Následujícího dne mi od Dominika brzo ráno přišla zpráva, že se do školy nedostaví, protože jedou s celou rodinou do hlavního města za příbuznými, kteří pořádají velkou oslavu narozenin pro jeho babičku, které už bude víc, než přes sedmdesát. Prý se rodiče snažil přemluvit, aby mohl zůstat doma, ale ti to razantně zamítli s tím, že se na něj babička moc těší a nemůže se jich už dočkat. Několikrát se snažil i vymyslet způsob, jak by se jich zeptal, jestli mě může vzít sebou, ovšem na to jsem mu zase napsal razantní ne já. Samozřejmě, že kdyby to šlo, moc rád bych se k němu přidal, ale vzhledem k tomu, že se budou vracet až v sobotu večer, protože ta oslava připadá na pátek a všichni se sjíždějí už dnes, aby všechno stačili připravit, bych musel sakra namáhat hlavu, abych vymyslel nějakou lež pro rodiče. Jenže času nebylo nazbyt a navíc mi to napsal až ráno, když jsem byl na cestě do školy.

Vidina toho, že ho vlastně uvidím až v neděli a to jen na krátký čas, protože se oba budeme muset připravovat zase do školy, mě docela sužovala a já nevěděl, jak se zabavím, abych na něj tolik nemyslel, i když vím, že příchozí zprávy mi budou dokola připomínat to, že přijdeme o společný víkend. Při životě mě však udržuje fakt, že s Dominikem nejspíš strávíme silvestra spolu daleko odsud bez jakýchkoliv zábran. A tak místo, abych se celý den věnoval probíranému učivu, jsem spíš létal hlavou v oblacích a představoval si, jak to všechno bude vypadat.

Taky mi do hlavy přišla jedna zásadní myšlenka. A to ta, že v ten večer bychom mohli zpečetit náš vztah. Samozřejmě, že mi ta představa nahání všelijaké obavy, ale chci mu ukázat, že mu patřím stejně tak, jako on patří mě. Chci mu dokázat, že to s námi myslím vážně a to nedokážu jen tím, že mu budu věčně odpírat to, po čem tak touží. Po splynutí se mnou. Tajně totiž doufám, že během toho měsíce, který mi ještě zbývá, bych se na to mohl zkusit nějak připravit, jenže absolutně netuším jak. Každopádně vím, že mu potřebuji nějak všechno naznačit a nejde to jiným způsobem, než tímhle.

A tak se nakonec stalo, že se ozval zvonek poslední hodiny a my byli osvobozeni od vyučování. Já se samozřejmě zastavil ještě za třídní profesorkou, abych omluvil Dominika, který mě o to požádal a abych ji poprosil, zda by mi zítra nepředala všechny potřebné úkoly pro něj. Třídní samozřejmě přikývla a řekla, že mi to předá před vyučováním ráno. Že se mám prý zastavit do jejího kabinetu. No a teď kráčím ke svým skříňkám a absolutně netuším, co bych mohl odpoledne dělat.

Venku je totiž boží dopuštění a už od rána prší. Doufal jsem, že to přestane a já se budu moct jít aspoň projít, jenže ono se snad rozpršelo ještě víc a nevypadá to na nějaké světlé vyhlídky do pozdního odpoledne, které bych jinak trávil s ním. Lucy navíc také nemá odpoledne čas, protože si pro ni přijedou rodiče a společně pojedou na večeři. No a Joshovi jsem nepsal z toho důvodu, že bych mu musel zase lhát a to já nechci.

Docházím ke skříni, odemknu ji a z tašky vytáhnu všechny učebnice, které doma nebudu potřebovat. Podle všeho by se zítra mělo jednat o klidnější den, protože nemáme nahlášenou žádnou písemku. Přesto si v tašce raději nechávám učebnici matematiky a biologie. Tyto dva předměty jsou totiž proslulé svými přepadovkami a já bych nerad skončil se špatnou známkou. Už tak se moje průměry zhoršily díky tomu, že si věčně píšu s Dominikem a učení mě vlastně vůbec nezajímá. Jenže jak to všechno vysvětlím především tátovi, který lpí na mých známkách, to opravdu netuším. Ještě že do pololetního vysvědčení zbývá spousta času.

Ze spodní části skříňky vytahuji slabou bundu, když moje uši nabourá známý chraplavý tón hlasu, který se rozléhá po celé škole. Už dlouho jsem ho neslyšel zpívat a docela mi připadá, jako bych se vrátil zpátky v čase k lesnímu pobytu, kde zpíval skoro každý večer před spaním. Tak moc mi tyhle večery chybí. Jen díky nim se ze mě a z Joshe stali tak dobří přátelé.

Oblékám si bundu a zavírám modrou skříň, načež místo východu následuji zvuk jeho hlasu. Je mi jasné, kde bude, otázkou je však, jestli tam bude sám nebo jestli náhodou nemají zkoušku. Proto se snažím rozeznat i jiné zvuky, které by prozrazovaly přítomnost někoho z jeho přátel a toho, že jsou opravdu uprostřed zkoušky. Slyším však jen obyčejnou kytaru a jeho vysoký chraplavý hlas, což mi potvrzuje, že je tu sám.

Docházím až ke dveřím se štítkem hudebna a pomalu je otevírám. Jeho hlas se mi okamžitě zabodne do každičké části těla a čím déle ho poslouchám, tím víc se mi vrací každá vzpomínka z toho pobytu. On je vlastně něco jako spojovník se vzpomínkami odtamtud, které, jak už jsem před měsícem předpokládal, začnou pomalu blednout a ztrácet se za přívalem nových a nových zážitků.

Nicméně nemá o mé přítomnosti ani tucha, a tak potichu vstupuji dovnitř a pomalu zavírám dveře tak, abych ho nevyrušil. Hraje totiž nějakou smutnějších melodii a kytara nepatrně odstupuje do pozadí před jeho hlasem. Tu písničku jsem před tím vůbec neslyšel, ale čím víc naslouchám slovům a tomu, jak to Josh podává, tím víc mi na mysl přichází, že je nějakým způsobem nešťastný.

Sednu si na jednu ze židlí a sleduji, jak sedí na vyvýšeném stupínku s kytarou přitisknutou k tělu a se zavřenýma očima do toho vkládá všechno. Takhle totiž nezpíval ani na táboráku a dokonce ani mně na chatce. Nebylo to tenkrát tolik procítěné a nebylo z toho cítit tolik nešťastných pocitů. A já mám rty stažené do úzké čáry a připadám si jako ten největší podrazák.

Když mi totiž bylo nejhůř, byl tu pro mě a pomohl mi. Úplně se vším. Nechal mě vyplakat, zůstal se mnou, i když se mohl bavit s Lucy na diskotéce a vymyslel fintu, kterou bych já naznačil Dominikovi, co k němu cítím. Nebýt jeho, nebyl bych dneska tak šťastný a zřejmě bych dál všechno tajil. Jenže když jemu je nejhůř, já tu pro něj nejsem, i když bych měl být.

Nakonec dohraje poslední tón písně a on otevírá oči a překvapeně se na mě podívá. Já si stoupám a tleskám tak hlasitě, jak nejvíc mohu. Tenhle úkaz z hlavy už taky nedostanu a budu nad ním celý večer přemýšlet.

„To bylo vůbec to nejhezčí, co jsem od tebe kdy slyšel," řeknu a přejdu k němu s užaslým výrazem, zatímco on se mile usmívá. Tak, jak to umí jen on.

„Děkuju," vždycky zdvořilý a milý ať se děje co chce. Vlastně jsem ho nikdy o nikom neslyšel mluvit špatně, což mě jen utvrzuje v tom, že on kolem sebe hýří tou pozitivní aurou. Snaží se každého vidět v lepším světle. Včetně mě.

„Co to bylo za písničku?" zeptám se se zájmem a už si připravuji mobil, abych si název a interpreta napsal do poznámek. Doma si poslechnu originál a zjistím, jestli i v originále je tak procítěná a doráží na lidské city ohledně lásky.

„You are the reason od Caluma Scotta," odpoví a sleduje displej mobilu, na kterém se rychlostí blesku objevuje název, který mi sdělil. „Ten chlap má neuvěřitelně krásný písničky. Ale tahle mi sedla tak nějak nejvíc."

„Proč?" vyjede ze mě, aniž bych nad tím vůbec přemýšlel. Ovšem stejně bych se zeptal a je zbytečné chodit okolo horké kaše. Je můj kamarád a já mu chci pomoct.

„Co proč?" zasměje se nad tím, jak jsem sám překvapený svým dotazem.

„Proč ti sedla nejvíc?" objasním tedy a zastrkávám si mobil do kapes, načež se dál pohledem věnuji jeho obličeji. Snažím se zjistit, zda mi bude lhát či nikoliv. Tak, jako to pokaždé dělá Dominik. Kdyby to Josh vyzkoušel na mě, asi by zjistil, jak moc mu posledních čtrnáct dní lžu.

„Já nevím. Nejspíš nejvíc tím textem, i když tam vlastně zpívá o tom, že by překonal všechny překážky jen aby mohl být s ní, kdežto já do nikoho zabouchlej nejsem, takže nemám co překonávat," odlehčí situaci druhou polovinou věty. V jeho obličeji se však nemihne žádné zaváhání, a tak nastávají dvě situace. Buď je stejně tak dobrý lhář jako já, anebo mluví pravdu. Snažím se přiklánět k té druhé variantě.

„Ale byl jsi," namítnu, když si vzpomenu na dívku, o níž mi vyprávěl. Na dívku, s níž udržovali vztah na dálku a zatímco on ji byl věrný, ona si nejspíš užívala s jiným a nakonec se s ním rozešla. Tu holku nikdy nepochopím. Pokud bych si někdy mohl vybrat, do koho se zamiluju, byl by to právě Josh. Nejen, že má zlaté srdce, ale nedokáže člověku ani ublížit.

„To už je dávná minulost," mávne rukou a položí kytaru vedle sebe, „nechci o tom mluvit."

„Furt tě to ale nejspíš trápí, protože tak ublíženej hlas jsem od tebe ještě neslyšel," odvětím pobouřeně. Štve mě, že o tom se mnou nechce mluvit. Což mě jen utvrzuje v přesvědčení, že jsem pokrytec.

„To není důvod, proč bych se o tom měl s někým bavit," odpovídá ihned. „Všechno se nedá vyřešit slovama."

„Ale uleví se ti," pokračuji v naléhání. Jeho tváří se mihne ten známý stín, který už jsem u něj párkrát viděl, ale nikdy se ho na to nezeptal. Teď mi dochází, že to má co dočinění s tou dívkou a on si nejspíš přese mě připomínal, jaké je to zamilovat se.

„Nepotřebuju, aby se mi ulevilo. A i kdybych si měl ulevit, nebyl bys ten, komu bych to řekl," vyjede na mě podrážděně až se zarazím. Zřejmě jsem na něj moc tlačil, protože i on se zdá překvapený a zmatený ze své reakce. „Ty mi ostatně taky neříkáš všechno."

Další rána. Nezmůžu se navíc, než na něj jen překvapeně zírat. Jak na to přišel?

„Promiň, že jsem na tebe tak vyjel," omluví se vzápětí, když si přes rameno hází přezku svého batohu. „Jen po mě nepožaduj něco, co ani ty neděláš." A s těmi slovy odchází a nechává mě tam zmateného stát uprostřed hudebny, která je najednou tak prázdná a chladná. Kdybych věděl, jak to dopadne, nikdy bych sem nepřišel a nenaléhal na něj. Ostatně jsem to také mohl čekat, protože se netvářím nijak bolestně z toho, že by mě Dominik měl odmítnout. Už jen tím musel pochopit, že mu lžu. Zapomněl jsem totiž, jak je všímavý, a že na všechno, ohledně mého tajemství, přišel vlastně sám.

Nejhorší na tom je, že přesně něco takového jsem čekal. Čím víc času totiž trávím s Dominikem, tím víc přicházím o čas s Joshem. A tím mezi nás nedobrovolně stavím bariéru, jíž nezbořím, pokud Joshovi nevysvětlím, proč jsem mu lhal. On to jistě pochopí. Jenže největší zádrhel je Dominik. Když se totiž zmíním, že to chci Joshovi říct, nevyslechne si můj důvod a okamžitě zamítne, aniž by muzikanta vlastně znal. Už jsem totiž stačil pochopit, že Dominik na Joshe i nadále žárlí. A teď možná ještě víc, než kdy před tím...