Cesta nebyla ani zdaleka tak hlučná, jak jsem předpokládal. Většina studentů totiž usnula hned, jakmile se autobus rozjel a ukolébal jejich opřené hlavy. Jednou z nich je i Lucy, která má hlavu taktéž opřenou o opěradlo sedadla, z hrdla se ozývá docela hlasitý chrchot a z úst ji vytéká slina. Zřejmě se do svého snění ponořila hluboko, že dovolila, aby ji někdo viděl v tak choulostivém stavu. Tak nějak přemýšlím nad tím, že bych vytáhnul mobil a zdokumentoval ten neuvěřitelný úkaz.

Dalším ze spících panáků je i Josh, který docela odolával a snažil se mluvit se svým spolusedícím Shanem. Jenže i on nakonec podlehl, ovšem na rozdíl od Lucy mu z úst neteče slina. Spíš vypadá, jako kdyby přemýšlel se zavřenýma očima. I to je možné, nezkoušel jsem na něj mluvit. Přesto vypadá tak klidně, jako každou noc, kdy usnul dřív, než já.

Když jsem se otočil k zadním sedadlům, kde si zabrali místa fotbalisté, zjistil jsem, že i oni jsou ponořeni do hlubin svých snů. Jediným jejich členem, který ani oka nezamhouřil, je právě Dominik, který má sluchátka v uších a s podepřenou hlavou hledí z okna s nepřítomným výrazem. Ještě nikdy jsem ho takhle ztraceného v myšlenkách neviděl. Pořád to totiž vypadá, jako kdyby o tom všem přemýšlel a nešlo mu to za žádnou cenu do hlavy, i když to všechno do sebe zapadá.

I já teď koukám přes Lucy z okna, kde už se rýsují ulice vedoucí do našeho městečka. Nebude trvat dlouho a my dojedeme na školní parkoviště, kde bude čekat velká spousta rodičů a sourozenců. I moji rodiče tam jistě budou čekat s Emily v peřince. Jak se však budou tvářit, to je ve hvězdách. Během té cesty jsem si stačil vybavit jejich pohledy pokaždé, když jsem se odněkud vracel. Vždycky byli tak nadšení a snažili se ze mě vypáčit, co všechno jsem zažil. Jenže teď si nejsem jistý, jak budou reagovat. A ani oni si nemůžou být jistí tím, jak budu reagovat já.

Je to, jako kdybyste s někým strávili takovou velkou spoustu času, mysleli si, že toho člověka perfektně znáte a pak najednou přijde rána a vy nevíte, co od něj čekat. Co si ohledně všeho myslet, či jak reagovat na to, jakým způsobem se s vámi bude bavit. Vybavil jsem si mamku, které dělalo potíž říct mi, co se stalo. Vybavuji si i otcův tón hlasu, kterým se mnou promlouval. Na první poslechnutí byl pevný a neoblomný. Jako by se s tím už smířil. Jenže když si to vybavuji stále dokola, přijde mi, že v tom hlasu byla i bolest. Bolest z toho, že jeho jediný syn je gay a nikdy si domu nepřivede děvče, které mu jednou splodí potomka.

Snažím se ty myšlenky každou chvíli zahánět někam do hlubin, jenže čím víc se blížíme domů, tím víc si jasně vybavuji každou chviličku z toho rozhovoru. Jak asi budou reagovat na to, že moje kamarádství s Dominikem je v troskách jen kvůli jednomu pitomému silvestru, který jsem v jeho dopise popsal úplně podrobně? Jak asi budou reagovat na fakt, že i jim jsem to tak nějak v dopisech vylíčil a za všechno se jim omluvil? A jak se k tomu všemu postavím já?

Přál bych si, abych ty otázky prostě mohl obejít, stejně tak, jako tu nadcházející konverzaci. Aby to prostě přešli a dělali, že se nic neděje. Že je to naprosto normální. Že to není žádná vada, která by se musela léčit. Což ostatně ani není. Když jsem měl deprese z toho, že se nemůžu zbavit Dominika ve své hlavě, často jsem vyhledával informace. Dříve byla homosexualita považována za nemoc a radši ani nechci vědět, jak to řešili. Jenže teď je to přirozená věc. Ne tak přirozená, jako heterosexualita, ale přesto to není nemoc. Není to vada. Rodíte se s tím a nemůžete to nijak ovlivnit.

Dokonce jsem četl, že si to jeden muž uvědomil až ve svém stáří. A já byl na jednu stranu rád, že to u mě udeřilo takhle brzy. Kdybych si to totiž uvědomil až na stará kolena, připadal bych si, jako bych svůj život prožil ve lži. Jako by všechno, co jsem kdy zažil, nebylo nic víc, než jen pouhá lež. Jako ostatně celá má existence.

Míjíme ceduli, kde je velkými písmeny napsáno přivítání. Už jen pár minut a stanu tváří v tvář momentu, který se mi honil celou tu cestu po hlavě jako splašený. Ruce se mi potí takovým způsobem, že vůbec nevím, jak to zastavit. Celý vnitřek polévá nesnesitelné horko, které by nezchladila ani nejledovější voda. Srdce pomalu ale jistě nabírá na intenzitě bušení. A hlava je přeplněna spoustou scénářů.

„Já zaspala?" ozve se vedle mě, přičemž jen tak tak stačím uhnout před její protahující se rukou.

„Vypadá to tak," odpovím nezaujatě a stále koukám z okna. Přesto periferně vidím, jak si Lucy znechuceně utírá slinu u pusy a nakonec zívá. Když se podívá z okna, přísahal bych, že se jí oči rozšířily nadšením.

„To už budeme doma?" zeptá se na další otázku nadšeně.

„Jo," vydechnu slabě a utřu si zpocené dlaně do džínů, na nichž zůstává obtisk. Jenže ani ne za pár vteřin jsou dlaně zase mokré a já bych takovým stylem musel trávit celou tu dobu.

„Jsi nervózní, že jo?" podívá se na mě a já ji pohled opětuji. Je v něm tolik starosti a její chlácholivý dotek na mém rameni alespoň trochu ulehčuje to napětí, které cítím.

„Řekl bych, že jo, ale asi by to nevystihovalo tu situaci," odpovídám zcela upřímně. Jeden z mála lidí, s nimiž mohu mluvit naprosto upřímně a nemusím se za to stydět. „Spíš mám ale strach. Strach z toho, jak to celý proběhne a jak to celý vezmou."

Lucy několikrát přejede dlaní po látce trička a nakonec svou ruku stáhne. „Nevím, jak bych ti v tomhle mohla pomoct. Tvoji rodiče jsou super takže si myslím, že to nebude takovej zádrhel, ale chápu tvoje obavy. Taky bych se bála a mohla bych mít ty nejsuprovější rodiče na světě. Důležitý ale je, abyste si to vyříkali. Upřímně, bez jakýhokoliv zatajování. Čím víc k nim budeš upřímnej, tím víc budou vědět, že to jsi stále ty. A že pořád mluví se svým synem."

Její slova mají kupodivu léčivý účinek a já na nich doslova visím. Něco ve mně spravují a pomáhají mi odhánět všechny ty otázky někam dozadu. Někam, kde je můžu ještě chvíli zastiňovat příjemnými vzpomínkami. Utápět se v nervozitě a strachu budu moci v autě, až mě povezou domů.

„Budu se snažit. Sice to asi bude trošku divný probírat s nima to všechno, když mi celou tu dobu šlo o to, abych to před nima utajil, ale asi ani nemám na výběr," podotknu s mírným úsměvem. „Sama víš, že moje máma je něco jako detektiv, takže by nakonec prokoukla, že jí lžu."

„Jo," zasměje se Lucy, „tvoje máma vyluští i to, co se vlastně vyluštit nedá."

„Tak přátelé," ozve se zepředu do mikrofonu hlasitě a všichni nadskočí a zatváří se pobouřeně. Většinu z nich ten zvuk dostal z jejich snových světů. Včetně Joshe, který se zmateně rozhlíží a nebezpečně se u toho mračí. „Za malou minutku budeme před školou, a tak vás všechny poprosím, abyste si uklidili veškerý svinčík a pomalu se připravili na výstup. Až budete odcházet z parkoviště, ohlaste se třídní profesorce Áčkové třídy. A jestli v autobuse najdeme nějaké smítko, které sem nepatří, v pondělí ve škole si to s vámi vyřídíme. Toť vše."

S Lucy se kolem sebe rozhlížíme, ale nikde nic nevidíme a tak svoje pohledy upřeme na krajinu za oknem. Zrovna autobus zatáčí a já rozpoznávám velkou budovu školy, před níž se nachází parkoviště, na němž se to hemží auty a lidmi. A někde tam mezi nimi jsou i moji rodiče.

Znovu si otřu zpocené dlaně do džínů a snažím se pravidelně dýchat. Autobus pomalu parkuje na stejném místě, na jakém stál minulou sobotu. K němu se hrne velká spousta lidí. Spousta lidí, ale zrak se mi zasekne jen na dvou z nich. Oba dva se tváří nadšeně, ale také napjatě. Stejně jako já. Jsem rád, že je po týdnu vidím. A zároveň mám strach z jejich přítomnosti.

„Bude to dobrý," namítne Lucy, když se vypínají motory autobusu a všechny dveře se otevřou. Uličkou už prochází fotbalisté ze zadních sedadel a já pohledem sleduji Dominikova záda se skleslou hlavou. Jindy by byl hlučný a vykřikoval něco v tom smyslu, že už jsme konečně tady. Jenže teď je ticho a tváří se jako truhla s těmi nejdepresivnějšími vzpomínkami. Docela mě bolí ho takhle vidět.

Nakonec v tichosti vstávám já s Lucy a kráčíme za Joshem a Shanem směrem ven. Srdce už tluče tak strašně rychle, že to nestačím ani vstřebávat. Nohy mám jako ze želé a kdokoliv by do mě teď bouchnul, asi bych se složil.

Scházím pomalu schody a nakonec mé tělo ovine celkem chladné počasí. Snažím se je zatím nevyhledávat a místo toho se stavím do fronty, která se stojí na zavazadla. Odsejpá to však rychle a já si tak říkám, že mi tohle osud dělá naschvál. Jediné, co mi v tuhle chvíli přijde docela vtipné, je Josh, vedle něhož stojím. Je to jako minulou sobotu, když jsme přijeli tam. Přesně takhle jsme se střetli.

Když se na mě otočí a usměje se, vím že i on na to vzpomíná. A jako na znamení vytahuje i mou cestovní tašku a předává mi ji do ruky.

„Díky," vyjde z mého hrdla přiškrcený skřek.

„Není za co," odpovídá a nakonec pokládá svou tašku a nečekaně mě objímá. Vykulím oči, protože vím, že nás moji rodiče pozorují a určitě se budou ptát, zda je Josh mým přítelem. Ještě to mi tak bude chybět. „Buď v klidu. Všechno dobře dopadne."

„Doufejme," reaguji a nakonec se kývnutím rozloučíme. Spěšně vydechnu přebytečný vzduch v plicích a rozejdu se k třídní, které vzápětí oznamuji, že tu mám rodiče a odcházím. Všechno je to tak rychlé. Mnohem rychlejší, než bych si přál. Čas je tak nevyzpytatelná věc. Kdyby se dala nějak rozbít, v tuhle chvíli bych to s radostí udělal.

Otáčím se od třídní a poprvé za celou dobu pohlédnu do jejich tváří. Horko polévá celé moje tělo. A já jen ztěžka přemlouvám své nohy k tomu, abych ušel těch několik kroků až k nim. Několik kroků, které mě přivedou k nejsložitějšímu setkání s mými rodiči, jaké jsem kdy vůbec zažil. K setkání, které povede k té nejdelší konverzaci v mém životě...