Joshova poznámka mě ani trochu nenechala chladným a ačkoliv jsem se tomu nesnažil dávat příliš vysokou důležitost, opak se stal pravdou a já na to musel myslet i dlouho poté, co se naše cesty rozešly a každý jsme se odebral domů. Během oběda jsem se však dozvěděl, že on prožil silvestra se svou bandou, s níž spíš vybírali, jaký song by byl pro stáž nejlepší, než aby se zlili do němoty. Každopádně mě píchlo přímo na hrudi, když jsem si uvědomil, že svou zápornou odpovědí zmařím jejich práci a snahu, a tak jsem si dal ještě čas na rozmyšlenou s tím, že to s Dominikem budu muset probrat a budu chtít jeho upřímné vyjádření.

Co se týkalo Lucy, silvestra strávila ve společnosti své babičky. Společně sledovali vtipné pořady, přičemž nám Lucy neopomněla oznámit, že měli neskutečné pochoutky, které se teď vyjímají v jejím žaludku. Nic převratného se však nestalo a ona brzo po půlnoci nakonec usnula, protože byla vyčerpaná ze všeho toho jídla. Přeci si musela nechat místo i na další dny.

Doma jsem se utápěl ve svých myšlenkách a začal jsem přemýšlet o tom, jak se Dominik opravdu choval po našem poprvé. Jak se choval mimo to, co mě nutili vidět růžové brýle. Nic převratného jsem však nenašel, tedy kromě jeho podivného chování v posledních pár dnech, co jsme zpět. Celou dobu jsem to spíš přikládal jeho vysvětlení, jenže když si zopakuji každý jeho pohled, nacházím v něm víc a víc nejistoty. Nejistoty k něčemu, co nedokážu rozluštit a docela se bojím toho zjištění, které by mi mohlo přinést.

Nemohl jsem se pořádně soustředit ani na úkoly, které nám byly zadány, nevnímal jsem ani rodiče a neustále jsem visel na mobilu, jestli mi konečně neodepsal na poslední zprávu. Jenže jak se zdálo, Dominik měl i v osm večer stále na pilno a nezdálo se, že by se mi chystal odepsat, i když tečka u jeho fotky svítila zeleně, což značilo, že je aktivní.

Nevtíral jsem se a ani jsem se ho nesnažil kontaktovat jiným způsobem. Nebyl jsem k tomu vychovaný, a i když jsem chtěl něco udělat, věděl jsem, že ten krok musím nechat na něm. Aby on sám se ozval a vysvětlil mi, co se to děje.

Hodiny ubíhaly stále rychleji, ale moje hlava byla přeplněna jen samými katastrofickými scénáři, kdy mi Dominik dává kopačky, protože přehodnotil svoje rozhodnutí, že chce zůstat jen a jen se mnou. Tím přemýšlením jsem si způsoboval nesnesitelné pálení hrudníku, které jsem se snažil uhasit ledovou vodou, pro níž jsem neustále, až do tří do rána, skákal do kuchyně. Ubíjelo mě, že vlastně nevím, na čem jsem, i když mi to Dominik sděloval skoro pořád. Tedy pokud nelhal, což se zdálo s každou odhalenou nejistotou čím dál pravděpodobnější.

Nakonec se mi povedlo usnout v půl čtvrté a ani ve snech jsem neměl pokoj. Celou noc jsem okusoval hořkou porážku, když mi oznamoval, že bude nejlepší, když to ukončíme a naše cesty se rozejdou. Musel jsem v těch snech vyprodukovat snad víc slané vody, než která z jedné strany obepíná naše hlavní město. A jak se zdálo, vysvobození z té kruté bolesti si dávalo na čas.

Každopádně když se ozval budík, realita nebyla o nic lepší. Fakt, že jsem spal vlastně jen tři hodiny, se podepisoval na nahnědlých kruzích pod očima, které vynikaly na mé bělostné tváři. Opláchl jsem se tou nejledovější vodou, jakou jsem dokázal naštelovat, mnohem víckrát, než bylo běžné. Jenže únava a ani kruhy nemizely. Převlékání se zdálo jako ta nejtěžší činnost a co se týče školního batohu, stahoval mě k zemi snad ještě víc, než normálně.

Jediné pozitivum na celém ránu bylo, že jsem ve svém mobilu našel nepřečtenou zprávu. Moje nálada se ovšem vrátila zpět na bod mrazu, když jsem si přečetl, že se předmět mého zájmu nedostaví do školy, protože celý podvečer, večer a noc prospal, neboť měl horečky. Neodepsal jsem a ani vlastně nevím proč. Zkrátka proto, že mě to vytočilo a taky proto, že jsem nevěděl, jestli tomu lze věřit či nikoliv. I když to zelené kolečko u jeho fotky ve včerejších podvečerních hodinách přeci jen dokazovalo, že nejspíš lže.

Cesta do školy byla to největší dobrodružství, které jsem doposud zažil. Ovšem negativní dobrodružství. Několikrát jsem totiž na rovné cestě zakopl a málem spadl na mokrou zem, na níž se místy objevovala kaluž. V noci totiž pršelo a jak se zdálo, ani nadcházející dopoledne a odpoledne nemělo být ušetřeno. Navíc jsem byl dvakrát nahozen špinavou vodou ze silnice, když kolem mě projela splašená auta, která nesměřovala nikam jinam, než ke škole.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Dostali jsme dvě neohlášené pětiminutovky, které jsem odevzdal bez odpovědí, takže mi rapidně klesl průměr v biologii i matematice. V obou předmětech si mě předvolali kantoři po hodině k sobě a ptali se, co se poslední dobou děje, že mám špatné známky. Snažili se zjistit, zda se něco neděje u nás doma. Já se však vymluvil, že mi prostě poslední dobou probírané látky nesedí a nedokážu se v nich jasně orientovat. Matikářka byla pohotová a okamžitě mi nabídla účast v jejím doučovacím procesu, který se konal po škole. Ať tak či tak, nemohl jsem odmítnout, a tak jsem slíbil, že se určitě zastavím. Profesor na biologii mě odbyl jen tím, že na látce není nic k nepochopení, a že jsem zkrátka líný se látku naučit.

S Lucy jsem prohodil sotva pár slov, protože mě mluvení vyčerpávalo a hlavně jsem neměl sílu ani na to jí vysvětlit, co mi Josh řekl a o čem jsem musel celou dobu přemýšlet. A hlavně, čeho jsem si začal sám všímat.

Právě teď se loučím s Lucy, která mi nakazuje, abych jí napsal všechno ve zprávě. Že se mi bude snažit nějak pomoct, ať už se jedná o cokoliv. Když jen kývnu, dívka mě objímá a nakonec vychází ze školy. Jde totiž s babičkou vybírat dárek pro jejího tátu, který má příští týden narozeniny. Sice říkala, že by se na to nejraději vykašlala, ale vzhledem k tomu, že je její babička mírumilovná žena a trvala na koupi, jí nezbývalo nic jiného, než souhlasit.

S hlasitým třísknutím zavírám skříňku a jako šnek se odkolébávám k východu ze školy. Čas od času do mě strčí někdo nepozorný, ale nepřikládám tomu váhu, protože se vidím ve své posteli, kde spím. A doufejme, že se bude jednat o příjemný spánek.

Vytahuji mobil z kapsy, jen abych se přesvědčil, že se nějak Dominik ani nezajímá proč ho ignoruju, což mě jen utvrzuje v tom, co si myslím. Lže mi a jemu nakonec nebude nic. Jen mě nechtěl vidět a sdělit mi pravdu. Že už se mnou nechce být.

Když vycházím ven, omylem zakopnu o vyvýšený práh a nebýt něčích rukou, skončil bych na zemi, odkud bych se nejspíš asi nezvedl. Naštěstí mě ten někdo stále drží a já svou zbylou sílu přenáším do nohou a pevně se na ně stavím.

„Je ti špatně?" ozve se vedle mě hlas a nakonec se přede mnou zjeví Joshova ustaraná tvář. Jak je možné, že ten kluk je pokaždé na blízku, když mi něco hrozí? Copak je nějaký můj anděl strážný či co?

„Ne," vydechnu a promnu si oči, jejichž víčka sotva držím od sebe. „Jen jsem toho v noci moc nenaspal a navíc se mi nezdálo nic příjemnýho.

„Doprovodím tě," rozhodne se, aniž by nějak jinak reagoval na mou poznámku. Upřímně, nejraději bych se domů doplahočil sám nebo v nejlepším případě zavolal tátovi, aby pro mě přijel, ale tak nějak si uvědomuji, že když se mnou půjde Josh, aspoň se budu cítit bezpečně. Tak, jako vždy v jeho přítomnosti. A tak se s ním po boku vydávám mokrou pískovou cestou ze školy.

„Je to kvůli tomu, co jsem ti včera řekl?" zeptá se, když se otáčíme směrem doleva po chodníku. Zpozorním, jak ve svém stavu nejlépe můžu. Přece jen se k tomu hodlá nějak vyjádřit. A já mu slíbil, že mu nebudu lhát, na což stejně nemám patřičnou přesvědčivost.

„Jo," odpovídám tedy zmoženě, ale nijak to nerozvádím. I když bych mu o všem moc rád řekl, aby se mi aspoň trochu ulevilo.

„Nechtěl jsem to na tebe tak rychle vybalit, ale ani jsem nechtěl, aby to slyšela Lucy, která by určitě vyzvídala, odkud jsem to moudro vzal," uchechtne se při poznámce o Lucy. Zřejmě nabral takový dojem, jako já. A to, že když se Lucy do něčeho pustí, drápy z toho vytáhne jen v okamžiku, kdy už jí to nemá co víc nabídnout. „Každopádně se omlouvám, že jsi kvůli tomu nespal. Třeba se fakt pletu a on je výjimka z pravidla. Ale nechci tě zas vidět zničenýho, jako tenkrát, kdybych měl náhodou pravdu."

„Vždyť já vím," odpovím s podivným chraplákem, zatímco už se blížíme k plotu od mého domu. A jak se zdá, Josh zřejmě pochopil, že nemám dostatek hlasivek, abych mu mohl dál odpovídat, a tak raději mlčí. A to i tehdy, když se zastavujeme před plotem, který otevírám a otáčím se čelem k němu.

„Kdyby něco, napiš mi nebo zavolej. Budu tady hned," usměje se přívětivě a já si uvědomuji, že si ho vlastně jako kamaráda nezasloužím. Na rozdíl ode mě není tak sobecký, aby myslel především na svoje pohodlí, jako to dělám já. Za každou cenu se mi snaží pomáhat, a když měl důvod být na mě hnusný nebo mě dokonce i uhodit, vyřešil to prostou poznámkou, která v sobě nesla spoustu pravdy.

„Určitě," odvětím s chraplákem, který značí, že snad přijdu i o hlas. „A moc děkuju za doprovod."

„To nestojí za řeč. Tak zítra," mávne, přičemž to gesto oplatím a sleduji, jak se vydává cestou zpět. A mě napadá, že před tím, než vůbec půjdu domů, bych se mohl zastavit u Dominika. Abych se přesvědčil, zda je opravdu nemocný nebo mi jen lže. Proto tedy vycházím z našich pozemků ven a zavírám bránu. Únava se najednou zmírňuje, když odhodlaně kráčím tou známou cestou.

Srdce mám až v krku a pokud bude opravdu nemocný, jak mu vysvětlím svou přepadovku? Jakože ahoj, šel jsem domů ze školy a přišel jsem tě radši zkontrolovat, jestli mi nelžeš a nechceš se se mnou jen tak náhodou rozejít, protože jsem si všiml nejistýho pohledu? To by znělo idiotsky i Laně, která se na všem snaží najít nějakou pozitivní věc. Stejně jako Josh.

Míjím první dům a moje ruce zachvacuje třes, s nímž nemůžu nic dělat. Jsem opět tak nervózní, jako tenkrát, když jsem mu nesl ty úkoly. Tenkrát jsem ho neviděl celé dva týdny. V tomhle případě jsem ho neviděl jen jeden jediný den a už blouzním.

Další dům nechávám za sebou a mám problémy s polykáním. Jako by se srdce roztáhlo přes celou délku hrdla a nedovolovalo mu nic pozřít. Jeho bušení otřásá celou mojí tělesnou schránkou a já se jen modlím, aby byl doopravdy nemocný a nelhal mi. Nevím totiž, jak bych reagoval, kdyby nebyl. A hlavně nevím, jak bych reagoval, kdyby se opravdu ukázalo, že si to rozmyslel a už mě nechce.

Zastavuji se před bílým plotem, který otevírám a vcházím na pozemek Garretových. Jejich rodiče opět nejsou doma, protože se na příjezdové cestě nevyjímá ani jedno auto. Což mi jen ulehčuje situaci, protože kdyby to všechno byla pravda, asi bych pukl vzteky a rozeřval se na něj.

Zazvoním jednou a čekám, až mi někdo přijde otevřít. Co mám od toho očekávat? Jak mu řeknu, že jsem hysterický idiot, když bude opravdu nemocný? Nebo co mi na oplátku řekne on, když se dozvím pravdu, že celou tu dobu mi v některých věcech lhal? Hrozně moc otázek, které jen prohlubují mou nespokojenost a unavenost míšenou s adrenalinem, jenž se dostává do popředí.

Ani po dvou minutách nepřichází nikdo otevřít a tak netrpělivě zazvoním třikrát po sobě, aby lidi doma věděli, že je to akutní. A vlastně nečekám dlouho, když se zpoza dveří ozve rozčilené „už jdu". Následně se otevřou dokořán a v nich stojí vytočený Lukas, který si z uší něco vytahuje a schovává to ve své dlani. Jeho výraz se však rázem mění v pobavený a já absolutně netuším proč.

„Čus, máš bráchu doma?" zeptám se co nejpevněji to jde, i když spíš jen chraptím, než že bych mluvil svým plným hlasem. Zřejmě opravdu přijdu o hlas, což jde teď na vedlejší metu. Zajímá mě, proč se Lukas tak potutelně usmívá a mezi prsty si prohazuje špunty do uší.

„Jasan, že je doma. Jenom..." odmlčí se a jeho úsměv se jenom prohloubí. Něco ve mně se hne a já mám nutkání ho odstrčit a jít se podívat nahoru. Protože to jenom neznačí vůbec nic dobrého, na co bych se mohl těšit. Spíš přesný opak.

„Jenom co?" vyjeknu netrpělivě, což ho zarazí. Jako by nečekal, že půjdu takhle zhurta. Samotného mě to překvapuje.

„Je trošku zaneprázdněnej," odpoví zrovna ve chvíli, kdy se z horního patra ozve nějaká silná rána a dvojitý smích. Jeho míšený ještě s nějakým jiným. Nechápavě se naposledy podívám do Lukasových očí, které mi naznačují, co by se nahoře mohlo dít. Bezmyšlenkovitě do něj proto strkám a vydávám se ke schodům, které beru po dvou. Čím blíž jsem jeho pokoji, tím jasněji rozeznávám zvuky, které nevěstí nic dobrého a na mém srdci se postupně objevují prasklinky. Duše přestává zářit a já pomalu sahám na kliku jeho dveří, které následně otevřu dokořán.

Dech se mi nepříjemným způsobem zadrhne v hrdle, zatímco mi srdce vynechá hned několik důležitých úderů. Oči mě začínají pálit, jenže já nic z toho nedokážu vnímat, protože všechno, na co se moje pozornost upírá, je ta nejhorší noční můra, nad níž jsem kdy přemýšlel. Je to, jako by se můj největší strach proměnil ve skutečnost a já nemůžu dělat víc, než jen sledovat, jak se Ashley pravidelně pohybuje na jeho klíně a u toho vzdychá, zatímco on má oči zatemněné stejně tak, jako měl v tu noc se mnou. Ruce má za hlavou a na rtech blažený úsměv.

Ten úsměv však mizí, když se jeho tmavé oči zapíchnou do těch mých, z nichž vytékají slzy. Mám chuť křičet, něco šíleně rozmlátit, protože ta bolest je nesnesitelná. To, jak mi postupně odpadávají další a další kusy srdce, propadající se někam do hlubin, zatímco se moje duše zatemňuje a přibývá na ní spousta šrámů. Jenže nedokážu víc, než jen jako ve zpomaleném záběru sledovat, jak odstrčí Ashley ze svého klína a kolem pasu si omotává deku.

To je signál pro mě, a tak se bez jakýchkoliv citových výlevů otáčím a s vypětím všech svalů v těle se dávám na úprk. Nic jiného ani udělat nemůžu, protože tomuhle čelit nedokážu. Té potupě, které mě právě vystavil a hlavně té bolesti, která už se nikdy nezahojí. A ze všeho nejvíc nedokážu čelit tomu, že jsem byl naivní idiot, který mu od samého počátku věřil...