Ashley Reesová. Tak zní jméno dívky, která ve mně zanechala tolik pocitů a emocí, že se mi o ní zdál sen. Nebyl to však nijak příjemný sen a stejně ani tak nejsou příjemné ty emoce, které jsem v její přítomnosti ty dlouhé dvě hodiny, co jsem se snažil hrát na nepřítomného, musel potlačovat. Ashley je totiž osoba, s níž by se nebavilo ani moje staré já, natož to nové. Její vzhled totiž perfektně ukázal, že pod krásnou a naleštěnou skořápkou se schovává prohnilý plod, který je potřeba zahodit co nejdál.

Před Joshem jsem o svých pocitech neřekl vůbec nic, protože jsem sám viděl, jak byl z jejího chování rozladěný. Ashley totiž celou tu dobu, co jsme jí společně prováděli po škole, vyprávěla, jak skvělý život vedla, a že se jí sem vlastně nechtělo vracet. Nechala tam prý toho nejúžasnějšího kluka, ovšem vzápětí jsme se dozvěděli, že mu dala kopačky. Během toho roku, který naše město osvobozovala od své přítomnosti, stačila vystřídat hned tři kluky a já si pomyslel, že dřív či později se přidá k těm nejoblíbenějším roztleskávačkám.

Josh se celou dobu tvářil nad věcí, za což jsem ho obdivoval a docela mu i věřil, že je mu vlastně jedno, co Ashley dělala. Jenže když odjížděla i se svou matkou s tím, že zítra tedy nastupuje zpět do školy, Josh se málem sesypal a jeho tvář nesla až neobvykle našedivělý odstín. Když se naše cesty rozešly a já šel k Dominikovi, stále jsem se ohlížel, zda je v pořádku. Ashley je totiž mrcha, která se nejen neomluvila, ale navíc Joshovi dala najevo, že jí vlastně ani nechyběl. Měl jsem chuť vytrhat jí ty dlouhý řasy z očí, aby věděla, co je to cítit bolest. Představa, že jí budu potkávat každý den na chodbě, pro mě byla nesnesitelná a odpudivá. Škola zas bude o něco odpornější místo.

Dominik mi oproti tomu zvedl náladu tím, že se snažil nežárlit a nedělat podobné scény jako před tím. Tak nějak jsem usoudil, že ho uklidnila právě Ashley, o níž jsem mu řekl všechno. Včetně spojitosti s Joshem. Jako by pochopil, že Josh o mě opravdu nestojí, je hetero a my jsme jen kamarádi. Každopádně jsme se k ničemu převratnému nedostali a po zbytek dne jen zevlili. Já byl myšlenkami ale u Joshe a u toho, jak se asi po tom všem cítí. Zřejmě byl doma, hrál na kytaru a zpíval smutné písničky. Kdybych byl u něj, zazpíval bych mu něco veselého.

S rodiči jsme také nic moc zajímavého neprobírali. Neuniklo mi však, že se mámě vrátil její podezíravý pohled a on už mi ani za mák nevěří, že jsem Lucy pomáhal se skleníkem. I ona se však snažila krotit se svými podezíravými pohledy a já usoudil, že mám ještě na nějaký čas pokoj od příchozího vyptávání. Bylo jasné, že dřív, či později, ji budu muset vysvětlit, kde to jsem a co tam dělám. Samozřejmě, že jí neřeknu pravdu. Samo sebou, že si to nemůžu ani dovolit. Mám však čas vymyslet lži. A ač to zní sebevíc hnusně, nic jiného se nedá dělat.

Před spaním jsem ještě hovořil s Joshem, jenž mi pouze sdělil, že mu není zas tak strašně, jak očekával. Sice ho ta její dlouhosáhlá promluva o velkoměstě zraňovala, ale on byl tak nějak smířený s tím vším, co nastalo a co má ještě nastat. Já mu na oplátku řekl, že když se bude cokoliv dít, jsem tu pro něj. Teď už doopravdy.

Nakonec jsem usnul jako dudek a nevěděl jsem jak, jenže i v mých snech mě pronásledovaly červené podpatky, dlouhé černé vlasy a oči mrchy, která se vrátila zpět do města. V tom snu ničila lidem kolem sebe životy, včetně toho mého, a postupně sledovala, jak se všechno rozpadá. Vzbudil jsem se dvě hodiny před budíkem, což nebylo zrovna příjemné, ovšem než bych riskoval, že tu zmiji zase spatřím, vykonal jsem ranní hygienu, připravil snídani pro všechny a nakonec si podle rozvrhu perfektně připravil sešity, které budu potřebovat, což jindy nedělám. Obvykle sebou totiž nosím pro jistotu všechno.

Před školou na mě čekali moji přátelé, kteří už na mě z dálky mávali. I já jim zamával, ovšem rozhlížel jsem se, zda někde nespatřím Joshe. Skupinka muzikantů však nikde v dohlednu nebyla, a tak jsem si říkal, že mají třeba dneska vyučování až od druhé hodiny. Což byla blbost, když se mezi skupinkou fotbalistů, kde stál i Dominik a zdálo se, jako by mě hledal pohledem, promenádovala Trisha a neskutečně nahlas se něčemu smála.

Nakonec nám byl povolen přístup dovnitř a my se všichni nahrnuli ke vchodu, u něhož jsem se setkal s Dominikem až moc blízko. Nikdo tomu však nevěnoval pozornost, a tak když jsme se mačkali ve dveřích, hřbet jeho ruky se jemně otřel o ten můj, přičemž mnou projela jakási bezstarostnost, která však hned vyprchala, když se naše cesty rozdělily.

Teď právě stojím u své skříňky, kterou zamykám a rozhlížím se, zda Joshe opravdu někde neuvidím. Ten však jako by se i se svými přáteli vypařil někam do neznáma. Rozcházím se tedy k naší učebně a snažím se nevnímat ten divný pocit, který už od rána jímá mým žaludkem. Přikládám to tomu snu, protože ten stačil zahýbat mým žaludkem dostatečně na to, aby mi bylo takhle divně. A nepřidává tomu ani fakt, že jsem částečně nevyspalý a brzy se určitě dostaví únava. Zajímavé, co s vámi dokáže udělat jedna osoba, kterou ani neznáte. A poznat rozhodně nechcete.

„Tady jsi," přiskočí ke mně Lucy s podivně dobrou náladou a energií, kterou by mi mohla propůjčit. Připadám si oproti ní jako mrtvola. „Hledala jsem tě u skříněk, ale tys tam nebyl. A pak jsem zahlídla ty tvoje křivý záda jak se vláčí mezi všema těma idiotama a říkala si, že si asi zapomněl, že se máme každý ráno scházet u tvý skříňky, že? Mohla bych si pak myslet, že se ti něco stalo nebo hůř, že ses ulil beze mě!"

Nechápu, jak může oplývat takovou energií v úterý ráno. Stále je začátek týdne a víkend je v nedohlednu a ona se tváří, jako by byl dneska pátek. Ovšem má pravdu. Dohodli jsme se, že každé ráno na ni a ostatní počkám u svojí skříňky, protože je nejblíž naší třídě a hlavně proto, že jít sám ve změti všech těch lidí je značně nebezpečné, a kdyby vám něco spadlo na zem, už se s tím pravděpodobně nesetkáte. To je pravidlo každého rána, nepočítaje období před vánočními svátky, kdy do školy chodí jen minimum studentů.

„A z toho jsem usoudila, že se muselo něco stát. Takže to vyklop! Byl na tebe hnusnej?" ptá se s výhružným podtónem, který mi vykouzlí úsměv na tváři. Vcházíme do třídy, v níž už jsou skoro všichni, dokonce i Nick a Lana. Jedinými opozdilci jsou fotbalisté a pár roztleskávaček. Jak neobvyklé.

Docházíme k naší lavici a já vysíleně padnu na židli, aniž bych si sundal batoh nebo odložil učebnice na stůl. Únava se na mě řítí s každou odbytou vteřinou a já bych to nejraději zabořil. Vím však, že v těchto měsících musím ve škole máknout, abych to vytáhl zase mezi nejlepší pětku. Už jen kvůli tátovi, který by zuřil, kdyby viděl moje průměry v tuto chvíli.

„Nic mezi mnou a jím se nestalo," odpovídám, ovšem připouštím, že se něco stalo. Konečně odkládám učebnice na stůl a sundávám si batoh, s čímž mi pomáhá Lucy. Zřejmě jí neuniklo, že jsem opravdu grogy. Ještě aby ne, když nejsem vůbec zvyklý vstávat v půl páté ráno a dělat tolik věcí.

„Tak vo co teda gou?" zeptá se zmateně a podezíravě se podívá směrem k Dominikovi, který něco píše na mobilu. Když mi mobil zavibruje v kapse, usuzuji, že naše dnešní konverzace právě začala. Tak nějak však nemám sílu ten mobil vytáhnout, a tak si pokládám hlavu na desku stolu a zavírám oči.

„O Joshe. Včera jsme si to vyříkali a on se mi svěřil s tím, že se do města vrací jeho bejvalka," vysvětluji tlumeně, i když si myslím, že to slyšelo mnohem víc lidí, než jen Lucy. V tenhle moment je mi to však jedno, protože bych to nejradši zabalil a nadobro usnul.

„Fúha," protáhne Lucy a cítím, jak se o desku stolu opírají její lokty. Také na sobě cítím Dominikův pohled, ostatně mi to prozrazuje další vibrování v kapse. Asi bych si to měl co nejdřív přečíst, protože mě ty vibrace asi zabijou. Přinejmenším mě připraví o nohu. „A kdy se vrací?"

Než stačím odpovědět, po celém ústavu se rozezní zvonění, které se mi rozproudí hlavou tak silně, jako by to bylo přímo u mého ucha. Mozek se celý klepe pod tou agónií a já mám pocit, že jestli nepřijdu o nohu, nejspíš to bude hlava, co tu dnes nechám. Což bude asi horší varianta. A neulehčuje to ani zvětšující se bolest, když se vyšvihnu do vzpřímené polohy.

Do třídy vstupuje profesorka, ovšem místo, aby za sebou zavřela dveře, se v nich zastavuje a na někoho za sebou se otáčí, což upoutává mou pozornost a já se snažím rozpoznat osobu stojící za ní. Záplava černých vlasů ve mně však vzbuzuje ty nejhorší obavy a ten sen se vrací v plné síle. Dočista zapomínám, že mám Lucy odpovědět na nějaký dotaz nebo že bych se měl věnovat Dominikovým zprávám. Nejsem však sám, kdo je zaujatý a snaží se pohlédnout profesorce za záda. Zdá se, že i Lucy zapomněla na to, na co se mě ptala a netrpělivě vyčkává, až nám bude sděleno, co se děje. A když se podívám na Dominika, zjišťuji, že i on je velice zaujatý tím, co se v posledních vteřinách děje. Dokonce tak, že v ruce drží mobil, ale nevěnuje mu sebemenší pozornost.

Nakonec se profesorka otáčí k nám a všechny sjede pohledem, který upozorňuje, že jestli jen cekneme něco nevhodného, můžeme se rozloučit s volným odpolednem.

„Třído," osloví nás následně s úsměvem a udělá krok od dveří, „ráda bych vám představila vaši novou spolužačku. Tak pojď dovnitř, Ashley." Tak nějak se mi motá hlava a já už moc dlouho nevydržím stát. Opírám svoje ruce proto o lavici a snažím se potlačit ten sen, který mi nahnal neskutečnou hrůzu. Sen, který mě připravil o Dominika a o všechno moje štěstí. Sen, v němž se se mnou moji přátelé nebaví, protože je ona přetáhla na svou stranu. Sen, ve kterém Josh trpí stejně jako já. Musím si uvědomit, že se jedná jen o sen. O nic jiného.

Ashley vstupuje do třídy s pohozením svých vlnitých vlasů a od klučičí části třídy se ozve několikero zalapání po dechu. Ještě, aby ne, když ta mrcha vsadila na velký výstřih, hubené nohy navlečené do černých džínů, které od kolen pokrývají stejně zbarvené kozačky na docela slušně vysokém podpatku. Tak nějak vypadala i v tom snu.

„Ashley k nám do školy chodila už loni, akorát do vedlejší třídy. Budu ráda, když se jí někdo ujme a vysvětlí jí, jak to u nás ve třídě chodí a co všechno už jsme probrali," jakmile to profesorka dořekne, spousta rukou se zvedne a dobrovolně se hlásí o to, aby Ashley ukázali, jak to u nás chodí.

„To je ona?" zeptá se mě Lucy se zjevným odporem v hlase. Přesně takový typ holek totiž odsuzuje.

„Jo," vydechnu pobouřeně, zatímco sleduji Dominika, jehož výraz prozrazuje, že i jemu se tahle mrcha na vysokých podpatcích líbí. Ostatně to dokazuje i jeho vztyčená ruka. A já snad poprvé v životě cítím neuhasitelnou žárlivost, která mě nutí zapomenout na únavu, která se mnou dosud cloumala.