Jak bych mohl popsat další situaci? Nastal den, kterým celý tenhle amfiteátr skončí a my se všichni vrátíme domů a s postupem času budeme zapomínat na každičký detail, který se tu odehrál. Ostatně už od rána nám to připomínají profesoři, kteří už u snídaně vypadali velmi natěšeně, že pojedou domů. V řadách studentů však nadšení nebylo tak znát a to především z toho důvodu, že se v pondělí zase všichni uvidíme ve školních lavicích a vše se vrátí do normálu. Tedy skoro u všech bude všechno naprosto stejné, jako když jsme minulou sobotu nastupovali do autobusu a říkali si, jak bude tenhle týden otravný.

Kdyby se nestalo za ten týden mnoho věcí, asi bych se těšil také. Jenže s každou odbytou minutou si říkám, že by bylo nejlepší zůstat tady a už se do města nikdy nevracet. Nastřádal jsem si tu tolik vzpomínek. Většina je spíš mizerných, než dobrých, ale na všem se snažím hledat pozitiva. Jako například, že se už od rána cítím mnohem volnější, než bylo možné během toho půlroku utajování. Doma mě sice čeká dlouhosáhlá konverzace s rodiči o mé orientaci, ale přesto si myslím, že to nakonec všechno dopadne dobře. Přesně tak, jak se mi do hlavy snažili vtlouct Lucy s Joshem. Další pozitivum je, že už to ví Dominik. Dominik, který se při snídani tvářil nepřítomně, jako by se sám zasekl v koloběhu času a neustále si musel přehrávat, co se mezi námi dvěma stalo. Je to docela dost možné.

Negativ je tu samozřejmě víc. Mezi mnou a Dominikem už věci nebudou stejné tak, jako tomu bylo doposud. Dominik se mě nebude snažit nahánět a zjistit moje tajemství a především si určitě sám uvědomil, že není možné, abychom dostali naše přátelství tam, kde bylo před tolika měsíci. Další negativum je, že i když se základna těch, co to o mě ví, rozšířila, stále to budu muset tajit a dávat si pozor na pusu. Žijeme totiž ve světě, kdy stačí jediné slovo k tomu, aby vás dav odsoudil a odstrčil ze společenského života. Také si uvědomuji, že to pro Dominika je obrovským šokem a pokud se někomu nesvěří, bude se tím doslova dusit. Každopádně doufám, že tím člověkem budu já nebo někdo z mého blízkého okolí. A doufejme, že se nebude jednat o žádného fotbalistu. Uklidňují mě však slova, která o nich Dominik použil, když jsme byli u jezera. Nejsou jako my. Nerozumí nám.

Ovšem asi to největší pozitivum, které si odsud mohu odvést, je nově navázané přátelství s Joshem. Ten kluk za posledních pár dní dokázal něco, o co se mnozí snaží už delší dobu. Dokázal proniknout přes moje silné hradby a nakouknout na moje slabiny. A především je využít tak, aby to vlastně slabiny vůbec nebyly. Nebudu mu moci nikdy splatit dluh, který jsem si u něj udělal. Nikdy mu nebudu moci udělat takovou laskavost, jakou on prokázal mě.

Sice ve mně stále dřímá obava, že se nakonec zase nebudeme znát a všechno, co se tu mezi námi stalo, vejde v zapomnění. Jenže podle Joshových slov si myslím, že k tomu nedojde. Ostatně ze mě včera vyžebral telefonní číslo a všechny sociální sítě, které mám zřízené. Navíc mi sám ukázal, že všechny kontakty, které jsem mu poskytl, si okamžitě uložil do záložky s názvem Blízké. Docela dost mě to potěšilo.

A když teď tak přerovnávám všechny věci a snažím se je pečlivě naskládat do cestovní tašky, všechno, co se tu odehrálo, mi dělá opravdu radost. Protože každý špatný, radostný i šokující zážitek, který si odsud odvážím, vedl právě k tomuto pocitu. Pocitu částečné volnosti, který do mých žil vlévá novou sílu a novou chuť do života.

Z myšlenek mě vyruší rychlé otevření dveří a záplava zrzavých vlasů s vykulenými kukadly, které míří právě mým směrem. Právě teď se cítím, jako bych se měl propadnout pod zem. Lucy se totiž zdá nadmíru šokovaná. A když vidím, že v závěsu za ní jde Josh s červenými tvářemi, už asi tuším, proč je tak šokovaná.

„MICHAELI DALTONE!" křikne na mě jako matka, která zažívá opravdu těžké období a já ji to ještě zhoršuji. „CO SI O SOBĚ SAKRA MYSLÍŠ?!"

„Co jsem provedl mami?" zeptám se a sedím jako zařezaný do ne příliš pohodlné matrace. Další negativum. Odjíždím odsud naprosto rozlámaný.

„Já ti dám mami, ty parchante jeden," sedne si vedle mě a neuniká mi, že ze mě nespouští svůj vraždící pohled, kterým většinou za celý ten týden obdarovávala Trishu a Dominika. Zdá se, že se strany otočili a já přišel na řadu. „Jak to, že jemu jsi to celý vyklopil, ale mě si nechal jít spát, aniž by ses o něčem z toho zmínil? Jsi normální?"

„No tak promiň," zvednu ruce v omluvném gestu, přesto nedokážu potlačit pobavený poloúsměv, který se mi dere na rty, „vypadala jsi, jako by tě přejelo stádo koní, a tak jsem tě nechal jít. Navíc jsem se na tebe díval tak, abys pochopila, že se něco stalo. Takže chyba je na tvojí straně. Kdybys tolik nežrala a nenamáhala tak svoje břicho těžkýma věcma, nebyla bys pak tak unavená."

„Jak si dovoluješ to všechno svádět na jídlo?" oboří se už opravdu rozzlobeně. Potlačuji veškerou pobavenost, kterou v sobě mám, abych se jí nevysmál do obličeje. To bych si rovnou mohl podepsat ortel smrti. Myslím, že by to v tu chvíli ani nijak nepromýšlela a prostě by mě zamordovala. A Josh by to sledoval asi stejně tak, jako teď pozoruje naši konverzaci. Totiž s pobavením. „Přiznávám ale, že bych ti stejně nic vhodnýho neřekla, protože jsem měla co dělat, abych po tom vašem vystoupení nezaspala. Takže teď mluv a vyklop mi úplně všechno, co se mezi váma stalo!"

A tak se stalo, že mimo Joshe, mě a Dominika, se o všem dozvěděla i Lucy. Jak přikázala, tak jsem taky udělal. Do sebemenšího detailu, který jsem byl schopný popsat, jsem jí vyklopil úplně všechno, co chtěla slyšet. Její grimasy se zdály mnohdy až přemrštěné, ovšem to by nebyla Lucy, kdyby to tak nebylo. Takže jsem tomu nevěnoval žádnou pozornost. Každopádně, když jsem došel až k momentu, kdy jsem ho políbil, zůstala na mě šokovaně hledět a zdálo se, jako by právě prodělala slabou mrtvici. Měl jsem opravdu co dělat, abych se nerozesmál.

Uběhlo už takřka pět minut, co ta zrzavá labužnice všechno slyšela a ještě se k tomu nevyjádřila. I Josh si raději sedl na svou postel a několikrát jí zamával rukama před očima. Nijak na to nezareagovala, a tak se obávám, že jsem jí asi něco způsobil. Samozřejmě nedobrovolně. Ona mě donutila všechno říct. A ten, kdo zná Lucy, moc dobře ví, že té se ne neříká.

„Jsi v pořádku?" zatřepu s ní a konečně otočí svou hlavu a prohlédne si mě.

„Jak bych po tomhle mohla bejt v pořádku?" vyjekne na mě hystericky a zdá se, že se snad rozbrečí. „Vždyť, co vím, neměl jsi v plánu mu to vůbec nějak naznačovat a teď si za ním klidně přijdeš a líbáš ho? Jsem z toho rozhozená a potřebuju to nějak vstřebat. Takže nikam nechoďte, hned jsem zpátky!"

Aniž bych nějak stačil zareagovat, Lucy vystřelí z chatky, přičemž za sebou ani nezavře dveře a naprosto dokonale nám mizí z dohledu. Podívám se na Joshe, který se zmateně kouká na mě. Kam to šla? I když odpověď je asi jasná. Šla si pro něco, co by mohla sníst. Tímhle totiž řeší stresové situace a všechno, co se kolem nich točí. A vzhledem k tomu, jak byla ticho po mém vyprávění, si myslím, že tohle opravdu bude jedna z těch stresových situací.

Než však stačím Joshovi vysvětlit její magický rituál, zrzka se vrací. V pravé ruce svírá držák svého kufru, který dotahuje až k mé posteli. V druhé svírá tašku, kterou jsme dostali při příjezdu sem a jak se zdá, všechno, co v ní bylo, už stačila zkonzumovat. Prozrazuje to především to, že je lehká a volnější. Jen dno je ještě něčím naplněno. Kdybyste se podívali na mou tašku a její, poznali byste ten extrémní rozdíl.

Lucy si znovu sedá vedle mě a z tašky vytahuje pytlík s brambůrkami. Tašku následně zmuchlá a strčí si ji do kapsy svých modrých džínů. Jako tam za chvíli strčí i pytlík od brambůrek. Chatou se rozezní šustění a vzápětí chroupání a úlevný výdech. Působí to jako reklama na snickers.

„Takže," pronese s plnou pusou tak, jak má ve zvyku. Joshův obličej se zkroutí ve znechucenou grimasu a proto odvrací svůj pohled do země, „jak to teď mezi váma bude dál?"

Když tu otázku vyslovila nahlas, zdá se, jako by se vrátily všechny strasti spojené s Dominikem. Uvědomuji se, že přijde další těžké období, protože se mi Dominik bude vyhýbat. Bude se mě snažit odříznout, než si uvědomí, že po něm nic nežádám, protože je mi jasné, že mi nic z toho, co po něm chci, nemůže dát.

„Zřejmě se všechno vrátí do starých kolejí s tím, že teď se se mnou nebude bavit z toho důvodu, že nebude chápat, jak a proč se to stalo. Tak nějak jsem s tím smířenej, ale vím, že se jednoho dne dostaví, aby mi vysvětlil, že já a on se nikdy nestaneme," odpovídám s pokrčením ramen. Než nějak stačí zareagovat, zvenku se ozve hlas, že už je tu autobus a že máme pomalu nosit svoje věci ven.

„Jak dlouho myslíš, že mu to bude trvat, než za tebou přijde?" zeptá se Josh, který si přehazuje kytaru v pouzdru přes rameno a z postele zvedne cestovní tašku. I já s Lucy vstáváme a chopíme se svých věcí.

„Nevím," připustím. Vlastně netuším, jak dlouho mě tohle bude sžírat, ale když se něčím zabavím, nebudu na něj muset myslet pořád.

Když se dostáváme na práh, otočím se, abych si chatku naposledy prohlédl a ujistil se, že mám opravdu všechno. Nepochybně se tu zanedlouho zabydlí zase někdo nový a nebude mít ani ponětí o tom, co tu všechno vzniklo. Nebude vědět, že tady se jeden blbec dvakrát zhroutil. A že díky tomu vzniklo přátelství.

Mlčky se připojujeme do průvodu studentů, kteří hýří nadšením a zároveň únavou. I já jsem z toho všeho unavený. Docela nám dali zabrat, ale to nic nemění na faktu, že na tenhle pobyt budu opravdu vzpomínat rád. I na toto místo budu vzpomínat rád a až budu dospělý, jsem si jistý, že se sem ještě alespoň jednou podívám. Abych si připomněl všechno, co se tu odehrálo. Abych se vrátil zpět v čase.

Docházíme k autobusu, předáváme řidiči naše věci, který je tam pro jistotu s koučem skládají, aby v tom nebyl takový nepořádek a všechno se vešlo, a následně jsme ostatními profesorkami vyzváni, abychom nastoupili. Kráčím za Lucy, která už si brousí zuby na sedadlo u okna, když se můj pohled setkává s tím jeho. I přes tu sekundu, kterou mi věnoval, než svůj pohled rychle odvrátil, jsem v jeho očích uviděl obrovské zmatení. Jak jsem předpokládal.

Nakonec si sedáme a na sedadla přes uličku si sedá Josh. Budu je mít oba u sebe i po celou jízdu, což mi vyvolá úsměv na tváři. Ten je však přerušen vibrováním telefonu v kapse. Zpětně si uvědomuji, že jsem měl rodičům dát vědět, až budeme odjíždět. Tudíž předpokládám, že to budou oni.

Nakonec však zjišťuji, že to rodiče nejsou. Zpráva je od něj. Od Dominika. A ve mně se naprosto perfektně stahují všechny vnitřnosti s tím, že se dozvím pravdu, ke které nejspíš došel.

Rychle odemykám mobil a rozklikávám zprávu. Zavírám oči, abych se psychicky připravil na odmítnutí. Ztěžka si vydechnu a oči rychle otevírám a začítám se do slov, která mi napsal. S překvapením však zjišťuji, že se nejedná o odmítnutí a to jen podněcuje mou naději na to, že by se třeba mohl stát zázrak a Dominik mohl také cítit něco mnohem hlubšího.

Dominik Garret

Majku, omlouvám se za to, že jsem takovej tupec a nevšiml si toho. Včera, když se stala ta věc mezi náma, se mi začaly spojovat všechny ty tvoje pohledy a slova. Dával jsi to najevo celou dobu. Každopádně teď budu potřebovat nějakej čas na to, abych všechno vstřebal. Snad to chápeš. I tak ale o tebe nechci přijít. Jen musím vymyslet způsob, jakým bysme to všechno vyřešili.