Absolutně nemám ponětí o tom, jak bych popsal to, co se uvnitř mě teď děje. Všechno křičí samou radostí, zatímco se jeho rty stále naléhavěji třou o ty moje a nenásilně si vydobývají cestu. Každý polibek mě jen utvrzuje v tom, že jsem bezhlavě v tom a nic mě nedokáže zachránit. Jeho ruce mi potvrzují, že je jedno, kde se mě dotkne, moje tělo na to reaguje stejným způsobem jako jeho. V hlavě mám pusto a prázdno, jako by mozek vzdal veškerou snahu protestovat proti tomu, co se děje.

Horké ruce zkoumají mou kůži pod tričkem a já mám co dělat, abych se okamžitě nezbláznil. Ani jeden z těch snů, které jsem o něm měl, mě nedokázal připravit na realitu, která ještě před pár minutami byla tak strašně nejasná a vidina toho, že mě kdy Dominik znovu políbí, přicházela v zatracení. Nikdy bych si nepomyslel, že se stane právě tohle. Spíš jsem čekal ostrou hádku plnou bouřlivých argumentů, kterými bych zraňoval já jeho a on mě. Čekal jsem, že mi bude stát tváří v tvář a narušovat můj osobní prostor, byl jsem však přesvědčený, že ho do svého intimního zázemí nepustím. Jenže on dokázal moje odhodlání zlomit tak lehce, jako slabý klacíček. Jako pouhou větvičku.

Přívaly emocí se na mě stále řítí, jako tisíc ostrých hrotů, které se však těsně před mým srdcem změní v něco, co nedokážu popsat. Jako by ty hroty byly namočeny v jedu, který otupuje moje smysli a šálí veškeré moje vnímání. Jed, který mi způsobuje tak silně příjemné pocity, že si nejsem jistý, zda je ještě dokáži vůbec zvládnout a nesesypat se tu jako obyčejný pytel brambor. A strůjcem toho všeho je můj bývalý nejlepší přítel. Přítel, který uhranul moje srdce tak, jako ještě nikdo před ním.

Nakonec se naše rty rozdělí, když se jeho ruce dostávají k mému pásku. Ještě ho nemůžu pustit tak daleko. Nejsem na to připravený a nechci nic z toho uspěchat. Sice mě polévá chtíč a vášeň, ale takhle daleko jsem nemyslel ani já. Ano, ve snech jsem to prožil snad tísícem způsobů a bylo to opravdu úžasné. Jenže tohle je realita a já ani zdaleka nejsem tak odvážný, jako ve svých snech. Navíc je před námi spousta vysvětlování. Hlavně z jeho strany.

„Počkej," zadržím jeho ruce v těch svých a zadýchaně se na něj podívám. Jeho tváře doslova hoří a v očích plane oheň, kterým by mě mohl spálit na uhel a bylo by mi to příjemné. V tom ohni je všechno, co cítím i já. Přesto to překrývá hlavně chtíč. „J-já ještě nemůžu."

Stisk pod náporem mých dlaní povolí a on mi pohled opětuje s porozuměním. Jako by s tím sám počítal. Stále mám co dělat, abych se udržel na nohách a nesesypal se mu tu. Nevím, co by pak dělal, kdyby doktorům musel vysvětlovat, co všechno se tu odehrálo a jaký vliv to na mě mělo.

Svoje ruce přenese na mé tváře a naposledy mě políbí jako znamení toho, že to naprosto chápe. Je to zase úplně jiný polibek. Ne tak drásající a dravý, spíš jemný jako pohlazení chladného vzduchu v létě. Svou blízkost však nijak nezmenšuje. Stále mě vězní mezi svým tělem a dveřmi. Tak nějak si nejsem jistý, že cítím bít jen svoje srdce, protože kdyby bilo opravdu v tak rychlých a nepravidelných intervalech, zřejmě by to znamenalo něco hodně špatného. Jenže když tak cítím na svých tvářích jeho rychlý a zadrhávající se dech, je mi jasné, že cítím i to jeho. A tak nějak mě těší, že to všechno s ním dělá takové věci, jako se mnou.

„Asi bych měl přestat narušovat tvůj intimní prostor," namítne šeptem s úsměvem, čímž způsobí další hrknutí v mém těle. Sledovat jeho úsměv je totiž něco tak nadpozemsky krásného. A uvědomuji si, že teď už se nemusím držet zpátky a můžu se ho dotýkat, a proto dlaní přejedu po jeho hladké tváři bez jediné chybičky.

„Možná jo, ale stejně vím, že to uděláš ještě milionkrát," usměji se já. Díky tomu polibku se cítím tak bezostyšně skvěle. A díky faktu, že se ho můžu dotýkat, se všechno jen umocňuje. Že se nemusím bát toho, že by na moje tajemství přišel, protože už ho ví. Že se před ním konečně nemusím schovávat a mohu mu od plic vysvětlit, jak moc zdrcující bylo sledovat ho, když líbal Trishu.

I jeho moje poznámka rozesměje a nakonec se ode mě vzdálí, ovšem stisk na moji ruce mi prozrazuje, že pro něj není tak lehké se ode mě vzdálit, nad čímž moje srdce přímo plesá. Kdyby mohlo, vyskočilo by mi z hrudi a ukázalo mu úplně všechny šrámy, které jsem za tu dobu nasbíral. A jejichž strůjcem je především on. Jenže díky tomuto momentu za to naprosto všechno stálo. Každá bolest, každá úzkost, každá depresivní myšlenka.

„Dlužím ti vysvětlení," vyřkne a oba se posadíme vedle sebe. Nemohu z něj spustit oči. Je to, jako by mě zhypnotizoval a kdyby chtěl a já se toho tolik nebál, mohl by si se mnou dělat cokoliv, co se mu zamane. Mohl by ze mě klidně vysát duši a já mu za to poděkoval. Až mě udivuje, jak se nálady v člověku dokáží měnit. Ještě před chvílí jsem na něj byl naštvaný a chtěl mu vynadat. Teď se však jen oddávám pocitu, který cítím jen v přítomnosti těch nejbližších. Pocitu neskonalého štěstí. „Jen netuším, kde bych měl začít."

Stisknu jeho ruku o něco silněji, abych mu dal najevo, že ho chápu. Přesto se cítím napjatý z toho, co všechno se dozvím a co všechno budu vstřebávat.

„Začni tam, kde se cítíš nejjistější," povzbudím ho i slovy. Obdaruje mě vřelým úsměvem.

„Ten večer u táboráku," začíná se svým vyprávěním stále zmateně, avšak pevně, „když jsi zpíval tu písničku, jsem znejistěl. Všechno totiž nasvědčovalo tomu, že jsi nešťastnej a že se hrozně trápíš a to mě uvnitř zžíralo a já si neustále kladl otázky. Potřeboval jsem nutně zjistit všechno, co se s tebou děje. A pak, když ses u toho posledního refrénu podíval na mě, jsem si spojil, co by tě mohlo potkat. A nevím proč, ale spojil jsem si to s Joshem a začal jsem v sobě hrozně vyšilovat. Vlastně jsem vyšiloval pokaždý, když jsem tě viděl v přítomnosti nějakýho kluka. Ale u Joshe se mi zdálo, že se ti fakt zalíbil, a že by mě mohl nějak nahradit. A to mě dostávalo do nepříčetnosti." Slyším, jak se jeho hlas pokaždé otřese, když vysloví Joshovo jméno. Přesně tak, jak v ten večer, kdy jsem mu řekl celou pravdu. I v ten moment byl jeho hlas hysterický a rozklepaný. Jako by ho představa toho, že bych mohl mít něco s Joshem, doháněla k zbláznění. Což mi vlastně i potvrzuje.

„A pak jsi mi dal pusu a já byl hrozně zmatenej. Vrátil jsem se do chatky a nevnímal nic jinýho, než ten moment a dalších milion, kdy vlastně naše kamarádství připomínalo něco víc. Třeba ten večer u jezera a to, jak jsem se tě potřeboval dotknout a vědět, že jsi u mě. Nebo v ten večer ve sprchách, kdy jsem se na tebe namáčkl jako sardinka a ani jsem si to neuvědomil," povzdychne si. „Nechápal jsem ale, proč mě to k tobě tolik táhne a proč tě potřebuju mít u sebe. V autobuse jsem ti napsal tu zprávu jenom proto, že jsem to tak cítil, i když jsem se od tebe chtěl držet co nejdál. To byl jeden z důvodů, proč jsem tak dlouho nebyl ve škole. A taky to, že jsem se každou noc cítil jako feťák, kterej touží po svý droze. Stejně tak já se tě chtěl dotýkat a cítit tě všude kolem sebe. To, že nejsi u mě...prostě to se mnou hýbalo natolik, že jsem nejedl a to vedlo k neustálýmu zvracení. Tajně jsem doufal, že mi napíšeš nebo se tady ukážeš."

Připomínám si Joshova slova, který se nejednou vyjádřil, že třeba čeká na to, až se ozvu sám. Nelituji však toho, že jsem to neudělal. Osud mi totiž tímhle naznačil, že dřív či později by k tomuhle momentu stejně došlo. Jako by mi to bylo souzené a předem dané.

„A dneska od rána jsem se cejtil tak nějak v klidu. Nebolelo mě břicho a moje pocity se mě nesnažily ubít k smrti. Byl jsem za to rád a myslel si, že jsem se toho zbavil. Jenže když ses ukázal v těch dveřích, málem jsem dostal infarkt," zasměje se a já s ním, protože přesně tak jsem to vnímal i já. Jako by mě měl trefit šlak. „Nevěděl jsem, co dělat a hlavně jsem nedokázal zahnat tu radost a rozvířený pocity. Zase se mě pro jednou snažily zabít, ale docela jiným způsobem. A pak už jsem tomu nedokázal odolat a musel se tě dotknout a políbit tě. Protože ty jsi moje droga Majku. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale začal jsem chtít víc, než jen naše kamarádství. Myslel jsem si, že tě postrádám tak, jako nejlepšího kámoše, jenže já tě chtěl mnohem víc. A chci tě mnohem víc, než cokoliv jinýho."

To vyznání jsem si také představoval nespočetněkrát. Jak mi sděluje, že ke mně cítí to samé, co já celou dobu k němu. Že i já jsem pro něj mnohem důležitější, než cokoliv jinýho na tomhle světě. Jenže nikdy bych si nepomyslel, že se to opravdu stane, a že se z jeho úst budou dostávat slova, která mě připravují o rozum. Každé jedno slovo jsem si zapsal do paměti tak, že na ně nikdy nezapomenu. Ani kdybych měl zapomenout všechno ostatní, tohle v mojí paměti zůstane až do smrti. Slovo od slova, odmlka po odmlce, pohled po pohledu. Zkrátka úplně každičká sekunda z tohoto momentu, protože je to mnohem lepší, než jakýkoliv sen.

Zdá se, že čeká nějakou odezvu, jenže já nevím, co bych mu na to měl říct. Jsem totiž stále překvapený z toho všeho a pořád se bojím, že za chvíli zazvoní budík a přivede mě zpět do reality, kde se mi Dominik vyhýbá, protože se mnou zkrátka nechce mít nic společného. Není to však takový strach, který by zastiňoval moje vnímání, protože já ho doopravdy cítím. Ten jeho silný stisk, jeho dech a jeho upřený pohled. Všechno je to skutečné. Navíc on už si všechno ohledně mojí zamilovanosti odvodil sám a tak je zbytečné mu to vysvětlovat. Ovšem teď je otázkou, jak to mezi námi bude. Jak tohle celé nějakým způsobem vyřešíme a co všechno to mezi námi změní.

„Nechci, aby ses nějak urazil," ujímá se slova nakonec on, když se nevyjadřuji a zesílí svůj stisk zase o něco víc, „ale nejsem připravenej na to, aby to někdo věděl. Alespoň zatím ne."

„Vždyť já po tobě ani nechci, abys o tom někomu říkal. O mně to taky nikdo neví, kromě pár vybraných lidí. A taky nechci, aby to zatím někdo věděl," ujistím ho, že i já to cítím naprosto stejně jako on. „A neboj, sice to bude docela těžký ututlat to před ní, ale ani před Lucy se o tom nezmíním."

„U Lucy by mi to nevadilo. Podle všeho se stejně baví nejvíc s tebou a nepřijde mi jako holka, která by měla potřebu rozhlašovat drby o ostatních. Ať se ale krotí, když o nás dvou bude mluvit. Fotbalisti a roztleskávačky maj oči a uši všude."

„Slibuju, že jí domluvím," namítnu se smíchem, který však rázem zmizí, když vyslovuji svůj další dotaz. „Jak to teď bude mezi náma?"

Dominik se potutelně usměje a na chvíli hraně předstírá, jako by přemýšlel. Pak mi ale pokládá dotaz: „Budeš můj kluk?"

„Jo," vyhrknu možná až moc nadšeně. Ovšem nikdy před tím jsem s ničím tak rád nesouhlasil. A nikdy před tím jsem tak spontánně někoho radostí nepolíbil, aniž bych nad tím aspoň chvíli nepřemýšlel.