojí on a kouká na sebe do zrcadla. S neskutečně červeným bělmem a slzami, jež se kutálejí po jeho tmavé tváři.