„Kde bychom měli začít?" ptá se nervózně táta, zatímco si mne ruce a neustále se otáčí na mamku, která se sice tváří mile a přívětivě, ale je z ní cítit jakási odtažitost. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nezraňuje, ale snažím se na sobě všechno pečlivě zakrývat a tvářit se silně a neoblomně. Je to neuvěřitelně těžké, obzvlášť po té nejdivnější jízdě autem, jakou jsem kdy zažil, ale zatím bych řekl, že to zvládám.

Když jsem za nimi na parkovišti přišel, nedošlo k žádnému objetí, ani ke slovům, že jsem jim chyběl. Vlastně jsme si řekli jen prosté ahoj, prošpikované skrz na skrz napětím, a následně se přesunuli k autu. Aby to všechno nebylo trapné, táta zapnul rádio. Sedl jsem si na místo spolujezdce, zatímco máma zaujala místa na zadních sedadlech a hlídala malou Emily, která sice byla vzhůru, ale nevypadlo z ní žádné obvyklé žvatlání a ani obvyklé řinčení. Jako by i to dítě vycítilo, že se něco děje. Něco hodně divného.

Když jsme přijeli domů, krutá realita mě uhodila a já si připustil, že až překročím práh těch dveří, všechno bude jinak. Sice všechno stojí na svém místě a ani můj pokoj se nijak nezměnil kromě nově vymalovaných zdí, postele a nábytku. Jenže atmosféra, která se nesla vzduchem a stále nese, byla minutu od minuty hustší. Jako by i ten zatracený dům tušil, že se něco změnilo. Že já jsem jiný.

Když teď tak sedím v kuchyni a můj pohled přeskakuje z jednoho na druhého, nevím, co si o tom všem myslet. Sice mi napsali, že mě mají rádi, ale vůbec to tak v tuhle chvíli nevypadá. Jako kdyby mluvili s někým úplně novým, koho neznají a z koho mají i docela strach. Jako by narušoval jejich spořádanou domácnost. Protože to já přesně dělám. Narušuji jejich domácí idylku. Otec s vysokým postavením, matka na mateřské dovolené, starající se o nového člena rodiny. Jeden kluk a jedna holka. Na pohled dokonalá a spořádaná rodina bez problémů. Ano, sice jsem kluk, ale ne takový, jakého by rodiče chtěli mít.

Místo toho, abych vymetal mejdany, měl skvělé známky, věnoval se nějakému sportu a randil s velkou spoustou děvčat, jsem uzavřený a poměrně tichý blázen, který vlastně ani neví, co od života očekávat. Který neví, co bude dělat za pár let, až dokončí vysokou školu. Nějakou vysokou školu, protože ani o té nemám sebemenší ponětí. Kluk, ze kterého se za pár let stane mladší napodobenina svého otce. Jenže to se u mě nikdy nestane. Nikdy nebudu oblíbeným článkem společnosti, nikdy nebudu randit s dívkami a dokonce ani nepůjdu ve šlépějích svého otce.

„Jak jsi dospěl k tomu závěru, že jsi...?" promluví nakonec mamka s prvním dotazem, který nedořekne a nechá jeho konec viset ve vzduchu, jako by se bála, že když vysloví to slovo, stane se to celé pravdou.

„Že co? Že jsem gay?" vyhrknu útočněji, než jsem chtěl. Zkrátka mě ale rozčiluje, že mě od malička učili toleranci a najednou přede mnou sedí s protáhlými obličeji a netuší, jak mají mluvit se svým vlastním synem. Jako by se se mnou o tom báli mluvit. I já se bojím o tom s nimi mluvit, ale já nejsem ten, který o tom chtěl vést dlouhotrvající diskuze. To oni napsali, že si o všem promluvíme. To oni se měli připravit na to, co všechno to bude obnášet, stejně tak, jako jsem se připravoval psychicky já.

„Ano," přejde mamka naprosto můj útočný tón a po dlouhé době na mě upře svoje pomněnkově modré oči. I to je věc, která dělá naší rodinu dokonalou. Všichni jsme typičtí árijci. Blond vlasy, modré oči. Máma, táta, já i malá Emily, u níž je možné, že se to změní. Přesto působíme jako typická rodinka z televize.

„Já ani nevím," odpovím tak upřímně, jak jen to jde. „Jde o to, že jsem se to ze všech sil snažil potlačit. Dlouhý měsíce. Topil jsem se v tom a nevěděl, jak ten šílenej pocit mám odehnat. A jeden den jsem to prostě vzal a připustil si to. Nevím, kdy přesně k tomu došlo, ale bylo to někdy na konci prváku."

„Proč jsi nám o tom nic neřekl?" namítne táta a já se na něj nevěřícně podívám. S takovou věcí se nesvěřuje žádný puberťák. Každý z nich to raději řeší se svými přáteli, než zrovna s rodiči. To přece musí vědět.

„Ty bys to řekl svým rodičům, tati? Řekl bys jim, že se topíš v depresích kvůli jednomu blbýmu momentu, kterej ti pomalu ale jistě mění život od základů?"

„Snažili bychom se ti pomoct," přidá se k němu máma a já se neudržím a zasměji se. Nejedná se však o pobavený smích. Přirovnal bych to k takovému nevěřícnému odfrknutí.

„Jak?" položím otázku pro změnu já. Asi u toho působím docela arogantně, ale nemůžu si pomoct. Každou každičkou minutu, co se na ně koukám, mi přijde, jako by nechápali můj záměr. Jako by nechápali, proč jsem jim to nemohl říct a proč jsem to v sobě dusil do té doby, než přišla Lucy. Jako by se tomu ani nesnažili porozumět. A to mě asi mrzí ze všeho nejvíc. A také mě to dost štve. „Jak byste chtěli pomoct někomu, kdo ten boj měl už od začátku prohranej?"

„Nechápej to špatně," povzdychne si táta. Jako by si předávali štafetu. „Nesnažili bychom ti to všechno vymlouvat a ani bychom tě nikam neposlali, jak si asi myslíš. Spíš bychom ti zabránili v tom, abys s tím bojoval. Protože si myslím, že právě ten boj zapříčinil to, že ses v tom topil."

„Není to tak lehký, jak o tom mluvíš," odseknu, i když mě fakt, že by mě neposlali nikam na léčebnou kůru, uklidnil a potěšil moje nitro, které je o něco málo klidné. „Nepomohli byste mi ani kdybyste se se mnou snažili komunikovat sebevíc. Já s tím chtěl bojovat. Potřeboval jsem s tím bojovat. Nechtěl jsem bejt gay a ani teď nechci. Jenže jsem si uvědomil, že oddalovat to dál a dál až do nekonečna mi nevyjde. A já nechci celej život prožít ve lži."

Na to se neozývá žádná poznámka. Místo toho oba koukají do stolu a vypadá to, jako by to všechno, co jsem řekl, zpracovávali. Jako by jim alespoň trochu docházel význam všech mých slov. Jak těch v dopisu, tak těch, co slyšeli před malou chvíli. Jenže to ticho mě znervózňuje a já pod stolem drtím všechny svoje klouby v prstech.

„A tys...tys měl něco s klukem?" optá se po chvilce táta naprosto opatrně. Jako by se bál odpovědi. A já už chci říct, že ne, jenže se zarazím. V jakém slova smyslu svůj dotaz zamýšlel? Jak myslel svá slova?

„V jakém smyslu?" zeptám se tedy na rovinu. Vybavují se mi totiž Lucyina slova, že s nimi musím mluvit na rovinu a upřímně. Že jim nemám nic tajit a na všechno jim odpovědět. A zdá se, přes prvotní šok, který se jim odráží v obličejích, že to zabírá, protože napětí docela povolilo. Jen nepatrně, ale povolilo.

„Nemusí se jednat přímo...však víš...o sex, ale myslel jsem i ty prvotní stavy," vysvětlí tedy táta a zahledí se mi na maličký moment do očí. A já si u tohoto stolu opravdu připadám, jako naprosto cizí člověk. A napětí se vrací zpět do enormního stavu. Protože v jeho očích se zračí především strach z toho, co všechno se dozví.

Přivádí mě to k myšlence, že bych mohl lhát a odpovědět, že ne. Včera večer však proběhl můj úplně první polibek s klukem. S Dominikem. Jenže to beru jako svoje nejniternější tajemství. Tajemství mezi mnou a jím, a dokud se nedozvím jeho slova a názor na to všechno, nemám právo nic vyzradit. Takže se v tuhle chvíli nebudu řídit Lucyinými slovy.

„Ne," odpovídám tedy a pozoruji, jak z nich spadlo jakési břímě. Jako by se báli, že už jsem experimentoval a zkoušel všechny nemravnosti.

„Proč jsi to všechno napsal do těch dopisů?" ptá se máma ztěžka a odmítá se na mě znovu podívat. Zraňují mě čím dál víc a ani si to neuvědomují.

„Potřeboval jsem to všechno nějak kompenzovat. Neměl jsem to komu říct, a tak jsem vymyslel tohle."

„Proč sis je nechal? Chtěl jsi nám je někdy ukázat?" položí další dva dotazy. Připadám si docela jako u výslechu. Jako kdybych něco provedl a oni se snažili přijít na to, proč jsem to udělal.

„Ne. Ty dopisy mi bylo líto vyhodit a navíc jsem si chtěl připomenout, jak moc velkej boj jsem v sobě prožíval. Nikdy jste je neměli vidět. A vlastně jste to ani teď neměli vědět. Stejně tak, jako vy nejste připravený, nejsem ani já připravenej o tom s váma mluvit. Jenže teď už není cesty zpátky."

Zdá se, že jsou zaskočení mojí poslední poznámkou. Jenže v jejich tvářích se nachází i souhlas. Souhlas s tím, že na to nebyli a stále nejsou připravení. Nemůžou však dělat, jako by se nic nedělo.

„Řekl jsi to někomu?" vysloví táta dotaz, který jsem očekával celou dobu. Vlastně jsem si myslel, že to bude hned jejich druhý dotaz. Netváří se u toho však se strachem, nýbrž se zajímavostí. Strach jsem totiž očekával hlavně kvůli tomu, že je táta doktor a polovina města ho zná. Co by si o něm asi pacienti pomysleli, kdyby zjistili, že jeho jediný syn je gay? No, určitě by tím přišel o přízeň některých z nich. Především pak o přízeň rodiny Breckerových, která je silně věřící.

„Přímo jsem to řekl jenom jednomu člověku. Jinak o tom ví Lucy a jeden kluk, se kterým jsem se seznámil na tom pobytu," odvětím zase zcela neskrývaně a upřímně. Přesto raději vynechávám Dominika. Na toho totiž taky brzy přijde řada.

„Byl to ten, co tě objal?" další očekávaný dotaz. Bůh ví, co si zprvu mysleli, když viděli, jak se jeho paže obtočily okolo mého ochromeného těla.

„Jo," odpovídám s naprostou lehkostí v hlase. „Jmenuje se Josh a hraje ve školní kapele. Přišel na to sám, stejně jako Lucy."

Najednou se oba tváří zahanbeně a já bych moc rád věděl proč. Zpětně si proto přehrávám svou poslední větu a dochází mi to takřka okamžitě. Lucy s Joshem na to přišli sami podle mých pohledů na Dominika a také podle mého chování, když na něj přijde řeč. Dávají si za vinu, že cizí lidé, kterými pro ně Josh s Lucy jsou, to viděli a přišli na to, kdežto oni, jako moji rodiče, si absolutně ničeho nevšimli. Nikdy mě ani nenapadlo jim to dávat za vinu, protože jsem se během těch měsíců naučil, jak před nimi maskovat ty změny, ke kterým u mě došlo.

„A ta třetí osoba...Je to on, že jo?" ihned mi dochází, na koho je onen dotaz směřovaný.

„Jo, je to Dominik," odpovím už mnohem těžším hlasem. Jako by se mi v hrdle utvořil knedlík, který za boha nemohu vyplivnou či spolknout. Drží se tam jako přísavka.

„Jak dlouho o tom ví?" zeptá se máma se zvědavým tónem, ovšem jejím obličejem pořád lomcuje stud kvůli tomu, že to na mě nevypozorovala už dříve.

„Věděl to v ten den, kdy si u mě i s mámou byli pro ten podpis na alergeny?" přidá se i táta s dalším dotazem. Zřejmě si musel spojit ten jeho tehdejší výraz s tím, co se v tuhle chvíli odehrává.

„Nevěděl. Ví to teprve od včerejšího večera."

„A ví i o tom, že ty jsi do něj...?" další otázka, která zůstane viset ve vzduchu nedořečená. Jenže tuhle nemám v plánu dokončovat. To slovo mi přijde krajně nevhodné. Alespoň před rodiči. Samozřejmě, že před nimi můžete říct, že milujete jídlo, nějakou věc nebo nějakou známou osobnost. Ale nikdy před nimi neřeknete, že jste do někoho opravdu zamilovaní. A já nemám v plánu říkat to slovo ve spojitosti s mým bývalým nejlepším kamarádem před rodiči, kteří ho znají už od útlého věku.

„I to ví od včerejška," odpovídám po chvíli. V duchu jsem vždycky doufal, že na tohle celé se přijde, až když se přenesu přes Dominika a lásku k němu. Protože přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout.

„Víš, zlato," natáhne se máma pro mou ruku, kterou jsem položil na stůl. To gesto mě docela překvapuje, „přemýšlela jsem, proč jste se spolu přestali bavit a pak, když jsme našli ty dopisy, začala jsem si všechno spojovat, že právě díky tomu už nejste kamarádi. Kdybych to věděla, nikdy bych se v tom nešťourala. Omlouvám se ti za nás za oba, že jsme narušili tvoje soukromí. Je to pro nás oba šok a omlouvám se i za naše chování. Prostě to nějak potřebujeme vstřebat."

„Tomu rozumím, jenom nechci, abyste se na mě koukali jako na někoho, koho neznáte," vyslovím se na oplátku já. „Jsem pořád ten Majk, kterej odjel před týdnem pryč. Jen už znáte moje tajemství, ale to nic nemění na tom, kdo jsem. Jsem Michael Dalton, váš syn."

Matčin stisk na mé ruce zesílí a mou druhou ruku uchopí i můj otec. Poznávám, že si oba uvědomili, jak se asi celou dobu tvářili a jejich oči naplňuje ještě větší stud.

„Samozřejmě, že jsi," odpovídá mamka se zaslzenýma očima. „Jsi náš a my tě máme rádi víc, než cokoliv. A budeme tě mít rádi víc, než cokoliv na světě. To zůstane celej život stejný. Nesmíš na to zapomínat Majku. Jsme tu pro tebe, teď už opravdu ano."

Koukám z jednoho na druhého a odolávám pokušení se před nimi rozbrečet. Číst to ve zprávě a slyšet to na vlastní uši je docela zásadní rozdíl. Především pak v tom, že se nejedná jen o prázdná slova, která jste někomu řekli, abyste mu alespoň trochu ulehčili situaci. Ale o slova, která vás zasahují do srdce a zapisují se vám do hlavy tak, že je nikdy nezapomenete a budou vás hřát v těch nejtěžších chvílích. A to se teď stalo mě. S každým slovem do toho totiž máma vložila tolik emocí, že by mě to mohlo i roztrhat na cucky. A stejně tak je v jejich stisknutích síla, která se odráží v té mé. A teď jsem si jistý, že se, alespoň u nás doma, některé věci změní. Změní se k lepšímu. Tak, jak mi kladli na srdce Josh s Lucy. Všechno nakonec dobře dopadlo...