Tak jo. Hlavně nesmím zpanikařit, jinak se asi zblázním. Stojím totiž před domem Garretů a už hodnou chvíli přemýšlím, jak zazvonit na ten zvonek a nepřipadat si jako naprostý idiot. Když se totiž dnešní ráno vyptávala třídní profesorka na Dominika, nikdo o něm nic nevěděl a to ani fotbalisté, kteří se jí sami vyptávali, zda o něm nemá nějaké informace. Podle všeho totiž kouč na tréninzích doslova zuří tím, že mu v hlavní sestavě pro další zápas sezóny chybí jeden z nejlepších hráčů.

To ale profesorku nijak neohromilo a místo toho, aby se dál pídila po tom, kde je, se rozhodla, že za ním někoho pošle i se všemi materiály, které vysbírala od zbylých kantorů. No a samozřejmě, když došlo na otázku, kdo to k Dominikovi má nejblíž, většina lidí ve třídě se otáčela právě mým směrem. Bylo totiž všem jasné, že i když se spolu tolik nebavíme, fakt, že jsme v prváku skoro každému říkali, že od sebe bydlíme jen tři domy, se nijak nezměnil. A tak profesorka rozhodla, jako naschvál, že já budu tím vyvoleným, kdo zjistí co s Dominikem je a předá mu potřebné materiály.

Je to snad nějaká hříčka osudu nebo co? Snaží se mě ještě víc zdevastovat, než už vlastně jsem? Protože co si budeme nalhávat, dva týdny jsem ho neviděl a zmocňuje se mě panika, že mě ani teď nebude chtít vidět a hlavně si bude myslet, že úkoly byly jen záminka pro to, abych na sebe upozornil. Nejraději bych se otočil a vrátil se zpátky domů, kde nikdo není. Táta je poslední den před víkendem v práci a mamka jela do supermarketu i s malou Emily.

Pomalu natáhnu ruku ke zvonku a s dlouhým výdechem se ho chystám stisknout, když v tom se otevřou jejich vchodové dveře a já se tak setkávám tváří v tvář s Dominikovým bratrem Lukasem, který se tváří nadmíru překvapeně, že mě tu vidí. Lukas je nejvyšší z celé jejich rodiny a dalo by se říct, že vzhledově je Dominikovi podobný jen těmi tmavými kukadly a snědou pokožkou. Vlasy má světle hnědé a jeho obličej je spíš podobný jeho matce, narozdíl od toho Dominikovq, který připomíná pana Garreta. Člověk by si mohl myslet, že oba mají jiné rodiče.

„Čus Majku," pozdraví z vesela a já na sucho polknu a rychle sejmu svou ruku zpět k pasu. „Jdeš za Dominikem?"

„Čus, jo," odpovídám přiškrceně, za což bych se nejradši zfackoval. Bylo by to asi nadmíru divné, a tak to uskutečňuji alespoň ve své fantazii.

„Tak běž. Cestu do jeho pokoje si snad pamatuješ, jinak rodiče jsou v práci, takže je doma sám," vysvětluje, jako kdybychom se chystali dělat něco nemravného. Cítím, jak se mi krev hrne do tváří a já postupně rudnu a nemohu tomu nijak zabránit. Což před tímhle rejpalem není zrovna dobré.

„Jo, já se stejně moc dlouho nezdržím, poslala mě třídní s úkolama," snažím se zamluvit a odehnat od sebe tu divnou atmosféru, která se mě snaží nacpat do svých spárů. Už tak mi stačí, že zanedlouho budu celý nesvůj až po dlouhé době vstoupím do jejich domu a ovane mě ta známá vůně.

„Aha," odvětí poněkud zklamaně, „každopádně je ve svým pokoji. Tak se zas měj a někdy se tady taky ukaž."

„Jo, čau," je jediné, na co se zmůžu a je jen štěstí, že to Lukas nijak nekomentuje. Jeho narážky už by nemusely být tak nevinné, jako dříve, když jsem se jim spíš smál.

Vstupuji dovnitř a nejistě za sebou zavírám dveře. Dýchá se mi ztěžka, i když je vzduch uvnitř relativně dýchatelný a příjemný. Ovšem fakt, že jsem u něj doma a on je někde nahoře, mi znesnadňuje snad úplně všechny lidské funkce.

U botníku, který zůstal stále stejný, se zuji a snažím se moc nerozhlížet. Vzpomínky by totiž mohly udeřit co by dup a jediné, co já chci v tuhle chvíli, je odsud okamžitě zmizet a vrátit se do bezpečí svého pokoje, kde jen můžu přemýšlet o tom, co asi teď kluk, jenž uhranul moje srdce, dělá a proč se mi tak urputně vyhýbá.

Jdu po schodech nahoru a snažím se moc nedupat. Několik schodů, které si stále nenechali opravit, pod vahou mých chodidel zapraská. Ten zvuk nakonec zapříčiní, že se mi vybaví hned dvě vzpomínky najednou a já se je snažím hodně rychle zaplašit. Nesmím teď dovolit, aby mi něco zatemňovalo zrak. Musím vidět a vnímat jasně a zřetelně. Působit silně a nezaujatě. Jako by mi vlastně ani nezáleželo na tom, že se mi vyhýbá.

Nacházím se v prvním patře a úzká chodbička se především změnila nátěry na dveřích. Tenkrát byly všechny čistě bílé a prakticky nerozeznatelné. Nejednou se mi stalo, že když jsem tu byl ze začátku, vrazil jsem Lukaosvi do pokoje, který mě hnal s obrovským křikem. Nikoho však, kromě Dominika, to nezajímalo. Teď jsou ale dveře světle hnědé a i když jsou stále nerozeznatelné, vím na které klepat.

První dveře napravo, jsou dveře od koupelny a záchodu. Ty první vlevo jsou od manželské ložnice. Ty druhé vpravo vedou do neobydleného pokoje pro návštěvy a dveře naproti nim jsou právě můj cíl. Taky jsou jediné, zpoza nichž se ozývá nějaký zvuk. Nejspíš zvuk z televize.

Opět se mi silně rozbuší srdce a já jen stojím a snažím se odhodlat k tomu, abych zaklepal. Nohy mi slábnou a stejně tak i ruka, kterou mám sevřenou v pěst a pomalu ji přibližuji ke dveřím. Hlava se mi chvilkami nepříjemně točí a obrací moje břicho naruby, což není příjemný pocit. Navíc se z jeho pokoje řítí tolika vůní, které mě navrací zpátky do minulosti. V tomhle domě je sakra spousta vzpomínek na naše nehynoucí přátelství.

Nakonec, z posledních zbytek sil, třikrát zaklepu a ruku vysíleně spustím podél pasu. Žaludek je na tom tak špatně, že se mi každou chvíli navaluje a já se asi místo pozdravu pozvracím. Což by nebylo ani vábní, ani svůdné a ani legrační. Spíš bych si vysloužil ostrý a bodavý pohled.

„Od kdy klepeš ty idiote?" ozve se z pokoje a já vykulím oči. Zřejmě si myslí, že klepe Lukas. S hlasitým povzdechem tedy chytám za kliku a vcházím dovnitř. V uších mi píská tak nesnesitelně, že bych nejraději zakřičel na celé kolo.

Jakmile však vejdu, jako bych se opravdu vrátil v čase. Kromě větší televize, která se nachází přímo naproti posteli, je to tu všechno stejné. Jedna skříň na věci vedle ní menší komoda na knihy, na níž je televize, pod okny psací stůl, na němž je nepořádek, a přesně uprostřed u zdi je velká postel, která je na jednoho člověka až příliš. A právě v ní je on a tváří se neuvěřitelně šokovaně. Což i já, protože jsem nepočítal s tím, že ho znovu uvidím jen v boxerkách na posteli s rukama za hlavou.

„Můj bože," pronese až hystericky a vyskočí z postele, kterou okamžitě zastýlá a snaží se po zemi posbírat nepořádek. Když se ohýbá, odvracím zrak, protože koukat na jeho zadnici by bylo asi nemístné. I když mě moje ďábelské já přemlouvá, abych se znovu podíval. A tak jen rychle zapěji ódy a pak se zas zahledím na televizi, kde se promítá nějaký seriál s příšerami.

„Nemusíš tady uklízet, moc dlouho se stejně nezdržím," informuji ho co nejpevnějším hlasem, čímž na sebe upoutám jeho pozornost. V ruce drží kupu věcí, která bude nejspíš špinavá a on s ní zamýšlel jít do koupelny a hodit je mezi ostatní špinavé kamarády. Je to od něj docela milé, že se snaží uklidit. „Posílá mě třídní s tím, abych zjistil co ti je a abych ti předal tohle."

Sundám si školní tašku a vytáhnu z ní celkem slušně nabitou složku pro něj. On se jen ublíženě dívá na tu složku a pak na mě a zase dokola. Snažím se si nedávat naději, že se tváří ublíženě kvůli mé první poznámce, ale hlavně kvůli té druhé. Třeba si myslel, že se tomu vyhne.

„Mám to někam položit?" ptám se a sám sebe překvapuji, jak klidně zním, ačkoliv se ve mně většina pocitů a hormonů burcuje.

„Můžeš to hodit támhle na stůl," odvětí nakonec a já se rozejdu směrem ke stolu, zatímco on odchází z pokoje i s tou špinavou kupou. Alespoň mám čas si to tu prohlédnout a zjistit, jestli mi něco neuniklo. Všechno je však stále při starém. Dokonce i ta polička, kterou jsme tenkrát na zeď připevňovali sami. A jsou na ní i stejné fotografie, k nimž přibyla jen jedna jediná, a to s fotbalovým družstvem, který svírá školní pohár za loňský rok. Na všech ostatních jsem já a on a mně to přijde jako včera, když je tam hrdě vystavoval a říkal, že ke každý z nich má vzpomínku.

Pomalu se rozcházím směrem ke dveřím s tím, že odejdu. Jen bych každopádně asi měl zjistit, co mu je. Kdyby totiž v pondělí nepřišel a já nepodal očekávanou zprávu, třídní by mě roznesla v zubech.

Vrací se do pokoje v teplácích a dělí nás jen asi padesát centimetrů. Znovu na sobě cítím ten jeho mátový a pepermintový dech. Okamžitě se mi vrací vzpomínka na jeho rty, kterou vzápětí odesílám zpět do hlubin, kde byla doteď uschována. Odstupuji a uvolňuji mu tak cestu do pokoje.

„Už jdeš?" zeptá se a projde kolem mě s nic neříkajícím výrazem. Celé to působí, jako bychom opravdu byli jen spolužáci. Jako bychom se ani neznali.

„Ještě mi musíš říct, co ti je, abych jim to v pondělí mohl nahlásit a pak půjdu," vyslovím s kývnutím, zatímco on vypíná televizi a působí tak nějak chladně a odtažitě. Stejně jako já. Cítím to ze sebe.

Vypadá to, jako by nad něčím přemítal, když přechází ke své posteli, na níž usedá a se zahloubaným pohledem do země dělá, jako bych tam vůbec nebyl. Nezdá se však, že by byl nemocný. Jak jsem předpokládal. Tudíž se asi snaží vymyslet nějakou výmluvu, která by zabrala jak na mě, tak na učitele. Na můj vkus mu to ale moc dlouho trvá, protože pokud chce, abych tomu uvěřil i já, má smůlu. A ta myšlenka, že se mi vyhýbá, mě docela irituje a štve mě.

„Nerozumím sám sobě," odpovídá asi po pěti minutách čekání a já se zarazím. Podívám se na něj s vyšvihnutým obočím, zatímco on na mě ublíženě kouká a celé moje nitro roztává jako kov v ohni. Mozek mě nabádá, abych vzal nohy na ramena a utekl, zatímco srdce křičí, abych se ho zeptal, jak to myslel. A vzhledem k tomu, že moje nohy jsou přimrznuté ke koberci, si myslím, že nemám jinou možnost.

„C-co?" zeptám se s mnohem větší vervou, než doposud a čekám na odpověď.

On místo toho vstává a pomalu kráčí ke mně. Nejraději bych vzal opravdu nohy na ramena a utíkal jako o život. To tempo, jakým se přibližuje, Je pro mě až moc nebezpečně pomalé. Jako lovec, který jde po své kořisti.

„Říkal jsem," ozve se, když zavře dveře a naruší můj osobní prostor, z čehož se mi zamotá hlava, „že nerozumím sám sobě."

„Já tě slyšel, ale nechápu to," odstoupím od něj o krok, abych nebyl tak nervózní a stále si držel svou pevnou a neměnnou masku. Sice viděl moje škobrtnutí, ale to nemění nic na tom, že jsem na něj naštvaný. Nebo jsem alespoň byl a teď sám sebe přesvědčuji, že stále jsem.

„Musím na to myslet pořád dokola," pokračuje potichu a znovu naruší můj osobní prostor. „Pořád mám na rtech chuť těch tvých a nevím, jak se toho zbavit. Hlavu mám plnou jenom tebe a zdaj se mi tak divný sny, ve kterých jsi ty. To mi je. Ty se mi děješ, Majku."

Má mě v hrsti. Naprosto dokonale mě má v hrsti. Nejen totiž, že už se nemám kam hnout, protože jsou za mnou zavřené dveře, ale taky proto, že jeho slova ve mně vyvolávají fanfáry, ohňostroje, konfety a já nevím, co ještě by mohlo znázorňovat příval radosti a všeobecného blaha. Cítím se jako v nějakém strašně pěkném snu. Jenže tohle není sen, ale skutečnost.

Vzdálenost mezi ním a mnou je skoro nulová a jediné, co v tuhle chvíli vnímám, je on a dveře, na nichž jsem namáčknutý. Co mám proboha dělat?

„Proč toužím po tom, aby ses mě dotýkal úplně všude?" zeptá se a jemně uchopí mou ruku. Pomalu ji přesouvá na svou hruď a já nemám sílu na to mu ji vyškubnout. Zmůžu se pouze na civění a nepravidelné dýchání. „Proč chci, aby tvoje ruce jezdily po mým těle?"

Moje ruka dopadne na pravý prsní sval, který úplně hoří a já si uvědomuji, že i já hořím samou vášní dotýkat se ho. Svou rukou, která řídí tu mou jezdí po holé pokožce svého těla, zatímco hypnotizuje moje rty. A já ty jeho. Naskakuje mu husí kůže a teď je mi na sto procent jasné, že v ten večer u jezera to nebylo zimou, ale mým dotekem. Jeho dech se vpisuje do mé tváře. Je přerývaný a stejně tak nepravidelný, jako ten můj.

„Proč na tebe nemůžu přestat myslet?" zašeptá potichu, ovšem já slyším každičké slovo i s tím vydechnutím, které se z jeho hrdla dostane, když pouští mou ruku, ale já se nehodlám vzdát toho, že cítím jeho kůži pod svou dlaní. A tak ji prozkoumávám dál. Jeho otázky jen zvyšují mou naději, která doteď pohasínala.

„Řekni mi Majku," ozve se znovu, ještě tišeji a svůdněji, „proč tě chci tak moc líbat?" A s tím končí veškerá má existence, protože než jsem mu stačil nějak odpovědět, jeho rty se dravě přisály na ty mé, zatímco mě pevně uvěznil mezi svým tělem a dveřmi a znemožňuje mi tak jakýkoliv protest. Jenže místo toho, abych protestoval, se jen poddávám jeho vášni a dravosti. Ty polibky jsou totiž k nezaplacení...