Zanedlouho se říjen přehoupl v listopad a do Crestonu, našeho města, dorazila zima v celé své síle. Místo sluníčka, na které si všichni zvykli, nebe zahalovaly šedivé mraky, které nedovolovaly světlu proniknout skrz, a tak se celé dny nesly spíše v té pochmurnější náladě. Tedy u většiny lidí. U mě to však neplatilo. Ačkoliv chladné počasí spojené s neustálými lijáky či dokonce nedejbože se sněhem nenávidím, nijak jsem ten přechod nevnímal, protože se všechno zdálo mnohem lepší od té doby, co se mě Dominik zeptal na tu zásadní otázku, která zatřásla oběma našimi životy.

Ve škole si sice hrajeme na ty hochy, kteří se spolu už vlastně nemají o čem bavit, a kteří spolu prohodí maximálně tak pozdrav a víc si jeden druhého nevšímá. Nebo se o to aspoň snažíme. Během těchto hodin nám slouží hlavně mobily, díky nimž můžeme alespoň nějak udržovat naši nezastavitelnou konverzaci, která se vlastně netýká ničeho důležitého. Spíš si plánujeme, co budeme dělat po škole. Stejně nakonec k ničemu rozumnému nedojdeme a válíme se u něj doma na posteli a neustále si vyměňujeme polibky.

Dominik se zpočátku vyptával, jestli bychom taky někdy nemohli k nám domů, protože Lukase začalo strašně zajímat to, co nás opět svedlo dohromady. Několikrát jsem si vyslechl narážky na to, zda už mě moji noví kamarádi neomrzeli a já se vracím zpět ke starým zvykům. No, jediné, čeho se ode mě dočkal, byl zvednutý prostředníček, který mi se smíchem opětoval. A Dominik jeho výzvědům nepřikládal žádnou váhu, protože Lukas byl většinou venku, když jsme se nacházeli u nich doma.

Vysvětlil jsem mu, že rodiče zjistili o tom, že jsem gay, a že ví dokonce i o mých citech k němu. Zpočátku byl z toho docela rozhozený a neustále se mě vyptával, jak to všechno nesu. O dopisech jsem se raději nezmiňoval, protože jsem si jistý, že by si ho chtěl jistě přečíst. A já bych se pak mohl hanbou propadnout do země za to, jak byl naškrábaný, na některých místech propitý mými slzami a navíc tak nesrozumitelně poskládaný. Hlavní myšlenku by ale pochopil. A to fakt, že jsem do něj bezhlavě zamilovaný. I když jsem mu to vlastně nikdy neřekl těmi slovy. A když tak přemítám, ani on nepoužil taková slova. Věděl jsem však, že to cítí stejně jako já.

Lucy jsem o tom všem pověděl hned druhý den, kdy se pro mě stavila, jestli bych jí nešel pomoct s květinami ve skleníku, které její babička potřebovala nějak uspořádat. Vysvětlil jsem jí, že je to to nejtajnější, co jí v tuhle chvíli můžu nabídnou, a že jí Dominik vzkazuje, aby nebyla tak hlasitá, když se bude bavit o nás dvou. Její prvotní reakce byl šok a skoro jsem se bál, že upustí květináč s nově rašící květinou. Vzápětí ho odložila a rozječela se na celé kolo. Měli jsme oba štěstí, že je její babička nahluchlá a pokud na ní doopravdy zblízka nezakřičíte, neuslyší vás.

Nakonec mě objala a slíbila, že bude držet pusu na špacír. A to dokonce i před Joshem, u nějž mě ty tajnosti bolely asi nejvíc. Byl jsem už tak nějak zvyklý, že i v něm mám opěrný bod a mohu mu říct úplně všechno, ale Dominik si nepřál, aby to věděl ještě někdo další kromě Lucy, a tak jsem se to před Joshem snažil tutlat. Samozřejmě se nejednalo o nic lehkého a kluk s blond ofinou se pořád vyptával. Když jsem mu však jen řekl, že jsme si to vyříkali a Dominik mě odmítl s tím, že bude nejlepší už na sebe netlačit, vypadalo to, že tomu opravdu uvěřil. Mrzí mě, že mu nemůžu říct o tom, jak se doopravdy cítím.

V neposlední řadě tu byli rodiče, kteří si všimli toho, že většinu času nebývám doma a vracím se k večeru. Naštěstí mi jako krytí pomohla Lucy, která se dokonce sama nabídla s tím, že mi to přeje z celého srdce a udělá všechno pro to, aby mi to vydrželo. A tak, když se rodiče u večeře ptali, kde jsem trávil celý den, odpovědí bylo jméno mé nejlepší kamarádky. Vysvětlil jsem jim, že Lucyina babička přestavuje skleníky kvůli zimě a potřebuje každou pomocnou ruku. Naštěstí i tahle lež zabrala a dokonce ani mamka mě nijak nepodezřívá. Jenom se děsím toho, kdy se nakonec s Dominikem rozhodneme jít na světlo, i když to ještě nějakou tu dobu potrvá. Přece jenom si nemůžeme být jistí reakcemi ostatních.

Po dlouhé době se všechno zdá jako v pohádce a já se opravdu cítím živý a plný energie. Snažím se nevnímat ten svíravý pocit ohledně Joshe, když mu pokaždé lžu. Vím, že se mu tímhle vzdaluju a pomalu tak zapříčiňuji rozpad něčeho, na čem jsem závislý. Joshovo kamarádství pro mě totiž znamená hodně a člověk nepotkává každý den lidi s tak čistým srdcem, jaké ho má právě on. Snažím se to alespoň kompenzovat ve škole, což se zase nelíbí Dominikovi, ale já se Joshe nevzdám. S tímhle se musí smířit zase on.

„Co trénink?" ptám se Dominika, zatímco se točím na jeho židli u pracovního stolu a jako idiot se usmívám, protože ten pocit v břiše je k nezaplacení. Připadám si docela jako na pouti, když kolem mě v mé hlavě hraje tichá hudba a já se točím stále dokola a dokola.

„Jo, všechno bylo v cajku," odpoví celkem nezaujatě, zatímco se svléká a připravuje si domácí věci, do nichž se po sprše převlékne. To je také důvod, proč se točím. I když tvoříme pár, stále se stydím pozorovat ho, když je nahý nebo jen v boxerkách. Přijde mi to takové už moc intimní, i když je to ve vztazích asi běžné. „Trenér se sice vztekal, když jsem nechtěl pustit telefon z ruky, ale pak vychladl, když viděl, že se fakt snažím vydat maximum."

„Neměl bys kvůli mně zanedbávat fotbal," řeknu stále s tím přiblblým úsměvem. Musím docela dost dobře působit jako magor. Ale je mi to jedno. Jsem jen v jeho přítomnosti a on ví, že nejsem zcela normální jedinec. „Sám jsi říkal, že chceš jít na sportovní vejšku a věnovat se fotbalu dál a já pak nechci bejt důvod toho, že jsi selhal."

„Takže ty si myslíš, že bych mohl selhat, jo?" zastaví mě a já se snažím srovnat pohled, který se zasekl ve víru točení. Pomalu se to dává do pořádku, ovšem to už na mě Dominik sedí obkročmo jen v boxerkách a sklání nade mnou hlavu s na oko uraženým výrazem. Přitom vím, že se mu ta moje poznámka hodila do karet, aby mohl udělat přesně tohle.

„Nevím," pohodím rameny, jako by mě to vůbec nezajímalo a pohodlně si opřu hlavu o opěradlo, zatímco odolávám pokušení na něj sahat. „Možný je přece všechno."

„I kdybych selhal, což je docela dobře nepravděpodobný, protože jsem zkrátka jednička," pousměje se namyšleně, „nikdy bych ti to nedával za vinu."

Ačkoliv mě to zahřeje uprostřed hrudi a mává to s každým mým splašeným hormonem, nedávám nic najevo. „Jednička? Nefandi si tolik, Garrete. Sebechvála smrdí a ty vlastně taky."

„Neříkej, že tě moje mužná vůně nevzrušuje a nedělá s tebou divy!" prohloubí svůj namyšlený výraz a stále víc se naklání k mojí hlavě, která je s potutelným úsměvem opřená o pohodlné, kožené opěradlo. Vlastně má docela pravdu. Ta jeho vůně je tak strašně specifická a vlastně i když je celý zpocený, nesmrdí přímo tak, jak by měl. Nedávám mu však nijak znát, že má pravdu.

„Mužná vůně? Deodorant a pot netvoří zrovna vůni, po který bych šílel," odpovím mu s vyklenutým obočím a prohlubujícím se úsměvem. Hrozně mě baví ho takhle provokovat. Přijdu si tak hrozně bezstarostný.

„A co kdybys šel se mnou do sprchy a všechno to ze mě smyl?" zašeptá naproti mým rtům, které dělí jen nepatrných pár centimetrů. Všechny chlupy na těle se mi zježí a já odolávám pokušení tu vzdálenost zničit a následně mu souhlasně odpovědět. Kdybych ho však viděl nahého, ač po tom moje ďábelské já touží s každým dnem víc a víc, asi bych zpanikařil a nakonec ho v té koupelně nechal samotného. Což by nebylo zrovna romantické gesto. A už vůbec ne sexy.

„Docela lákavá nabídka, ale budeš to muset zvládnout sám. Prozatím," odpovídám a nakonec ničím vzdálenost mezi jeho hebkými polštářky a těmi mými. Od té doby, co jsem s ním, moje rty zažívají rozkoš, po níž následuje utrpení. Sice mnou projíždí pokaždé lavina horka, když se svými rty otře o ty mé, ovšem doma pak zjišťuji, že jsou bolavé a rozpraskané. Naštěstí někdo vynalezl jelení lůj, a tak to zakrývám tím. Nemůžu dopustit, aby někdo něco poznal. A už vůbec ne rodiče, kteří by se jistě začali pídit po tom, co se děje.

„Fajn, ale za to si nárokuju něco jinýho," přeruší náš polibek po chvíli a já se jen zmateně zatvářím, když se sehne k mému ramenu, pomalu odsune kulatý výstřih až na samotný předěl ramene a paže a začne mi sát odhalenou kůži. Překvapením se mi rozšíří zorničky a já se snažím zadržovat steny, které se co každou chvíli chtějí prodrat na povrch. Místo toho přerývaně dýchám a snažím se zvyknout na ten zprvu nepříjemný pocit, který se pak mění v slast.

Svou hlavu zase nadzvedne nad tu mou a škodolibě se usměje, zatímco poslepu natahuje triko zpět na své místo. Kůže na onom místě je značně namožená, ovšem ne nepříjemně. A já vím, co udělal, aby si pojistil, že jednou půjdu do sprchy právě s ním.

„Moje rameno?" rýpnu si do něj s pobavenou grimasou.

„Tebe," šeptne a jemně se otře znovu o mé rty, načež ze mě slézá a odpochoduje bez dalších slov do koupelny. Celá moje existence jako by závisela právě na něm, protože i já si přijdu jako drogově závislý. Není den, kdy bych ho nepotřeboval cítit blízko a když se třeba jen jeden den nevidíme, pociťuji na sobě abstinenční příznaky. Tím samým způsobem, jakým mi to popisuje každý den. Ať už slovně, či přes písmenka.

I ve škole nás drtí, že se spolu nemůžeme tolik bavit a být všude spolu, protože by to u všech vzbudilo podezření. Navíc je Dominik jedním z nejoblíbenějších lidí, alespoň co se týče našeho ročníku, takže by bylo jasné, že kdyby se něco změnilo, fotbalisté i roztleskávačky by se pídili tak dlouho, dokud by na naše tajemství nepřišli. Proto chápu, že je tak ostražitý. Jen by mě zajímalo, jaký názor zaujímá ta jeho parta na homosexuály. Nikdo z nich se totiž ohledně této skupiny nikdy nijak nevyjádřil. A dokonce je to téma, na které nepadly ani nemístné poznámky, což je obdivuhodné, když si vezmu, na co všechno mají odpověď a narážku.

Pomalu vstávám a přesunuji se k posteli, na níž si lehám a hledám ovladač k televizi. Dominik mi nejednou řekl, ať se tu cítím jako doma, a to i v minulém čase, kdy jsme byli ještě nejlepší přátelé. Sice se občas cítím divně, ale dělám to hlavně kvůli němu, aby se on cítil příjemně. Pátravě se kolem sebe rozhlížím, ale nikde ho nevidím a tak otevírám první zásuvku jeho nočního stolku. Nachází se v ní jen pár pracovních listů ze školy, ovšem ovladač ne. Ohýbám se tedy níž a otevírám druhý, přičemž se poštěstí a já ho najdu pod nezalepenou obálkou.

Vím, že bych se neměl zajímat, ale je na ni napsané moje jméno a je nezpochybnitelné, že se jedná o jeho písmo. Přitahuji si tedy k sobě jak ovladač, tak obálku a zkontroluji dveře, které jsou pootevřené. Rychle vytáhnu dva tvrdé papíry se vzory ohňostrojů, přes které se velkým písmem táhne název nějaké, zřejmě silvestrovké, akce. Na kartičkách se píše, že se jedná o dvoudenní pobyt ve wellness centru hned za naším městem. Je to akce k ukončení starého roku a přivítání nového a je vhodná pro páry, které chtějí zažít příchod nového roku v klidu a pohodě. Na dolní straně kartičky je pak napsáno, že všechny služby jsou zahrnuté v ceně a koupí a předložení této vstupenky bude zákazníkovi poskytnuta prvotřídní péče a luxusní apartmá.

Rozrušením si kartičku ještě dvakrát přečtu a uvědomím si, že to musel Dominik koupit pro nás. To proto je na obálce napsané moje jméno. S tím uvědoměním se mým nitrem rozlétnou motýlci, lechtajíc mě všude možně. Na tváři se mi nevědomky objeví úsměv. Dominik neplánuje na nový rok nějakou divokou párty jako loni. On chce silvestra prožít se mnou v nějakém wellness centru. Jen já a on daleko od domova.

Z chodby se ozve cvaknutí klíče a já rychlostí blesku procitám z rozjímání, kartičky co nejšetrněji a zároveň nejrychleji umisťuji zpět do obálky a nakonec je zastrkuji do zásuvky, kterou zavírám. Následně zmáčknu tlačítko na ovladači a rozsvítí se obrazovka televize. Já mezitím ulehám do co nejlenivější polohy a snažím se nedat na sobě nic znát o jeho plánech na silvestra. Jsem však zvědavý, kdy mi o tom hodlá říct.

Usměji se pro sebe a bezmyšlenkovitě přepínám kanály jeden za druhým s vidinou toho, že budeme s Dominikem spolu v cizím prostředí a budeme moci být konečně sami sebou. Ta myšlenka je víc, než uspokojující, a tak když vchází do pokoje, nedokážu skrýt radostný úsměv.

S ručníkem okolo pasu se rozebíhá a skočí přímo vedle mě se stejným úsměvem, jako se nachází na mé tváři. Otočím se na bok, přičemž ovladač nechávám ležet ladem a hledím mu do těch temných očí, jenž jsou plné jiskřiček. Mohl bych se na něj dívat celý den a nikdy by mě to nepřestalo bavit.

„Jaká byla sprcha?" zeptám se šťastně a zároveň škodolibě, protože vím, jak mi odpoví.

„Příjemná," projede si rukama svoje mokré kadeře a podepře si hlavu. Stejně tak, jako na lesním pobytu u jezera. „Byla by ale ještě příjemnější, kdyby mi tam někdo dělal společnost a pořádně si mě umyl sám. Jsem docela líný chlapec a nebaví mě bejt sólista."

„Jednou si tě umyju tak, že tě ani doma nepoznaj," odvětím mu na to pobaveně.

„Nemůžu se toho dne dočkat. Snad nebudu muset čekat padesát let, než se se mnou rozhodneš vysprchovat. To asi už nebudu mít tak sexy tělo, který by tě přivádělo do rozpaků," naráží na moje problémy ohledně nahoty. Jemně ho uhodím pěstí do rameny, na což zareaguje smíchem. Je to ten nejlepší zvuk, jaký můžete ve středu po škole slyšet.

„Když mě budeš takhle provokovat, nevysprchuju se s tebou vůbec," zamračím se na oko uraženě.

„Ale no ták," přisune se ke mně blíž a zatváří se jako neviňátko, „vždyť víš, že to tak nemyslím. Jen se mi líbí, co s tebou dělá nahota. A obzvlášť u mě. Dříve ti to tolik nevadilo."

„Dříve jsem do tebe nebyl blázen," řeknu s naprostým klidem v hlase a mrknu na něj. On se však zarazí a chvíli mi hledí do očí, jako bych řekl něco, nad čím musí polemizovat. Je mi jasné, že ho zaskočilo, jak klidně jsem to řekl, i když si většinou svoje city tak často nevyznáváme. Přesto mi to přišlo jako ta nejvhodnější a pravdivá odpověď.

„I já jsem do tebe úplně moc největší blázen," usměje se a nakonec opět zničí vzdálenost mezi hlavami a spojí naše rty v jedny...