Od té doby, co jsem si promluvil s Lucy, jsem se pokoušel Joshe nějakým způsobem kontaktovat. První variantou, kterou jsem ihned vyzkoušel, bylo napsání zprávy. Prosté „potřebuju s tebou mluvit", protože víc vlastně nebylo možné napsat. Všechno jsem mu potřeboval vysvětlit z očí do očí. Jenže za celou sobotu mi nenapsal ani čárku, a tak jsem se večer uchýlil k tomu, že jsem mu volal, snažil se s ním navázat videohovor a prostě nějakým způsobem kontaktovat. Jenže on na nic z toho nereagoval. Nebo spíš reagoval tím způsobem, že všechny moje hovory odmítal. A já pochopil, že budu muset počkat do pondělí, abych si ho odchytil a vysvětlil mu, proč jsem mu lhal.

Dalším problémem byl Dominik. Samozřejmě jsem v konverzaci, kterou jsme spolu celou sobotu vedli přes sociální síť, nedal absolutně nic najevo, což bylo těžké vzhledem k tomu, že jsem neustále myslel na to, jak Joshe kontaktovat a jak ho přinutit se mnou mluvit. Celé mě to zevnitř zžíralo jako nějaký parazit, kterého jsem se nemohl nijak zbavit. Navíc jsem věděl, že to Dominikovi stejně řeknu. Nechci mu nic zatajovat a ani nijak lhát. Prostě ho postavím před hotovou věc a řeknu mu, že Josh se to dozví. Ať už s tím souhlasí nebo ne.

A pak přišlo nedělní ráno a já vstal později, než by se mi líbilo. Na mobilu jsem měl pět zmeškaných hovorů a asi tři sta zpráv. Všechno od Dominika, což mi vyvolalo úsměv na tváři. Odepsal jsem mu tedy, že jsem teprve vstával a že jakmile se hodím do kupy, půjdu za ním. On mi odepsal, ať sebou hodím, že už jsme ztratili spoustu času. A že se dnes vydáme na procházku, protože i přesto, že je venku zima jako v mrazáku, svítí sluníčko a všechno působí strašně pěkně.

A tak jsem se snažil co nejrychleji vykonat hygienu, udělat ze sebe člověka a pořádně se najíst. Dominik je na procházky zvyklý. Nebo na procházky přímo ne, ale je zvyklý chodit běhat, a tak to pro něj nebude asi taková zátěž. Jenže moje tělo nezná pohyb, když pominu tělocvik, během něhož se snažím se moc nenamáhat. Nenávidím, když mě pak bolí celé tělo a já se sotva doplahočím ze schodů dolů. Raději se přejíst, než mít natažené svaly.

Tudíž teď stojím před jeho domem a čekám, až se ve vstupních dveřích objeví on a obdaruje mě po takové době svým zářivým úsměvem. Zpětně si uvědomuju, že díky Joshovi mi víkend uběhl mnohem rychleji, než by měl. Ani jsem se vlastně nenadál a Dominik je zpět, i když jsem si zpočátku myslel, že nejspíš budu celý víkend umírat steskem po něm. Cítím se docela špatně, že mi nechyběl tak moc a že jsem se spíš věnoval Joshovi.

Zima je opravdu velká, a tak jsem nabalený v péřové bundě, ruce mi zahalují rukavice a mou hlavu zkrášluje čepice a zakrývá tak to blonďaté chmýří, které se tam usadilo od mého narození. Od pusy se vznáší pára, která se vzápětí rozplývá a nahrazuje ji další. Nejraději bych se otočil a vrátil se zpátky a Dominika vzal sebou. A nebo lépe, přemluvit Dominika, abychom zůstali u něj doma a váleli se v jeho posteli. Jenže jak ho znám, on na to nepřistoupí, a tak nemá cenu se ho na to ptát. Obzvlášť ne, když ho postavím před fakt, že to Joshovi všechno řeknu. Musí to vědět.

Zavrzání branky mě probudí zpět z mého rozjímání a já překvapeně vykulím oči, když přede mnou stojí s tím krásným úsměvem nabalený také v zimní bundě. Mám chuť ho obejmout, ale vím, že jsme na veřejnosti, a že si své výlevy musím nechat pro sebe. Další negativum toho, že budeme venku a ne uvnitř. Ovšem když tak na něj koukám, jak si v jeho tmavých očích hrají jiskřičky a on je celý šťastný, že mě vidí, šel bych s ním i na konec světa. Pokud bych to tedy ušel, o čemž pochybuji.

„Ahoj," pozdraví rozradostněně, zatímco se jeho tváře, uši i nos zbarvují do červené. Z úst mu stejně tak vychází pára, která se začíná prolínat s tou mou a společně mizí někam do neznáma.

„Ahoj," pozdravím i já přes drkotání zubů. Poznávám na něm, že i on by mě nejraději objal a nezůstal u toho. Nejspíš bychom se ponořili do vášnivého polibku, který by trval dlouho. Hodně dlouho. A já bych zapomněl, že mu chci vlastně něco oznámit. Výhoda toho, že jsme venku.

„Jdem?" zeptá se a schová si ruce do kapes. Napodobím jeho gesto a stěží přikývnu. Připadá mi, jako by mi pomalu ale jistě tuhly všechny svaly v těle a zima se přenášela z nich i na kosti. Za chvíli tu ze mě zbude jen kostka ledu.

Rozcházíme se vpravo od Dominikova domu, což je přesně opačná strana, než na jaké bydlím. Nechci, aby nás rodiče zahlédli spolu. Hrozně moc by se pak vyptávali a zničilo by to tu poklidnou atmosféru, která u nás po tom výbuchu emocí a výlevů nastala. Neměl bych sílu znovu jim čelit a vysvětlovat, jak je možné, že jsme s Dominikem zase přátelé.

„K-kam to jdeme?" zeptám se, když zatáčíme do sousední ulice naprosto beze slova. Čekal jsem, že sám spustí o tom, jaké to tam bylo, jenže jak se zdá, asi čeká, že se ho na to zeptám, což bych udělal, kdyby mi bylo teplo. Stačil by jeden jediný polibek a vím, že bych ihned roztál a mým nitrem se rozlilo nevídané teplo. Jenže to je nemožné.

„Nevím, chtěl jsem se jenom projít," pohodí rameny a jeho nos je dočista úplně červený jako rajče. Kdybych neměl zmrzlé tváře, možná bych se i usmál. Takhle působím jako po botoxu, což není zrovna příjemný pocit. Zima jako na Sibiři. „I když přemejšlím, že se asi vrátíme zpátky, protože je fakt zima a to blbý sluníčko zalezlo."

S nadějí se na něj podívám a zjišťuji, že na mě periferně zahlíží s mírným poloúsměvem, který se následně mění ve smích. Určitě tu reakci čekal, a tak ho to pobavilo. Zapomínám, že mě zná opravdu dobře. S vypětím posledních sil ho praštím do ramene, což ho rozesměje ještě víc, přičemž se zastavuje. I koutky mých úst se roztahují v úsměv, i když to sakra bolí.

„Pojď, jdeme k nám. Ale až tam budem, tak musíme bejt potichu. Všichni spěj, protože se zlili jako hovada a nás domů musel odvážet bratránek," vysvětlí a mně se uleví, že svou předešlou poznámku myslel vážně a jen si ze mě neutahoval. Jemně mě poplácá po zádech, následně jeho ruka vklouzne až na mou zadnici a nakonec tam ucítím silný stisk. Pobouřeně se na něj podívám a rozhlédnu se, zda někdo nekouká z okna, či se nějaký chodec nezajímá o dva kluky. Naštěstí je však ulice vylidněna a lidi ani nemyslí na to, že by se jen přiblížili k oknům.

Netrvá dlouho a vcházíme do jeho pokoje co nejtišeji, abychom opravdu nikoho nevzbudili. Když jsme vstoupili dovnitř, působilo to tady jako v chrámu, v němž by se obyčejné kýchnutí ozývalo ještě týden. Dominik zavírá dveře, zatímco já si svlékám čepici, bundu i rukavice a mířím okamžitě k topení. Jenže, než tam vůbec stačím dojít, jeho silný stisk uvězní moje zápěstí a já zaskučím a otočím se na něj prosebně. Jako by chtěl, abych tu umřel zimou.

„Chceš se zahřát?" zašeptá s potutelným úsměvem a přivine si mě těsně do své blízkosti. Jeho ruce zevlí na mých bokách, přičemž jeho oči se pobaveně opírají o ty mé. Zase se naše duhovky vpíjí do sebe.

Zaráží mě, jaké z něj sálá teplo, které je dvakrát tak účinnější, než topení. Připadám si jako, kdybych strávil nějaký čas v márnici, zavřený v jednom z těch boxů. A on mě právě vysvobozuje svým vlastním tělem.

Místo odpovědi to nevydržím a dravě přitisknu svoje rty na ty jeho. Jak jsem předpokládal, mými útrobami se rozleze láva, která otepluje mou ledovou kůži a znovu mi umožňuje hýbat všemi svaly. Navíc jsem si uvědomil, jak moc mi ty rty chyběly. Jak moc mi chyběl on, i když jsem si to vlastně díky Joshovi neuvědomoval. Cítit ho pro mě znamená naprosto všechno a v tuhle chvíli by mi bylo i jedno, kdybych zemřel. Bylo by to u něj. Ale radši zůstanu živý a budu si ho ještě nějakou chvíli užívat.

„Chyběl jsi mi," zašeptá, když rozpojím naše rty a on si opře čelo o to moje. „Tak strašně moc jsi mi chyběl, že jsem se nemohl dočkat, až tě znova uvidím a udělám přesně tohle."

„I tys mi chyběl," odpovídám a snažím se ho ještě víc přivinout k sobě. Jeho záda, na nichž se naskýtají moje ruce, jsou tak pevné a slibují mi bezpečí. Navíc jsou mým největším opěrným bodem v tuhle chvíli. Kdybych se jich nedržel, asi bych se zřítil samou láskou na zem.

Znovu spojuje naše rty v jedny. Nikdy se nenabažím těch dvou plných polštářků, které mě připravují o rozum a moje racionální já. Netrvá to však dlouho a on se s úsměvem odpojí a znovu se mi podívá do očí. „Už jsi zahřátej?"

„Jo," odpovídám také s úsměvem. Jeho ruce opouští moje boky a on se pomalu odpojuje od mého těla. Chci na něj zakřičet, aby to nedělal a okamžitě se vrátil zpátky. Vzápětí si však uvědomuju, že máme docela záludnou věc k řešení a jeho dotyky mě od toho akorát odvrací. Musím se soustředit na to, jak mu to všechno podám, protože si jsem jistý, že jakmile zazní Joshovo jméno, jeho výraz se z úsměvného a šťastného změní v podezřívavý a neklidný. Jako ostatně pokaždé, když se bavíme o muzikantovi s blond ofinou.

„Co vůbec ta oslava? Sice jsi mi něco napsal, ale vůbec jsem se vlastně nedozvěděl, jestli se bavíš nebo ne?" snažím se na chvíli odlehčit situaci, kterou on teď akorát ztěžuje. Jako kdyby mi to dělal naschvál. Ze svého těla totiž svléká jak mikinu, tak tričko a vystavuje tak své tělo na obdiv mým očím. Vsadím se, že se uvnitř sebe ďábelsky usmívá.

S lehkostí vyskočí na postel, na níž si lehá a dává si ruku za hlavu. Nejradši bych k němu přiskočil a opět se nechal unášet jeho dotyky do jeho dimenze. Místo toho se však křečovitě držím židle, na kterou jsem před malou chvílí usedl.

„Byl to vopruz," odpovídá nezaujatě, „ostatně jako každej rok. Sice všude byla velká spousta chlastu a bratránci se sestřenkama se docela bavili, ale mě to nějak nebralo. Chtěl jsem bejt tady. S tebou."

Jeho slova způsobí další lavinu tepla, která se mi rozlévá po těle neskutečně rychlým tempem. Koutky úst se mi opět vyšvihnou v úsměv a já raději sklápím hlavu, aby neviděl, jak se červenám.

„Každopádně mě štvalo, že si tam moji vrstevníci přivedli svoje polovičky a tys tam nebyl. Ne, že by mě nějak štvalo, že mezi ně nezapadám ale poslouchat věčný dotazy, kdy si někoho najdu, mi nebyly zrovna po chuti, když moje polovička seděla doma místo toho, aby byla se mnou. Měl jsem co dělat, abych jim nevpálil do obličejů, že taky mám svýho cukrouše," vypraví ze sebe a já se u poslední poznámky zasměji. Sice už mi několikrát řekl přezdívkou, jako je například zlato nebo lásko, ale cukrouš je pro mě novinka.

„A co vůbec ty? Kromě toho, žes byl u Lucy a zase jsi jí pomáhal s tím skleníkem," usmívá se stále od ucha k uchu a na očích mu vidím, jak mě v duchu volá, abych si k němu lehl. I tím mi to ztěžuje. Potřebuju se soustředit na to, co mu chci říct ohledně Joshe.

„Dřív, než ti řeknu, co a jak si s tebou potřebuju o něčem promluvit," zahledím se mu s vážným pohledem do očí. On se okamžitě vyšvihne do sedu a tváří se, jako kdyby do něj uhodil hrom. Až se bojím, že jsem to vyslovil až příliš nahlas a mohlo to tak způsobit hluk, který by probudil celou jeho rodinu.

„Nerozcházíš se se mnou, že ne?" zeptá se se strachem, který mě prošpikuje skrz na skrz. Zírám na něj jako na blázna. To je ta poslední věc, o které bych s ním chtěl mluvit. Obzvlášť po tom, co mě dělá šťastnějším víc a víc. A já se jen tak nehodlám vzdát svého největšího štěstí, které mě potkalo.

„Proboha ne," vyhrknu až moc naléhavě, ovšem jak se zdá, to ho uklidňuje a on si spěšně oddechne. Přísahal bych, že jsem v jeho očích zahlédl tak obrovský strach, což jen umocňuje pocit, že mě miluje stejnou silou, jako já jeho. „Jedná se spíš o něco, co ti chci jen říct a nechci, abys z toho dělal nějakou aféru."

„O co jde?" znervózní a přesune se až na kraj postele, z níž spustí svoje nohy. Se zpocenými dlaněmi se k němu přesouvám a usedám vedle něj, načež ho chytám silně za ruku.

„Jde o to, že řeknu Joshovi o nás dvou," vyslovím a přesně jak jsem čekal. Jeho oči se přede mnou uzamknou, tvář se stáhne do kamenného výrazu a jeho kůže je najednou o něco chladnější. Stejně tak i jeho přítomnost.

„Proč?" i jeho hlas zní tvrdě bez jakéhokoliv citu. Jak je možné, že během minuty dokáže působit tak odtažitě a nepřístupně? Ani já tohle nedokážu. A pochybuji, že to svede někdo z mého blízkého okolí. Dokonce ani Nick není tak chladný, jako on v tuhle chvíli.

„Ví, že mu lžu a něco před ním tajím. Sice jsme se nijak nepohádali, ale potřebuju, aby věděl, proč jsem mu lhal a tajil to před ním," vysvětlím a tajně doufám, že ho chlad alespoň na chvíli opustí. Ovšem to se nestává a on navíc vymaní ruku z mého sevření a tvrdě se zadívá před sebe. Je naštvaný.

„Proč ti na něm vlastně tolik záleží? Proč chceš riskovat, že o nás všem řekne?" položí dva dotazy monotónně. Já v nich ale rozeznávám zlobu, nechápavost a žárlivost.

„Protože mi pomohl. A ne jenom jednou. Navíc, on není jeden z těch, který by potřebovali šířit drby a pomlouvat každýho, o kom něco zjistí. Takže pochybuju, že by zrovna o nás všude roztruboval, že jsme spolu," promluvím i já pevným hlasem, aby poznal, že i přes jeho nesouhlas to Joshovi vysvětlím. Nedovolím, abych Joshe ztratil stejným způsobem, jako jsem ztratil Dominika už před takovou dobou.

„Jak to můžeš vědět? Vždyť ho pomalu ani neznáš!" vyjede po mě hlasitěji a vstane ze svého místa. Nervy s ním lomcují a on přechází ze strany na stranu, aby se alespoň trochu uklidnil. Žárlivost naplňuje jeho ohnivé oči tak moc, že se do nich bojím jen podívat.

„Neznám?" odfrknu si a také se postavím a založím si ruce na prsou. „Dominiku, on o mě ví úplně všechno až na tenhle malej detail. A stejně tak já vím všechno o něm. Za ten měsíc jsme se poznali dost dobře. Tak dobře, že se z něj stal můj nejlepší kamarád."

Při poslední poznámce se zarazím a stejně tak i on, přičemž se na mě podívá s otevřenou pusou. Neměl jsem mu v plánu říct o tom, jak Joshe vnímám a kolik toho pro mě znamená, protože by to přililo jen olej do ohně. Jenže tím svým přístupem mě tak strašně vytáčí, že jsem to zkrátka musel říct.

„I já byl kdysi tvůj nejlepší kamarád," pronese potichu s podtónem varování. Varování, které v sobě nenese absolutně nic pozitivního. Sice je hezké, že se bojí toho, že by mě kvůli Joshovi mohl ztratit, ale s tou svou žárlivostí mě od sebe akorát odrazuje. Jako bych ho znovu ani neznal.

„Byl. To je minulý čas. Od jistý doby pro mě znamenáš mnohem víc, než nejlepší kamarád a moc dobře to víš. Nechápu, proč se takhle chováš. Myslíš si, že bych tě vyměnil za Joshe? Že jsem tak povrchní, že když něco dostanu, zatoužím po něčem jinym? Že když tě teď mám, tak toužím po Joshovi a tebe nechci?" zvýším na něj hlas a jsem si jistý, že mám tvář znovu červenou. Ovšem z toho, jak se moje nervy pomalu přelévají z poháru. „Jestli si to vážně myslíš, tak bych se měl sebrat a odejít a počkat si, až mi začneš věřit, protože já nejsem takovej jako ty cuchty, se kterýma se denně bavíš ve škole!"

Nasupeně spustím ruce podél těla a dlouhými kroky se odebírám ke dveřím. Ani netuším, kdy mnou začala jímat taková zlost. Možná ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že mi nevěří a myslí si, že bych ho povedl. Že jsem jako ty holky z roztleskávaček, které mění kluky každý den a staví mezi dlouholeté kamarády spoustu břemen. Ta myšlenka, že si to všechno o mě myslí, mi vypaluje do mozku obrovskou díru.

Ke dveřím se však nedostávám, protože znovu chytá moje zápěstí a trhnutím mě k sobě přitáhne. Mám chuť na něj začít křičet, ale při myšlence na to, že by nás slyšel Lukas, který má pokoj vedle, radši veškerá svá slova spolknu.

„Omlouvám se," vydechne, což mě zaráží. Nemyslel jsem si, že by mohl stačit malý výstup na to, abych ho dokázal zklidnit. „Nemůžu si pomoct, ale myšlenka na to, že bys chtěl bejt víc s nim, než se mnou, ze mě dělá idiota. Blázním z toho. A nevěřím mu, protože vidím, jak se na tebe kouká!"

„Kouká se na mě přesně tak, jako ses na mě koukával ty, když jsme byli nejlepší kámoši. Nehledej v našem vztahu něco víc, než tam je. Já nemiluju jeho a on nemiluje mě. Na to je až moc hetero. Nemáš důvod na něj tolik žárlit, protože já jsem tvůj. A doufám, že ještě několik desítek let budu, i když mě ty tvoje žárlivý scény pokaždý, když se o něm jenom zmínim, pěkně serou! Já bych taky mohl začít žárlit na každýho idiota z fotbalovýho týmu, když na tebe šahá nebo se s tebou směje. Nebo na každou z těch cucht, na který se usmíváš. Ale nežárlim, protože vím, že bys mi neublížil. Nebo v to aspoň doufám."

Místo nějaké odpovědi se však jeho rty už po několikáté přitisknou na moje tak dravě, že nervy ustupují do pozadí. Jak už jsem několikrát říkal, mohl bych takhle strávit celý svůj život a nikdy by mě to neomrzelo. On však svoje rty odpojuje mnohem rychleji, než bych si přál.

„Neublížil bych ti, ani kdybys mě o to prosil," vysloví potichu a zadýchaně. A jeho další slova ve mně vyvolávají takovou radost, že kdybych mohl, skáču ke stropu a u toho od plic zakřičím. „A Joshovi to vysvětli. Budu se snažit se s tím srovnat a nedělat takový scény. Kvůli tobe."