Ráno a krutá realita zasahují až příliš brzy. Zdál se mi totiž sen, v němž je všechno v naprosté pohodě a já nemám co tajit. Sen, ve kterém se směji s rodiči, kterým nemusím oznamovat, že jsem jiný. Sen, ve kterém jsme s Dominikem nejlepší kamarádi a nic víc. Sen, v němž jsem jen obyčejným klukem. Takovým, jako každý jiný. Bez velkého tajemství. Beze strachu a bez bolesti ze zlomeného srdce.

Jenže teď, kdy mi přes to jedno zatracené okno svítí slunce přímo do obličeje, si uvědomuji, že to byl opravdu jen příjemný sen a nic víc. Že jsem zase klukem, který má skoro před každým velké tajemství. Kterého doma nečeká nic jiného, než dlouhosáhlá debata plná především otázek. Na většinu z nichž si nedokážu odpovědět ani já sám. Kluk, který postavil mezi sebe a nejlepšího kamaráda obrněnou zeď tím, že se do něj bezhlavě zamiloval. A kluk, kterému včera večer prasklo srdce na tisíc kousíčků.

Moje uši zbystří několik hlasů. Ten jeden se mi do uší zapisuje okamžitě. Je to Josh, který s někým starostlivě rozmlouvá a několikrát i zaslechnu svoje vlastní jméno. Druhý hlas je hrubší a více mužnější. Ten bude určitě koučův. Co ale ti dva probírají? A proč při tom zaznívá moje jméno?

Unaveně rozevřu oči a zjišťuji, že se moje teorie potvrdila a Josh opravdu rozmlouvá s trenérem u vstupu do naší chatky. Oba upírají pohled na mě a proto se podepřu lokty a oba obdaruji zmateným pohledem, který mi opětují. Vzápětí se oba rozhodnou vejít dovnitř až ke mně, což je děsivé. Snažím se však nedat najevo pohoršení z toho, jak se přibližují.

Josh usedá k mým nohám, zatímco se kouč opře o madlo a oba se na mě koukají docela s velkou starostí. U Joshe mě to ani tak nepřekvapuje. Přece jen si se mnou včera zažil svoje a z diskotéky právě díky mně neměl vůbec nic. U kouče je to ovšem jiné. Jsem u něj zvyklý na přísný pohled, a tak se mi do hlavy dostává absurdní myšlenka, že ví, co se včera odehrálo a ví, co cítím vůči jednomu z jeho nejoblíbenějších žáků. Ta myšlenka je tak devastující, že mi jeden loket povolí a já mám co dělat, abych se udržel v pozici, v jaké se nacházím.

„Jak ti je?" hlesne první z nich. Totiž kouč. Jeho dotaz jen potvrzuje mou domněnku, což je opravdu znepokojivé. Zase mám chuť křičet.

„Dobře," odpovídám přesvědčeně, i když se dobře vůbec necítím. Právě naopak. Celé moje nitro je znavené a jen tak tak mě dokáže udržet na živu. Svým pláčem a také tou ledovou vodou jsem ho pěkně zmohl.

„Opravdu?" zeptá se kouč podezíravě. Jeho ostrý pohled na mě působí stejně tak, jako když se na mě podobným způsobem podívá otec. V tu chvíli jsem schopný mu říct celou pravdu. Jenže teď mě to nijak neoslabuje ani neochromuje. A slova nejsou potřeba, takže jen kývnu na souhlas.

„Dobrá, tak se běž opláchnout, převleč se a přidej se k nám. Tady Josh s tebou celou dobu zůstane. Kdyby se ti udělalo špatně, řekni to komukoliv z profesorů." Jeho pohled i tón jsou zase zpět v normálu a mně v hlavě vytane jeden velký otazník. Z čeho usoudil, že mi je špatně? Stále víc tím potvrzuje mou domněnku, kterou se však snažím popřít. Nepřichází v úvahu, aby to věděl. Jediní lidé, kteří tady o tom ví, jsou Lucy a Josh a pochybuji, že ti by se s tím svěřovali zrovna koučovi.

„Dobře," odpovím znovu jako kolovrátek a svěsím nohy z postele, přičemž si několikrát promnu tvář. Slyším, jak Josh děkuje koučovi, který mu klade na srdce, aby na mě dával pozor, že mi ani za mák nevěří. Nakonec se dveře zavírají a já spouštím ruce ze svých tváří.

Josh si mezitím sedá na svou postel a skenuje mě pohledem. Snažím se to však nevnímat. Stydím se mu po včerejšku jen podívat do očí. Připravil jsem ho o zábavu. Po té, co mě totiž našel v té umývárně, mě nechal vybrečet ve své náruči a následně mi pomohl dostat se na chatku. A co jsem tak zpozoroval, zůstal tady, protože se začal převlékat a následně jsem na svém boku ucítil jeho silnou paži. Zřejmě si ke mně lehl. To proto jsem asi usnul tak rychle.

Uchopím do ruky mobil a překvapeně vytřeštím oči. Velké hodiny, táhnoucí se přes uzamčenou obrazovku, ukazují, že jsem zaspal budíček, snídani i ranní aktivity. Blíží se pomalu dvanáctá hodina ráno. To jsem spal tak dlouho?

„Jak ti je opravdu?" protne ticho Joshův šeptavý hlas. Jako by se bál, že když promluví nahlas, mohlo by mě to zranit.

„Mizerně," odpovídám a znovu si dlaněmi přejedu přes obličej. Svaly mám ztuhlé a bolavé. Každý pohyb rukou či nohou vystřeluje ostrou bolest přímo do kostí, které drží celé mé tělo pohromadě. Jako bych se včera opil a protancoval celou noc. Kéž by to tak opravdu bylo.

„A nechceš zůstat v posteli? Ráno jsem profesorům řekl, že ti večer nebylo dobře, a že jsi měl horečku. Říkali, že na tebe mám dávat pozor," vysvětlí mi a strach z toho, že by kouč věděl o mém tajemství, je rázem pryč. Nevím, jak tohle Joshovi splatím. Vůbec by se o mě nemusel tolik starat.

„Ne, to je v pohodě," odpovím na jeho dotaz, pohled na něj však odmítám. „A děkuju. Za všechno."

„Už mi prosím tě neděkuj, jasně jsem ti řekl, že jsme kamarádi a já pro svoje kámoše dělám první poslední," pronese o něco hlasitěji, přesto to není jeho obvyklý tón. „A nevyhýbej se mi pohledem. Mohl bych si začít myslet, že jsem ošklivej."

Jeho poznámka mě rozesměje a já se na něj tedy podívám. I jeho obličej zkrášluje příjemný úsměv a v očích se mu rýsuje radost z toho, že mě dokázal rozesmát. I když se na něj však dívám, stydím se.

„Omlouvám se, Joshi, nemusel jsi -"

„Musel, Majku, přece bych tě nenechal úplně zhroucenýho ve sprchách! Copak ses zbláznil? Někoho s takovým hlasem, jako jsi ty, nemůžu nechat umřít na horečku z toho, že z vlastní vůle prochladl! Takže už nechci slyšet, že jsem nemusel a ani, že se omlouváš," snaží se ulehčit situaci. Jak může být vůbec tak milý na někoho, kdo se před ním dvakrát za jeden den zhroutil? Já bych se od takového člověka snažil držet co nejdál, protože v takových situacích nevím, jak reagovat. Jenže to je ten zásadní rozdíl mezi námi. On přesně ví, co dělat. A nemusí u toho používat ani slova.

„Stejně je mi líto, že jsem ti zkazil večer," vstávám z postele a přecházím k malé komodě u dveří, z níž vytahuji čisté oblečení a zubní pastu i s kartáčkem.

„Nemusí," odvětí a také vstává. Zřejmě mě asi doprovodí. „Ať už to zní jakkoliv, já si užil pocit, že nemusím usínat sám."

„Takže se mi to nezdálo a ty sis ke mně opravdu lehl?" zeptám se jako ten největší idiot. Copak mi nedal na tuhle otázku jasnou odpověď už před tím?

„Jo," vydechne s úsměvem a oba vycházíme z chatky. Do očí mě bodá sluneční světlo, ovšem teplota tomu záření neodpovídá. Možná mám zimnici. Před chvílí mi totiž bylo zase strašné teplo. Bůh ví, uvidíme. „A musím říct, že se mi spalo opravdu dobře."

Jdeme cestičkou mezi chatkami, za nimiž se ozývají hlasy zbylých studentů, kteří jistě plní nějaké úkoly. Kolik lidí mě včera asi vidělo brečet? A kolik lidí se na mě bude koukat, až se ke všem přidám? Počítám s tím, že dneska budu jedním z nejprobíranějších lidí tady. Kupodivu to se mnou však nic nedělá. Stačí, když se budu držet u Lucy, Nicka, Lany a také Joshe.

„To i mně," namítám a věnuji mu úsměv. Oba vycházíme z uličky a dostáváme se na plac před hlavní budovou, který se hemží utíkajícími studenty. Vypadá to, jako by si kouč pro dnešní dopoledne vymyslel závody. Nemám však chuť pozorovat je, protože vím, že někde mezi nimi je on. A stačil by jediný pohled na to, aby se mi všechno vrátilo úplně živě před oči. Nesmím dopustit, abych se znovu zhroutil.

„A jak to vypadá se zkouškou na dnešní táborák?" vzpomenu si a znovu se zastydím. I od této aktivity ho odsekávám. Nejraději bych ho teď hned přemluvil, aby se na mě vzteky rozeřval nebo mě dokonce uhodil. Cítil bych se pak o něco lépe a ne tak provinile.

„Dohodli jsme se ráno při snídani, že se na to vrhneme o polední pauze. Takže jestli ti to nebude vadit, tak se od tebe po obědě vzdálím."

„Vůbec ne. Teda, jasný, že je mi s tebou příjemně a jsem moc rád, že jsi se mnou, ale měl by sis to tady užívat. Dnešek je poslední den a já nechci, abys ho promrhal tím, že se o mě budeš starat!" objasním, když vstupujeme dovnitř a zatáčíme do uličky, kde se nachází sprchy a záchody. „Hlavně se moc těším na to, co zahrajete večer."

Viditelně moje slova Joshe přemluvila, protože se usmívá opravdu vděčně. Jako by se mi ho povedlo přesvědčit i o tom, že nepotřebuji, aby byl v pozoru celých dvacet čtyři hodin. Dokážu se postavit na vlastní nohy. A dokážu svoje emoce udržet na uzdě, když chci. Nesmím jim ode dneška dávat takový průchod.

„To se těš, mám totiž pro tebe překvápko," zakření se a oba vstupujeme na wc. Nestačím ani nic odpovědět a chvíli jen nečinně zírám na člověka, s nímž jsme se střetli ve dveřích. Je to Dominik, který přeskakuje překvapeně pohledem ze mě na Joshe a zase opačně.

Než se mi však do hlavy stačí dostat ta zatracená vzpomínka, rychle ho obcházím a zavírám se v jedné z volných kabinek. A kupodivu se mi daří zaplašit ten prvotní pocit beznadějnosti, když jsem se mu pořádně ani nepodíval do tváře. O tom to tedy je. Stačí, když se pohledem budu vyhýbat jemu. Ať už to bude sebevíc těžké, dodržím to. Nepropustím ze svých slzných kanálků ani jednu slzu, kvůli bolesti, kterou způsobuje. To přísahám.