Celý můj vnitřek křičí o pomoc, když ho svazují žhavé provazy bolesti, které se jen prohlubují s každým mým uběhnutým krokem. Beru schody po dvou, zatímco se z mého hrdla ozývají přiškrcené vzlyky, které přehlušují jeho volání mého jména. Jeho hlas bolesti dodává úplně nové vzezření, o němž jsem doufal, že mě nikdy nepostihne. Opak se stal pravdou a já mám co dělat, abych si rychle stíral slzy a bránil dalším vzlykům, aby zaplavovaly široké okolí.

U dveří do někoho narážím. Myslím, že to byla paní Garretová, jejíž vyplašený hlas na chvíli zalomcoval mými ušními bubínky. Já ji však jen obíhám a studené počasí uhodí mou tvář tak silně, jako nečekaná a pevná facka. Cítím, jak se slzy stékající po mých tvářích pomalu mění v led, zatímco ten prostupuje i do mých kostí a znesnadňuje můj vskutku rychlý úprk. Přes celé okolí se rozléhá jeho zoufalý a zadýchaný hlas, který opakuje, abych zastavil. Jenže to přesně nesmím. Musím od něj utéct co nejdál.

Míjím lidi, některé dokonce i znám, avšak nevěnuji jim žádnou pozornost a snažím se soustředit na svoje unavené nohy, které mě přibližují k domu. Další drásající vzlyky se hrnou do mého hrdla a já cítím, že i můj nos začíná protestovat, jelikož i on je zaplavený ne moc příjemnou tekutinou, která se občas smísí se slzami.

„Prosím, zastav! Prosím!" zakřičí tak, že jeho hlas nevymažu z hlavy dlouhé týdny. Bude se mi ozývat i v nočních můrách, které mě jistě čekají. Nemám však v plánu zastavit, protože mi to bolest neumožňuje. Se silně bušícím srdcem, nebo alespoň tím, co z něj zbylo, rozrážím vrata otevírajíc mi cestu na náš pozemek. Následně vybíhám tři kamenné schody a stejným způsobem rozrazím i vchodové dveře.

Slyším svojí mámu, která hlasitě vyjekne, čímž rozbrečí malou Emily, kterou jistě krmila. Nepozastavuji se však ani nad tím a s dalším přiškrceným vzlykem se zavírám v pokoji, kde následně otáčím klíčem, který bych nejraději zničil a někam zahodil. Jenom tohle je moje bezpečné místo, kam mi nikdo nemůže vkročit bez povolení. Jen sem nikdo nemá přístup. Jen sem nemůže Dominik Garret se svými lži.

Zničehonic mě postihuje šílená agrese, kterou mám potřebu vypustit ven. Zpoza dveří se ozývá zběsilé bouchání a mámin hlas, který je však přehlušen mým naštvaným výkřikem, který protne následný vzlyk. Uchopím lampičku, kterou jsem dostal k sedmým narozeninám a vší silou s ní praštím o zeď. Kupodivu zjišťuji, že malá část té bolesti a vzteku mě opouští, a tak do ruky beru další věc, která mi přijde pod ruku. Jedná se o fotografii z první třídy, kde je i on. Okamžitě s ní mrštím z otevřeného okna na betonovou cestičku. Slyším prasknutí skla, což mě znovu trochu uvolňuje.

Tuhle činnost opakuji ještě dvakrát, než se vysíleně svezu na zem a nechávám bolest, aby mě objala svými silnými pažemi a zaťala mi svoje drápy do zad. Zvuky, které vydává moje hrdlo, jen prozrazují, jak moc to všechno bolí, když ho stále vidím s tím blaženým úsměvem a rukama za hlavou. Znovu pociťuji, jak se mi pevná půda pod nohama rozpadá a já to všechno nestíhám vstřebávat. Znovu mám chuť vyskočit z vlastní kůže a převtělit se do někoho jiného, kdo není ani trochu zamilovaný a užívá si krásy života.

Dominik Garret mi daroval křídla, kterými mě naučil hýbat a létat vysoko v oblacích. Obdaroval mě tím, po čem jsem celou dobu toužil. A nakonec to byl on, kdo mi je uřízl a schoval si je jako trofej svého vítězství. Kdo si urval kousek něčeho, co mi patřilo a co už se nikdy nezhojí.

Lehám si zmoženě do postele a už ani nevnímám, že moje oči stále produkují ty slané kapky znázorňující bolest, kterou se v sobě snažím znovu potlačovat. Jenže ona vítězí a já nedokážu dál protestovat proti tomu, aby mě rozdrásala úplně celého. Moje hrdlo už se ani nezmítá pod přívalem vzlyků a já si před očima vybavuji každý zážitek s ním, který moje srdce naplňoval radostí. Každou chvíli, kdy jsem se v jeho přítomnosti cítil naprosto volný. Každý polibek, kterým mě přesvědčil, že je do mě zamilovaný.

Jenže to všechno je jedna velká lež, v níž jsem posledních pár měsíců žil. Každičký šťastný zážitek, každičký polibek byl obrovská lež, kterou mě balamutil, abych mu propadl víc a víc. Až mě donutil se mu odevzdat naprosto celý. Pošpinil mé tělo tím svým. Donutil mě spojit se s ním jenom aby mě pak mohl odhodit jako prachsprostý hadr na nádobí. Nejhorší na tom však je, že ho nedokážu nenávidět. Ne, nenávidím sebe s každým uvědoměním a hnusí se mi, že jsem mu dovolil ke mně takhle proniknout. Do každého milimetru mé kůže, kosti, svalů i mozku. Zkrátka všude se nachází jeho jméno. Jeho rukopis.

Nevím, kolik času uběhlo. Může to být jen pár minut, hodin, dnů či týdnů, co tu ležím a utápím se ve svém žalu. Žalu, kterého mě nedokáže nic a nikdo zbavit. Žalu, který se zdá nekonečný stejně jako každá vzpomínka narušující mou rozbouřenou mysl. Chci to zastavit, jenže netuším jak. Chci zastavit úplně všechno.

A jak se den ode dne přehoupává a všechno funguje stejně stereotypně, zjišťuji, že přesně k těmhle okamžikům to celé spělo. K záhubě, která mě zničí a za níž si budu moci především já sám, protože jsem naivní. Rodiče neustále chodí a přemlouvají mě boucháním na dveře, abych si s nimi promluvil. Mamka se díky tomu, že nevycházím z pokoje, stačila už dvakrát rozbrečet tak, že mě to trhalo na kusy. Svým protestováním proti životu jsem ji ničil, jenže já o tom nechci mluvit. Nemůžu o tom mluvit a říct jim, že jsem jim zase spoustu měsíců lhal a klamal je.

Můj mobil je plný zpráv. Při posledním kouknutí na displej se jich tam vyjímalo padesát sedm a víc, jak polovina byla od něj. Ani jednu jsem si nepřečetl. Vlastně jsem ani neodemkl telefon. Jediný čas, kdy se rozsvítil můj displej a neukazovaly se mi hodiny, byly momenty, kdy mi někdo volal. V ty chvíle jsem byl rád, že jsem si nikdy nepřepínal telefon do hlasitého režimu.

Z pokoje vycházím jen tehdy, kdy jsem si jistý, že je před mými dveřmi volno a já mohu jít vykonat základní potřeby a natočit si vodu. Dole jsem nebyl ani nepamatuju a známé tváře jsem neviděl taktéž dlouho. Ani jsem nechtěl. Viděli by, jak moc se ta bolest přenesla i na můj zevnějšek. Když jsem se totiž viděl v zrcadle, měl jsem chuť ho okamžitě rozbít. Napuchlé červené oči, tváře se zaschlými slzami, rty rozpraskané na každé části z toho, jak jsem se do nich kousal, abych nevzlykal nahlas. Vlasy úplně mastné a do všech stran. Neviděl jsem Michaela Daltona, kterého jsem v odrazu vždy viděl. Ne, byla to troska, která z něj zbyla. Troska, kterou vytvořil Dominik Garret. Michaelova největší zkáza.

Sedmý den mého protestování se hned z rána ozvalo silné bouchání na moje dveře. Byl jsem z toho pravidelného bušení na mé dveře už docela na nervy, nic jsem však nikdy neodpověděl. Jenže když jsem zaslechl ten beznadějný hlas mé nejlepší kamarádky, něco ve mně se pohnulo a já byl nucen vyskočit z postele.

Stojím u těch dveří a přemýšlím, zda je dobrý nápad ji vpouštět dovnitř. Stále nejsem připravený na to, o tom s někým mluvit. Jenže když ji vpustím, vím, že mě přinutí jí všechno vysvětlit. A třeba se mi alespoň trochu uleví. Její hlas je tak plný smutku, že mě to ničí. Jako by tam ani nestála ona, ale někdo úplně jiný. Ještě nikdy jsem neslyšel, aby někoho prosila s takovou dávkou beznaděje a smutku. Ještě nikdy jsem nezažil, že by Lucy o něco prosila. Obzvlášť pak mě.

Otáčím klíčkem v zámku a odstoupím od dveří, za nimiž nastalo ticho. Do očí se mi znovu hrnou slzy, když je dívka pomalu otevře a samým překvapením vykulí oči a dá si dlaň před pusu, aby nevyjekla z toho, jak vypadám. Slzy se dlouho nedrží a okamžitě přepadávají přes má oční víčka stejně tak, jako její tvář zahalují kapky zděšení a smutku.

S pouhým pane bože vběhne dovnitř a uvězní mě ve svém obětí, přičemž se ke mně natiskne tak silně, že je můj obličej schovaný v záplavě oranžových vlasů. Na její rameno dopadá slaná bolest, která ji smáčí svetr. Jindy by mi vynadala, jenže teď se tváří, jako by jí to bylo úplně jedno. Jako by byla ráda, že mě konečně vidí a ví, že jsem živý a podle možností i zdravý.

„Co ti ten hajzl provedl?" zvýší hlas, když se ode mě odtrhne a setře si slzy z tváří. I já se o to snažím, jenže příval dalších a dalších slz na mě útočí a já netuším, jak to zastavit. Jak se zbavit toho křiku, který už dál nemůže snášet všechno, co se mu děje. Jak se zbavit Dominika Garreta.

Vysíleně přejdu ke dveřím a zavřu je, aby rodiče náhodou nezaslechli to, o čem se Lucy chystám říct. I když si myslím, že je zbytečné to před nimi tajit. Stejně se to jednou dozví a při mém štěstí to nebude mít dlouhého trvání a oni zase budou v obraze.

Lucy usedá na mou postel a já přecházím k ní a stírám si slzy, které se mi daří krotit. Celé moje tělo se klepe, protože je mu zima z nepochopitelných důvodů. A pak se pouštím do vyprávění. Líčím ji, co mi Josh řekl ten den v bistru. Jak jsem se rozpomněl a vybavil si Dominikovu odtažitost. Jak mi to nedalo, a když jsem viděl Joshe odcházet, odebral jsem se ke Garretům domů. Když jí vyprávím, co jsem našel v jeho pokoji, můj hlas se znovu láme a ona si mě silně přivine k sobě. Její společnost trošku tlumí veškerou paniku, kterou v sobě prožívám.

„Mám chuť jít za ním domů a urvat mu koule," řekne skrz zatnuté zuby nepřátelským a nazlobeným hlasem. „Už jednou jsem ho upozorňovala, že jestli ti ublíží, bude mít co dělat se mnou! A Josh se ke mně přidal!"

Překvapeně se vymaním z jejího sevření a zahledím se jí do očí, v nichž se značí blesky zlosti. Neměl jsem ani páru, že by s ním Lucy o něčem takovém mluvila. Nikdy se o tom ani jeden z nich nezmínil. A vlastně jim to nemám ani za zlé, protože mě tím akorát chránili. Upozornili Dominika, že jestli mi ublíží, bude mít co dělat s nimi. Tak nějak mi to pohání novou energii do žil. Že nejsem sám. Že mě má stále někdo rád.

„Teď mě ale pozorně poslouchej!" chytí mě silně za ramena a hledí na mě tak uhrančivě, že si nedovoluji ani pípnout. Její autoritativnost je do nebe volající a vyvolává ve mně respekt. „Nenič se tím. Chápu, jak moc to bolí, sice jsem nic podobnýho nikdy nezažila, ale vím, jak silná bolest tebou teďka lomcuje. Nesmíš ji a hlavně toho kreténa nechat vyhrát. Neříkám, abys nebrečel. Když budeš potřebovat, najdi mě a vybreč se mi na rameni. Ale jde o to, že teď se musíš postavit na svoje vlastní nohy. A postavit se svým citům k němu. A nejlepší způsob, jakým toho můžeš docílit, je odjet odsud. Vypadnout na tak dlouho, jak jen to bude možný. Chápeš, co tím chci říct?"

Na mysli mi vytane stáž, která se nekompromisně blíží. Celý měsíc bych tu nebyl a neměl ho na očích. A jak se říká, čas sice nevyřeší vaše problémy, ale za to hojí rány. A pokud budu v dobré společnosti, pak na tu bolest budu pomalu i zapomínat a odtlačovat ji do pozadí. Proč jsem si na to nevzpomněl dřív? Stáž je jediným nabízeným únikem z tohoto bláznovství. A já toho hodlám využít.