Můj pěvecký výkon zřejmě zanechal opravdu velký dojem, protože i po půl hodině, kdy Josh a jeho banda odehráli asi dalších deset písniček, se někteří jedinci stále otáčí mým směrem a obdařují mě svým vřelým úsměvem. Je to docela změna od odpoledne, kdy jejich pohledy byly spíš neutrální a bylo z nich jasně cítit, že mě pomlouvají. Tady je přesně vidět, jak málo stačí k tomu, abyste se z vyvrhela vyšoupli na někoho, kdo všechny zaujal. Upřímně, raději bych, kdyby se všechno vrátilo do starých kolejí a nikdo si mě už nevšímal, protože mi to začíná být značně nepříjemné.

Lucy, která teď pro změnu chroupe oříšky v těstíčku, mě nejdříve po vystoupení objala a následně se její pěst opřela do mého ramene, kde budu mít zítra určitě modřinu. Rána to totiž byla, jako kdyby spadl vůl. Jako všichni, i já se tomu zasmál, netušil jsem však, proč takhle zareagovala. Až pak mi vysvětlila, že jako moje nejlepší kamarádka měla právo vědět, že umím takhle zpívat. Když jsem jí odpověděl, že zpívat neumím, odvrátila se ode mě a od té doby se mnou nemluví. A to ani když ji začnu lechtat, což obvykle zabere.

K jejímu uražení se přidal i Nick se slovy, že i on se cítí zrazen, protože to nevěděl. Kdyby prý totiž jo, snažil by se být ke mně naprosto milý, protože ze mě bude jednou hvězda a on bude v záři reflektorů. Musel jsem se tomu vtipu vážně zasmát, jelikož já určitě slavný nebudu. A i kdyby jo, nebude to kvůli zpěvu. To mu můžu potvrdit na milion procent.

„Však oni vychladnou," namítá Lana pobaveně a společně se mnou probodne ty dva, kteří se teď baví mezi sebou.

„Jo, stačí, když Lucy koupíme nějakou pochoutku a Nickovi vyseknem kompliment," reaguji na to s úsměvem. Ten však zmizí, když mě Lana chytne za ruku a beze slov naznačí, že nás někdo pozoruje. Přesunu tedy pohled tam, kam kouká ona a zjišťuji, že Dominik už nesedí na svém místě, ale místo toho se přesunul hned vedle Nicka a naznačuje Laně posunky, aby mě zavolala. Když zbystří, že mu pohled už konečně věnuji, zvedá se ze svého místa, nikým nepozorován a rukou mi ukazuje, abych ho následoval.

„Co po tobě chce?" spustí Lana svou ruku z té mé a zkoumavě se zadívá na černovlasého fotbalistu, který se otáčí k táboráku zády a pomalu míří k chatkám.

„Nevím," pokrčím rameny a vstávám. Moc dobře vím, co po mě Dominik chce a přiznám se, že jsem jen čekal, kdy za mnou přijde. Chce si totiž promluvit. Jen nevím, co z toho všeho pochopil a co mu nakonec budu muset říct. Protože vím, že dnešním dnem se Dominik Garret dozví moje tajemství úplně celé. A pak bude jen na něm, jestli naše přátelství skončí nadobro, či bude pokračovat i s tím zádrhelem, jenž se nachází v mém srdci.

Následuji ho a koukám na jeho záda. Dýchá pravidelně a jeho kroky jsou pomalé. Chce, abych ho dohnal, a tak vbíhám mezi chatky za ním a za necelou minutu už kráčím po jeho boku. Netuším, kam chce jít a kde si to celé chce vyříkat, ale vím jedno. Že za ním půjdu kamkoliv. Tak jako včera večer. Jen s tím rozdílem, že pocity musí jít stranou. Na řadu totiž přichází fakta. A ač to bude sebevíc těžké, musím se překonat.

Znervózňuje mě to, jak je tichý. Nic neříká, jen se ozývá jeho pravidelné nadechování a vydechování. Je zahleděný před sebe a docela to vypadá, jako kdyby přemítal, kde má začít. Být na jeho místě, asi bych také nevěděl, kde mám začít a jak mám toho dotyčného oslovit. Protože, povězme si pravdu, tohle změní jeho pohled na mě. Doufejme však, že to bude k lepšímu.

„Umíš krásně zpívat," namítne po chvíli, kdy se nacházíme mezi chatkou číslo dvacet a deset. Všude panuje tma a tak mám docela problém rozeznat, jak se tváří. Jediné, co prosvěcuje okolí, jsou světla hlavní budovy, která sem však přes chatky tolik neproudí, a pak také měsíc. Jako včera večer. Jen měsíc nám bude svědkem.

„Děkuju," odpovím rozpačitě a nejraději bych na něj vykřikl, ať už se do toho pustí. To napětí by se totiž dalo krájet tak lehce, jako čerstvý chléb. Kdybych mohl a nebylo to nevhodné, ukousal bych si nehty na rukou. Jeden ze zlozvyků, kterých jsem se již dříve zbavil.

„Kvůli tomu jsem s tebou ale nechtěl mluvit," poznávám jak zatřepe hlavou a znovu se podívá před sebe. Jen nepatrných pár kroků a budeme na konci uličky. Kam asi zamíříme pak? „Jde o to, že jsem možná pochopil, o co tu kráčí. Co je tím tvým tajemstvím."

I přesto, že jsem s tím počítal, se ve mně nahromadí šok. Ten však rázem odplave. Vždycky, když jsem s ním, mnou zmítá taková strašná smršť pocitů, až je to k neuvěření. A obzvlášť v tak vypjatých situacích, jako je právě tato.

„A co teda myslíš, že to je?" zeptám se potichu. Kdybych promluvil nahlas, asi by slyšel zatajení dechu.

„Zeptám se tě jen jednou a chci slyšet upřímnou odpověď, Majku," zastaví se a otočí se ke mně celým svým tělem. Tudíž i já se k němu otočím. Naštěstí však nenarušuje můj intimní prostor, což je skvělé. Stojí v tom osobním, který je na jeho přítomnost tak nějak zvyklý. „Jsi gay?"

Hlava se mi zamotá a pocity se na mě hrnou jako hladová zmije. Srdce neskutečně silnými údery naznačuje, co si o tom všem myslí a já mám co dělat, abych to všechno zkrotil a snažil se hrát silného. Uvnitř mě totiž dřímá slabé dítě, které pláče a snaží se probít si cestu ven. Dítě mých pocitů. Přesto si musím připomenout, že teď nebo nikdy. Teď, když jsem odhodlaný. A i když jsem si řekl, že se to všechno dozví, až bude konec, po včerejšku to nejde. Mohlo by to totiž trvat roky a já nejsem odolný vůči bolesti, kterou mě trápí moje srdce. Nedokázal bych to zvládat roky.

„Jo," vydechnu a část toho největšího břímě ze mě padá takovým způsobem, že mám chuť se usmát. Konečně ví alespoň polovinu toho, co celou dobu tajím. A aspoň se tímhle vším připravím na ten rozhovor s rodiči, který bude jistě vypadat jinak. Určitě mi u toho nebude splašeně bít srdce a nebude ani taková tma. Nebudeme venku a hvězdy nás nebudou obdařovat svou přítomností.

V jeho tváři vidím překvapení. Zřejmě nečekal, že bych mu mohl tak jednoduše a upřímně odpovědět. A jsem si jistý, že tomu zítra nebudu věřit ani já. Ale teď je ta správná chvíle a všechno tomu naznačuje. Ačkoliv jsem na Joshe stále trochu naštvaný, jeho přezíravost se musí opravdu ocenit.

„Jak - jak dlouho to víš?" zeptá se šokovaně a sklopí pohled k zemi. Proč se mi najednou odmítá podívat do očí? Hlavou mi zničehonic burcují negativní emoce, které mi prozrazují, že to zřejmě nepřijme tak dobře, jako to vzali rodiče. I když ani u nich si nemohu být jistý.

„Přiznal jsem si to až na konci prváku," odpovídám zcela lehce. „Ale tak nějak to všechno začalo na tý silvestrovský párty u tebe doma."

Zvedne pohled a já bych přísahal, že se mu očima mihla znovu ta červená rachejtle. Ta, která mě přinutila vidět ho v úplně jiném světle. Světle za růžovými brýlemi.

„To je teda důvod, proč si se se všema kolem sebe hádal a odstrkoval je od sebe?" položí další dotaz. Určitě ne poslední v tuhle noc.

„Jo. Nevěděl jsem, co si se sebou počít. Chtěl jsem se toho všeho zbavit," přiznám a znovu se mi vybaví ten hrozný čas, kdy jsem ležel ve své posteli a utápěl se v depresi. Kdy jsem sváděl boj sám se sebou. Kdy se celý svět otočil proti mně.

Kýve hlavou, jako by mu to všechno zapadalo do sebe a já tajně doufám, že se zeptá ještě na jednu otázku, která ze mě sejme tu druhou část obrovského balvanu. Uvědomuji si, že ho tím můžu ztratit už navždy. Že se už nikdy neodehraje to, co se odehrálo včera u jezera. Že přijdu o jeho pozornost. Ale za ten risk to stojí. Jak sám řekl, je lepší žít v kruté realitě, než se strachem.

„Já, nejsem nikdo jinej Dominiku. Jo, změnil jsem se, jsem odtažitější, ale jsem to pořád já. I když vedle mě neuvidíš žádnou holku, se kterou bych se držel za ruku," vysvětlím mu. Potřebuji, aby věděl, že jsem to stále já. Ten Majk, se kterým se skamarádil. Sice trochu ušláplejší, ale to jen díky tomu tajemství. To tajemství mě drží zpátky a nutí být schovaný.

„Já vím," odpoví ihned a zpříma se mi zahledí do očí, abych věděl, že nelže. Tak, jak to vždycky dělává. „Jen je tu ještě jedna věc."

„Jaká?" Napětí vzrůstá a mnou jímá nervozita tak obrovská, že mám co dělat, abych se udržel na nohách. Přesto ty city a všechno, co mě oslabuje, posílám zpět. Nesmím se tím nechat ovlivnit. Ne teď.

„Nechceš se se mnou bavit, protože už někoho máš? Chodíš s Joshem? Nebo s někým, koho známe a on nechce, abych o tom věděl?" vyhrkne na mě příval otázek, na něž je odpověď ne. Po pravdě, nečekal jsem takový zádrhel a docela mě to štve. Už jsem byl totiž připravený mu říct, že ho miluju. „Nechci, aby ses se mnou přestal bavit jen proto, že ses do někoho zamiloval a on nechce, aby ses se mnou nebavil! Jsi pro mě důležitej, nemůžu tě ztratit jen kvůli někomu jinýmu!"

„Dominiku, zpomal!" křiknu na něj a on se zastaví ve svém zběsilém gestikulování a podívá se na mě tím nejublíženějším výrazem. Zřejmě je pro něj šok, že jsem gay a snaží se to nějak rychle zpracovat. Proto mele páté přes deváté. „Na všechno, na co ses zeptal, je odpověď ne! Nikoho nemám, protože nikdo, kromě Lucy a Joshe to neví!"

„Joshe?" zeptá se s pokrčením obočí.

„Jo, přišel na to sám," odpovídám a už teď poznávám, že se mu ten fakt nelíbí. Jak lehce dokáže přejít od zmatenosti k podezíravosti.

„Miluješ ho, viď?"

„Ne."

„To proto ses mi dneska stranil. Něco ti řekl. Nemá mě rád, vidím to na něm a určitě nechce, abych se s tebou bavil," opět panikaří pod přívalem myšlenek, což mě začíná rozčilovat. „Půjdu hned teď za ním a vyříkáme si to z očí do očí."

„Dominiku, on mi nic neřekl. A ani se o tobě nijak špatně nevyjadřuje. Navíc by mi bylo jedno, kdyby nechtěl, abych se s tebou bavil. Nemiluju ho!"

„Tak koho sakra miluješ, že se se mnou odmítáš celej den bavit? Kdo tě nutí bejt ke mně tak odtažitej? Do koho ses ksakru zamilova -"

Nestíhá dopovědět, protože jsem udělal něco, co mu zodpoví všechny jeho otázky. Protože jsem přitiskl v záchvatu vzteku své rty na ty jeho. A právě ve mně vybuchuje tisíc červených ohňostrojů. Přehrávám si každý sen, který se týkal našich spojených rtů. Před očima mám každou chvíli, kdy jsem myslel na to, jak asi chutnají jeho rty. A konečně na to dostávám odpověď.

Může to trvat jako vteřinka, ale pro mě je to jako ve zpomaleném filmu. Jeho rty se pomalu otírají o ty mé a chutnají přesně tak, jako voní jeho dech. Máta a pepermint se přenášejí částečně i na moje rty. A je to ten nejsmyslnější pocit, jaký jsem kdy zažil. Je to, jako kdybych se znovu probudil. Znovu procitl z nějaké mlhy. Moje nitro doslova křičí radostí a srdce plesá. Rty Dominika Garreta patří mně. Alespoň tuto chvíli.

Do přítomnosti mě však vrací realita a já se zase rychle odtáhnu. Zadržuji dech a pomalu otevírám oči. On naproti tomu ztěžka vydechne vzduch přímo na mě a já poznávám ten šok, který utrpěl. V očích je pochopení a odpovědi na všechny jeho další nevyřčené otázky. A to bylo záminkou. Jenže tak nějak mě v tuhle chvíli opouští odvaha. To, co jsem udělal, mě zasahuje strašně rychle a já chci něco říct. Chci se mu omluvit. Chci mu říct, že jsem to nechtěl udělat, i když bych lhal.

Místo toho se však moje nohy dávají do běhu. Jako zbabělec zdrhám před pravdou, kterou by mi vyřkl do obličeje o pár chvil později. Jenže po tom polibku, jako by se znovu všechno změnilo a já znovu potřeboval čas. Čas na to, abych se připravil na pravdu. Ať už radostnou, či, a ta je pravděpodobnější, smutnou....