Vymanit se z mamčiných neustálých otázek, kdo všechno se mnou bude venku a co tam budu dělat, se zdálo takřka nemožné. Cítil jsem se nesvůj obzvlášť v momentě, kdy náš rozhovor poslouchali i prarodiče, kterým také bylo divné, že chci zrovna o půlnoci ven. Nakonec se mi však podařilo alespoň trochu uklidnit její zvědavost a zdálo se, že mým lžím o tom, že jsme domluvení s Lucy, věří. Jenže to nic neměnilo na tom, že když jsem vyšel ven, bylo už deset minut po půlnoci a já měl docela i vztek na to, že mě tak prachsprostě zdržela svou zvědavostí.

Dávám do nohou veškerou sílu, zatímco ničím vzdálenost mezi našimi domy a už z dálky vidím, jak se rýsuje jeho postava zabalená v zimních věcech a netrpělivě poklepává nohou o chodník, jako kdyby se snažil někoho kontaktovat morseovkou. Z té rychlé chůze se mi dělá teplo, které zabraňuje neskutečné zimě proniknout přes několik vrstev oblečení, což je jen dobře. Nechci skončit jako sněhulák.

Když vidím, jak se otáčí mým směrem a klepání nohou už nadále není činností, kterou by se zabavoval, vytvoří mi to na rtech nepatrný úsměv, který musím zase stáhnout. Sice je mi teplo, ale zima vytváří na mých rtech praskliny, které zítra budou příšerně bolet. Nehledě na to, že to otevírá i ty staré rány od toho, jak se s Dominikem věčně líbáme. Stejně toho však nelituji, protože se jedná o činnost, kterou bych mohl vykonávat pořád. Pořád bych ho mohl líbat a přišlo by mi, že je to jako poprvé.

Díky světlu lampy, pod kterou stojí, rozeznávám i jeho úlevný úsměv, který mi vytváří motýli v břiše. Ti se splašeně předhání v tom, kdo mě lépe přivede do úplně jiného světa. Toho, který jsme si s Dominikem stvořili sami. A kde nejsou žádná pravidla a schovávání. Jen my dva a naše láska.

Stavím se asi půl metru od něj, což už tak narušuje jeho osobní prostor a vysíleně vydechnu obláček páry, který se hned rozplývá. Všude panuje ticho a tma. Nikdo v tuto noční hodinu nemá náladu vycházet ven. Ne v takovém počasí, kdy se na naše hlavy snáší ten bílý povlak připomínající přírodní peřinu.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš," namítne s úsměvem a já se lehce zastydím. Kdyby on meškal, asi bych si myslel, že se na mě vykašlal. Ten strach z toho, že ho ztratím, je do nebe volající a ačkoliv se ho snažím potlačit, stále má ve mně velké místo, kterého se nehodlá vzdát.

„Promiň," sklopím hlavu, „máma měla spoustu otázek, kam jdu a hlavně s kým."

Zvednu hlavu zpět a zahledím se do jeho chápavých očí, v nichž se zračí, že kdyby mohl, obejme mě tak silně, jen aby mě před tímhle vším uchránil. Po uvědomění si, že o Dominikovi nemluví kvůli mně, a že na něj nejspíš i změnili názor, přestože nic neudělal, mě zasáhl pocit studu tak silný, že jsem se musel na chvíli zavřít do koupelny a vydýchat to. Stejně tak, jako mě polévalo horko z toho, že se Pete dovtípil skutečnosti za tak krátký čas s tak málo indíciemi. Ano, sice je premiantem třídy a jeho IQ dosahuje celkem vysokého čísla, nic to však nemění na tom, že se to snažím krýt jak nejlépe umím. S rodinou by totiž celé to zjištění zahýbalo tak, jako ještě nikdy nic. A já nechci být důvodem rozpadu takové idyly.

„Chápu to," přikývne místo objetí, i když na něm vidím stále větší touhu se mě dotknout. Jako by cítil, co všechno se ve mně odehrává a chtěl ty běsnící emoce nějak utišit, abych mu mohl rozumně vysvětlit, co se děje. „Půjdeme."

Není to otázka, a tak neodpovídám a místo toho si stoupám po jeho bok a snažím se následovat jeho kroků. Už jen to, že vedle mě kráčí, mě tak nějak zbavuje všech otřesných myšlenek a já se cítím v bezpečí. V prapodivném bezpečí, že mě ochrání, a že nakonec zařídí, aby všechno dobře dopadlo. Což je vskutku pošetilé, když si vezmu, že i on si prochází stejnými pocity. Jak vlastně vnímá to, že chodí s klukem? Nikdy jsme se o tom nebavili, protože je to choulostivé téma, a i když jsme spolu dva a půl měsíce, stále je to něco, o čem bychom nedokázali hovořit tak, jako kdybychom byli jen přátelé.

„A co jinak doma? Jak proběhla večeře?" zeptá se se zájmem, čímž mě vyruší z mého vnitřního rozjímání. Zatáčíme do uličky, kde jsme se tenkrát rozhodli, že se nakonec vydáme k němu domů, protože byla zima. Jenže teď pokračujeme v cestě a Dominik působí, jako by přesně věděl, kam se vydáme a předáme si dárky. Neuniklo mi ani, že se nenápadně koukal směrem na moje záda, kde se tyčí batoh, v němž mám uložený onen míč s podpisem, který jsem mu koupil.

Jak bych mu měl popsat situaci u večeře, když vlastně on v tom hraje docela hlavní roli? Nepochybuji totiž, že mamka byla z celého toho dotazu na Dominika vykolejená. A onu vykolejenost s ní sdílel i strýc, kterému to prý celé vyhysterčila do tváře. Jenže nic jiného, než mu říct pravdu, mi stejně nezbývá. Slíbili jsme si, že si budeme říkat jen pravdu a já to chci dodržet.

„Vlastně," protáhnu a my přecházíme silnici, zatímco se Dominik zvědavě otočí na mě, jako by čekal, že vyslovím něco, po čem bude i on krajně vedle, „bylo to docela divný, což mě přivádí k tomu, že ti musím říct něco o Peteovi."

I tohle bude docela oříšek. Dominik jedná pudem, ne mozkem, a pokud bych mu nějak zbrkle sdělil, s čím se na mě Pete vytasil, asi by neváhal ani minutu a nakráčel si to až k nám domů. Což by bylo krajně nevhodné a hlavně by to rodičům prozradilo, s kým jsem se vydal pryč. A na to zatím ještě není čas. Nejsou ještě srovnaní s tím, že je jejich syn gay, natož aby zjistili, že nakonec chodí se svým nejlepším kamarádem, do něhož se zamiloval.

„Povídej," vybídne mě a znovu zatáčí do uličky, která vede k městskému parku nedaleko od centra. Zřejmě míříme asi tam.

„Jde o to, že ta atmosféra u večeře nebyla nijak dobrá. Jednak proto, že se babička pustila dopoledne do strejdy za to, že chodí po domě polonahý," začínám tím lehčím a Dominika, jak se zdá, ta zmínka o polonahém strýci pobavila, protože se nepatrně usmívá. Vím na co myslí. Kdyby babička znala Dominika pořádně, asi by ho neměla tolik ráda, jako před tím. Už jen kvůli jeho oblíbené nahotě. „A jednak proto, že...že se na tebe strejda zeptal mamky a ta začala vyšilovat."

Dominik se zastaví a dívá se na mě s neuvěřením. Mojí mámu měl vždycky rád a občas jí i sám oslovoval jako svou mámu. Jenže tím, že jsem jim sdělil všechno o mých citech k Dominikovi, jsem vytvořil něco, co jsem nechtěl. Vytvořil jsem bariéru mezi mými rodiči a jím.

„Proč?" zeptá se, i přes to, že odpověď sám zná. Snaží se nedat najevo, že to s ním něco udělalo, a tak se pomalu rozchází směrem do volného prostranství parku plného laviček a hlavně stromů.

„Kvůli mně," odpovídám tedy, i když zbytečně, „tak nějak se s tátou dohodli, že o tobě přede mnou a vlastně vůbec nebudou mluvit. Nejspíš, aby mi ten stav, se kterým jsem se vrátil z pobytu domů, ještě nezhoršovali. A myslím, že ani nejsou připraveni čelit tomu, co všechno se stalo a co všechno se změnilo. Proto si v některých situacích hrajeme na to, jako by se můj coming out nikdy neodehrál."

S těmi slovy si to uvědomuji i já. Snažíme se někdy hrát na to, že jsme pořád ta dokonalá rodina. Jenže letmá cuknutí, když se někdo v televizi zmíní o homosexualitě nebo když s tímhle tématem přijde domů táta z ordinace, jen dokazují, že se to opravdu odehrálo a my nejsme rodina jako každá jiná. Nejsme perfektní rodina, jako je ta mého strýce. A rodiče si snaží udržet alespoň tu představu. Nemám jim to za zlé. Dozvěděli se to ve špatný čas a hlavně ze špatného zdroje.

„A jak to souvisí s Petem?" zeptá se, když vstupujeme do parku a padající sníh na chvíli ustane, jelikož mu průchod znesnadňuje hned několik korun stromů, které se na sebe tlačí. Nevnímám to však. Mezi námi je napětí, jenž by se dalo krájet.

„Ten si začal všímat toho, že se o tobě nikdo nebaví, i když si v našem domě trávil tolik času. Všiml si, že se nikdo nebaví o tom, co se mezi náma vlastně stalo. A hlavně si začal všímat toho, že pokaždé, když se mě jeho táta zeptá na holku, odpovím s odtažitostí. A tak se dovtípil toho, že jsem gay a jsem do tebe zamilovanej," špitnu tak, abych měl jistotu, že to slyšel, ale já to nemusel vyslovovat nahlas.

„Cože?" zastaví se zase a s neklidem na mě pohlédne. „Cos mu na to řekl?"

„Samozřejmě jsem mu tu jeho pravdivou domněnku vyvrátil a udeřil na něj. Celou tu situaci jsem obrátil proti němu. Navíc stačilo jen několikrát zalhat a zatvářit se pobaveně, takže si teď myslí, že se spletl," odpovídám už s větším klidem, přičemž zaslechnu úlevné vydechnutí. Sám moc dobře ví, jaký Pete je, a kdyby to věděl, v naší rodině by se strhla třetí světová.

„Už jsem se lekl, že to nakonec dopadlo tak, že se všichni semleli," snaží se ulehčit situaci, i když vidím, jak zatíná zuby ve snaze, alespoň trochu popustit uzdu nervům, které se v něm nashromáždily. „Ale teď bysme to neměli řešit. Máme chvíli pro sebe a tohle všechno můžeme řešit v normální den. Ne dnes, ne na naše první vánoce spolu jako pár."

Jeho slova mají léčivý účinek a mně se vysvětluje, proč se snaží potlačit většinu onoho vzteku. Nechce, abychom si zkazili možnost být spolu. Nechce nás obrat o příjemně strávené chvíle. A nechce nás připravit o to, abychom si užili přítomnost jeden druhého. Byl jsem idiot, když jsem si myslel, že poběží k nám a Petea zmasakruje.

„Kam to vlastně jdeme?" zeptám se, když už zase kráčíme do spárů nočního parku, který je na jednu stranu kouzelný a na tu druhou naprosto strašidelný. Stromy totiž stíní veškeré měsíční světlo a sněhové vločky se přes ně dostanou jen málokdy.

Dominik však neodpovídá a místo toho se staví u jediné lampy, která zde svítí a pod níž se nalézá prostorná lavička. Rukou mě vybídne, abych si sedl na prochladlý povrch, přesto nic nenamítám a sedám si. Batoh pokládám vedle sebe a jen tajně doufám, že ten míč zimu vydrží a nepukne mu. Asi by mě na místě trefilo.

On si sedá vedle mě, do hodně těsné blízkosti a svou paži obtáhne kolem mých ramen. Sice jsem napjatý z toho, že se tohle všechno děje venku, ovšem nechci to kazit, cítím se totiž skvěle, protože právě na to jsem čekal, a tak si pokládám hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Nechávám se unášet pocitem, že jsme konečně dorazili do země zaslíbené a že můžeme svobodně dýchat. Že už se lidé nebudou vyptávat a budou pouze akceptovat. Jenže tam je naprosto nepodstatné, co si kdo myslí. Hlavní je, že my dva jsme volní.

„Přiznám se, že bych si ještě před rokem nedokázal představit, že se tohle stane," rozmluví se, já však svoje oči neotevírám. Jeho hlas je pro mě jako rajská hudba. A jeho objetí je jako ta nejhřejivější peřina. „A už vůbec ne, že tu budu sedět s klukem. Jenže čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že my dva jsme nikdy nebyli jenom kamarádi. Už od malička jsme si říkali, jak se máme rádi. Už od malička jsme na sebe sahali, aniž bysme k tomu měli důvod. Všechno to, co jsme spolu měli před tím, vedlo k tomuhle. Že ty a já jednou budeme pár."

Vybavuji si naše dětství a postupné dospívání. A uvědomuji si, že má pravdu. Sahali jsme na sebe, aniž by k tomu byl nějaký důvod. Třeba jednou v kině, když nám bylo deset, jeho ruka přikryla tu mou. Nebo, když jsme jezdili stanovat, usnuli jsme jen tak, že jsme se objali. A stejně tak jsme si pokaždé říkali, že se máme rádi. A to až do toho osudného silvestra. Až do našich patnácti let jsme si říkali, že se máme rádi. Je to až k smíchu.

„Nebudu ti lhát, během toho půlroku, co jsme se nebavili a já se tě snažil ignorovat, protože jsem byl ublíženej, jsem spal se spoustou holek a několika z nich i nakecal, že k nim něco cítím. Sám jsem si to myslel," přizná a já v jeho hlase rozeznávám stud. Když se zmínil o těch holkách, něco ve mně se pohnulo, ovšem nedávám nic najevo. Je zbytečné tu dělat žárlivé scény kvůli tomu, co bylo. „Jenže až s tebou vím, co to je bejt doopravdy šťastnej. Až ty jsi mi ukázal, jak moc dokážu cítil. A milovat. Protože to, co cítím k tobě, jsem ještě k nikomu nikdy necítil a jsem přesvědčenej, že je to ta láska, o který existuje spousta songů, kterým jsem nerozuměl."

Jeho paže se ode mě odvrátí a já mám chuť zaskučet. Přesto se narovnám a pohlédnu na něj. Ve spoustě svých snů jsem prožíval to, co se děje teď. Že se mi Dominik Garret vyznává a mluví naprosto čistě, bez jakékoliv přetvářky. Spousta snů mi ukazovala, jak by bylo krásné, kdyby byl můj. Jenže ty sny se ani zdaleka nedokáží vyrovnat realitě. Protože teď mám pocit, jako kdybych mohl opravdu vzlétnout a uletět daleko.

Dominik ze své kapsy vytáhne krabičku ve tvaru obdelníku a než vůbec stačím něco říct, ji otevírá a mě se naskýtá pohled na její obsah. Vyjímá se v ní obyčejný zlatý řetízek, na jehož konci září stříbrné písmeno D. Což pobírám jako iniciál pro jeho křestní jméno. Vzápětí si však všímám, jak hrabe pod svou bundu a mně obdiv vystaví stejný řetízek, akorát s počátečním písmenem mého křestního jména.

„Miluju tě, Majkle. A jako důkaz, že já jsem tvůj a ty jsi můj, jsem pro nás nechal udělat tyhle řetízky," vydechne a obdaruje mě tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy u něj viděl. Plný štěstí a lásky. A já se neudržím a místo, abych mu alespoň popřál krásné vánoce, přitisknu svoje popraskané rty na ty jeho. Je mi jedno, že zítra se zas umažu jelením lůjem nebo že to bude bolet jako čert. Připravil mě o slova, a tak musím konat. A připadám si na jednu stranu jako blázen, protože zatímco on mi dává tak neskutečně krásný dárek, já mám pro něj jen nic neříkající míč.

On mi totiž nedaroval jako dárek jen ten řetízek. Ten řetízek je jen přílohou k tomu, co on mi ve skutečnosti dává. Svoje srdce...