Můžete jen hádat, koho si ten ďábel vybral na vysvětlení toho, jak to u nás chodí a co všechno jsme už probrali. Ano, samozřejmě, že Dominika, na něhož se už od samého začátku culila ze všech nejvíc. Myslel jsem, že vyskočím z té lavice a zabiju tu mrchu na místě. Lucy mě však uklidnila, že Dominik je můj, což ostatně i dokazují ty zprávy v mém mobilu. Jenže ty hladové pohledy, které si vyměňovali během toho, co je profesorka posadila vedle sebe, mě přiváděly do stavu šílenství. Ještě nikdy v životě jsem k nikomu necítil tak neuhasitelný vztek a nenávist, jako právě k té černovlasé mumii.

Samozřejmě, že z mého odhodlání, že se budu věnovat vyučování, nezbylo nic víc, než jen pouhý prach, který byl roznesen větrem. Nemohl jsem z těch dvou spustit oči a nemohl jsem dokonce ani pořádně vnímat to, co mi říká Lucy. Veškerá moje pozornost se točila jen kolem nich dvou. A moje mysl si začínala představovat, že to, co se mi v noci zdálo, byla jen předzvěst něčeho opravdu zlého, co sebou přinesla ona.

Když vyučování skončilo, byl jsem tak dopálený, že jsem Dominikovi napsal, ať na mě nečeká, že mám dnes moc práce. Tak nějak jsem předpovídal, že po dnešku mi stejně napíše jen něco ve smyslu, že to je v pořádku. Jenže on se vyptával a chtěl vědět, co budu dělat. Že si prý naplánoval pěkné odpoledne pro nás dva. Měl jsem sto chutí mu napsat, ať k sobě pozve Ashley, která se chodbami školy nesla, jako by jí to tu všechno patřilo. Krotil jsem se však a odepsal jsem pouze, že budu mámě pomáhat doma uklízet. Nemohl jsem před Dominika přijít v takovém rozpoložení už jen z jednoho prostého důvodu. Asi bych vybuchl jako časovaná bomba a stal se tak pokryteckým v jeho očích, protože to přesně já mu ohledně Joshe vyčítal. Žárlivé scény.

Samo sebou, že jsem z jeho zpráv poznal, že mi nevěří ani za mák, přesto mi na to odpověděl, že kdyby mi zbyl čas, mám se za ním zastavit. Najednou ta konverzace působila jako bitevní pole, protože on poznal, že jsem na něj naštvaný. A určitě musel vědět, co ve mně vyvolalo takovou reakci.

Jenže z jednoho dne se staly tři další, během nichž měl Dominik na starost Ashley a já se mu vyhýbal jak jen mohl. Nemohl jsem si zkrátka pomoct, ale ten sen se vracel každou noc a já už se po čtyři dny pořádně nevyspal. Samozřejmě, že se to vyhýbání neobešlo bez vyčítavých zpráv, v nichž mi Dominik začal vyčítat, že mě omrzel. Každý jeho pohled prozrazoval, že jsem ho zklamal, a že by rád věděl, co přesně zapřičiňuje moje chování. A já nabíral neblahý pocit, že on opravdu netuší, co mě tak neskutečně dostává do nepříčetného stavu.

Nastala sobota a já věděl, že se Dominik bude vyžadovat toho, abych se u něj zastavil. Máme přece volný víkend. Jenže můj telefon zel prázdnotou už od samého rána. Teď jsou právě tři hodiny odpoledne a jedinou zprávu, kterou jsem za celý den dostal, byla od Joshe, jestli se může zastavit. Odpověděl jsem kladně, i když stále doufám, že se Dominik vzpamatuje a napíše mi. Jak se však zdá, moje chování ho přestalo bavit stejně tak, jako mě jeho laškování s Ashley, která všem věnovala své významné pohledy. Nijak se totiž nezdálo, že by si od ní Dominik chtěl odsednout. A čím dál tím méně se díval mým směrem.

Část mě si uvědomuje, že si za to můžu sám, protože se chovám jako idiot. Ta druhá ovšem argumentuje přesvědčivě a to především tím, že se Dominik na Ashley kouká až moc hravě a zainteresovaně. Což nevěstí nic dobrého a našemu vztahu to ani trochu neprospívá.

Z usilovného přemýšlení, zda mi ještě dneska napíše, mě vytrhuje klepání a následné otevření dveří, v nichž se objevuje Josh s vřelým úsměvem, kterému ovšem něco chybí. Nestačím ho však ani pořádně sjet pohledem, protože zpoza jeho zad vychází i Courtney a Lucy, které jsem vůbec nečekal. Tedy hlavně Courtney ne. Ve škole se vlastně spíš jen zdravíme, ale že bychom byli bůh ví jak velcí přátelé, se říct nedá.

„Ahoj?" pozdravím je všechny, zatímco pozoruji jejich rozdílné reakce. Lucy, která je tu jako doma, okamžitě skáče na mou postel a bezostyšně se po ní roztáhne jako žížala nehledíc na to, že jsem ji dneska stlal z té nervozity nejméně stokrát. Josh nesměle usedá na kraj, k Lucyiným nohám, a kouká na Courtney, která stojí u dveří a přemýšlí, zda si může sednout. Tři lidé, ke kterým zaujímám naprosto rozdílný vztah.

Vstávám ze své židle tak rychle, jak jen to dokážu a podívám se na Courtney, která mi věnuje jakýsi netrpělivý úsměv. Jako by na něco čekala a necítila se kvůli tomu ve své kůži. „Posaď se," vybídnu ji s rukou nataženou k židli a zdá se, jako by ta netrpělivost mírně polevila. Přesto se mi něco nezdá, protože na mě všichni tři tak potutelně koukají, jako kdyby věděli něco, o čem já nemám ani páru. Myšlenky mi okamžitě zabloudí k Dominikovi a Ashley. Že by mi přišli říct něco, co se týká těchto dvou? Že by věděli o něčem, čeho já jsem si nevšiml? Nesmysl, vždyť jsem se viděl jak s Joshem, tak s Lucy včera, když jsme spolu byli venku a nezdálo se, že by měli nutkání mi něco sdělit. Navíc mi do toho všeho nezapadá Courtney, která o mě a ani o Dominikovi nemá ani páru. Tedy pokud jí to Josh neřekl, o čemž pochybuju.

„Děje se něco?" zeptám se, když nikdo nic nenamítá a jediný člověk v místnosti, který působí naprosto vyrovnaně, je Lucy s potutelným úsměvem a zvědavým pohledem na Joshovi.

„Potřebujem ti něco důležitýho říct," načne nakonec Courtney, která pohodí svým blond vyvýšeným culíkem a podívá se na Joshe, jako by mu předávala slovo. Co se to tu ksakru děje?

„Týká se to jedný stáže, která začíná na přelomu ledna a února," doplní Josh a mě se uleví, když vím, že to nemá co dočinění s Dominikem a ani tím ďáblem na podpatcích.

Z rohu místnosti si přivezu menší sedák na kolečkách a posadím se tak, abychom seděli v kruhu a všichni na sebe dobře viděli. Zajímá mě docela o jaké stáži to mluví, protože ve škole nic takového nehlásili. Když totiž obvykle připravují nějaké stáže, hlásí to předem úplně všem.

„Jaká stáž?" zeptám se s vyklenutým obočím a dočista zapomínám na to, že mi Dominik za celý den nenapsal nebo že se celý týden věnoval té krávě. Jímá mnou v tuhle chvíli jakási zvědavost. Zřejmě se bude jednat o něco, co je docela tajné.

Sleduji, jak se Josh prosebně podívá na Courtney, která si jen povzdychne. Opravdu to vypadá, jako by si předávali štafetu. A nepomáhá tomu ani Lucy, která se jim oběma potichu vysmívá. Co to má vůbec společného s ní? Nejspíš jí to jeden z nich musel říct, když sem mířila. Přepadovky jsou totiž její oblíbená specialita.

„Jde o to, že se k řediteli dostala nahrávka z táboráku, na který hrajeme a ty zpíváš. Zaujalo ho to natolik, že zapojil svoje starý mozkový závity a v pondělí o velký přestávce zastavil Joshe, kterýmu jen řekl, ať se u něj v úterý ráno zastavíme. Že s náma potřebuje o něčem důležitým mluvit," vysvětluje Courtney pevným hlasem. Působí teď jako někdo, před kým je potřeba smeknout a vzdát mu úctu. Každopádně se mi přestává líbit, kam tohle všechno míří. Aspoň se mi ale vysvětluje, že jsem je v úterý hledal úplně marně. Všichni byli u ředitele. „Když jsme se tam sešli všichni, vysvětlil nám, že nás přihlásil do jedný soutěže, která zároveň bude sloužit jako stáž. Stáž, kterou budeme mít v přihláškách na vysokou. Výběrčím, tvůrcům, nebo jak se jim to říká, odeslal tu videonahrávku s tím, že ty do kapely nepatříš a byl jsi tam pouze jen jako naše výpomoc. Ředitelovi v pondělí odpoledne přišla odpověď, kterou nám v to ráno ukázal. Bylo tam napsaný, že nás přijmou do soutěže pokud se k nám přidáš i ty a budeš zpívat především ty."

Absolutně se mi to nelíbí a mám chuť odmítnout, jenže fakt, že to slouží jako stáž a budeme to mít napsané v přihláškách mě pozastavuje. Nehledě pak na to, že to bude probíhat celý měsíc, tudíž se nebudu muset nic učit a budu mít pokoj od veškerého boje se známkami. Což je víc, než uspokojující.

„Koná se to v hlavním městě a ten měsíc, co bysme tam byli, by si nás do parády vzali odborníci a jedničky v oboru muziky. Pracovali bysme v opravdovém nahrávacím studiu a navíc k tomu všemu natočili i videoklip," dovysvětluje Josh tu zajímavější část. „Podle všech kritérií, který jsme se od ředitele dozvěděli, si můžeme vybrat písničku podle sebe. Ve videoklipu ale musí aspoň jeden z nás tancovat a měl by tak rozdílnější rozvrh. Po tom, co by bylo všechno hotový, vybere porota deset nejlíp podaných coverů s videoklipy a vystaví je na svým účtu na youtube. A z těch deseti nejlepších pak vybírají lidi, kteří hlasují na jejich oficiálních stránkách."

„Každopádně i kdybychom se nedostali mezi těch nejlepších deset, se nám ta stáž automaticky zapisuje do přihlášky a my tak máme větší šanci dostat se tam, kam chceme. A hlavně je jedno na jakej obor, protože v přihláškách se hodnotí hlavně to, jak moc se angažuješ a jsi zapálenej pro školní aktivity," přidává se Courtney a doplňuje další informace. Najednou si připadám tak strašně přeplácaný informacemi a snažím se v tom udělat nějaký pořádek. Jestli jsem to tedy pochopil správně, přišli mě požádat o to, abych se zúčastnil té stáže a soutěže, protože se zapisuje do přihlášek. Navíc by si jako muzikanti vyzkoušeli, jaké to je pracovat v nahrávacím studiu a s profíky, což je obrovská zkušenost. Zní to skvěle, má to však jeden zádrhel. Videoklip. I kdybych na to kývl, vím, že v tom videoklipu bych se akorát tak ztrapnil. A tak mám dilema, protože i mě láká představa toho, že jsem někde ve studiu a pracuji s profíky.

„Musím odpovídat hned?" ptám se roztřeseně a tajně doufám, že oba odpoví záporně a já budu mít mnohem víc času na to, abych si to rozmyslel.

„Máš čas celý prosinec," odpovídá Courtney s úsměvem a nijak nenaléhá, „na začátku ledna chce ředitel vědět, jak jsme se dohodli a jestli s náma do toho jdeš. Bude s tebou o tom ještě mluvit, a tak jsme tě přišli jen upozornit. A taky i trochu poprosit, protože je to fakt velká zkušenost, která tě nepotká každý den."

„Upřímně," namítám, „kdyby tam nebyl ten videoklip, kývnul bych na to hned."

„Přesně, jak jsem vám říkala," tleskne Lucy vědoucně a mrkne na Joshe, který do ní s úsměvem nepatrně strčí. „Znám ho jako svoje boty."

Všichni čtyři se už o něco uvolněněji zasmějeme, avšak stále mi hlavou hlodá ta neskutečně velká příležitost. A nešlo by jen o mě, ale také o ostatní Joshovy kamarády. A hlavně jsem si jistý, že kdybych to odmítl, asi bych si je znepřátelil do konce života.

„Budu nad tím usilovně přemýšlet," odpovídám ve chvíli, kdy se otevírají dveře do pokoje a všichni tři moji společníci se zaráží. Rychle proto otáčím hlavu a mám co dělat, abych nespadl ze židle. Ve dveřích totiž stojí Dominik a netváří se nijak přívětivě.