Mám sto chutí se ho zeptat, co tu dělá a jak se dostal dovnitř. V hlavě mi totiž propuká válka toho, jak rodičům vysvětlím, že se Dominik Garret sháněl zrovna po mě. A co jim řeknu na to, až se zeptají, co po mě chtěl, protože už teď před sebou vidím ty jejich podezíravé obličeje. Hlavně ten mamky, která se bude snažit prokouknout, zda lžu, či nikoliv. A tak nějak jsem si jistý, že zase bude pátrat po informacích. Z té představy je mi na nic.

Otáčím se zpět na tři své společníky, kteří vypadají, jako kdyby do nich uhodil hrom. Především pak Lucy se tváří, jako kdyby se zalkla a nemohla se pořádně z plna hrdla nadechnout. I Josh působí podobně s tím rozdílem, že nemá otevřenou pusu a nepropaluje do Dominika díru. Místo toho jen zrakem přeskakuje ze mě na něj a z něj na mě. Courtney vypadá nezaujatě. Ještě, aby se tvářila jinak, když vlastně nemá ponětí o tom, co se mezi mnou a tím fotbalistou děje.

„Můžu dál?" zeptá se Dominik stejně zaskočeně, jako se i tváří. Zřejmě nečekal, že tu někoho budu mít a tak chtěl přejít rovnou k věci. Bylo to na něm vidět. Každopádně bych lhal, kdybych řekl, že z jeho přítomnosti nemám radost. Mám a dokonce velkou, přesto na sobě nedávám nic znát a tvářím se lhostejně. Proto pokrčím rameny a otáčím se opět čelem k muzikantům a Lucy, která si sedá tak rovně, jako pravítko, přičemž se Josh posouvá a Dominik s nelibostí usedá vedle něj.

Takhle trapnou situaci jsem opravdu ještě nezažil a můžu říct, že kdyby to nebylo nevhodné, začal bych se i smát. Ne však pobavením, nýbrž hříčkou osudu. To, že na jedné posteli vedle sebe sedí Josh, u něhož jsem, podle Dominika, hlavním předmětem zájmu já, Dominik, které to šílenství celé odstartoval a Lucy, která ví o všech všechno, je i docela k popukání. Ne však pro mě.

„Co jste probírali?" ptá se nevinně a periferně pozoruji, že čeká odpověď ode mě. Cítím, jak se ve vzduchu vznáší docela husté dusno, které předchází obrovskému lijáku a mnohdy i bouřce.

„Muzikantskou stáž," odpovídá Courtney, aniž by věděla, co se vlastně děje, a že až mu to všechno sdělí, přilije jen olej do ohně. „Ředitel chce, abychom jeli společně s Majkem v únoru na muzikantskou stáž a soutěž. Přišli jsme ho upozornit na to, že si ho ředitel brzy zavolá do kanceláře na kobereček."

Cítím na sobě pár těch tmavě hnědých očí, které skenují mojí reakci. Já se snažím udržet křečovitý úsměv, který věnuji Courtney. Přitom se ve mně strhává lavina a jak se tak koukám po Joshovi a Lucy, i ti si jistě dokáží odvodit, že se na to Dominik bude až nezdravě vyptávat. Hlavně pak Lucy se tváří, jako kdyby chtěla Dominika praštit něčím po hlavě, ale zatím se drží.

„Dáte si něco?" tlesknu, když nastává až nezdravě tíživé ticho, přičemž vstávám ze svého místa a všechny je sjedu pohledem. Dokonce i Dominika, který pro změnu vypaluje moje oční bulvy. Kdyby to opravdu šlo, asi bych byl teď slepý a svíjel se v agónii.

„Vlastně," protáhne Lucy a vstane následovaná Joshem a Courtney, která se na Joshe mračí. Jako by i ona vycítila, že tu není něco v pořádku, „jsem myslela, že už půjdeme. S Joshem jsme se domluvili, že tě pak vytáhneme ven, ale zapomněli jsme, že máš před sebou to...doučování Dominika."

Josh jen přikyvuje a Courtney zvedne obočí jako gesto, že o tohle tady jde. Nemůžu si pomoci, ale nejraději bych k Lucy přiskočil a silně jí objal, protože takhle skvělý přeborník ve lhaní nejsem ani já. Během sekundy vymyslet docela slušnou lež, která se zdá více, než pravděpodobná.

„Oh," vydechnu, „aspoň vás teda vyprovodím." Nejraději bych jim řekl, aby tu zůstali, ale i mně, Lucy a dokonce i Joshovi je jasné, že si to s Dominikem musím vyříkat. Avšak představa, že jsem s ním zavřený v jednom pokoji, mě děsí. Obzvlášť v mém pokoji.

„Dobře," poplácá mě Lucy po rameni, když kolem mě prochází. Poslední mi ze zorného pole mizí Courtney a já se na chvíli zaseknu pohledem na Dominikovi, který vpíjí své temné duhovky do těch mých. Má v nich tolik otázek a především zlobu, kterou budu muset krotit. Rodiče totiž budou napínat uši až zjistí, že jsem tu s Dominikem absolutně sám.

Nakonec odcházím z pokoje a u dveří děkuji hostům za návštěvu. Je mi však divné, že v celém domě panuje klid a hlavně před domem nestojí auto. Nakonec jim snad ani nebudu muset vysvětlovat, proč tu Dominik byl. Zdá se, že rodiče někam odjeli. Což je jen dobře, protože si myslím, že se náš rozhovor povede spíše v hlasitém stylu.

„Drž se a dej mu co proto," šeptá mi Lucy do ucha, když mě objímá. Tak nějak v tom objetí nacházím ztracenou sílu. Jako by sama věděla, že už přichází bouře. Vzápětí mě pouští a já se loučím i s ostatními, přičemž mi Josh nenápadně ukáže zatnuté pěsti. Kývnutím mu poděkuji a nakonec zavírám dveře a otáčím se směrem ke schodům.

Nohy mám naprosto dřevěné a dech se mi zasekává v hrdle, když si vezmu, že Dominik Garret se téměř po sedmi měsících znovu nachází v mém domě a čeká, aby mi mohl vynadat. Ztěžka proto nasaji vzduch do plic a vydávám se vstříc svému pokoji, v němž jsem ani ne za minutu. Pro jistotu zavírám i dveře.

Dominik stojí u okna a přes záclony sleduje dění venku. Zřejmě si také uvědomuje, jak je docela riskantní, že tu je. Jestli ho rodiče opravdu neviděli, pak to budeme muset probrat opravdu rychle, aby se stačil vypařit, než se vrátí. Raději kontroluji mobil, který jsem nechal na pracovním stole u okna. Na displeji se vyjímá zpráva od rodičů, že jeli nakoupit a do hodinky jsou zpátky. Jako by mi to prostě nemohli přijít říct, než odjeli. Tak už to u nás doma ale chodí.

„Tak stáž jo?" pronese provokativně, ovšem žádné pobavení neslyším. Věnuji mu naštvaný pohled, který je mi s obrovskou vervou oplácen.

„Nezdržuj a řekni, co po mě chceš," odseknu netrpělivě, i když mi je jasné, co po mě chce. Zřejmě ještě nepochopil, že jeho laškování s Ashley je jaksi nemístné, když několik lavic od něj sedím já. Jeho přítel.

„Ty moc dobře víš, proč jsem tady!" vyjekne na mě a jak to má ve zvyku, naruší můj osobní prostor. Už jsem si tak nějak zvykl na to, že Dominik Garret nerespektuje absolutně žádnou hranici a pokud se mu zachce, úplně perfektně ji zboří. „Chci vědět, proč se mi poslední tejden vyhejbáš!"

„To si na to nedokážeš odpovědět sám?" zeptám se ironicky klidným hlasem. Vztek se ve mně bouří, ovšem já ho potlačuji. Nemíním udělat scénu. Na ty je expert především on a já mu nechci brát koníček. „To jsi fakt tak naivní a myslíš si, že nevidím, jak se na ní koukáš?"

„Na Ashley?" zeptá se překvapeně. Jeho vykulené oči div nevypadnou z důlků. Takhle překvapeného jsem ho snad ještě nikdy neviděl. A mně se potvrzuje domněnka, že fakt neměl ani páru o tom, jak na ní kouká, a jak s ní koketuje. A ona s ním ostatně taky.

„Ne tyvole, na matikářku," odseknu opět ironicky, což se setkává s jeho zamračením a následným poloúsměvěm, kterým mě dopaluje opět k nepříčetnosti. Snažím se však klidnit a nezvyšovat hlas.

„Majku?" nadhodí pobaveně. „Ty žárlíš?"

Probodnu ho tak ostrým pohledem, jaký jen ve svých očích dokážu vytvořit. Proč mě musí takhle vytáčet? A proč mu nedochází, co se mnou dělají jeho pohledy na ní? Proč si sakra neuvědomuje, že tohle není sranda? A že mě tím zraňuje?

„Ještě, abych nežárlil, když na ní koukáš, jako bys jí chtěl každou chvíli ojet a je ti jedno kde," nevydržím to a zakřičím na něj. Veškeré moje sebeovládání je naprosto v hajzlu. Já jsem v hajzlu. Kdybych mohl, zabuším mu do těla, aby pochopil, že se mi nelíbí, co se mnou provádí. Že mě dokáže vytočit během jediné vteřiny. „Což je nejspíš pravda, protože holek ze školy už máš nejspíš dost a tohle je nový maso, neprozkoumaný."

Jeho pobavená grimasa se taktéž mění ve zlostnou, což je zase výhra pro mě. „Nechci jí ojet," pronese skrz zatnuté zuby, což mi jen prozrazuje, že jsem i já našel způsob, jakým ho vytočím.

„Jen si to přiznej," vybídnu ho už klidnějším hlasem, „pokaždý, když se na ní podíváš, si představuješ, jak se pod tebou prohejbá. A představuješ si, jak asi zní její vzdychy."

Zničehonic, aniž bych to stačil nějak zpozorovat, končím na posteli, přičemž on na mě sedí obkročmo, drží mi ruce nad hlavou a doslova mě zabíjí pohledem. A já opravdu začínám nenávidět, jak snadno se dokážou měnit moje emoce, když jsem s ním. Protože celé moje tělo zahaluje husí kůže, zatímco se mým nitrem rozlétá kouř vášně.

„Nemám si co přiznávat, když jediná osoba, kterou bych chtěl tak moc vojet, jsi ty, ty debile," vykřičí mi do tváře a já se docela začínám obávat, že jestli někdo procházel kolem našeho domu, bude si myslet, že tu bydlí banda psychopatů. A že sousedovic ženy mají opravdu bystré uši a prořízlou pusu.

Každopádně nevím, jestli se mám urazit za to, že mě nazval debilem, nebo jestli mám být pohoršený z toho, že mě chce ojet a nebo naopak nadšený. Ve mně však převládá radost, i když vím, že může lhát. Nepřikládám tomu však velkou váhu, protože kdyby to opravdu tak nechtěl, nesnažil by se mě o tom tolik přesvědčit. Na to ho znám až moc dobře.

„A navíc jsem ti chtěl říct, že je roztomilý, když žárlíš a ty mě musíš nasrat."

„To ty mě sereš tím, jak na ní koukáš!" Ten ví, jak člověka v jedné chvíli potěšit a zároveň naštvat. To se mu musí nechat.

„Můžu na ní koukat, jak chci, ale jenom tobě patří tohle," sehne se a spojí naše rty v jedny. Zase ten příval pozitivních pocitů, které zahání ty negativní do pozadí a já zapomínám, proč se tu vlastně hádáme. „Nebo tohle," vezme obě moje ruce a zasune si je pod mikinu i triko a já na dlaních cítím jeho vařící kůži. Pomalu s nimi přejíždí po břišních svalech k těm prsním a zase obráceně. „Chci jenom tebe. Nikoho jinýho. Čert vem nějakou zmalovanou káču, když mi patří ten nejroztomilejší kluk pod sluncem. Miluju tě, Daltone, zapiš si to za uši."

„I já tebe miluju," vyslovím a zarazím se přesně, jako on. Tohle je totiž poprvé, kdy jsme řekli na rovinu, co k sobě cítíme. A motýli mi právě bortí celé břicho tím nejpříjemnějším způsobem.