„Tak co myslíte?" ptá se Lana následujícího dne mě, Nicka a Lucy. „S kým skončíte na chatce?" Lana jako jediná členka naší pochybné party vyjadřuje alespoň nějaké emoce ohledně lesního pobytu. Už od začátku, kdy jsme se všichni dozvěděli, že někam pojedeme, se zdála přímo ku vytržení a nemohla se dočkat až nastane zítřejší den a ona bude vyvezena z civilizace někam, kde snad nebude ani signál. Vlastně, když si to tak vezmu, byla nadšená z jakéhokoliv výletu, na jakém jsme byli. Což vlastně byly jen tři fiaska, během kterých nám, nebo spíše učitelům, vždy zkazilo program počasí.

„Nevím, a upřímně doufám, že to bude někdo, s kým se dá dobře vycházet," ozývá se Nick jako první, když docházíme před dvůr školy, kde už se to hemží studenty. Nick je přesný opak Lany. Nikdy z ničeho není nadšený a většinu času všechno kritizuje a hledá na tom chyby. Jednou mi řekl, že na to, abych byl hezký, mám oči moc od sebe a moje obočí kontrastuje s mými vlasy. Celý den jsem pak prostál před zrcadlem a prohlížel plavý odstín svých vlasů a stejný odstín barvy svého obočí. Nepřišlo mi, že by měly tyhle dvě věci odlišnou barvu, stejně jako mi nepřišlo, že mám oči daleko od sebe. Od té doby už jeho kritizování spíš poslouchám jen jedním uchem a tím druhým ho vypouštím.

„Ty ale sotva vycházíš s náma, takže si myslím, že to bude někdo, kdo ti bude lízt na nervy," rýpne si do něj Lucy a se škodolibým úsměvem na mě mrkne. Sama si moc dobře pamatuje, jaké komplexy jsem na začátku školního roku díky němu měl a jako správná kamarádka mu dokázala do hlavy vštípit, že každý jeho slovo máme všichni pěkně v zadku. Nebýt jeho jediní kamarádi, myslím si, že by nás pustil k vodě a šel za jinými. Ovšem my jsme jediná stvoření, která ho na téhle škole tolerují, a tak si nás drží pěkně blízko u těla.

„Taky si myslím, většina týhle školy má totiž IQ na bodu mrazu," opáčí Nick naprosto klidně, zatímco společně kráčíme k plastovým dveřím našeho ústavu, kterými dovnitř proudí a tlačí se snad milion lidí. Lucy nenápadně napodobí jeho důležitou grimasu a já mám co dělat, abych nahlas nevyjekl smíchy.

Smích mě však přechází v momentě, kdy zbystřím, že nedaleko školního vchodu stojí on se svou partičkou fotbalistů a ve svých rukách drží krabičku s cigaretami a usmívá se. Nevím proč, ale to zjištění, že kouří, mne trochu šokuje. Co si pamatuju z jeho názorů, vždycky nadával na kuřáky a zapřísáhl se, že na cigaretu ani nesáhne. A když ano, bude to jen proto, aby ji někomu vytrhl od pusy a zahodil ji pryč. Reagoval tak, protože jeho starší bratr, Lukas, kouřil jako fabrika a vzhledem k tomu, že měli pokoje vedle sebe, musel každou noc poslouchat, jak se jeho bratr dusí.

„Hele, pádím, máme seminář z ájiny s tou starou rašplí a nerada bych přišla pozdě, tak se uvidíme třetí hodinu," nadhodí Lana a tváří se, jako by jí najednou uletěly včely. Samozřejmě, seminář z angličtiny, který máme prvním rokem, je důvodem, proč je naše třída rozdělena na dva tábory. Jedná se o rozdělenou hodinu, na níž máme rozdílné kantory. Já a Lucy máme na seminář z angličtiny naší třídní profesorku, kdežto Lana a Nick musí trpět hodiny s jednou z nejpřísnějších profesorek na škole. Po každé hodině se do třídy vrací úplně unavení a vyšťavení.

Na jednu stranu je to dobře, protože poslouchat věčně optimistickou Lanu a věčně pesimistického Nicka je nadmíru neuspokojivé a vy nevíte, ke které straně se máte přidat. Já osobně si myslím, že jsem taková rovnováha, která je občas pesimistická a občas optimistická. Bůh ví, jak to vnímají ostatní.

Společně s Lucy na ně mávneme, přičemž se od nás rychle odpojí a my dva se stále pomaleji ploužíme směrem ke vchodu. Kdybych mohl, nejraději bych se otočil a běžel zpět domů, nejlépe do postele a prospal bych celý dnešní den, abych se mohl připravit na zítřejší, sobotní, výjezd do lesa.

Pohledem znovu sklouznu k Dominikovi, hned toho však lituji. Jeho hnědé oči už stačily zbystřit mou pozornost a on mě teď pozoruje s jakýmsi vyčítavým pohledem, který mu oplácím. Není však moje věc, že kouří, to si uvědomuji vzápětí, a tak měním svůj pohled na neutrální. Nakonec, aby to nebylo celé tak trapné a nepřipomínalo to scénu z nějaké telenovely, na něj jako pozdrav kývnu. Přesto nedokážu zabránit mému běsnícímu srdci, které se mi opět snaží rozmlátit žebra zevnitř a probít si cestu ven, na pískovou zeminu.

Dominik kývne zpět, přičemž se několik jeho kamarádů otáčí přímo na mě, což je nejlepší čas, abych se věnoval cestě před sebou.

„Máš ten podpis od doktora?" přetrhne Lucy ticho, když se dostáváme do budovy, kde to vypadá jako v supermarketu plném slev. Obdařím jí takovým tím pohledem, který říká jako vážně, přičemž se dívka bouchne do hlavy a zasměje se. „Ano, Lucino, jsi úplně vypatlaná, když Michalíkův tatík je doktůrek."

Její poznámce se zasměji a společně se vydáváme ke svým skříňkám každý na rozdílnou stranu. Jsem najednou sám a připadá mi, jako by se čas kolem mě zastavil a já byl uvězněný v neustálém bludném kruhu, z něhož není cesty ven. Lidi kolem mě chodí, naráží do mě bez omluvy, jako bych ani nic neznamenal, zatímco se snažím dostat k těm zpropadeným plechovým dveřím od své skříně.

V hlavě už mám zase jeho obrázek. Tentokrát s vyčítavým pohledem, který říkal jen jedno. Nevěříš mi. Nevím, jestli bylo lepší, když dělal, že neexistuju. Sice to bolelo, ale nebylo to tak těžké, jako teď, když se naše pohledy setkají a já mám co dělat, abych udržel všechny svoje pocity uvnitř. Někdy je to tak silné, že musím sklopit pohled nebo zavřít oči. Kdyby tak existovalo nějaké kouzlo, které by uzamklo veškeré moje emoce do nějaké truhly a na nějaký čas je ona truhla věznila.

Ze skříně si beru potřebné učebnice a zanedlouho sedím ve třídě, v níž už sedí třídní profesorka a čeká až zazvoní. V ruce svírám svůj mobil a znuděně projíždím sociální sítě, na nichž se pořád objevuje jedno a to samé. Buď je nějaký z fotbalistů ve vztahu s dívkami ze školy a nebo jsou to osamělé duše sdílející citáty.

„Včera, když jsem jela domů, jsem zahlídla, že nejdeš sám," šeptne ke mně Lucy zvědavě. Obrátím pozornost k ní a trošku mi cuknou koutky, když se její pihovatá tvář, lemovaná dlouhými zrzavými kadeři, zmítá v pocitu zvědavosti. Taková ona už je. Všechno z vás vytáhne jediným pohledem, kterým vás na jednu stranu i pobaví. Už dávno jsem zjistil, že je dobré mít ji na blízku, pokud vám není zrovna nejlépe.

„Ne, šel se mnou Dominik," odpovím také šeptem, i když se celou třídou ozývá hlasité konverzování všech našich spolužáků. Lucy otevře ústa v němém úžasu a ne velmi nenápadně se podívá na místo, kde sedí zmiňovaný, v ruce drží mobil a naprosto ignoruje svoje bavící se kámoše. Připadá mi najednou, jako by i on byl tak nějak ztracený ve svém světě. Jako by některé chvíle toužil po tom patřit úplně jinam. Ale vzhledem k tomu, že fotbalový svět je dimenzí, kam chce patřit každý, si spíš myslím, že to jsou jen mé domněnky.

„A co? Řekl jsi mu něco? Proč jste šli spolu? Vyznal ti lásku? Oh, bože, prosím řekni mi, že jste si dali pusu!" začne Lucy potichu vyšilovat, i když mám pocit, že holčičí duo sedící před námi, ji slyšelo. Nervózně se zasměju a na každou její otázku si v duchu odpovím kéž by. Jenže vím, že to se nikdy nestane. Pro Dominika jsem znamenal něco víc dříve. Byl jsem jeho bratr od jiné matky. Teď už ne, i když bychom rádi znovu byli.

„Nic takovýho," odpovím se smíchem, „jen chtěl vědět, co se změnilo a já mu vysvětlil, že ještě není čas, aby to věděl." Raději vynechávám část, kde se ptal, zda to ví Lucy. S její povahou jsem si jistý, že by za ním šla a rázně mu vysvětlila, že to ví a že kdyby nebyl slepý, všiml by si toho taky. Což mě přivádí k myšlence, jestli je to na mě vidět. Snažím se to maskovat úplně vším. Nevyčnívám z davu, oblékám se jako každý druhý obyčejný kluk a většinu času si hraju na neviditelného. Poznal by to, kdyby znal mou novou stránku? Nějaká moje část doufá, že ano, jenže o tom si také mohu nechat jen zdát.

„A co on na to?" sedne si Lucy do tureckého sedu naproti mně přesně ve chvíli, kdy školou otřese zvonění. Jak se zdá, vůbec ji nevadí, že třídní vstala a během toho nás všechny pozdravila. Je ale pravda, že naší kmenové profesorce nevadí, když k pozdravu nevstaneme. A také jí nevadí, když si mezi sebou povídáme potichu. Možná proto je to ta nejlepší učitelka na škole.

Potichu jí tedy dopovím, jak to bylo, přičemž se mi dostane reakce, že kdyby mohla, sepíše o mém životě knihu. Nevím, kam na to chodí, ale její řeči mě opravdu vždy dokáží odvést úplně pryč z mého nitra a zaměstnat mou mysl příjemnějšími věcmi, jako je smích.

Zničehonic mi na stole zavibruje telefon a já se nejprve podívám na profesorku, zda to neslyšela. Pár spolužáků se totiž překvapeně podívalo mým směrem. Znělo to totiž, jako kdybych vypustil plyny, které by je mělo oslepit a připravit o veškeré zdraví, které jim zbývá. Jak to ale vypadá, profesorka na to nijak nereaguje a dále nám na dataprojektorové tabuli ukazuje, jak místo, kam zítra pojedeme, vypadá.

Zvednu mobil ze stolu, zadám čtyřmístný kód a moje mysl se na chvíli zcela zmrazuje, což se nedá říct o mém srdci. Tu miniaturní fotku, která visí v pravém rohu displeje, jsem ve svém mobilu už neviděl pěknou řádku měsíců. Ta konverzace byla tichá, jako je teď naprosté ticho v mé hlavě. Všechny svaly v těle i na těle mi tuhnou nervozitou, zatímco odolávám pokušení se podívat na třetí lavici u dveří, kde sedí. Roztřeseně rozkliknu fotku, načež se mi otevře konverzace a já zrakem sjedu až na tu poslední zprávu, kterou odeslal.

Dominik Garret

Omlouvám se.

Nejde mi to do hlavy. Za co se omlouvá? Vždyť on nic neprovedl. Veškerá vina sedí na mých bedrech a já nejsem schopný se jí zbavit. To já bych se měl omlouvat a prosit ho, aby mi dal další šanci. Ani si neuvědomuje, jak moc mi to tímhle vším ztěžuje.

Zvednu hlavu k jeho lavici a zjišťuji, že na mě zase kouká. Hlavu má opřenou o stěnu za sebou, nevnímá vůbec nic a jen na mě nestydatě zírá těmi nádhernými kukadly. Jeho rty jsou stáhnuté v úzké přímce a čekají jen na políbení. Proč musí vypadat tak krásně?

Michael Dalton

Za co?

Ani si neuvědomuji a moje tělo zasahuje třas, který nedokážu ovlivnit. Naposledy jsem na jeho zprávu přesně tímhle způsobem čekal v dubnu. Tehdy mi napsal, že nejlepší bude, když všechno ukončíme a necháme to plavat. Jenže jak se zdá, i jemu už po pár měsících chybím víc, než si myslel, že budu. Což mi dodává naději, kterou nepotřebuji. Poslední, co chci, aby se stalo, je doufat v zázrak a v to, že se do mě Dominik Garret zamiluje...