„Dobrý den paní Breckerová," zakřičím na stařičkou ženu, která se zrovna ohýbá, aby odnesla poslední květiny ze své zahrady do skleníku. Jakmile však zbystří můj hlas, otáčí se a s vřelým úsměvem se místo do skleníku vydává k plotu, za nímž stojím. „Je Lucy doma?"

„Ahoj Michaeli," pozdraví také hlasitě a odemkne branku, která byla doteď napevno zamčená. Od té chvíle, co se s Lucy kamarádím a chodím za ní sem, se v přítomnosti této staré ženy cítím docela jako u svých prarodičů. Ovšem, když si vzpomenu, že kdyby zjistila, co jsem zač a zakopala by mě s radostí pod zem, veškerá příjemná atmosféra mezi námi končí a já se vždycky snažím držet co nejdál. Samozřejmě tak, aby nic nepoznala. „Jo, Lucy je ve svém pokoji. Vlastně mi říkala, že se máš zastavit, tak upaluj, ať se nenudí."

Spěšně poděkuji a přejdu po betonové cestičce až k vchodovým dveřím, které otevřu a rychle se schovávám uvnitř. Ani tady to však není nijak příjemné a já se pořád divím, že do mě neuhodil blesk, když jsem vešel do domu, kde žije pobožná žena. Hned v předsíni jsou totiž vyvěšené pobožné obrázky všech svatých a především pak Ježíše, které mi nahání strach. Všichni ti lidé na nich na mě hledí, jako kdyby znali moje tajemství a pohledem mi říkali, že jednou skončím v pekle.

Zouvám si boty a snažím se ten podivný pocit zatlačit do povzdálí. Paní Breckerová by jinak byt měla docela útulný, jelikož stejně jako sama majitelka, i tenhle dům na první pohled působí přívětivě stejně jako u mých prarodičů. Všude je zastaralý nábytek, na němž je nespočet květin, útulně velká křesla, a pokoji se line příjemná vůně.

Rychlostí blesku vyšlapu schody do prvního patra a mířím k jediným dveřím, které se zde nachází přímo naproti schodišti. Lucy mi říkala, že její pokoj dříve sloužil jako půda, než se sem nastěhovala. Její táta a strýcové však půdu přestavili v útulný a docela i prostorný pokoj, jaký by vyhovoval mladé slečně. Vlastně jsem od Lucy nikdy neslyšel, že by byla nějak nespokojená. Právě naopak si to tu chválí víc, než u sebe doma, kde se zdržuje jen týden o letních prázdninách.

Zaklepu na dveře, a když se ozve hlasité dále, vstupuji dovnitř s nepotlačitelným úsměvem. Sice jsme se dnes viděli ve škole, ale nebyl čas pro to, abychom si pořádně promluvili. Většinou jsme mluvili spíš jen o Dominikovi a to krátce o přestávkách. Lucy bylo divné, že nejdeme na chodbu, kde by na nás čekal i Josh. Jediné, co jsem na to stačil říct, bylo, že jí to sdělím později, a tak mě po konci školy pozvala k sobě, abychom si o tom promluvili.

„Nazdar otesánku," pozdravím pobaveně, když jí sleduji, jak sedí za svým stolem před laptopem, pouští si nějaká videa a u toho mlsá bonbóny. Zkrátka není chvíle, kdy by ve svém volném času něco nekonzumovala. Tak nějak jsem si to s ní už spojil a bylo by docela divné ji nevidět s pytlíkem něčeho chutného.

„Fajn," otočí se uraženě, „byla jsem ráda, žes přišel, ale teď bych tě nejradši vyhodila. To bych ale nesměla být tak skvělá kamarádka, a tak tě tady nechám, ale nedostaneš ani bonbón!"

„S tím dokážu žít," zavřu za sebou a kráčím až k ní, kde je připravená druhá židle. Zřejmě už na mě čekala a čas si zkracovala tím, že si pouští vtipná videa, která však rázem vypíná a obdaruje mě svým pohledem.

„Co večeře s rodičema?" zeptám se, protože jsem na to jaksi ráno zapomněl. Vlastně to docela i vypadalo, že se Lucy ulevilo. Moje zrzavá kamarádka totiž o svých rodičích nerada mluví a to hlavně proto, že u babičky skončila díky jejich věčným eskapádám. Vyprávěla mi, že její mamka se každý večer vytrácí z domu a vrací se až ráno úplně zdrogovaná a opilá. Její táta si na druhou stranu vodí domu nové a nové ženy a zdá se, jako by to nikomu nevadilo. Taky proč ano, když jsou její rodiče v rozvodovém řízení a od soudu dostali přikázáno, že pokud se to během roku nezlepší, budou rozvedeni.

Lucy byla svěřena do péče své babičky a vyprávěla mi také, že to byl jeden z nejšťastnějších dní v jejím životě. Po nocích totiž nespala a přes den neměla možnost, protože se její rodiče věčně hádali takovým stylem, že si o nich šuškali sousedé na míli daleko. Opakovaně díky tomu byla středem pozornosti a nikdo se s ní díky tomu nechtěl bavit.

Je to už déle, než osm měsíců, co Lucy bydlí u babičky a sama si přeje, aby to tak zůstalo nadále, protože s rodiči už nechce mít nic společného. Ne po tom, co se dostávala z depresí a snažila se před tím vším všemožně utíkat. Nejednou přeběhla z vedlejšího města až sem, jen aby se schovala a mohla se vyplakat u své babičky.

Na jednu stranu mi to přijde pochopitelné. Její babička je poklidná stará žena, která se o dítě jistě dokáže postarat levou zadní. Na druhou stranu nechápu jejího otce, který se považuje také za pobožného, ale při tom spí každý den s jinou ženou. O její mámě se raději ani nebudu vyjadřovat.

Jednou měsíčně jsou Breckerovi nuceni se sejít jako celá rodina u večeře a snažit se napravit nedostatky, kterých se dopustili hlavně v péči o Lucy. A i když prý u soudu odmítala, stejně to bylo nakonec odsouhlaseno. A tak se každý jeden den v měsíci musí povinně sejít s rodiči a nějakým způsobem s nimi přežít dvě hodiny a doufat, že jeden druhého nepropíchnou něčím ostrým. Upřímně si nedokážu představit, jak bych tohle všechno snášel já a tudíž má můj veškerý respekt za to, jak pozitivní a vtipná i po takových zážitcích dokáže být.

„Řekla bych, že to byla jedna z nejpoklidnějších večeří, jaký jsem s nima zažila," pokrčí rameny a přitom se otočí zpět ke stolu a odloží na jeho dřevěnou desku prázdný pytel od bonbónů. „Máma pro jednou nepila a ani nepřišla zdrogovaná a táta věčně nezel na mobilu. Taky nedělali ostudu těma svýma oblíbenýma hádkama a navíc se zajímali o školu a o přátele. Moc jsem jim toho ale neřekla. Ať už to zní sebevíc hnusně, není jim do toho nic. Nezasloužili se o to, jak dobře se teď mám, a že mám konečně kamarády."

Naprosto jí rozumím. Reagoval bych stejným způsobem, kdyby pro mě byli rodiče takoví cizinci, jakými jsou pro Lucy. A proč vyprávět něco o svém životě cizincům, kteří to stejně zase brzy zapomenou? Navíc tu má Lucy úplně všechno. Sice jí před nástupem do prváku zemřel děda a ona ho postrádá, má tu však babičku, které se v rámci možností může svěřit, která jí zajistí, že se v klidu a teple vyspí, a která jí dá lásku, kterou od mala dostávala právě jen od ní a jejího manžela. Nevidím jediný důvod, abych ji nějak za její přístup odsoudil nebo se nad ním tvářil opovržlivě.

„Ale dost o mých rodičích a jejich výlevech," práskne do stolu a snaží se zahnat ty stíny, které jí běhají po tváři pokaždé, když o svých rodičích mluví. Jako by si ty hrůzy, které s nimi zažívala, stále přehrávala a nemohla se jich zbavit. Navíc se mi nikdy nekouká do očí, což mi jen potvrzuje, jak ošemetné téma to pro ní je, a že kdyby mohla, celou svou minulost zahrabe pod zem. „Jsme tu kvůli Joshovi a tomu, že se s náma nebaví."

Ztěžka vydechnu a nepatrně zatřepu hlavou, abych vyhnal představu Lucy, která běží tolik kilometrů mezi městy, jen aby se dostala sem a mohla se v klidu vyspat a cítit v bezpečí. Mrazí mě při té myšlence.

Do hlavy se mi však vkrádá nová myšlenka a to na včerejší odpoledne, kdy jsem se pohádal s Joshem. Nemám mu nic za zlé, protože měl pravdu. Jak po něm můžu požadovat to, aby se mi svěřil, když mu posledních pár týdnů lžu do očí? Jsem pokrytec, i když to dělám kvůli Dominikovi. A nedivil bych se, kdyby se se mnou nechtěl už ani bavit. Natož se se mnou nějak přátelit.

„Se mnou se nebaví," opravím ji a věnuji ji jeden ze smutných úsměvů, které mám v zásobě.

„Přišel na to, že mu všechno neříkáš a lžeš?" optá se na rovinu zrzka a stále mě nepřestává fascinovat, jak dokáže naprosto upřímně mluvit. Nikdy nechodí okolo horké kaše a to ani tehdy, když je chyba na její straně. Vždy všechno férově přizná.

„Jo a myslím, že to celou dobu tak nějak tušil," odpovídám pochmurně. Trápí mě to. A nevím, jak z této ošemetné situace ven.

„Tušil," přitaká Lucy přesvědčeně, což upoutá mou pozornost, „asi před tejdnem mi totiž říkal, že si tak nějak všiml, že sis psal s Dominikem. Nepostřehl sice co, ale to, že ses usmíval, mu potvrdilo, že mu neříkáš tak úplně pravdu. A dřív, než se na mě naštveš, bych ti ráda řekla, že mě poprosil o to, abych ti nic o našem rozhovoru neříkala. A jsem i jeho kamarádka a já svoje sliby plním. Navíc, je to mezi váma dvěma a vy dva si to musíte vyříkat."

„Nemám ti nic za zlý," ujistím ji téměř ihned a pohotově. Je jasné, že když něco slíbí, dodrží to. V tom je pravá podstata přátelství. O důvěře, kterou ve mně Josh nejspíš ztratil. A vlastně nejsem ani nijak překvapený z toho, že o tom mluvil s Lucy. I ona si k němu našla cestu a rozumí si naprosto skvěle. Navíc ví, že s nikým kromě Lucy o tom všem mluvit nemůže. „Jen nevím, jak si to s ním vyříkat. Slíbil jsem totiž Dominikovi, že o tom nikomu kromě tebe neřeknu."

„Kašli na Dominika!" zamračí se na mě a její slova mě docela zaráží. „Kdyby Joshe znal tak, jako my, věděl by, že ten není jako ti jeho kamarádíčkové z fotbalu a nemá potřebu roznášet klepy po celý škole. A jestli žárlí, je to jenom jeho problém. Sám víš, že ačkoliv ti to s ním přeju a jsem šťastná s tebou, nemám o něm zrovna dobrý mínění. Už jen proto, kam patří. A nelíbí se mi, že se staví mezi to, co je mezi tebou a Joshem. Protože když on byl slepej a nebyl schopnej odvodit si sám, co s tebou je a ubližoval ti, Josh ti pomáhal jak mohl. Takže ti na nějakýho Garreta v tuhle chvíli seru a tobě radím, abys pro jednou nebyl tak úplně vymletej a řekl Joshovi všechno. Garret se o tom nemusí dozvědět."

Není pro mě novinkou, že Lucy Dominika zrovna dvakrát nemusí. Vlastně ani v prváku, kdy jsme se tolik nekamarádili, dávala jasně najevo, co si o něm a celém fotbalovém týmu myslí. A s tím, jak byl Dominik slepý a nevšímal si toho, co bylo zjevné, se v ní ten pocit ještě víc zabydlel. A nemá cenu, abych ji přesvědčoval o opaku, protože je strašně tvrdohlavá a nic si nenechá vymluvit.

Má však pravdu. Josh by přece nikomu nic neřekl. Ani Dominikovi by nijak nenaznačil, že to ví, kdybych mu celou nastalou situaci vylíčil. Lpěl jsem až moc na tom, co Dominik chce a co jsem mu slíbil. A ačkoliv ho miluju, nemůžu dopustit, aby se mi Josh vzdálil. Potřebuju ho pro své plné štěstí. Pro svůj život. Stejně tak, jako potřebuju Lucy.

Nakonec odhodlaně kývnu a poděkuji se slovy, že to co nejdřív udělám. A ač jsem to Dominikovi slíbil a poruším to, svědomí mě nehryže, ale naopak mě k tomu ještě nabádá. Což mě utvrzuje v tom, že je to správné rozhodnutí...