Žít ve strachu z toho, že se něco pohnojí a zničehonic někdo zjistí, že jste to, co jste, není nic, co byste chtěli zažívat. Já si tím procházím každý den a používám veškerých prostředků pro to, aby nikdo nepřišel na moje tajemství. Těmi veškerými prostředky myslím lhaní, jelikož ničím jiným se ani bránit nemůžete. Občas si přijdu jako vězeň ve svojí vlastní kůži, protože když si to všechno zpětně tak přehraji, nevybral jsem si nic z toho, co mě potkalo.

Po té osudné noci následovala řádka děsivých měsíců, které už nikdy nechci zažít. Boj sám se sebou byl ten nejtěžší úkol v mém životě. Moje mysl i vnitřní pocity s každou minutou zápasili, jak moc mi úkol znesnadnit a neustále mi vytvářeli jeho obraz před očima. Po večerech jsem se snažil nespat, jen abych ho zase neměl před očima. Se zbytkem svých sil jsem se snažil oddálit to, co bylo nevyhnutelné. Už od začátku bylo jasné, že jsem svůj boj prohrál a já si tak teď říkám, co by se stalo, kdybych tenkrát nepotřeboval čerstvý vzduch a nešel na verandu. Co by se stalo, kdyby za mnou nepřišel a oblohu neprořízlo červené světlo onoho ohňostroje, který změnil můj život.

Dá se říci, že když jsem přišel domů, všechno proběhlo stereotypně. Mamka se v obývacím pokoji starala o malou sestřičku, zatímco táta byl v práci až do večera. Já zaplul s hlasitým pozdravem do kuchyně, nabral jsem si jídlo a v tichosti jsem se ubíral myšlenkami na můj poslední rozhovor s Dominikem. Nechtěl jsem, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo a už vůbec jsem nechtěl, aby si myslel, že mu nevěřím. Jenže když si to tak vezmu, nevím, jestli mu mohu věřit.

On byl vždy hrozně sdílný a o všech drbech, které se k němu dostaly, se ihned přišel poradit se mnou. Díky němu jsem vždy věděl, co se protlouká chodbami základní školy a společně jsme se dotyčnému vždy posmívali. Jak dětinské. Jenže teď nevím, jestli v té své partičce fotbalistů nemá někoho, komu říká drby podobně tak, jako mně. Moje zamilovaná stránka se mě už hodnou chvíli snaží přesvědčit, že tomu tak není, a že jsem pro Dominika jedinečný. Jenže moje racionální stránka říká, že každý se dá nahradit. Alespoň v některých ohledech.

Venku už se setmělo a můj pokoj prozařuje světlo ze zářivky na stropě, zatímco sedím u stolu a pročítám si staré zápisky, které jsem si dělal v dobách, kdy mi bylo nejhůř. Jedná se spíš o dopisy lidem, které mám rád, a kterým jsem chtěl říct, co se se mnou děje. Všechno je to bezpečně uschované u zdi pod mojí postelí v malé a opotřebované krabici, na níž by nikdo z rodiny nenechal ani pohled.

Tenhle dopis, který svírám v ruce, jsem psal právě jemu. Je tam spíš omluva za to, jak jsem pošlapal naše přátelství a jak moc jsem mu ukřivdil. Nikdy jsem si o něm totiž nemyslel, že je namachrovaný parchant. A už vůbec bych ho nikdy nedokázal nenávidět, což mu tam vlastně píši vzápětí i s vyznáním mých zmatených pocitů ohledně něj. A jak tak čtu, myslím, že i moje minulé já, potýkající se se svými nejhoršími démony, to vědělo. Nikdy to však Dominikovi nevyvrátilo.

„Majku, pojď dolů," ozve se z dolního patra, odkud jsem slyšel bouchnutí dveří. Zřejmě už přišel táta z práce. Abych nějak nastínil náš řád doma a kdo že jsou vlastně moji rodiče. Nenarodil jsem se v tomhle městě, ale přistěhovali jsme se sem krátce po mém porodu. Rodiče si tenkrát usmysleli, že vyrůstání pro mě v poklidném městečku bude jednodušší, než ve velkoměstě, kde se děti věčně dostávají do potíží a často končí v nápravných centrech.

Moje mamka je sestřička, ale momentálně je na mateřské dovolené, neboť do naší rodiny před dvěma měsíci přibyla nová posila se jménem Emily. Zda jsem si někdy přál nějakého sourozence? Ani nevím, vždy jsem bral jako svého bratra Dominika, a tak mi ani sourozenec nechyběl. Jenže když se na to kouknu z hlediska staršího bráchy, je opravdu dobře, že mám někoho, na koho se budu moci obrátit, až oba budeme dospělí a na vlastní pěst. Nevěřím totiž, že přátelství vydrží až do konce života. Sourozenecké pouto však ano.

Táta je doktor a před patnácti lety, krátce po tom, co se se sem i s malým Michaelem přistěhovali, si otevřel svojí vlastní ordinaci. V dnešních dnech je jeho ordinace tak proslulá, že většina mých spolužáků navštěvuje právě jej. Což je vskutku vtipné, když většina z nás má na omluvenkách jeho podpis.

Složím úhledně dopis a vložím ho zpět do krabičky, přičemž se ohnu a pošlu ji zpět pod postel až na konec ke zdi. S hlavou přeplněnou myšlenkami se odeberu dolů, kde slyším cinkání talířů a slabé tlachání mých rodičů. V obývacím pokoji je tma a jediné, co dodává trochu světla a já tak rozpoznávám kolíbku, v níž si spí jistě Emily, je světlo z měsíce pronikající obrovskými okny dovnitř.

Unaveně vejdu do kuchyně, kde u stolu sedí otec a matka prostírá na večeři. Dalo by se říci, že působíme jako idylická rodinka. Nejsme a já jejich harmonii narušuji. Nevím, jak budou reagovat na to, až se dozví, že jejich syn je gay. Možná, že budu mít to štěstí a vezmou to v pohodě. A taky se může stát, že mě nakonec sami pošlou do převýchovného centra. Kdo ví, každopádně vím, že tohle, co vidím před sebou, nikdy mít nebudu. Nikdy nebude žádná žena, která by mi s láskou vařila. A nikdy nebudou moje vlastní děti, kvůli kterým se odstěhuji do menší vesničky.

„Posaď se," vybídne mě táta s úsměvem a já nevidím důvod, proč ho neposlechnout, takže udělám přesně tak, jak řekl. „Co ve škole?"

Jeho obvyklá otázka. Víte, táta strašně lpí na vzdělání a chce, aby ze mě jednou něco bylo. V nejlepším případě doktor, tak jako je z něj. Nebo třeba právník, jako je jeho bratr, který žije ve velkoměstě a k nám jezdí jen na svátky s celou svou rodinou. Já nikdy nepřemýšlel o tom, co chci být. Samozřejmě, když jsem byl menší, asi jako každý kluk ve městě, jsem chtěl být záchranář nebo astronaut. Jenže na záchranáře nemám postavené tělo a astronaut...to snad nemusím vysvětlovat.

„Celkem dobrý, dostali jsme poslední instrukce na ten lesní pobyt a profesorka chce, abychom zejtra donesli podepsanej seznam alergenů," namítnu, abych mu připomněl, že i on mi ho dneska měl přinést. Je na jednu stranu výhoda mít v domě doktora. Nemusíte do žádné ordinace, vyšetří vás doma a navíc, pokud nechcete jít do školy, vymyslí pro vás alibi.

„Vidíš, málem bych zapomněl," praští se do hlavy a zasměje se nad svou hloupostí. Během toho přede mnou končí talíř se třemi nožičkami párků a trošičkou hrachové kaše. „Až dovečeříme, sáhni mi do kabely. Je zavěšená mezi bundami. V postranní kapsičce pro tebe mám to potvrzení, tak si ho pak ulož do batohu."

Jen přikývnu, protože na to nemám co říci, přičemž uchopím příbor a pouštím se do jídla. I stolování jsem se musel učit. Většinu času mi to šlo od ruky a já se vlastně ani neměl co učit. Vždycky, co se týkalo učení, jsem byl vzorným příkladem snad pro všechny děti. Když k nám chodil Dominik, většinu času nad jeho stolovacími způsoby ohrnovala máma nos, protože pak měla vždycky co uklízet. S postupem se však i on naučil, že jídlo má většinou končit v trávicím ústrojí a ne na zemi, která byla chvíli před tím vytřena.

„A co je v těch instrukcích?" optá se mamka, když dosedne a pustí se do jídla jako poslední. Jako by ty instrukce neznala. Ve zkratce tam vždy mohou napsat, že je zakázáno souložit, protože na sebe škola nevezme zodpovědnost za případné narození plodu, či za potrat.

„Většinou to samý, co píšou v instrukcích na tábor," pokrčím rameny a upiji pomerančového džusu, „ale při příjezdu dostaneme plnou tašku jídla a všechnu stravu máme hrazenou, takže o jídlo nebude nouze. Což mě přivádí k tomu, že mi ani nebudeš muset nic přibalovat sebou."

Sice jsem jí to řekl, ale stejně v den odjezdu dostanu dózu plnou řízků, další dózu plnou buchet a v neposlední řadě pohádkové kapesné. Do té doby mi jistě přijde něco i od prarodičů a nakonec tam budu sloužit jako jeden z prodávajících, protože nebudu mít žaludek všechno nabalené jídlo do sebe dostat. Jen doufám, že dostanu nějakého normálního spolubydlícího. A doufejme i nějakého jedlíka, který mi pomůže všechno to jídlo zpacifikovat.

„Ale buchty ti stejně napeču," usmyslí si mamka, čímž mi potvrdí domněnku. Zítra k těm buchtám přibudou jistě i řízky. A nakonec mi zabalí i zbytek večeře. Marná snaha vymlouvat, že žádné jídlo nepotřebujete.

„Dneska u mě v ordinaci byl Dominik s paní Garretovou," namítne táta, když u stolu zavládne ticho. Víte táta nikdy nedokáže být zticha. Obvykle u štědrovečerní večeře vypráví vtipy, kterým se pak sám směje tak, až mu jídlo padá z pusy. Většinou raději odvrátím zrak, protože je to opravdu nechutné. „Nestalo se Dominikovi něco ve škole?"

Na chvíli zamrznu na židli a odmítám se podívat jinam, než na solničku stojící uprostřed stolu. Před očima opět vidím ten jeho zklamaný výraz, když jsem ho dneska nechal stát před našim plotem. Možná že čekal, že ho na chvíli pozvu dovnitř, jako jsem to dělával dříve. Jenže nic není jako dřív. A naše kamarádství už taky nebude jako dřív.

„Já-já nevím," vyjde ze mě přidušeně, zatímco se snažím zklidnit svoje splašené srdce. S rodiči jsem o Dominikovi od toho incidentu mluvil jen párkrát a pokaždé to spíš vyznělo, jako by je to ani nezajímalo a zeptali se jen ze zvyku. Jenže teď se o Dominika očividně zajímá můj táta a já nevím, jak bych mu vysvětlil, že už nejsme tak dobří přátelé.

„Vy už nejste nejlepší kamarádi?" nadhodí mamka překvapeně. „Všimla jsem si sice, že už sem nechodí a ani spolu nejste tak často venku, ale myslela jsem si, že je to spíš kvůli škole, než že by se mezi váma něco stalo."

Cítím, jak se mi do tváří hrne červeň, přičemž se rozpačitě koukám na mámu a už teď se snažím vymyslet, jakou lež vyslovím. Nikdy jsem nepřemýšlel, že by Dominik Garret byl předmětem naší večeře. A už vůbec ne můj vztah s ním. Ale bylo pravděpodobné, že se jednoho dne zeptají.

„Ono je to kvůli škole, ale tak nějak jsme každej zapadli do jiný party lidí a už nemáme tolik společnýho," odpovím tak odhodlaně, jak nejvíc mohu. Každopádně to není lež. Zapadli jsme jinam, ač každý nedobrovolně. Nebo spíš nedobrovolně jsme se rozdělili. Ale je jasné, že na střední se věci mění. Rodiče to jistě zažili také.

„To je pochopitelné," namítne otec vědoucně a vloží si do úst nakrájený párek, u něhož se mačkala hrachová kaše. Jenže mamce se to nezdá tak pochopitelné, protože na mě kouká s přimhouřenýma očima a skenuje mě pohledem, aby zjistila, zda lžu či ne. Určitě si pamatuje konec základní školy, kdy jsme si s Dominikem slíbili, že budem kamarádi dál, ať se stane cokoliv. Stála tenkrát ve dveřích mého pokoje a tiše nás pozorovala, dokud nás nepřerušila, že je připravená svačina.

Ten její pohled však prozrazuje i něco jiného. Něco jako, že přijde na to, co se mezi námi stalo a já už se teď děsím dne, kdy na mě udeří s nějakým zjištěním. Nejen, že před ní totiž nebudu moci lhát, ale navíc jí budu muset říct svůj příběh. Celý příběh a bude jen na ní, jak se s tím smíří, protože já svůj boj dobojoval a prohrál jsem...