Nerozumím tomu. Tak nějak se to všechno snažím pobrat, ale nejde to a moje mysl je zmatená stejně jako moje srdce, které mi opět jako splašené buší do hrudníku a snaží se vyskočit. Sleduji ho už hodných deset minut, během kterých kouká pod stůl a jeho ruce chvilkami kmitají po obrazovce mobilu, zatímco jeho tvář je zamyšlená a docela se mi zdá, jako by přemýšlel, co přesně má napsat.

Třídní stále něco ukazuje a vypráví, zřejmě nějaké doplňující informace k výletu, jenže já ji nedokáži vnímat. Ne, když vím, že Dominik mi chce něco důležitého napsat. Ne, když se mi omlouvá, i když vlastně nic neprovedl. Jak už jsem vysvětlil, to já ho urazil, já postavil bariéry. Nic z toho není jeho chyba.

Cítím, jak mi po těle stékají kapky potu, zatímco mé ledové ruce se třesou a jen tak tak dokáží udržet mobil, který křečovitě svírám. Připadám si jako blázen, že něco takového se mnou dokáže jeden obyčejný kluk, se kterým jsem dříve obyčejně dokázal mluvit a říkat mu do očí, co všechno cítím a co se ve mně odehrává. Dnes bych to nedokázal. Ani bych nemohl.

Telefon v rukách mi zavibruje a já jako splašený kůň přesunu svůj napjatý zrak na obrazovku mobilu, kde se opravdu vyjímá nová zpráva od něj. Není nijak dlouhá. Alespoň ne tak dlouhá, jak bych předpokládal, že bude, když mu odepsání na mou otázku trvalo déle, než deset minut. Potvrzuje se mi však domněnka ohledně jeho uvažování nad slovy a nad vším, co napíše.

Dominik Garret

Vím, že se toho mezi náma stalo fakt hodně, a že jsem se na tebe vybodl. Ale kdybych byl správnej kamarád, všiml bych si, že se s tebou něco děje. Měl jsem tady pro tebe bejt, když ti nebylo nejlíp. Vlastně už jsem ti tohle všechno chtěl napsat před hodně dlouhou dobou, ale styděl jsem se. A je mi líto, že mi nevěříš, ale asi bych sobě taky nevěřil. Každopádně se ti omlouvám za všechno. Za to, že jsem tu pro tebe nebyl a i za to, že sis určitě myslel, že jsem tě vyměnil za fotbalovej tým. Promiň.

Kdybych mohl, okamžitě vstanu a skočím si na záchod, kde bych se opláchl úplně ledovou vodou a pak bych se na ten displej podíval znovu. Nevěřím totiž, že by mi něco takového napsal. Na tyhle věci on nikdy nebyl. Pokud byl někdo z naší dvojice vždy ten citlivější, byl jsem to já. Jenže teď se mi tu omlouvá a já si zpětně uvědomuji, že jsem ho z těch věcí opravdu vinil.

Cítil jsem se zhrzený, když si nedokázal všimnout, že se mnou není něco v pořádku. Že místo toho, abych se s ním smál, jsem na něj věčně zíral a přemýšlel. Že jsem se nevěnoval ani učení a snažil se přijít na kloub tomu otazníku, který ve mně tak dlouho zel. A po té hádce jsem byl zrazený. Opravdu jsem si myslel, že mě za ně vyměnil. Přiznám si, že i teď si to myslím, ale ne s takovou vervou jako dříve. Vždyť, když si to vezmu, i já ho prakticky vyměnil za Lucy, která se pro mě stala novým Dominikem.

Jenže teď nastává problém. Nevím, co mu na to mám odepsat. Jsem si jistý, že když se mu i já omluvím, napíšu do té zprávy něco, z čeho by usoudil, co se se mnou stalo a to já nechci. Vzal by svá slova jistě zpátky a už v životě by se na mě nepodíval. A ačkoliv by to bylo jednodušší, nechci přijít o jeho hnědé oči skenující mou osobu. Pokaždé, když se na mě totiž podívá, se moje tělo uvolní a moje srdce obaluje bublina s velkou dávkou uspokojení. Je to sice pomíjivý pocit, ale je to lepší, než nemít nic.

Znovu se podívám na displej, jenže moje prsty jsou paralyzované. Nedokáží se pohnout z místa.

„Napiš mu, že se i ty omlouváš, a že snad jednou mu řekneš, co se stalo," nakloní se ke mně Lucy a rukou zakrývajíc si pusu na mě šeptne nápad. Překvapeně na ni vykulím oči, protože jsem si celou dobu myslel, že je zabraná do místa, kam pojedeme. Jenže ta malá mrcha celou dobu pozorovala, co jsem si s ním psal. Což mě přivádí k myšlence, že možná pozorovala i jeho, když jsem se nedíval.

Její nápad mi přijde skvělý. Když si to tak vezmu, potřeboval jsem, aby mi to někdo nadiktoval, protože kdybych se rozepsal, už by mě nedokázal nikdo zastavit. Jsem beznadějný případ a nejraději bych si za to nafackoval. Ještě, že ta zrzavá vtěrka sedí vedle mě a všechno kontroluje a o všechno se zajímá.

Stisknu tlačítko odeslat a instinktivně se podívám na Dominika, který se zrovna dívá do displeje a koutky jeho úst se nepatrně zvedají nahoru. Následně zvedá hlavu a podívá se na mě s tak jiskřivým pohledem, jaký jsem u něj viděl naposledy onoho silvestra, který mi změnil celý život. Srdce se mi zas a znovu rozbuší a všechno kolem se zastavuje. Všichni i všechno mizí z mého zorného pole a ve středu té nicoty zůstává jen on a jeho nádherný úsměv. Šťastný úsměv.

Netrvá to však dlouho a mou fantazii propíchne zvonění oznamující konec hodiny. Zatřepu hlavou a zhluboka se nadechnu, načež vstanu a začnu si sbírat věci. Neuniká mi však, že se Lucy nenápadně ohlíží po Dominikovi a snaží se zakrýt ten vědoucný úsměv. Kousnu se do vnitřní strany tváře, abych se nerozesmál, protože ta dívka je opravdu klaun a její mimické svaly v obličeji ji jednou vynesou Oskara.

...

Nikdy jsem pořádně nepochopil princip lásky. V čem to vlastně spočívá. Už vím, že se daná osoba stává středobodem vašeho vnímání a že pokaždé, když se na vás jen podívá, podlomí se vám kolena a celý váš svět jako by najednou přestal dávat smysl. Jenže odkud se to všechno bere? Kde se vlastně v lidech berou city? Přece jen mozky nás lidí nejsou zas tak úžasné, aby zvládali tolik interakcí najednou.

Jenže polemizovat o tom je asi k ničemu. Na tuhle hádanku nikdy nepřijdu. Nejsem vědec a ani nikdy nebudu. Přesto bych na to někdy nějakou rozumnou odpověď rád dostal. Asi bych se měl ale přestat zaobírat něčím takovým, když mě od lesního pobytu dělí jen pár hodin a až za pár minut vyjdu z tohoto ústavu a dojdu až domů, nastane peklo na zemi. Jako pokaždé, když mám někam na pár dní jet.

Zrovna ukládám učebnice do skříňky a v hlavě si opakuji, že moje myšlení musí zůstat racionální po celou cestu domů, protože mi Dominik napsal, že bude rád, když mu dovolím mě znovu doprovodit a já jako idiot souhlasil. Ovšem, vypadalo by asi blbě, kdybych mu odpověděl, že nemůže, když má úplně stejnou cestu.

Zavírám dveře od skříňky a natahuji si přezky batohu na ramena, když už ho z dálky zahlédnu, jak se loučí se třemi svými novými kamarády. Nikdy si na tenhle pohled nezvyknu. Ano, i na základní škole byl velmi oblíbený a bavil se skoro s každým, jenže většinu času jsme byli nerozluční a on se ode mě ani na krok nehnul. A já od něj také ne. S nikým nikdy netrávil tolik času, jako se mnou.

„Budeš chtít svízt zejtra ráno?" zeptá se Lucy za mými zády, čímž mě poleká a já se rychlostí blesku otočím. Nejraději bych ji nazval všemožnými nadávkami, ale přece jen se to nehodí. Je to dívka a k těm by se kluci většinu času měli chovat dobře. Ať už jsou stejně praštěné a naprosto nezřízené jako moje nejlepší přítelkyně.

„Uhm," poškrábu se na zátylku, na němž se mi ježí chloupek po chloupku, což značí, že se na mě jistě kouká Dominik, „nejspíš ne, máma už určitě ráno bude burcovat celej barák a hlavně tátu, aby nás tam všechny dovezl."

„Dobře," odpoví zrzka a zrakem míří někam za mě, což mi jen potvrzuje domněnku o Dominikovi. „Tak se uvidíme zítra," namítne, přičemž udělá dva kroky ke mně a nahne se k mému uchu, „a nepokaž to teď, když jsem ti tak perfektně zametla cestičku."

Dřív, než stačím nějak reagovat, se dívka rozesměje, pozdraví a už mi mizí z dohledu. Chvíli jen koukám, jak míří chodbou směrem k proskleným plastovým dveřím, u nichž se opět mačkají studenti a snažím se si z mozku odpárat představu, jak tu po ní zůstal jen kouř přesně jako v kreslených pohádkách.

„Ahoj," poleká mě další hlas, který zatřese celým mým bytím a já bych nejraději někoho profackoval. Stačila minutka a já úplně zapomněl, že za mnou kráčí on. „Tak můžem?"

Otočím se na něj a jen kývnu, protože jsem si jistý, že kdybych se ozval nahlas, neozve se nic jiného, než jen pískot vystrašeného dítěte. Nikdy jsem nebyl nijak odvážný a dokonce se bojím i tmy. Proto také spím se zapnutou televizí. Neusnul bych v úplné tmě, protože je možné, že se tam objeví nějaká postava z hororu a zamorduje mě tím nejhorším způsobem.

Mlčky oba kráčíme ven a poté po prašné cestě směrem ze školy. To ticho je tak tíživé, až mě z toho začíná bolet na hrudi. Kdy se vlastně stalo, že jsme přestali mít o čem mluvit? Vždyť to dlouhodobé odloučení by jen mělo utužit témata pro naši konverzaci. Jenže jak se zdá, ani jeden z nás neví jak začít a on zřejmě i přemýšlí, na co se zeptat, aby se nedotkl něčeho citlivého. Nejhorší na tom je, že celá tahle situace je až moc citlivá pro to, aby se dotkl něčeho, čeho nemá. Bojím se, co jsem schopný mu prozradit, když kráčí po mém boku.

„Co fotbal?" vypadne ze mě první věc, která mě napadne. Ačkoliv navštěvuji stejnou školu, o sportovní výsledky našich studentů jsem se nikdy nezajímal. Sice jsem viděl těch několik zlatých a stříbrných pohárů a medajlí, které visí na poličce vedle ředitelny, ale ani to mě nikdy nedokázalo přinutit, abych se zajímal o zápasy a stav tabulky.

„Dá se říct, že skvělý," odvětí nadšeně. Zřejmě jsem nakonec našel téma, při kterém nebude alespoň jeden z nás potichu. „Kouč mi nedávno řekl, že po kapitánovi jsem nejlepší hráč v mužstvu, a že kdybych chtěl ve třeťáku, udělá ze mě kapitána."

„Jak to?" zeptám se a hned mi dojde, jak to muselo vyznít. Jako kdybych neměl ani trošku vysoké mínění o jeho schopnostech. Jenže já se ptal úplně na něco jiného. „Myslím, jak to, že z tebe udělá kapitána až příští rok?"

Jeho překvapená grimasa se mění v chápající a vypadá to docela, jako by se mu ulevilo. Zřejmě mu záleží na tom, co si o něm myslím. Mě by jen zajímalo, co si on myslí o mě. Jistě o mě musí mít dobré mínění, to neříkám, ale zajímalo by mě, co se v jeho hlavě odehrává, když se vysloví moje jméno nebo když mě vidí. Určitě se mu nepodlamují kolena nebo nepanikaří tak, jako já v opačném případě, ale přesto tu je ta setsakramentská špetka naděje.

„No, kapitán je ze čtvrťáku a fotbalová sezóna školy končí už v dubnu, takže pak budu muset počkat až do příštího školního roku," vysvětlí nové informace, o nichž jsem neměl opravdu ani páru. Já si totiž celou dobu myslel, že fotbalová sezóna školy končí až v červnu, stejně jako škola. Přece by to dávalo smysl, nebo ne? „Navíc, to budu mít napsaný v přihlášce na vejšku, což je úplně bombový."

Vysoká škola. Téma, kterému se zatím snažím vyhnout. Budu tedy doufat, že teď nevysloví tu typickou otázku týkající se mého budoucího vzdělání. Stejně bych mu neměl co odpovědět.

„A co ty?" zeptá se po chvíli, když se neozývám. Začínám se bát, že teď přesně vysloví tu proklatou otázku a já se asi propadnu do Německa. „Navštěvuješ nějakej kroužek ve škole?"

Připadá mi, jako kdybychom se seznamovali teprve teď. Všechno je to takové nepřirozené a nesprávné, jenže jinak to nejde. Bariéry stále stojí na místě a já nevím, co si mám počít, abych je nějakým způsobem alespoň trochu oslabil. Tedy, vím, co by tomu pomohlo, ale to v žádném případě nepřichází v úvahu. Teď ještě ne.

„Já? Ne. Nic z toho, co tam nabízí, není pro mě," odpovídám popravdě. Naše škola nabízí opravdu veliké množství koníčků, kterým se lze věnovat. Fotbal vede všem, ale pak je tam také gymnastika, zpěv a hraní na hudební nástroje nebo i šachový klub. Nic z toho ale není pro mě, protože většinou jsem na všechno levý. Jediné, co mi ve škole opravdu jde, je neučit se a stejně dostávat dobré známky.

„Bude ti vadit, když si zapálím?" zeptá se a já znovu ucítím jakési píchnutí uvnitř hrudního koše. Zase se mi ušima prohání slova proti kuřákům a kouření, která vyšla právě z jeho úst. Ten, který proti tomu nikdy nic neměl, jsem byl vždycky já, jenže jak se zdá, role se obrací. A navíc, je nám oběma šestnáct, na cigarety je myslím ještě brzo. Přesto raději mlčím a místo toho jen pohodím rameny. Dříve bych mu řekl pravdu. Dnes je to ale jiné.

Snažím se pohled držet před sebou a udržet si představu toho kluka, kterého jsem znával, jenž by teď na sebe ostře nadával. Jenže kouř, který se mi plete do cesty, a kterým občas i projdu, mi to docela znesnadňuje a já mám pocit, že vyhodím vnitřnosti. Nedávám však nic najevo a jen kráčím. Jako naprogramovaný robot.

„A co ty a ta Lucy, jste jenom kamarádi? U těch skříněk to vypadalo docela jinak," zasměje se a mě se na chvíli zatmí. Zeptal se mě právě jestli je moje nejlepší kamarádka mou holkou? Bolest v celé horní části těla mi prozrazuje, že už to tak bude. Jenže mě zraňuje ten tón, kterým to podal. Jako by byl rád, kdybych odpověděl kladně. Jako by mu to ani trochu nevadilo.

Uvědomuji si, že bych se měl asi více klidnit a nedávat před ním tolik najevo, co se ve mně odehrává. Jenže tomu zkrátka nemůžu pomoci, protože ten tón mi lomcuje ušima i srdcem a já mám co dělat, abych se tady hned nesložil a nezbláznil se.

„Ne," odpovím pisklavě, odmítám se však na něj podívat, „s Lucy jsme jenom kamarádi, nic víc!" Ta druhá polovina odpovědi přeci jen byla důraznější, ale bylo v ní slyšet něco jako ublížení.

Dochází mi však jedna zásadní věc, kterou jsem si měl připustit ihned a nenechat tu špetku naděje, aby ve mně usadila své drápy. On nikdy nebude můj, i kdybych se snažil sebevíc. Nikdy mě neuvidí v tom světle, v němž ho vidím já. A nikdy mě nebude milovat. Tak, jako já miluju jeho...