Dva týdny. Tak dlouhá doba uběhla od mého příjezdu a rozhovoru s rodiči, který zacloumal, jak se mnou tak i s nimi. Trvalo celé dlouhé čtyři dny, než jsem nabyl pocitu, že se opravdu všechno začíná vracet do normálu a u nás doma nepanuje jakási divná atmosféra z toho zjištění. Rodiče se nejprve snažili hrát na to, že je všechno naprosto perfektní a normální, i když věděli, že vím o tom, jak mamka po večerech pláče tátovi s tím, co jsou to za rodiče, když si nevšimli té náhlé změny. Měl jsem chuť pokaždé vstát a jít ji přesvědčovat o tom, že to není její chyba. Vlastně totiž nešlo o ničí chybu. A kdyby jo, tak nesu vinu na svých bedrech za to, že jsem jim o tom neřekl.

V pátek se však z ložnice rodičů ozýval smích a já po dlouhé době s klidem usnul. Od té doby se chovají opravdu tak, jako by se nic nestalo a všechno bylo v naprosté pohodě. Sice mi neunikla mamčina větší starost o mou osobu nebo letmé pohledy, když jsem se jen zmínil o tom, co se dělo ve škole. Pokaždé jsem viděl jejich nutkání, které je tlačilo k tomu, aby se zeptali na něj. Na Dominika.

Ten se však od příjezdu ve škole neukázal. Čekal jsem pár dní na to, že se třeba zmíní táta o tom, že byli Garretovic zase u něj, a že je Dominik nějak nemocný, ale o ničem se nezmínil a já asi vím proč. Nejspíš se vcítili do mé kůže a řekli si, že tím, že o Dominikovi nepadne ani slovo, se budu cítit lépe, jenže opak je pravdou.

Každý večer před spaním mám totiž otevřenou konverzaci s tím, že mu napíšu. Jenže pokaždé, když si přečtu jeho poslední zprávu, kde žádá o čas, se všechna moje odvaha napsat mu, rozplyne v obyčejný dým, který mizí ve vzduchu. A já pak jen konsternovaně zírám na obrazovku svého mobilu a přehrávám si náš poslední rozhovor stále dokola. Mám totiž neblahé tušení, že to já jsem důvod, proč už celé dva týdny nebyl ve škole.

Se vším, co se mi odehrálo a jaké pocity ohledně Dominikovy absence mám, jsem se svěřil Lucy a dokonce i Joshovi, který nás s Lucy přinutil chodit každou velkou přestávku na chodbu a nebo si bezostyšně přišel sednout k nám do třídy. Oba na situaci ohledně rodičů reagovali stejně. Radovali se. Co se týče Dominika, jejich reakce se rozcházely. Zatímco Lucy se oháněla argumentem, že je to zbabělec a nedokáže se pravdě podívat do očí, Josh je toho názoru, že v sobě sám určitě dusí veškerý ten poznatek a nemá se komu svěřit. A ačkoliv je Lucy mou nejlepší kamarádkou, přikláněl jsem se spíš na Joshovu stranu. Jenže čím déle to trvá, tím víc mi přijde, že se naschvál vyhýbá tomu, aby se se mnou tváří v tvář setkal.

Každý den ve škole se to snažím nevnímat, že nesedí u dveří, nepronáší své hlasité poznámky a nevzteká se, když mu některý z profesorského sboru vyhubuje. Snažím se ponořit do učení a do nových látek, které nám profesoři vykládají. A kupodivu když není ve škole, všechno mi do hlavy leze rázem samo. Proto se posledních pár menších testů zadařilo a já ze všeho měl výbornou. Nemění to však nic na tom, že mi tam chybí, a že se o každé malé přestávce snažím zjistit z konverzací fotbalistů, kde Dominik vězí. Jenže ti se nebaví o ničem jiném, než o holkách a fotbale. Jako by jim jejich budoucí kapitán ani nechyběl.

Což mě přivádí k tomu, že Stewart svůj slib opravdu splnil a na emailu se mi hned druhý večer po příjezdu objevily permanentky. Když jsem o tom řekl tátovi, měl neskutečnou radost a už se nemohl dočkat dalšího fotbalového zápasu. Byl jsem rád, že jsem ho mohl alespoň tímhle potěšit.

Opravdu všechno působí jako kdyby se to vrátilo do starých kolejí a nic, kromě Joshovy přítomnosti, se vlastně ani nezměnilo. Zároveň mě to uklidňuje a zároveň si říkám, jestli to není jen takový pomíjivý pocit, který přejde, až se stane něco opravdu zlého. A s každým dnem nabírám pocit, že tou zlou událostí bude můj rozhovor s Dominikem.

„Zkoušel jsi mu už napsat?" ptá se Josh, který sedí v křesle u mého stolu, zatímco já se rozvaluji na posteli. Josh se stačil seznámit s oběma mými rodiči a jak se zdálo, perfektně jim padl do oka. Nehledě pak na to, že ho táta přemlouval, aby mu něco zazpíval. Když se tenkrát Josh podíval na mě, okamžitě jsem zakýval hlavu jako ráznou odpověď. Ne, před rodiči fakt zpívat nebudu, na to ať zapomene.

„Sám víš, že to nejde," odpovídám s rukama za hlavou, „chtěl po mě čas a já ho do ničeho nechci nijak tlačit."

„No jo, jenže co když čeká, až napíšeš?" položí dotaz a já se nad ním pozastavím. Takhle jsem nad tím neuvažoval a vlastně teď ani netuším, co od Dominika Garreta čekat. V tento moment je naprosto nevyzpytatelný.

„Proč by ale nechodil do školy? Musel by bejt fakt hodně nemocnej, aby meškal dva tejdny v kuse a o tom docela pochybuju," vzpomenu si na zádrhel. Vyhýbá se mi, tudíž ani nečeká, že mu napíšu. A i kdybych mu napsal, co bych si tím pomohl, kdyby mě ignoroval.

„Taky fakt," poškrábe se na zátylku a snaží se vymyslet něco, čím bychom zjistili, jak na tom Dominik je. I já nad tím ve volných chvílích přemýšlím, ale nic, kromě kontaktování ho, mě nenapadá.

„A co ty vůbec? Furt probíráme mě, ale o tobě zatím nepadlo ani slovo," vyšvihnu se do sedu a několikrát zakmitám obočím.

„Co by se mnou mělo bejt?" zeptá se překvapeně, jako by ani nečekal, že bych konverzaci mohl stočit jeho směrem. Jenže já už to měl v plánu delší dobu a nebaví mě s ním furt rozebírat jen mou situaci a můj život. Mluvit s ním o tom všem je mi stále docela trapné. I když určitě ne tak, jako na samotném začátku.

„No, já nevím. Působíš jako otevřená kniha, ale když si v tobě chce člověk něco přečíst, nedokáže to písmo rozluštit," řeknu nacvičenou frází, kterou jsem napsal do slohové práce. Říkal jsem si, že to zní opravdu dobře, a že bych to někdy na někoho mohl použít. A teď se naskytla ta nejlepší příležitost.

„Ty jsi spisovatel nebo co?" nadhodí pobaveně s vykulenýma očima. Musím se i já pousmát.

„Ne a neodváděj téma. Řekni mi něco o tvým životě. Známe se pomalu měsíc a já o tobě neslyšel nic kromě toho, cos říkal v tom kruhu první den na pobytu."

„To bude prakticky všechno," pohodí rameny, „nemám tak zajímavej život, jako ty."

„Kecáš," obviním ho, „něco zajímavýho se určitě děje, jenomže ty o tom nechceš mluvit. Víš ale o tom, že tak stejně, jako jsi tady pro mě ty, jsem tu pro tebe i já? Můžeš mi říct cokoliv a já budu jako hrob."

Zdá se, že to zabírá, protože jeho pohled s každou minutou jemní a obranné bariéry postupně slábnou. Zpětně si také uvědomuji, že jsem mu za celou dobu nic podobného neřekl a to mě mrzí. Možná kdybych to udělal, otevřel by se už dávno. Během tý doby jsem totiž zjistil, že Josh otevřeně jen působí. Je však stejně uzavřený, jako já.

„Nemám žádný velký tajemství a ani nejsem do nikoho zamilovanej nebo tak něco. Spíš jsou to jen takový přízraky nedávný minulosti," nadhodí nakonec zadumaně a raději se zahledí do koberce. Je to, jako kdyby se naše role obrátily.

„Podívej se na mě a pověz, o jakých příznacích z minulosti to mluvíš?" pobídnu tedy stejně tak, jako on pobídl tenkrát na chatce mě. Přijde mi, že od pobytu v lese jsme ušli docela slušný kus cesty v našem přátelství. A ačkoliv to přiznávám jen nerad, stává se z něj můj nejlepší přítel. Díky čemuž se cítím jako pokrytec, protože jsem Dominikovi říkal, že jeho místo nemůže nikdo nahradit. Je to však nesmysl, protože jeho místo opravdu nemůže nikdo nahradit.

„Před rokem jsem chodil s jednou brutentkou od nás ze třídy," pouští se do vyprávění, přičemž se jeho hnědé oči vpíjí do těch mých, „jenže její máma dostala nabídku práce v hlavním městě a ona se musela odstěhovat. Měl jsem jí fakt hrozně rád a bylo mi hrozně, když se stěhovala pryč. Slíbili jsme si, že si budeme psát a ona bude jezdit o letních prázdninách sem. Zkrátka jsme se snažili udržet vztah na dálku. Po dvou měsících se se mnou nakonec rozešla s tím, že chce čas sama pro sebe, i když si neuvědomila, že já tu fotku s jejím novým frajerem uvidím taky."

„A ty jí máš pořád rád?" zeptám se, abych byl v obraze. V těchto věcech moc chodit neumím.

„Ne," odpovídá ihned naprosto přesvědčeně, „jen jde o to, že si myslím, že mě podváděla a nebyla schopná mi to prostě do očí říct. A já se vlastně od tý doby nemůžu ani s nikým sejít, protože se mi do hlavy dostane myšlenka, že i ten člověk mě podvede, když se dáme dokupy."

Vstřebávám všechny informace a sleduji ho, jak klopí pohled k zemi a tváří se smutně. Takhle jsem ho ještě neviděl a docela mě z toho bolí uvnitř. Josh je vždycky veselá kopa plná pozitivní aury a najednou přede mnou sedí, se smutkem v očích a prozrazuje svůj největší problém. Netuším, jaké to je, když jste někým podvedený a tudíž ani nevím, co bych mu na to poradil.

„Byla hloupá, že tě podvedla," vyjde ze mě po chvíli, čímž znovu spojím naše oči. „Přišla totiž o někoho, kdo je nejenom chytrej, pohlednej a talentovanej, ale taky se srdcem na správným místě a takových lidí už moc není. Teda alespoň ne v tomhle státě. Takže jí vlastně i lituju, protože si zakopala cestu k někomu, kdo jí mohl dát modrý z nebe."

Zdá se, že visí na mých slovech, protože mu to vyvolává úsměv na rtech a tváře mu červenají studem.

„A ještě něco," dodám, „měl bys zkusit dát lidem druhou šanci. Protože někde na tebe čeká někdo, koho ti nikdo nemůže vzít. Kdo byl stvořenej jenom pro tebe. A ty musíš hledat, i když u toho utržíš spoustu bolestivých ran."

„Děkuju," ozve se potichu a potlačuje ruměnec ve tváři. Sice nevím, kde se ve mně ta slova vzala a ani nevím, jestli to opravdu funguje tak, že je pro vás stvořená nějaká polovička. V Joshově případě si ale myslím, že ten tu pravou najde. Už jen kvůli tomu, jaký je, nehledě pak na to, jak vypadá.

„Nemáš za co," odpovídám s úsměvem a na srdci mě hřeje vůbec poprvé pocit, že jsem někomu opravdu pomohl. A povím vám, je to pocit k nezaplacení...