Po té hádce s Dominikem jsem se najednou cítil vybouřenější a v mnohem lepším rozpoložení. Mohl za to taky fakt, že mi ihned po tom, co mě pustil, předal ty dvě vstupenky do wellness centra se slovy, že nechce silvestra strávit s nikým jiným, než se mnou. Samozřejmě jsem hrál mnohem víc překvapenějšího, než jsem doopravdy byl, přesto jsem však cítil stejné štěstí jako v moment, kdy jsem tu obálku viděl poprvé. To, že se mnou chtěl Dominik strávit den, jež mi před rokem změnil absolutně celý život, bylo víc, než uspokojivé a já už se nemohl dočkat, až ten den nastane. Vůbec poprvé jsem se těšil na silvestra nejen díky ohňostrojům.

Když jsem od něj v podvečer odcházel, byl jsem opravdu uvolněný a šťastný. A musel jsem tak i působit, protože mi rodiče u večeře řekli, že v poslední době se pořád jen usmívám, aniž bych k tomu měl důvod, a že celkově působím spokojeně. Vymluvil jsem se na to, že se mi ve škole opravdu daří, i když opak je pravdou, a že mám ty nejlepší kamarády, jaké člověk může mít, což je pravda. Sice mě v tu chvíli hryzalo svědomí, ale nejsem jediný teenager, který svým rodičům neříká úplnou pravdu, a který před nimi má tajemství. To je přece největší úkol puberťaků.

Večer před spaním jsem se znovu snažil volat Joshovi. Ovšem bez výsledně, protože stále odmítal se mnou jakkoliv navázat konverzaci. Je divné ochutnávat svou vlastní medicínu, protože přesně takhle jsem se já stranil Dominikovi, než jsem ho urazil a on si to vzal až moc k srdci. Přesně takhle jsem se ho snažil obcházet, abych to neměl ještě těžší, než už to bylo. Pravdou je, že tahle metoda ignorace je ta nejhorší ze všech a já přísahám, že už to nikdy nikomu neudělám. Tedy pokud mi ten dotyčný neublíží.

Přišlo pondělí, které se neslo ve stejně pochmurném podnebí, jako dny před tím. Tedy až na nedělní dopoledne, které bylo zmrzlé, ale plné sluníčka. Studenti okolo mě opět remcali, že by školu nejraději zakázali v tak brzkých hodinách a učitelé se tvářili, že jsou nadmíru spokojeni z toho, že jsou žáci rozladěni. Ani já nebyl nějak moc nadšený z toho, že už zase sedím v lavici a poslouchám další a další příval informací. S Lucy jsem prohodil sotva pár slov, protože na každé hodině usínala, za což dostala i několikrát seřváno. Bylo jí to však jedno a dál ignoroval profesorská napomenutí. Jediné, co jsem z ní dostal, bylo vysvětlení, že našla nový seriál a koukala na něj až do čtyř do rána. A vzhledem k tomu, že vstává v šest, mi bylo jasné, proč je tak unavená.

Přede mnou však stál nelehký úkol. A to odchytit Joshe a přinutit ho, aby se mnou mluvil. Každou přestávku jsem čekal na chodbě s tím, že ho odchytím, ale vypadalo to, jako by ani ve škole nebyl, i přes fakt, že jsem ho ráno viděl u skříňky v přítomnosti Shanea, s nimž se něčemu smál. Když však zahlédl mě, úsměv mu sklesl a já pocítil osten zabodávající se do srdce.

Vyučování se táhlo neskutečně pomalu a každá hodina byla tak nesnesitelně nudná a otravná, že jsem měl chuť se zahrabat pod zem. Naštěstí jsem se dočkal a teď netrpělivě čekám před školou na to, až se zde objeví i Josh. Netrpělivě poklepávám nohou a prohlížím si každého, kdo je mu alespoň trochu podobný. Na malou chvíli bystřím i Dominika, který vychází ve společnosti svých fotbalových přátel a jemně se na mě usměje. I já mu úsměv nepatrně oplatím a tím celé naše spojení končí. Vynahradíme si to odpoledne.

Ven proudí spousta studentů, včetně Courtney, Shanea a ostatních jeho přátel. On však nikde není a já začínám nabírat pocit, že jsem ho už minul, i přesto, jak rychle jsem se rozloučil se svými přáteli a upaloval ven čekat. Byl jsem vlastně mezi úplně prvními a co si tak vybavuji, nikde jsem nezahlédl blond kučeravou ofinu. Tak kde sakra vězí?

Moje naděje pohasínají s každou minutou víc a víc. Vím, že volat mu bude marné, protože to znovu nepřijme. Nechce se mnou mluvit. A navíc už tady vážně nebude, protože poslední zbytky opozdilců opouští školu, až se nakonec veškerý hluk zastaví a v chodbě, do které jakž takž vidím, není ani noha.

S hlasitým povzdechem se otáčím a nutím svoje nohy k pohybu. Odolávám pokušení se vrátit zpátky a prohledat místnost po místnosti, dokud bych ho nenašel. Při mé smůle by se mi to stejně nepovedlo a když jo, nějak by mě jistě odsekl. Nedivím se mu. I já bych se na jeho místě choval stejně. Ne-li hůř.

Naposledy otáčím hlavu, abych se přesvědčil, že tam opravdu není, a když se utvrzuji, otáčím hlavu zpět před sebe a okamžitě se zastavuji. Kdy sakra stačil projít, že jsem ho neviděl? Josh totiž stojí na chodníku, přešlapuje z nohy na nohu a vypadá to, jako by na někoho čekal. V mé hlavě se okamžitě utvoří teorie, že čeká na mě, což ihned zavrhuji, když se mi tak skvěle vyhýbá. Je nesmysl, aby čekal právě na mě.

Je mi ale jedno na koho čeká, potřebuji mu jasně a zřetelně vysvětlit úplně všechno, aby mě pochopil. Tedy doufejme, že to pochopí a nebude stále tak napružený, jak je teď.

„Joshi?" křiknu zdálky a upoutám na sebe jeho pozornost. Věděl jsem, že se neusměje a ani nijak nebude hýřit radostí z toho, že mě vidí, přesto je to takový nezvyk, že mám co dělat, abych se tu nesesypal a nerozbulel, jako malé dítě. Stojí však na místě a nikam neprchá.

Nakonec docházím až k němu a pozdravím. Jeho nervozita je ta tam a on jen se zklamaným pohledem hledí do mé tváře a trhá mě tak na cucky. Asi se tu vážně rozbrečím.

„Vidím, že na někoho čekáš, takže to vezmu, co nejrychleji," nadhodím, aby pochopil, že ho nechci nijak zdržovat ani otravovat. I když bych ho rád otravoval svou přítomností. „Lhal jsem ti a omlouvám se. S Dominikem jsme pár. Před několika týdny jsem mu měl donýst úkoly a my si všechno vyříkali. Tak nějak jsem se dozvěděl, že i on ke mně cítí to, co já k němu. Nesměl o tom a hlavně o nás nikdo vědět. Nikdo kromě Lucy. Dominik naléhal, abych to neříkal nikomu jinýmu. Vím, že mě to nijak neomlouvá a měl jsem ti to říct. Je to moje chyba a omlouvám se. Snad mi někdy promineš."

Sice to bylo víc zhurta, než jsem zamýšlel, ale svůj účel to splnilo. Už se netváří tak zklamaně, jako před chvílí. Nemám však čas sledovat jeho reakce, protože ho nechci zdržovat, a tak se s kývnutím otáčím a vycházím vstříc svému domovu. Nepočítám s tím, že by mi to prominul hned, protože se jednalo o týdny a týdny lhaní, zatímco on se upřímně zajímal a je jasné, že ho bolí fakt, že jsem mu nevěřil. Za tu dobu už jsem stačil poznat, že důvěra je pro něj hodně důležitá, ale také křehká. A zahrávat si s jeho důvěrou je jako bruslit na tenkém ledě. Stačí jeden nenadálý pohyb a všechno končí.

„Ashley se vrací," křikne, čímž prořízne moje běsnící myšlenky a já se zastavím a s překvapeným pohledem se otočím. Sice nevím, o kom to mluvil, ale fakt, že na mě promluvil, je víc než šokující a příjemně překvapující.

„Kdo?" zeptám se, zatímco ho pozoruji, jak ke mně kráčí s prosebným a beznadějným pohledem. O kom to mluvil? Kdo je Ashley?

„Ta holka, o který jsem ti tenkrát vyprávěl. Ta, se kterou jsem chodil a ona se pak odstěhovala a odkopla mě," vysvětlí, když je u mě a poznávám na něm, že i když to možná někomu ze své party řekl, je rád, že se to dozvídám i já. Tak nějak však nevím, co bych mu na to měl říct, protože se mi v hlavě tvoří otázky, které si musí klást určitě i on sám.

„Jak to víš?" ptám se tedy na tu, u níž v mé hlavě visí prozatím největší otazník.

„V ten den, co jsi mě našel v hudebně, mi to napsala. Proto jsem byl tak rozladěnej," odpovídá a ještě ke všemu se tváří kajícně, jako kdyby v ten den něco špatného provedl. Jako kdyby on mohl za to, že jsme se tak trochu neshodli.

„A jak je to možný? Vždyť se před rokem stěhovali," namítnu, když si vzpomenu na jeho vyprávění. Každopádně se nedivím tomu, jak se tváří a kolik stínů mu přebíhá přes tvář. Zřejmě se mu každá vzpomínka na tu bolest, když ho odkopla, vrací v plné síle a útočí na něj.

„Její máma u nás na škole dostala místo jako výchovná poradkyně, protože ta stará jde od konce listopadu do důchodu. Takže se vracej už teď, aby si stačili vybavit všechny věci tady. Ashley sem přestupuje zpátky a já nevím, co mám dělat. Nejhorší na tom je, že mě poprosila, abych ji, až přijede, provedl po škole, zatímco její máma bude vyřizovat přestup s ředitelem. Že prej zapomněla, jak to tady vypadá a malá pomoc by se jí hodila. A já, jako ten největší kretén, souhlasil," vysvětlí mi pevným, avšak beznadějným hlasem, z něhož je cítit docela velký strach. Strach z toho, že až ji znovu uvidí, všechny ty pocity se vrátí zpátky. Na to se ho ani nemusím ptát, tím jsem si totiž zcela jistý.

Podle mě si Ashley moc dobře pamatuje, jak to u nás na škole vypadá a jen chce Joshe nalákat do svých spárů. Sice ji vlastně vůbec neznám a nemám ponětí, jaká je, přesto mi přijde nesmyslné, aby během pouhého roku zapomněla na to, jak to u nás vypadá. Vždyť většina středních škol působí stejně děsivě, takže v tom bude něco víc. Přinejmenším si ta holka bude chtít popovídat. A doufejme, že se i omluví, protože to by si Josh zasloužil. Pořádnou omluvu. Každopádně jestli ho fakt podváděla, když byli pár, pak vím, že jí nemám rád a nikdy mít ani nebudu. Takoví lidé se totiž nikdy nezmění. A nikdy nedostanou rozum. To je obecně známá věc. Když to ten člověk udělá jednou, udělá to i podruhé a potřetí a tak dále a tak dále.

„No a kdy se vrací?" zeptám se tedy, abych byl v obraze, když v tom okolí prořízne zvuk motoru a následně přímo před nás zaparkuje černá audi, proto oba zpozorníme. Písničky, které se proháněly v prostor auta utichají, ovšem přes černá a matná skla není vidět, kdo tam je. Následně se však otevírají dveře a z auta, z místa spolujezdce, vystupuje dívka s dlouhými černými kadeři, navlečená v červené kožence a černých džínech. V obličeji je mírně snědá, stejně jako Dominik, tvář ji zdobí modré oči a do očí bijící červené rty. Vypadá spíš jako nějaká modelka, stejně jako žena z místa řidiče, která jí je, až na krátkost svých vlasů, nesmírně podobná.

„Teď," šeptne ke mně Josh rozklepaně a já se na něj překvapeně podívám. V jeho očích je taková panika, že se i já začínám bát, co se mnou přítomnost té dívky udělá, a to jí ani neznám. „Hlavně nikam nechoď. Potřebuju teď tvoji pomoc víc, než kdy jindy."

Znovu se otočím na dívku, která se nese na vysokých podpatcích tak neskutečně ladně, a přitom Joshe obdarovává vřelým úsměvem. Jako kdyby byli staří kamarádi. Představoval jsem si svoje odpoledne docela jinak, než že budu dělat prostředníka, každopádně mě o to Josh poprosil. A já mu to po tom všem dlužím. Proto mu jen kývnu na souhlas, že tu s ním zůstanu a pomůžu mu. Ať se děje cokoliv.