Ačkoliv jsem si myslel, že ho můj dárek nijak nepotěší a on svou radost bude jen předstírat, stal se pravý opak, čímž se mi potvrdilo, že myslet je vědět absolutně nic. Každopádně, když jsem otevřel batoh a vytáhl z něj ten podepsaný míč, Dominik jen chvíli nevěřícně zíral, než si ho vzal do rukou jako něco posvátného. Přísahal bych, že jsem v jeho očích zahlédl i slzy, které odráželo světlo z lampy nad námi. Dočkal jsem se vysvětlení, že ten míč v krámě pozoroval už delší dobu, ale neměl dostatek financí na to, aby ho koupil. Prý ten fotbalista, jenž daroval autogram míči, je místní legenda a chodil právě na naší školu, než se z něj stal profesionální hráč. Obdržel jsem hned potom snad milion polibků, mezi nimiž mi stačil i několikrát poděkovat. Jsem však toho názoru, že jeho dárek nic nepředčí.

Domů jsme se odebrali okolo třetí ráno, kdy jsme byli promrzlí na kost a nedalo se to vydržet. Zdálo se, že všichni spali, když jsem ale vešel do svého pokoje, Pete ležel na svém kanapi a nevěnoval mi žádnou pozornost. Místo toho koukal do svého mobilu a naprosto ignoroval mou přítomnost. A v tomhle stavu taky setrvával další dny, které mi tak nějak utíkaly jako voda.

Den po štědrém dnu jsem se sešel s Joshem, Lucy, Nickem a Lanou, kterým jsem předal svoje dárky. Když jsem předával Joshovi onu kytaru, několikrát ji odmítl s tím, že je to až moc velký dar, a že to nemůže přijmout. Nakonec to ale přebral se slovy, že se stydí za poměrně velkého plyšového medvěda, kterého mi daroval do vlastnictví vzápětí. Nevím, kde zjistil, že když jsem byl malý, o podobném se mi vždycky zdálo, jen jsem se styděl říct rodičům o to, aby mi kupovali plyšáka, každopádně jsem měl co dělat, abych nezačal skákat radostí.

Lucy svůj poukaz přebrala jako dravá šelma a nepopsatelně moc se rozkřičela. Tak, že jsme si my všichni museli zakrývat uši. Rozesmálo mě to, protože šílela jako divá z obyčejných dvou poukazů na jídlo. Na oplátku jsem dostal naši společnou fotografii ve velkém rámu, na níž už jsem si ve své hlavě dělal místo v pokoji.

Na řadu přišli Nick s Lanou, kteří se nejdřív zdáli zmatení, i když to vlastně skrývali za překvapený úsměv. Když jsem jim ale řekl, že ta srdce na svých řetízkách mají spojit, pochopili v čem se nachází ta finta. Docela jsem jim záviděl, že svůj vztah nemusí přede všemi skrývat a mohou být plně svobodní, což se mně a Dominikovi ještě nějakou dobu bude vyhýbat. Radoval jsem se ale s nimi, protože nebylo nic hezčího, než vidět, že jsou spolu opravdu šťastní. A to dělalo šťastné i nás ostatní.

Následujícího dne jsem rodiče konečně obeznámil, že jsem dostal poukaz do wellness centra za městem. Neřekl jsem od koho byl a hlavně s kým pojedu, což mi možná usnadnilo jejich přemlouvání. Věděl jsem na jaká slabá místa uhodit, aby se nakonec mamka nevyptávala jako divá a prostě mi to dovolila. Musel jsem však souhlasit, že jim během těch dvou dní zavolám alespoň jednou, jinak mě přetrhne jako hada. Nezbývalo mi nic jiného, než jí na to kývnout. Není to zas tak hrozné, jak jsem čekal.

Dominik mi vysvětlil, jak to všechno bude probíhat. Půjčuje si auto od svojí mámy a bude na mě čekat před svým domem už připravený v autě. Sraz máme den před silvestrem kolem půl třetí a pojedeme přibližně hodinu. Během toho se stačíme stavit na benzínce pro něco malého k snědku. Prý tam volal a rezervace jednoho pokoje je potvrzená. Jedná se o jedno z těch luxusnějších apartmá. Chce pro mě jen to nejlepší. Asi ještě nepochopil, že i kdyby to byla nějaká chatrč, pojedu s ním rád, protože každá chvíle strávená s ním mě naplňuje.

Nebudu však lhát. Na jednu stranu jsem se toho výletu i děsil. Přece jen jsem byl odhodlaný darovat mu sebe celého, aby pochopil, jak bezmezně ho miluji. Jenže s tím přicházel i strach, díky němuž jsem o svém odhodlání párkrát zapochyboval. Mantra, kterou jsem si však vymyslel, mi pomáhala v tom, abych ty obavy překonal a zahnal je do hlubin svých pocitů. Největší strach mám z toho, že se to nepovede a skončí to naprostou katastrofou a to jen díky mně. Je to opravdu stresující, ale snažím se na to nemyslet.

A tak teď sedím v jeho autě a zapínám si bezpečností pás. Dominik stačil auto zateplit, a tak je tu příjemně a i mikina ve mně vyvolává pocit, že hořím. Není to však jen tím teplem, ale také tím, že si položil ruku na mé stehno, zatímco startuje a ruku přesouvá na volant. Bez jakýchkoliv slov mě drží za stehno a uculuje se na čelní sklo.

„Co doma? Ptali se?" promluví po chvíli, když zajíždíme za roh. Jeho hlas je opatrný. Vlastně pokaždé, když se od štědrého večera zmínil o mých rodičích, se zdál opatrný, aby nenarazil na něco, co by vyvolalo napětí a negativní pocity. A pokaždé mě pak objal a řekl, že jednou to spolu všechno vyřešíme a nebudeme se muset skrývat. Ta slova měla vždy tak velký účinek, že jsem mu opravdu věřil.

„Vlastně ani ne," odpovím s úsměvem a pohlédnu na profil jeho snědé tváře. Vždycky mě fascinovalo, že i přes to, jaká zima u nás panuje, má stále stejnou barvu pleti. Obvykle ti snědší lidé byli na zimu o něco světlejší, jenže Dominik je jakási výjimka z pravidla. Jediné roční období, kdy se barva jeho pleti o něco málo změní, je léto. „Máma mi jen řekla, ať na sebe dávám pozor a ať dodržím svůj slib a volám jim alespoň jednou denně."

„Nejspíš nemáš na výběr," zasměje se a znovu zatočí na silnici, která vede k dálnici. Jak ho tak sleduji, je si docela jistý svými řidičskými schopnostmi. Nikdy před tím jsem s ním v autě nejel a on mi vlastně tak nějak naznačil, že řidičák nemá dlouho. Neřekl mi sice, kdy přesně si ho stačil obstarat, ale nevadí. To, že řídí jako profesionál, uklidňuje celé moje tělo z počáteční nervozity. „Ale tak pár minut tě nezabije. Budeme mít spoustu času na dohnání těch pár ztracených minut."

Mírně se začervenám, když na mě mrkne a daruje mi jeden ze svých pohledů, které prozrazují, že i on chystá něco intimnějšího, než jsme spolu doposud zažili. Sice už jsem si tak nějak zvykl, že je většinu času dvojsmyslný a perverzní, ale když mi naznačuje, že hodlá zajít dál, než doteď, nenechává mě to ani trochu chladným. A zároveň se dostavuje i obava z toho, jestli to všechno vyjde. Snažím se ji, jako obvykle, zatlačit ven a ignorovat.

„A připravuju tě, že si spolu dáme i tu koupel a ty si mě hezky vydrhneš, abych ti nesmrděl," dodá se smíchem. I tohle mi většinu času předhazuje. Hlavně, když přijde z tréninku nebo z běhání a pot se mu rozlévá po celém těle. Stále jsem však nepřišel na to, k čemu jeho vůni přirovnat, protože nepáchne přesně tak, jako většina kluků, kteří se zpotí.

„Fajn, to beru," kývnu i já ve chvíli, kdy se zařazujeme do pruhu na dálnici, kudy ujíždí docela velká spousta aut. „Ale připrav se na to, že nebudu nijak milej a nebude to zrovna nejpříjemnější zážitek v tvým životě."

„Hmm," protáhne smyslně a s potutelným úsměvem. „Co na mě chystáš, Daltone?"

„Mučení," odpovídám a vzápětí oba vyprskneme smíchy. Jeho smích se mi znovu zapisuje do uší tak snadno a rychle. Je to, jako kdybych poslouchal svou oblíbenou píseň. Husina se prohání celým mým tělem a mně je tak úžasně, že to slovy nedokážu ani popsat.

V další chvíli se mezi námi rozhostí ticho, které narušují jen tiché tóny rádia, jež už od začátku hrálo, jen jsem si toho tak nějak nevšiml. Nejednalo se však o trapné ticho, kdy ani jeden z nás nemá ponětí o tom, co tomu druhému říct. Ne, tohle ticho připomínalo jakýsi klid, který nám poskytuje čas na to, abychom si aspoň trochu utřídili myšlenky.

Ty moje se převážně točily kolem několika věcí. Největší pozornost si zabíralo právě moje chystané překvapení, protože ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedařilo se mi obavy ignorovat a ani je vypustit pryč. Spíš s každým ujetým kilometrem nabíraly na síle a já si představoval, jak to asi bude vypadat, když selžu. Bál jsem se hlavně toho, že by to se mnou Dominik vzdal a nakonec to skončilo naším rozchodem.

Upřímně netuším, jak bych reagoval na to, kdyby se se mnou rozešel. Nejspíš by se moje nitro roztříštilo na kusy, stejně jako moje srdce, a snažilo by se mě zabít s ještě větší vervou, než když Dominik nevěděl, že jsem do něj zamilovaný. V tu dobu totiž existovala jedna malá špetka naděje, že to možná cítí stejně. Jenže teď bych neměl žádnou naději na to, že bychom byli spolu. A jak se znám, nikdy bych za ním nepřilezl, protože tak nejsem vychovávaný. Jak otec vždy rád opakuje, člověk musí mít svou vlastní hrdost. A to mě přesně naučil. Abych na sebe byl hrdý za jakékoliv situace.

Myšlenky jsou však přerušeny tóny písně, která se line do mých uší a přivádí do mé mysli vzpomínky na lesní pobyt. Jde o píseň, která mě donutila Dominikovi potvrdit jeho domněnky, které nabral právě díky mému podání jejích tónů. Vybavuji si, jak jsem mu věnoval pohled, zatímco on na mě koukal s jakýmsi uvědoměním. A vybavuji si i náš první polibek, který následoval. Tu chvíli, kdy jsem poprvé ochutnal hebké polštářky Dominika Garreta. Kdy jsem okusil vůni máty a pepermintu.

„Je to ta písnička, že jo?" ozve se a já mu věnuji pohled, zatímco on dává rádio trochu nahlas, aby si poslechl originál refrénu, který jsem zpíval já. Nevím, jestli si pamatuje i ten zpěv, protože to byla noc plná překvapení a nesmírně důležitých zvratů, bez nichž bychom tu nebyli. Bez nichž by se Dominik nikdy nedozvěděl o tom, co k němu cítím a sám si tak neuvědomil, jaké city on chová ke mně.

„Jo," vydechnu s myslí přeplněnou těmi všemi vzpomínkami. Dokonce i tou, kdy políbil Trishu a zlomil mi srdce na tisíce úlomků. Uvědomuji si, že jsme si o tom vlastně nikdy pořádně nepromluvili, ale myslím si, že to ani není třeba. On sám musel pochopit, proč jsem se mu druhý den vyhýbal a ignoroval jeho přítomnost.

Zasměje se a jeho oči prozrazují, že i on na ten táborák a všechno kolem něj myslí. Nikdy jsem nevěřil, že si spojím nějakou píseň s tak silným večerem. A ani jsem si neuvědomil, že jediná píseň, kterou jsem od té doby ani jednou neslyšel, může být svázána tak živě s tolika momenty.

„Pamatuju si, jak jsem tam seděl jako zařezanej a snažil se přijít na to, co jsem udělal, že se se mnou nebavíš," začíná s vyprávěním a já visím na každém jeho slově, jako kdyby mělo být poslední, „a pak si zpíval a já si uvědomil, že existuje jenom jedno vysvětlení, proč se mi tolik bojíš říct, co s tebou je. Tak nějak jsem si to všechno spojil s Joshem a myslel si, že to kvůli němu se se mnou nebavíš. Protože jste víc, než kamarádi. Panikařil jsem, potřeboval jsem s tebou nutně mluvit. A pak, když už jsem to nevydržel, jsem na tebe chrlil úplně všechno, co se mi honilo hlavou. Nikdy, ani v tom nejdivočejším snu jsem si ale nemyslel, že bych mohl bejt já předmětem tvýho zájmu. A pak jsi mě chytl a křečovitě políbil a všechna panika i myšlenky se ztratily ve výbuchu emocí, kterým jsem absolutně nerozuměl a snažil se před nima ukrejt."

Ani o tom, co se v něm odehrávalo během mého zpěvu, jsme nikdy nekonverzovali. Snažili jsme se těm tématům většinou vyhýbat a užívat si každé minuty, kterou nám osud nadělil. Jenže teď, když to tak poslouchám, si uvědomuji, že byla možná chyba o tom nemluvit. Vždycky jsem totiž přemýšlel, co všechno ho pohlcovalo a drtilo. Co mu dělalo takovou potíž, že si to neuvědomil dřív. A v jediné větě mi to vysvětlil. Myslel si, že není předmětem mého zájmu.

„Přiznám se, žes mě docela naštval tím, jak jsi panikařil a narážel pořád na Joshe nebo na to, že někoho mám," objasním mu pro změnu já, čemuž se usměje. Kéž by to bylo úsměvné i tenkrát. „Nevěděl jsem, jak tě mám zastavit a říct ti to všechno. Vysvětlit ti, že všechno, co jsem dělal vůči tobě, bylo jen z popudu mých pocitů a nálad. Jenže tys tu klapačku zkrátka nechtěl zavřít a já toho nakonec využil."

Odlehčím poslední poznámkou, která ho rozesměje a tím pádem i mě. Na sobě ale cítím každičkou jednu emoci z toho večera, i když písnička už dávno skončila. To překvapení, když si myslel, že ho ignoruji jen kvůli Joshovi. Ta zlost, když nepochopil celou tu skládačku. Ten příval tsunami, který se ve mně odehrál, když jsem přitiskl svoje rty na ty jeho.

„A jak ses cítil po tom?" zeptá se stále s úsměvem.

„Tak nějak divně odlehčeně a hlavně mě postupně opouštělo odhodlání. Nejdřív to byl strach, že jsem úplně všechno pohřbil, pak jsem se cítil vyrovnaně, protože jsem nepočítal s tím, že bys mohl bejt někdy zamilovanej zrovna do mě. A nakonec radost, když jsi mi v tom buse napsal, že ti mám dát čas, abys to všechno nějak vyřešil, a hlavně, že mě nechceš ztratit," objasním bez přemýšlení.

„Takže teoreticky," sejme ruku z mého stehna a vyzdvihne ukazováček vzhůru, „kdybych tě tenkrát odmítl, nevadilo by ti to?"

Chápu jeho zájem, ale ta jeho otázka je docela podivná. Proč se mě na to ptá? Snad musí tušit, že by mi to vadilo, ale nic bych s tím nenadělal.

„Nejspíš vadilo, ale byl jsem srovnanej s odmítnutím od samýho začátku. Nepřekvapil bys mě," odvětím diplomatickým hlasem, abych mu nenaznačil, že mě ten jeho zájem o odmítnutí zcela straší z toho, co bude mezi námi dál. Plánuje mě snad pustit k vodě? „Jenže mladej Garret je už od mala plnej překvapení," ulehčím si alespoň trochu.

„Odmítnou tě by byla moje největší chyba," oznamuje ihned bez prodlev. „Nejen, že bych si to uvědomil vzápětí a nebylo by cesty zpět, ale navíc bych přišel o volnost, kterou jsem tak dlouho hledal. Až teprve tyhle měsíce mi ukazujou, že jsem byl svázanej, než jsem se ti vyznal. A až teprve teď vím, co to znamená žít."

Z mého srdce padá balvan obrovských rozměrů. Slyšet z jeho úst vycházet ta slova je něco, na co už nikdy nezapomenu, ani kdybych se sebevíc snažil.

„Miluju tě," namítnu s úsměvem, v němž je vepsané štěstí.

„I já tebe, Daltone," usmívá se i on, „i já tebe."